Na zastávce linky do ticha

trolej vede po tlakové níži

nic nebolí mě, ani nespěchá

jen na cosi čekám na refýži.  

Moucha na skle, je nad věcí v tramvaji

tisícem očí sní ten černý pasažér

na pohřeb holiče se z noci vracejí

jen dáma v paruce a teplý aranžér.  

Ptá se ho z lásky, a zda nemá příjici

ještě je opilá, oči jak laň

a ví, že nastoupí a přejedou stanici

až řidič otevře dveře jak dlaň.

A stále nic nejede, to zvoní jen Loreta

však čekání do konce odehrajem  

milenci uvnitř, jsou těl svých Pieta

a venku sen dámy s hranostajem.