„Víte, já nevím co bude. Nevím jestli ten muž, můj přítel ...“

Je vůbec můj přítel? Můžu ho tak nazývat? Můžu si ho tak nazývat? Není to zas a jen moje dedukce? Nedomyslela jsem si zas jenom něco?

„A jsme teprve na začátku ...“ a věty vůbec nedokončuji, ten nápor myšlenek, když vím, že můžu ... mluvit, je nezvladatelný.

Na jakém začátku? Čeho? Vztahu? Dá se tomu tak říkat? Copak to jde takto ohraničit? A kdy, v kterém momentě, začíná vlastně ten začátek? Kávou? Dotekem? Postelí? Neumím to rozpoznat. Bojím se to rozpoznat. Netroufám si uvěřit, že by mě někdo chtěl. Ale já vím, proč tak přemýšlím a uvažuji. Po vzoru. A do hlavy mi okamžitě příjde obraz i se slovy mé matky, která jsou ve mně, v mé půdě, zakořeněná jako stoletý dub ... ano, tam odtud to pochází. Z dětství. I od tamtud. A sama to ze sebe setřepat nedokáži.

Ona sedí a přijímá mě, takovou jaká jsem. Musí, aby mi dokázala poradit a suk rozmotat.

Jak to ti psychologové zvládají, tyto tlakové vlny svých pacientů, to teda nevím.

Zastavím svou řeč. Odmlčím se. 

„Já toho mám v sobě tolik, že nevím kde začít!“ , volám.

Ach, ta moje mysl! Proč je tak složitá!?

„V klidu. To rozmotáme. Nebojte.“ A přidala úsměv. Ne jako, ale opravdový.

Znovu se, v duchu, dostávám ke slovu - přítel. Nejde, nebo jde zas o mé osobní přivlastnění někoho? Když ho sama dokážu nazvat přítelem? A hlavou mi zas jdou psychologické poučky a kategorie rozpoznávání problému podle slov, gest a chování.

Zarazila jsem se sama před sebou, nad tímto úsudkem, o tom proč to mám já tak složité, v hlavě, a i slovo přítel si musím složitě vysvětlovat.

Kolikrát už jsem někoho nazývala přítelem a nebyl jím. Protože nechtěl, když ta tikající bomba vybuchla. Odešel. Za některé odchody jsem ráda, některé však bolely. Nezlobila jsem se. Na něj. Možná jen chvíli, do onoho okamžiku, kdy jsem si zametením u svého prahu uvědomila, čí smetí to bylo, o které jsme zakopávali.

Když já chci mít hned ve všem jasno. Uvažuji dál do ticha. V sobě. A stále mlčím.

A uvědomiji si i to, že se mi rozběhlo v hlavě tolik témat, že už mi skoro nejdou ani seřadit.

Prý mi ke spokojenosti nestačí jedna odpověď, potřebuji jich sto – řekla mi jednou jedna moudrá paní. Pokládala jsem to za plus. Jenže u mě je to mínus - s tím programem z dětství, s tím prostředím dohromady, ve kterém jsem vyrůstala.

Mozek a já jsme to prostě dotáhli do tvůrčí fantazie, která mi škodí. Která ubližuje. Mně i jemu.

Paní psycholožka čeká, trpělivě. Tuší, ví, že se mi zas v hlavě něco probudilo. Jsem tak složitá! Kéž by mi teď do ní viděla. Do toho chaosu myšlenek. Do toho děje filmu, který se mi teď rozběhl. Moc by mi to ulehčilo.

Začínám znovu. Pokolikáté už, dnes?

Celé jí to tedy, pomalu, převypravuji. Všechno. Zatím jen všechno to, co mi vyskočilo na um během těchto pár okamžiků, protože ono toho je daleko víc a bude toho víc. To víme obě.

„Já žila pořád v nejistotě. Doma, v hnízdě u rodičů, pak i v manželství, i s muži se kterými jsem kdy byla.“

Proč? Vím proč. A vím, že toto uvažování, deduktivní, mi ničí vztahy.

Pobídla mě, ať pokračuji. Asi byla taky ráda, že jsem se rozbalila.

Pokračuji, tedy, už tolik necítím knedlík v krku, už mi jde mluvit: „ ...bude mít se mnou tolik trpělivosti a přečká to se mnou, můj přítel...?“ a konečně pokračuji v nedokončené větě, ze začátku sezení. „Ale vím jedno, že je to první muž v mém životě, kvůli kterému to chci dokázat. Já nevím co bude. Nevím jak moc o mě stojí. Vlastně si ani nedovolím nad tímto uvažovat, dokud myslím tak, jak myslím. Víte, se mnou asi opravdu nejde žít. Nebo velmi těžce.“

Tak dlouhou a souvislou větu jsem od sebe sama nečekala.

„Třeba nebude chtít čekat, až si tu tikající bombu v sobě zneškodním. Já se vlastně bojím se ho na to zeptat. A na druhou stranu – proč bych se měla ptát? Na to se ptá? Neptá. To se cítí, dá se vycítit, přece“ odpovídám si sama.

„A jak to cítíte, tedy?“

Čekala jsem tu otázku.

A jazyk i mysl se mi rozvazují současně.

„Že jo. Že snad jo. Že ano. Poznám to z jeho odpovědí, třeba z esemesek nebo mailů, i z těch živých. A jsem mu vděčná, že mě nešetří, že mi to řekne, narovinu.“

A hlavou mi jde tolik a tolik myšlenek, že ústa přestávají stíhat.

Víte, já ho dokonce i o to požádala, ať mi to říká ...“ a zklopila jsem zrak, kdyby to chtěla třeba náhodou nazvat sebemrskačstvím, aby mě to příliš nepíchlo. 

„Já nevím jestli je to správné, jestli jsem udělala dobře, ale cítím to tak“ a moc dobře vnímám, jak se do slov a vět zamotávám. Mnoho je toho v mé hlavě.

„Tohoto muže se nebojím. Vůbec.“ A zase mi jdou hlavou myšlenky - jak jsem přišla na to, že se ho nemusím bát. Prostě. Tím, co cítím. Nejsem z něj nervozní. Nemává nade mnou rukou. Nemlčí, ale říká mi, mluví se mnou. Hezky. I když zajančím. Neříká mi, že jsem magor, jako třeba .. .ten jeden. Já vím, že překusuje. Proto jsem tady, v této místnosti, se svou psycholožkou. A taky: když už dokáži poznat, na pár pohledů, muže „dacana“, logicky vyvozuji, že dokáži poznat, už a konečně, i muže Muže. Když umím poznat to špatné, logicky umím rozeznat i to dobré, myslím si a věřím. Přece nejsem zas až tak blbá.

„Nevím co bude“, a vstupuji tou stejnou větou znovu do ticha. „Ale bez něj bych tu asi nebyla“, konečně větu dokončuji.

„Můj mozek prostě něco vymyslí a ještě tomu onomu bezmezně věří! Nebojím se říct, že věří bludům!“

Její výraz v obličeji se změnil, jako by říkal: ne, to až tak, snad ne.

Jako by řekla: nemilujte jen jiné, milujte i sama sebe.

Ale nepřerušila mě, poslouchala dál. Rozjela jsem se jako kolovrátek.

Myšlenky, před chvílí, v hlavě naběhnuté ji svěřuji. Všechny a dokonce i souvisle.

Po asi půl hodině prvopočáteční křeče se konečně uvolňuji.

Rozhodla jsem se vysléknout ji svou duši do naha. Zcela.

Ten muž mi za to stojí.

Teď, v tomto čase, v tomto okamžiku, v této přítomnosti určitě.