Země na obzoru

(...)

 

2.

Přátelé, to vy jste země na obzoru.

Vidím vás stoupat k proskleným dveřím

a přemýšlím, váhám, zda budu moci

s vámi žít;  i děvče z horního patra  

mělo pochyby, ne o vás, ale o mně,

řeklo mi na chodbách, že se mám

příliš rád, zatímco vy na verandě

roznášíte písek mezi prsty, a to je

prý celé zemi prospěšné. Přesto.

Půtky, půtky to je váš hlas i řeč každý večer -

kdo tráví čas s horkou lávou, kdo hází písek do očí,

otázky, výčitky, provinění, přátelé má hlava

nesnese příliš horečnaté vjemy.

Přesto, to vy nosili jste domů skutečnost.

Ale příliš se zavíráte do pokojů, kde večer podezdívá stěny,

které však nejsou z papíru, a tak slýchám

v podkroví vaše těla i jejich zvuky.

Chladný podmáčený vzduch napřahuje paže

z mé milovné verandy a večer

prsty hladké jak koupelny brázdí

ledové povrchy vyhrnutých tunik.

Žádná vzpomínka, jen žlutý a černý vosk

lepil stěny obydlí, v němž ocitli

jsme se navzdory době a jejímu chvění.

 

3.

Příteli, říkáš, že nepotřebuješ na svém ostrově

dnešní dobu,  zpěv, vrtkavé městské zdi, že pojímáš svůj čas

vertikálně a víš, že mnohé revoluce a bitvy se teprve chystají

vyvřít zpoza lidského hrnce.

Byl čas, kdy jsme hladověli, kdy kladli prázdná těla

na chladnou zem zbrocenou krví, slzami a chtíčem

notně zabstraktnělým,  

byl čas kdy četli jsme Milosze a Cardenala,

a snažili se pověsit každého bankéře, který zbyl v ulicích

byl čas kdy jsme hráli hru na zapomenutá slova

a jedno napadá mne ještě dnes – planimetrie.  Příteli, shoda času

a konstelace jevů je nyní příznivá: v atmosféře byla spatřena polární záře,

dny se zkracují a zemská osa utíká pryč od rovníku, země žhne

a včelstvo houfně vymírá. Vzpomeň si na naše úmluvy,

když chvění své dopisům svěřuješ jen tehdy, žene-li tě  

přílišný chlad z tvé kamenné hrobky směrem k pobřežním

pískům, cedrům a liánám, a v mastném vzduchu

lepí se mouchy ke kůži suché jak kůra stromu. 

 

4.

Se zeleným sršením nese se světlo

napříč

amfiteátrem, hou země, hou

Skupiny po dvou řadách,

kolem ohrad,

paty boří se do zvířeného písku,

mlha plná pórů, tma leskne se o holá lýtka

a stéká hustá hmota

po ramenech.

A teď

           vyráží první s prskajícím světlem v rukách

    a běží, vyrovnává dech,

za jásotu a křiku těch co stojí kolem

                               dřevěných ohrad s klacky

tvarovanými podle pohlaví.

Hou, země, hou.

V křoví se zalesknou žluté oči šelmy, v jejíž srsti se rodí noc.

                     Hadí oči, koketní

                                      světlo menstruovalo ze stromů

        a vzadu kolem hlavy tvořilo matnou voskovou korónu

podobnou kůži mrtvých.

Když jsem před ní na židli seděl opilý, sehnula se ke mně.

Když jsem před ní na židli seděl opilý, sehnula se ke mně.

Oči zlé a koketní.

A teď

           země na obzoru. Lux, Lucce,

                                                             světlo 

s nebeskými cvrčky proudí do náručí,

vzduch mění se na pláty pórovité hmoty,

která nám stéká po pažích

                       a mění se v dlaních rozepínajících

horké šaty.

Výboje elektřiny

                            a chřestot ve větvích

stromů na pobřeží. Přichází déšť,

                        noc, dynamo noci,

chřestot,

tisíce očí v jasné pavučině noci.

Lampa rozsvěcí se nad nahými rameny

a podzemní čáry, ohně, tance v písku:

pálící sliznice od vytrvalých medůz sexu.

Ruka sjíždí do tepláků, jazyk v ústech

                             prohledává ořechy.

Hou, země, hou. Křičíš s naběhlými žábrami.

  

5.

Viděli jste mne z vašich lodí a mé útesy byly chladné a bílé,

plné nepřátelských úhlů,

viděli jste mne ve vašich snech, kdy dalekohledy

pročesávali zelené ubytovny vašich mozků,

viděli jste mne jinak navečer a jinak ráno,

viděli jste mne přikrytou mrtvolnou září

viděli jste mne plnou rezavých krabů a šedých šelem,

viděli jste mne plnou úžin , rýhovanou vyschlými plážemi,

ve skutečnosti jste mne ale neviděli, ale já viděla vás,

ve skutečnosti jste byli blíž mému pobřeží, když stoupali

jste po schodech činžáků nebo když jste v horku mávali modrými šátky,

byl jste mi blíž když vaše ústa polykala obří chininové prášky

a vy bledí a na smrt vyděšení jste klopýtali zasaženi mořskou nemocí

uprostřed nadcházející víkendové zácpy, jíž prýštily nablýskané vozy

z vašeho města pryč.

Z vašich lodí jste mne ale nikdy neviděli, až příliš zaměstnáni

sexem, věšením prádla či konceptuálním uměním.

Zde ale jsem, zde ležím, zde je mé napěněné tajemství,

zde jsou mé horké zdi, a atmosférické jevy, zde přikrývám svým tělem

vaše ženy, když vy toho nejste schopni, hrajíce kostky

na kapitánských můstcích, zde učím poezii, když vy šťastni

alespoň v jednu chvíli zapomenete na sebe.