6.

Vstupuji zpátky do obrazu. Expresivní barvy mě navlékly do rychlých tahů. Kbelík ztěžkl a voda se při chůzi přelévá, naráží do okraje, vyskakuje, letí vzduchem, tříští se o podlahu. Každý krok - jedna velká kapka - dělám cápoty. Hanka mou cestu sleduje s děsem v očích, stojí v čele stolu, z vysoké láhve rozlévá slivovici, tekutina se křišťálově rozpíná do všech stran, ode dna ke stěnám až po hladinu, muži mají ožehlé tváře, lesklé pohledy, pomalu upřou pozornost k mokré dráze, mým cákancům, udivují se jak nalévám vodu do hrnce a pokládám jej na plotnu, diví se mým holínkám, ucouranému okraji noční košilky i tomu jak sundávám kabát a naučím ho vznášet se, pouze za pomoci poutka a dřevěného věšáčku na zdi (co má tvar hubeného šachového pinčle); věnují se mi dlouho, než ohlédnou se zpátky, vtažení do roztrženého výstřihu. Mléčnost Hančiných ňader se vysouvá zpoza látky, mísí se s vůní nahořklých trnkových pecek, štamprle za štamprlí se plní nápojem sladkého zapomnění, vážení páni v košili a kravatě výskají jak malé děti, hostitelka nakloní se, prodejně, hambatě a až sladce nechutně - s krásně smutnými vrásky u očí - jakási tichá bolest se vpíjí do všech přítomných postav, rozmáčí je jak papírové panáčky, chtěla bych jejich žal uchopit a přetvořit, vymodelovat z něj koutek kde se mohou těšit a s nadhledem se smát venkovnímu presu, nekončícím účtům, nenaplňující práci, sobeckému šéfovi, a blízkým, co nechápu, že figura naproti není pouze odraz v zrcadle, ale osamocená bytost plná citů; - neviditelné spojení pulzuje světnicí, přiklekám a přikládám na oheň, raší mi slzy, - protože jim rozumím, Hance i mužům, pijí, aby o samotě zapomněli.

Vyrušila jsem je, když jsem se znenáhla objevila, okradla je o chvilku radostného zapomnění, a stala se připomínkou prostoru za zdí.

Teď, když jsem svou nevědomostí způsobila zármutek, musíme vše napravit, nějak je potěšit: Hance pomůžu s vařením a úklidem, mužům můžu složit a přednést báseň a snad i prozradit, že jsem objevila možnost jak být šťastná; „Je už voda trochu teplá?“ mluví květovaná sukně a zrakem kontroluje teplotu v hrnci. Obdivuji ji! „Hanko, Haničko,“ postavím se. „Jak ti mohu pomoci?“ – Chvíli se dívá beze slov, má v očích vlhký povlak, vidím výčitky, odlesk mé vlastní tváře, chci vykřiknout, nahlas se omluvit, - nesmíš být nešťastná! v myšlenkách ji ovíjím pažemi  - netruchli, jsem tady pro tebe, vše co tě bolí, ochotně převezmu na sebe – miluji tě, jsi moje jediná kamarádka. Nahlas jsem neřekla ani slovo, ale Hanka mě pochopila, zněhla, hřbetem ruky mi pohladila líc. Nedokáže se dlouho zlobit, asi právě pro to občas překročím hranice, které bych neměla. – Překvapuji se, že se ke svým chybám stavím jinak než doposud, nekárám a neobviňuji se, a naopak se ani nedá říct, že se k nim stavím rozumně s poučením do budoucna; chyby, které na sobě vyslídím, laskám jak čerstvě narozené štěně, jsou jenom myšlenkami, které si budou dál pulzovat svou vlastní energií. Hanka zamyšleně zvedne ruku a dlouhými tenkými prsty promne šev na rukávu mé noční košile. „Namasíruj panu Poradci nohy. Ale prosím tě, ani se na něj nepodívej! Rušíš, a oni jenom těžce tvou přítomnost nesou, chápeš!“ – Přikývnu. Jejich plaché duše mi v tu chvíli přijdou jak baňky na vánočním stromečku, stačí neopatrný závan a křehkost se roztříští do tisíce lesklých střípků.  Chůze ke stolu je baletem artistky, sundám si holínky, podlaha příjemně chladí, opatrně našlapuji, prkna pod chodidly vržou, ostré zvuky do sebe houbovitě natahuji a nepouštím dál, étericky plynu prostorem, nikdo si mě nevšímá, nejsem nic, závan je víc, přesto svět i čas jen pro mě se zpomalil, muži mezi sebou vtipkují, berou kostky slaniny, sypou na ně krystalky soli, bílý pepř a papriku; v prázdných skleničkách se vznáší pouze odér alkoholu, Hanka jej pospíchá utopit, nahne láhev a zručně, se smíchem, rozlévá, rychlý přípitek, bílá kostka tučného špeku na jazyku, a nový přípitek, snad na spokojenost, kterou zažívám - nevím, jestli někdo byl někdy tak šťastný jako já,

jsi štěstí pápeří

andílek u dveří

jsi štěstí pápeří

stačí natáhnout dlaň

prosím ... 

svírej mé srdce

z ruky vytrhni střep

                 dávno Bůh s Ďáblem

                mé duše se zřekl

a není kam jít…

tanec na visuté lávce houpe rozbitým světem,

ostré hrany jeho pozůstatků nařezávají provazy,

...neslyším  hudbu…,

nauč mě naslouchat, při tanci vznášet se,

nauč mě milovat a lásky nebát se

-          Ti dva pankáči se mi smějí,

Bůh s Ďáblem,

klečí vedle sebe,

na prkně mostu,

leští nápis,

Věřit pouze v jednoho budeš,

a sází se, zdali se odvážíš ...

...pomoz mi nevěřit na zlo,

do hlíny zasadit rozbitý svět,

prosím, dál pulzuj mým srdcem

a z žíly na ruce vytáhni střep,

                                                               ...poslední střep

...stačí natáhnou dlaň,

jsem štěstí pápeří,

jsem zvíře u dveří lidství….

u stolu přikleknu a po čtyřech vlezu do jeho stínu, uvědomím si, že jsem se nezeptala, který pár nohou mám masírovat. Kdo je exekutor a kdo finanční poradce tady dole nejde rozeznat. Nechci rušit nemístnou otázkou a beru do dlaní bledou nohu s vystouplou kostí nad palcem. Je nejblíže, je seschle úzká a mrtvolně ledová. „Od podlahy je zima,“ chci nahlas říci, ale skoro se praštím přes pusu, zní to, jako bych si sama stěžovala, že musím sedět na zemi (navíc pro zahřátí končetin se brzy bude vařit voda na plotně); nadzvednu opatrně patu, a začnu opatrně tlačit do zrohovatělé kůže na ploskách, necítím v mase nohy žádnou odezvu, přitlačím víc, růže pod nehty mi tlakem zbělají, ale pod napnutou kůží končetiny vnímám pouze šlachy a kosti, žádný život. Dlaněmi zavinu kamenný podstavec, chci mu ze svých rukou teplo přemostit, ale tu, neposlušné myšlenky se mi volně a neposlušně stočí a já přemýšlím nad komickou básní: „nohy nebožtíka co pod stropem se vznáší,“ ne to je blbost, zastavím se a začnu jinak, „hrubě nalepená podrážka, přímo na holou nohu mrtvoly, při masáži možná změkne, toť otázka, hledej bohy a kdo před nimi klekne, s podrážkou na patě mrtvý vstane a odchází, přičemž řekne: byl jsem u Batě a nic mi už neschází,“ to je ještě větší hloupost než předtím, zasměji se tlumeně, hlasy nahoře na chvíli pohasnou, vykulím oči a přemáhám vyprsknutí, hovor mužů nad stolovou deskou se po chvíli opět rozběhne: „Až budou sjízdné cesty, tak k nim nahoru zajedeme a co má cenu odvezeme! Co jinak můžeme dělat? I tak je to k ničemu. Sami víte, že v domě nic nemají. Zemědělské haraburdí, nějaký nábytek. Včera jsem zkoušel odtáhnout skříň, jediný kus solidního nábytku, ale je moc těžká.“ – „Můžu jim poskytnout další půjčku, ovšem potřebujeme ručení domem.“ – „Holka ještě není plnoletá a matka dům napsala na ni.“ – „Nejde rozhodnutí zpětně anulovat? Majetek by připadl otci a ty bys ihned uvalil exekuci!“ – „Může trvat roky než soudy rozhodnou! To už bude lepší počkat, až holka dosáhne plnoletosti.“ – „Do té doby budou s otce pracovat a společně splácet alespoň něco.“ – „Je docela hezká! Mám známého, který by ji vzal do svého speciálního privátu, ale všichni by museli být hezky zticha.“ – „Dokud je doba hájení, budeme se držet v zákonných vodách. I bez fische si lze dobře nalovit!“ – „To jsi řekl hezky!“ – „Tak šup tam s ní!“ – „Na zdraví!“ cinknutí sklenic spadne ke mně na podlahu, připomíná mi mosazný kolotoč, který maminka o nádherných Vánocích složila; stojan se třemi tlustými chlapečky, ti se otáčeli a cinkali do zvonečků, netuším jak se mohli otáčet, na baterky přece nebyli, pamatuji se, že jsem na ně nesměla sahat, protože dole pod nimi hořely svíčky a mohla bych se popálit, … jak je to všechno dávno, opustím kostnaté nohy a pomalu se pod stolem stočím k druhému páru noh, obdivuji se kraťounkým prstům, netušila jsem, že někdo může mít palec o malosti pětikoruny, mezi nehty a klouby raší v trsech jemné chloupky, na pohled dětské, až mám vábení dát noze pusu jak se to dělá malému dítěti. Na dotek mě ale vítá chlad, končetiny sice reagují, ale roboticky, cize, - maličké prsty se pod mou masáží kroutí jak při svrbění, poskakují, jakoby skrze mou zásluhu hrály na klavír. Možná se chtějí od nohy odtrhnout, napadá mě. Zkouším prstům pomoci. Tahám za prostředník, ale prst se pouze přilepeně natahuje; najednou je dvakrát tak delší, než byl. Polekaně se zastavím a přemýšlím jak nesouměrnost spravit. Chytím ukazováček a natáhnu i jej, postupně natahuji i zbytek prstů; noha vypadá zcela jinak, je delší a užší, chci udělat to samé i s druhou, ale objeví se stín květované Hančiny sukně, donesla lavor s horkou vodou; přiklekne a překvapeně se na mě dívá: „Ty jsi ještě tady!? Takovou dobu!“ – „Masíruji nohy, jak jsi mi řekla, ale jednu jsem pokazila. Podívej!“ těším se, jak se nad tím pohledem Hanka usměje. – „Celou dobu jsi schovaná pod stolem a posloucháš cizí hovor! Co se s tebou děje!? Nehledáš si práci, kašleš na tátu, na mě, jenom se bavíš a teď ještě tohle! Jsi bezcitná, jenom se díváš a nad vším se bavíš! Lidi mají duši, citlivou duši, chápeš! Prosím tě běž mi z očí! Běž domů! Po obědě má přijít tvůj otec! Ať si problémy s tebou řeší on! “ – „Hanko promiň, nechtěla jsem ti ublížit.“ – „Prosímtějdi!“ zasouvá lavor s horkou vodou pod stůl, oba muži přizvednou nohy a se slastným povzdechnutím je vnoří do lázně. Pozpátku vycouvám zpod stolu ven, stočím se a po čtyřech lezu ke dveřím. Otec má přijít už po obědě; čas se krátí; opravdu jsem měla za to, že nohy masíruji jenom okamžik; - jak si vážit krásných chvil, kdybys hrůzy neprožil, zvrací klasik; utírám podlahu bělostí košilky; nejsem světice a ani nechci být; Hanka mi jednou řekla, že netouží mít děti, protože by nesnesla pomyšlení, jak budou v životě trpět; otec nezávazně pár dní nato při večeři prozradil, že se ji nikdy nepodařilo plod donosit, že má slabé ženství, proto ji muž opustil; celou noc jsem pořádně nespala, za padlými víčky číhal sen, dětská tělíčka v podobě jahod plavaly v zavařenině, poulily oči, měly drobounké růžově průsvitné ruce, hledaly ve skle sklenice skulinku a chtěly pryč, snažím se jim vysvětlit, ať zůstanou uvnitř, že ještě nemůžou ven, ale nechtějí mě pochopit, plují k víčku a buší do něj, - to už jsem ale otevřela oči, zrychleně popadala dech (ve snu jsem snad ani nedýchala), …a vůbec, vůbec ani trochu jsem nebyla zvědavá, jak sen dopadne; potom do tmy nad postelí kreslím poklidná slova: „Svět je jahod sklenice, nelze zabloudit, stačí ochutnat za ruku tě vzít. Jenom v jedné jahodě žije duše má, když ji ochutnáš, budu navždy tvá! - Stačí otevřít! - Tak to udělej, pusť dovnitř čerstvý vzduch, vždyť svět za sklem je - velká - jahod lásky sklenice,“ – slova jsou to dětské a naivní, mě ale nevadí, visí nad postelí jak nebesa, dá se o nich hezky přemýšlet, a hlavně, odvádí pozornost od ošklivých myšek v hlavě.

Okénko vzpomínky problesklo a zmizelo. Kresba dřeva na prknech podlahy mě vede od stolu ke dveřím. Snažím se postavit na nohy; ať to nevypadá hloupě, že lezu po čtyřech; přišlápnu si košili, zabořím kolena zpátky do pevniny, bolí to, ale víc mě mrzí, že se mi nepodařilo tiše a nepozorovaně vstát; nevím, co si o mě muži myslí, můžou se urazit při pohledu jak se plazím pryč, …že to ale musí být pohled pro bohy, usměji se, skloním hlavu, bradu zapíchnu do hrudi a dívám se sama sobě do výstřihu, mezi prsy v dáli prověšený pupík třepe se vnitřním smíchem, uvědomím si, že asi ani nevstanu, abych z věšáku sundala kabát a oblékla se, což mě pobaví ještě víc, prskám; špička nosu vyronila třpytku, v kapičce je měkce modrý duhový stín rozzářený sluncem; slunce se vtisklo skrz rámy oken dovnitř, ohřívá se u kamen a po místnosti prohání prach; posouvám ruce, hladím zem, v cákancích vody rozmazávám zasychající kousky hlíny přinesené z venku, němě připomínají, že nemám obuté holínky a chystám se jít ven. Schválně! Rozumíš, jak bude skvělé jít bos přes pastviny. Kdyby tak se mnou mohl být Matěj. Napíšu mu. Musím domů pro mobil. „Pouhých několik světlých oka;-)mžiků přetrvá věčnost,“ pisnu do esersky. Nebo mu raděj zavolám, řeknu, že bych se s ním ráda procházela jak včera večer. Hanka má za to, že myslím sama na sebe, že jsem sobec, že mě city druhých nic neříkají; a vlastně má pravdu. Útrpu přežiji ve skrytu ulitě, namísto, abych trpěla, když trpí i ostatní. Děj kolem sleduji skrz bezpečí přepážky. Pozoruji druhé i sebe, … a možná, jen ve chvílích vzácných okamžiků, kterým věřím, vstupuji do Marie a to pak nejsem sobecká bezcita, v tu chvíli bych si mohla říct, že se do ulity už nevrátím, ale pravda je, že bych si vzácný okamžik, vyřčením něčeho takového, zkazila, což nechci, či spíš jsem nechtěla. Teď je vše jiné. Zahnaná až do nejvzdálenějšího kouta mi došlo, že umím pouze dvě rozhodnutí, zalézt do díry, to je to první a pak je druhé, těžší: …občas vystrčit hlavu. Tomu je konec, našla jsem hranici kde mlha se s klecí, jak jedna bytost setkává. Prsty nahmatám v desce ostrý zub po vytržené třísce. Mám pro tebe báseň, tiše se raduji směrem k zemi, …za to jak tady hezky podlahovatíš:

Podlahu z podlahy

vytrhly cizí kroky,

nevidí, neslyší,

cítí jen cizí kroky -

jestli jsou obuté,

v pantoflích, bosky,

umyté, smrduté,

šoupou se plosky.

Bez nosu, bez pusy,

cítí noh city.

Šlápoty dělají,

dobráci, lítí.

Podlahu z podlahy

vytrhly cizí kroky,

drhnou a stírají,

zase jen kroky.

Matěj říkal, že nám řeč a slova potlačily intuici - přírodní pudové dorozumívání. Povídal mi to do telefonu minulou středu, když jsem měla v práci přestávku na svačinu: „Zrovna jsem na tebe myslela a ty zavoláš! To je přece intuice!“

„Spíš telepatie. Intuice je, když uděláš něco bez přemýšlení, protože víš, že to správné. Když byla v Thajsku tsunami, zvířata utíkala pryč už dlouho před tím, než vlna přišla, na rozdíl od lidí. My potřebujeme mobily a poplašný systém a hlavně řeč, kterou komunikujeme a odmítáme vnímat, co povídá příroda kolem nás.“

„Řeč přírody! To zní krásně, poddajně, jako by ses odevzdával do rukou nějaké bezpečné vyšší moci.“

„No vždyť jo! V přírodě spolu vše komunikuje, je energií propojeno a tu energii si bytosti navzájem předávají.“

„A pak přijde lev a sežere mě.“

„Přesně! Dalas mu energii, žije dál a ty taky.“ - Vtipkovala jsem, že ve lvím žaludku je těsno, protože se na mě tiskne antilopa od snídaně. - „Ale alespoň jsi Habitus, kterého nevedou dogmata,“ povídá a já se směji, a souhlasím, že řeč a slova jsou opravdu dost složité. – „Za slova jsme schovali své city, věříme raději vyřčenému než tomu co cítíme,“ poslouchám ho a říkám si, co asi na druhé straně telefonu dělá, potom už, ale svačina končí a já se s Matějem musela rozloučit. Jídlo jsem nestačila ani rozbalit. Pak mi při práci běhal (ve fantazii) Maťěj jako naturalista po savaně se spousty dalších zvířat, nemluvil, kolem sebe měl energetickou auru a se všemi si báječně rozuměl;

košilkou na zádech jsem se o něco zachytila, nemůžu se hnout dál, ke dveřím mi zbývá necelá koňská délka, trhnu dopředu, záchyt mnou trhne zpátky, nechápu, kde jsem se o něco zahákla, lezu po podlaze po čtyřech a strop je vysoko, jsou to zmatky, musím se otočit, ohlédnout co se děje, ať si nepotrhám tkaninu košilky; naštěstí mě vysvobodí hlas Hanky: „Nehloupni, vstaň! Pan finanční poradce chce slyšet nějakou tvou báseň. Hezkou, ano! Máš šanci si vylepšit profil,“ poslední slovíčka ztišuje do šepotu, pustí mi košili, vezme mě pod paži a pomáhá na nohy. Proud světelných částic slunce mne prosvicuje zdáním, že vrhám pouze nepatrný stín. Cítím teplo. Muži za stolem žvýkají chladnou sekanou. Hanka dělává sekanou hodně mastnou; ráda si ji posadím na tlustý chleba s kvašeným okurkem nahoře, vypadá jak dort k narozeninám, jen zapíchnout svíčky, fouknout a přát si nejpreciznější přání jaká jsou možná. To udělám. Určitě! Potřebuji už jenom svíčky a hlavně chleba. Na stole ale ani jedno nevidím a připadne mi, že stolovníci sami sebe zbytečně šidí. Neodvážím se Hance ani mužům nic říct. Třeba jim pečivo nechutná jako mě, anebo se jedná o úctu ke skladbě koření, kterým kuchařka jídlo zpříjemní. Ještě je pravděpodobné, že pecen zapomněla koupit; a pravda je, že přes týden se tady chleba moc nesní; jenom já, když tady občas spím, si ukraji krajíc na svačinu. Hanka pečivo nejí vůbec a pro tátu se nakupuje až v pátek.

Dnes předčasně přijde a chleba pro něj nebude.

Musím zaběhnout do pekárny, říkám si; a najednou mi stůl plný jídla připadne jak svatební tabule, jsem nevěsta, bílá košilka se pomalu roztáčí, místnost, zdi, kamna, židle, obraz letní krajiny, hodiny, kredenc, pohledy mužů, úsměv Hanky, vše se začíná točit opačným směrem než lem mé košile, stojím na špičkách, lýtka se vypnula, jak guma na letadýlku vrtulí, víří mým tělem. Měla jsem tančit už dávno, tančit a přednést smutným mužům báseň. Napsala jsem ji skoro přesně před rokem, jen čtrnáct dnů chybí; při tanci se zavřenýma očima veršuji; a slova plavou nekonečností prchavých zážitků:

Roku minulého, šestnáctého dubna,

vprostřed sadu,

oblékla nevěsta sněhobílý šat,

… ženichovi na návnadu.

V řadách nehybní svatebčané,

oněměle vdechují čistou krásu,

-          a taky šedý dým z mého ohniště -

… pod zahradou totiž pálím staré větve

(po novu teď biomasu),

Dým prostupuje skrze svatebčany,

… je to dlouhá bílá vlečka,

závoj překrývající nevěstu,

dělá z krásy - krásu přízračnou.

Svatební hosté posvátně berou závoj

do svých desetitisíců prstů,

černých a pokroucených, na každém kloubu pupen (občas rašící list),

ovšem jsou nešikovní a jemný šat chytit nemohou.

Přikládám do plamenů

další ruce stromů,

myslím v duchu na nevěstu,

a do žáru ohně veršuji:   nekveť předčasně,

                                         mrazy ještě mohou přijít

                                              tvou lásku zahubit

Však nevěsta neposlouchá,

bělobou rozjasňuje sad,

zkušeností posbírala dosti,

v třešňovém srdci kruhů na šedesát.

Pálím větve a dým té kremace

vdechují svatebčané – sestry, bratři

a mnohým údy - ty seschlé větve,

vlastně patří (či spíš patřily).

Dým z ohně stává se

kanibalskou svatební hostinou.

Je šestnáctý duben a na zahradě v celé kráse,

jako první ze všech stromů,

rozkvetla třešeň – bělice.

„Panu exekutorovi připadne báseň pro obyčejného posluchače dost těžká.! A já za sebe musím říct, že nerozumím svatbě na zahradě v dubnu, kdy je ještě zima. A kdo jsou svatebčané? Někdo je snad pálil? …ty?“ – přestanu se točit, místnost ještě chvíli probíhá skrze prostory.

„Hanko, přece jsem ti báseň už jednou přednášela! Třešeň na zahradě! Když rozkvete, vypadá jak nevěsta. Pálila jsem na ohni uschlé uřezané větve, když mě napadlo, že dým je svatební vlečka. Přitiskl se ke stromům, omotal třešeň. Stromy vdechovaly dým přes rašící listy. Jedly jak na svatební hostině.“ - „Ale ženich v básni chyběl!“ přerušuje mě Hanka. - „Připouštím, že ženich chybí, asi stojí v jiné zahradě.“ - „Když už píšeš, měla bys psát víc srozumitelně. Ať je to pro všechny! Pan exekutor má takové mínění a měla bys jej poslechnout. Divím se, že tě ještě podporuje, já osobně vidím v psaní nerozumných básniček jenom ztrátu času. Nejdřív je na řadě práce!“

Když mluví, mluví ostře, - vím, že to tak připadne, ale Hanka je zlatá duše, zatížená starostmi ostatních. „Dobrota se vděku nedovolá,“ říká pokaždé, když někomu pomůže a laskavost se proti ní obrátí. „Všichni mě využívají jak kartáček na zuby! Usmívají se jen, když mě potřebují! Jinak celý den stojím zastrčená v kelímku a čekám na jediné, až budu ztrhaná a skončím v odpadcích. …Víš co mi řekl Honza!? Prý jakmile se ožení, že už za mnou nebude chodit! Do teď mi tvrdil, že se rozhodne, koho si vlastně vezme, jestli mě nebo tu svou běhnu! Ne, nejsem blbá! Vím dobře, že mě tahal za frňák! Takovou partii v podobě sestřenky majitele firmy, nebo co to je, to by si nenechal utéct! Já jsem pro něho chabá náplast. Ale proč najednou po svatbě chce za mnou přestat chodit! Jako proč!? Stane se po svatbě svatý, nebo si najde mladší milenku? Kde by byl beze mě! Mrzáček bez sebevědomí! Ale on se vrátí a potom bude teprve platit!“ – a pak mi pro jistotu vysvětlovala, jako už stokrát předtím, snad myslela, že jsem zapomenula nebo, že její politiku dostatečně nechápu -  „Hele ty víš jak to je. Tvého tátu mám ráda. Jasně, že musí přispívat na domácnost! Přijde, odpočine si, tak musí platit! Chlapi se musí pořádně přiškrtit, ale s citem, je dobré v nich zanechat pocit svobody, mají pak výčitky a jsou hodnější! On se i Honzík vrátí! Říkám ti, měsíc po svatbě tady bude klečet na kolenou a bude platit i s úrokem. On totiž potřebuje drsnou ženskou, která mu zároveň dokáže udělat milenku, přítelkyni i mámu. Osobu, která si vyslechne jeho malicherné trápení a nakonec něžně pohladí po duši. Nenápadně rozumíš! Nesmíš na sobě dát znát, že něco tak nechlapského na nich vidíš. Chlapi jsou průhlední a k smíchu. Malí kluci, kteří si neustále hrají, a při tom chtějí, aby byli považováni za velké mužské.“ - Hančino přemítání mě nevím proč, odhodilo na kopec slov nedokončené básně. Psala jsem ji původně pro Sadako Sasaki, japonskou holčičku, která zemřela na následky Hirošimské katastrofy (atomová bomba svržená za druhé světové války). Vytahuji řádky postupně z paměti:

Pravidla hry stojící na vodě,

broušená kameny hřbitovních náhrobků,

dvojí dech vdechnutý náhodě,

hrou dle štěstí a zažitých poznatků.

Rádi si hrají děti i dospělí,

temnota pohřbena do věčného světla,

skládá si Sadako jeřáby v posteli,

modlící, ať nedojde pekla.

rádi si vážně hrajeme:

Obchodník prodává za každou cenu,

policajt podvádí, vězeň má dilema,

volič odpovědnost opět vložil na směnu,

krev „nevinných“ hráčů je papírem bělená…

narůžovo…

…pro básníky, čtenáře a hromady dalších sráčů,

v pravidlech

na konci hry,

co koncem zas začíná.

„Mařo! No tak! Marie! Spíš vstoje s otevřenýma očima! Pojď blíž ke stolu a vysvětli pánům, jak to bylo s tvým narozením. Kdy ses přesně narodila, a vůbec povyprávěj o dětsví! “ zachytne mou paži, stiskem až na morek, její tenké prsty se mi zapíchávají do kosti (zrozená bolest sebou táhne jedinou otázku - věčnou, velkou, nezodpovězenou), zamžikám očima.

Někdo si z minulosti staví mosty do časů co teprve budou - přítomnost překlene - vím to dobře, dlouho jsem čerpala z hezkých chvil, které byly, a naděje, co budoucnost přinese. I proto jdu na popud Hanky blíž smutným mužům.

Dřevo podlahy se mi lepí na nohy a nechce mě pustit - myslí to dobře - v uších mi vibruje zvuk vyštipujících kusů prken, třísky létají kolem; muži stále pojídají sekanou, polohlasem se baví, mým směrem nepohnou koutkem oka. „No tak mluv!“ popostrčí mě Hanka a běží lít slivovici; pohybuje se jak Maková panenka z Večerníčku, při chůzi vesele rozhazuje hrudí, pasem nepohne, na rozdíl od boků opisujících ležatou osmičku a rozevlávající květovanou sukni (…v akvaristice pod kostelem jsem si prohlížela rybičku – Bojovnici pestrou – při plavání povívala dlouhými vlečkovými ploutvemi stejně jak Hanka sukní, pán v šedém kabátě zrovna kupoval samečka a prozradil mi, že některé druhy se chovají pro zápasy. Je to zápas na život a na smrt, řekl).

„Narodila jsem se doma. Do nemocnice se mnou naši vůbec nešli, ani mě nikde nepřihlásili. Přesný datum narození netuším. Věděla ho maminka. Když odešla, táta to šel ohlásit na úřad a tam se velice divili, že má nějakou dceru, jako mě, protože o mém narození neměli vůbec žádný záznam. Tak se tam s nimi pohádal, že nebude slézat do města kvůli každému narození děcka, a oni na to, že tak daleko v horách nežijeme a že nám domů pošlou sociálku. Nikdy nikdo nepřišel, jenom planě strašili. Pak mě chtěli zapsat do matriky a ptali se táty na datum porodu. Táta nevěděl nic; den, měsíc ani rok, jen to, že bylo jaro a sníh se dlouho držel.“

„Je to drsný nemluvný horal. Však jej dobře znáte!“ Hanka mi pokynula, že stačí; vzala nůž a přímo u stolu mezi talíři krájela slaninu na kostky. „Ona holka, když jsem ji poznala, měla mít osm let, ale už tehdy mi připadala starší a strašně brzy vyspěla, i ty ženské věci ji přišly neúměrně brzo. No a teď! Jen se na ni podívejte, copak vypadá, že by měla šestnáct? Vypadá na dvacet! Když se zajde na úřad, aby změnili, opravili datum narození, bude rázem plnoletá, dům zdědí a máme po starostech!“ oba smutní muži si celou dobu něco polohlasně povídali, zdálo se, že Hanku ani neposlouchají. Starší si utíral ruku od omastku do boku stehna. Měl nohu v těch místech bystře lesklou s vyžehleně nataženými chloupky. Dalo se v nich číst. Smutek je v člověku ukrytá bolest, a ta chce ven, a často nešikovně vyvrhne se, a činí bolest a další smutek.

Hanka ke mně doběhla, měla povznesený výraz, vysvětlovala mi, jak teď všechno bude lepší, prodá se dům a splatí všechny dluhy a jako plnoletá budu moct chodit do normální práce. „Na barák nemysli, vím, že ho máš ráda, vyrůstala jsi v něm, ale je pro vás břímě, tak to ber….“ - Pravda, domu mi bylo líto, ale jaksi zvláštně, lítost stála mlžně vedle mě a tápala slepě a vzdáleně, zastíněna roztančenými radáčky v Hančiných očích, krouží kolem obrub očních panenek, napadlo mě, že se seshora dívám do studny, naspod se leskne hladina s plovoucím ostrovem, ostrov má obrysy mé nahnuté postavy, radáčky běhají kolem a vesele štěkají, jsou jich stovky, tahají mě za košilku, malí usměvaví francouzští buldočci se slinou na pysku, jsou bílí, hnědí, černí, flekatí a do jednoho ohromně škaredí, až máš nucení vzít je do náruče, nebo si sednout mezi ně na bobek a hrát si s nimi. - „Chvíli by jsi mohla bydlet u mě, ale časem bude lepší, když si něco najdeš ve městě.“ – naráz ji přeruším: „Hanko, prosím tě, dole ve sklepě máš loňské brambory. Jsou seschlé, s dlouhými klíčky. Můžu je vzít a zasadit u pole do poslední brázdy? Víš, třeba z nich ještě něco vyroste.“ – Zadívala se na mě nechápavě, pak ji radáčky opět zaplály, přikývla; vyšla jsem z kuchyně, prošla přes přípravnu na chodbu, seběhla do sklepa, vypínačem na zdi jsem několikrát musela otočit, než se žárovka nastartovala, možná se světlu nechtělo do sklepní syroviny, vlhka a chladu. Brambory ležely v poslední bedýnce, něco jich bylo plesnivých – „No kde jsi tak dlouho?“ - řekly toto nebo něco podobného a scvrkle se usmívaly.

Za sadem u pole, jsem odhrnula zem a brambory kryla hliněnou peřinou. Některé vyrostou a některé shnijí.

„Víš, jak jsi říkala, že svoboda je možnost dělat cokoliv a při tom neškodit jiným, nikomu! Přemýšleli jsme. Jde to vůbec? Žít, jednat, a při tom nikoho neomezit? Ne! V reálném životě tohle nejde, protože, každým svým jednáním někoho, třeba i jenom trochu, omezíš. A pak se nejedná o opravdovou svobodu, ale pouze o přání chtít svobodně jednat!“

„A co když je svoboda i dělat chyby?“ ptám se a zpod hlíny se ozývá smích, že o tom zrovna je třeba mluvit.