Chladivá noc

a prázdné náruče stromů

natahují se na ramena

ospalého města

Vrchlického sadem prochází se

pozdravy na rozloučenou

a ozvěnou zní houkačky sanitek

zpěv kormoránů z druhého konce světa

možná je to pokorností odcházejícího podzimu

možná slyším ulice dýchat

jako bychom nikdy nežili

možná chci konečně usnout

v žlutohnědém listí

v oranžových a zelených světlech

bloudících po stěnách pokoje

a kdybych se náhodou nudila

budu sbírat

odrazy větví na sklech

a peří

štětec krémových mraků

natírá vítr na studeno

je to jako bychom nikdy

necítili krev stékat

pálit a bubnovat

v melodiích a rytmech

podobných třesu rádiových vln

zčernalé siluety parku

prorůstají světly ulice

polykáme tmu

chutná po papíru a výbojkách