|
Tam za obzorem, ne zas tak daleko, aby se tam nedalo dojít pěšky, ale dost daleko na to, aby ta cesta trvala skoro celý den, je v údolí město - malé velké království, tam žije král. Ne, není ještě dostatečně moudrý, a tak ještě netuší, že tam kousek za obzorem, kam ani z největší věže toho města nedohlédne, je místo, které se obtížně hledá na mapě a tam, žije princezna. I král (smím-li mu tak říkat, protože tak se to v pohádkách dělá) i princezna jsou z masa a kostí. Ještě o sobě neví, ještě hledají cestu, ještě hledají spojení, formu komunikace – náhodu, která sbližuje. Náhodu, která má tu moc dát nemoudrým myšlenkám moudrost, sveřepou neproniknutelnou moudrost. Ale je to pohádka, a tak se ta náhoda stane, a tak král jednou najde zlatou nitku, kterou tam kdysi zapomněla ta princezna, když tady tančila lidem pro radost.
A to je začátek? nebo konec? Kdo ví - neumím psát pohádky, nemám království, i když možná mám, jenom není moje - jednou ho budu muset vrátit...
|
|
|
