Z vytvarna pak 
 
Nevysvětlitelná záhada od Standy (3 hlasy)
Mustr od Jaxxany (2 hlasy)
Gambové duo od Pořezané sluncem (2 hlasy)

Děkujeme vám všem, kteří jste hlasovali.
 

 

Adepti do knihy za měsíc prosinec 2012 - hlasujte do 5.2.2013

Dotek vážky – Miroslav Václavek

Sněžilo poprvé ten rok
město rozsvítilo, abych se otočil
a byli tam
strážce majáku, který v posledním bytě pod nebem mění žárovky hvězd
muž s právě ostříhanými nehty a stokorunou s telefonním číslem v kapse
žena vydechující páru k černým tvářím v půlkruhu, aby bylo vidět její slova
trafikantka kývající se ve směru přání, jimiž jsme si i my kdysi dokazovali odvahu
dospívající stojící v cestě slunci, které teď bývá tak nízko, že bychom jej mohli obejmout
blondýnka, o níž si představujeme, že to dělá ráda ústy a pak uvaří večeři
ta, která si myslí, že ji nic nebaví, protože příští rok bude vdaná dvacet let
pes v bílém oblečku, takže vypadal jako jehovista nebo podomní prodejce elektřiny
Marie rozechvělá jako znělka předcházející nádražnímu hlášení v Kolíně, protože tajně miluje Annu
mrtví, kterých bylo úplně nejvíc, jen je považujeme za iluzi našeho periferního vidění
Petr po večerech umývající jejich těla protože nemá jinou práci
a my považovaní za iluzi jejich periferního vidění
ve kterou tolik věříme
a přitom nabídnout v létě, vážce prst k usednutí
může mít hluboký smysl
protože se v ten okamžik dovídáme sami o sobě
ale nikoliv tak, abychom pochybovali, že vážky nemají duši
protože jinak nebudeme mít ruce volné k tomu
aby vedly k tobě

za okny/ modrá neděle – médea

(věnováno prodavačkám a jabloňové aleji)

ulice střádá kroky, má jich už plné
chodníky, různosměrně, stahují historky
z chodidel
třeba ta
na protější zdi
kde něčí vyšší já
zabije jednou člověka
říkám si: někde tam uvnitř
holan dýchl – jasně promlouvající útržek
modrou barvou vyvolává domněnky

rázuji do práce, (pouhý záznam úkonu)
v nákupním centru:
samý svár, beton a kov
bez oken
kde minulé pomíjí a v tomtéž bodě
směle začínají strategické tahy
hlavičky, figurky odložené do veselých krabiček
říká se tomu dětský koutek;
zatímco řeky podpírají břehy a přitom
trylkují (co je to za zemi, tak kouzelnou?),
nedělám si iluze
klimatizace nenačechrá do vlasů objem

přesto slyším,
škrábat pod pokladnou
stromy, kterým povisla ramena
pod tíhou nadúrody, jabloňová alej,
krajina hojnosti…
; dva plus jeden, koná se
šála a čepice a boty zdarma!, dobrý signál
pro zjevitele
vypadá solidně, zvučí mu penízky za očima
– nejspíš neznámý kmen
a stále drží se zpříma

nadešel čas, hledám místo
k odpočinku: nicnedělání
s douškem čaje
náhle sleduji, v meduňkovém omámení
jak jablkům odchází léto
píšeš, ne, není to konec, jen válka, sestřičko
přirozených dějů – dozrávaní
plodů na zlámaných větvích

hledám rozuzlení, (dokážu zadržet řeku dlaní,
aniž by utrhla prst?)
hledám v pracovní skříňce,
pod šaty, tady mě máte, kostřička vší pokory!
ale docela šťastna, dávám si dohromady cihly a malta
a stále mi vychází
proč věřím v okna

Obraz visí z kavárny – Nes

Je možné, že k sobě přisedají pouze shodní básníci
vlastníci ikon z průchodu míst s chutí mízy,
města vnímají v perutích, na stěnách domů
necítí pach, nájemné prostory zvou
obývacími pokoji
v touze
rozlohy starých bytů, z nostalgie po předcích
v mýtu se vodí do čtvrtí ze skal, nabývají v dramatu.

Cítím procházení ulic, předsíní, komor, puls nespavosti, na němž jsme dojídali,
ale pokud jde o tebe,
lícem vnímám fráze, když u kávy recenzujeme zdvořilost, ruby večerů, nástupy na loď,
hlad vybydlených domů, nebo jiné milenky.
Podle koho tedy
teď právě my. Říkalas, že si nikdy nebudeme životní, navždy
se slovy, co naplňují hrnce, ani s přísliby věčné péče

poezie, letní noci.

Ty, Noci,
ty se táhneš s námi
i teď o půl třetí odpoledne tma, dva
v přístřeší s výškovými domy ze sousedství, kam jsem se bral
ke stolku s kávou, kde pozoruji tvé ruce,
zasazen do zlozvyku mezi slovy. Vítr ti vlaje hebce mezi zuby, až věřím
na setrvání ve rzi, mezi vlasy,
skutečný. Skutečně k sobě přisedají pouze příjemci
shodně v blízké smrti, když oznamují stavby vět, tělesné transfery,
holé střídání za obnaženější souvětí.

Konečně tedy ty, v sedě pod stromem toho času v létě,
tvůj básník se opíral mezi patry, dokud nevydalas hlasitý pohyb,

vešla
do skal, čtvrtí z mýtu.

Naslouchání – Autor Morgaine.le.Fay

ráno

I.

šest hodin ráno;

se zalepenýma očima hledám okenice

abych dovnitř pustila trochu vzduchu

na zahradě přes noc vyrostly hliněné ruce

a všechny kmeny shnily

II.

naber je spolu s rosou

a pak sundej všechny okapy

ostříhej nehty

někdy stačí odejít a vrátit se

jen aby věděl že dokážeš opustit

dřevěná

babiččina půda

mezi špínou, harampádím a pavučinami

prosvítá z podlahy dřevěné světlo

připomíná mi

naše společné zimní dny

na poličce stála dřevěná figurka

a v uších jsem den za dnem

pomalu pletla pochopení

naslouchání

alespoň ty nejsi z daleka

pod smíchem máme stejný počet modřin

i do zdi nářků jsem smotala přání   abys mohla vstát

ale propasti vypadají přece jen o kousek menší

když v nich nejste sami

Lhostejnost rozhodnutí, autor:reginam

Bylo osvěžující
do vzduchu hodit minci
a nemuset se bát,
zda spadne tak či tak.

Půlnoční vánočka, autor: Kranad

Vím o obrovském světě; který dřímá

v nejestvujících snech

Který mi říká: buďte vzpříma!

Smrt si tě najde na schodech.

Znám třeskuté ticho; až k prasknutí

v neodvratitelném porodu

V matčině děloze už není k hnutí

Moc se ti nechce do schodů

Infekční život je; všude kolem

Nahoře, dole, uvnitř i vně

Neptá se, zda ti padnou role

v pohlavním ohni poprvně

Chronická bolest jen; od věčnosti

Je sourozenecká z podstaty

Vyléčí ten svět z neplodnosti,

máš zavěšenou ji na paty

Toxická rozkoš čpí; nad svědomím

Nemine noc, ba ani den

a vše, co se ti zdálo jen soukromým

s korouhví studu za ní jde

Zní invazní vesmír; absolutna

Pojme jej pouze dětí moc

a pamatuj, jednou bude putna,

které z těch dětí tvá Je noc

Krvák II., autor: Fernet

Z asfaltu vlaje

sbohem

zaječích uší

Hlava a Krev

nikde.

da sein – Morgaine.le.Fay

v lavině posledních několika let
snažím se nahmatat svá ramena
tak dlouho se mráz zarýval, že přestal bolet,
přestalo být cokoliv cítit

nevím kde začínám a kde končím
nevím kde sníh začíná a končí

namotávám nepochopení, rovnám na stůl před sebe
chci ho mít na očích
a nesmím seškrábat ten večer
kdy jsi věděl; mé uši jsou neúnavné, vše pojmou a nic je nespálí,
nezalehnou pod tíhou hlasů – hlasy jsou strach a vztek a bolest

…

dnes desítky postav rozložených v místnosti
namotávalo život
„da sein…“ za domácí úkol
„zachyťte moment, kdy to cítíte“

tak tedy píšu.
vidím jen sein
…místo kde jsem
není tady

je to ledová krajina, usazeniny sněhu zaseklé v obloze
místo mraků
třpytí se, vypadá čistě a jasně
ale není skutečná

Rýžový klobouk – swedish_nigg

            Nahoře nad Klamovkou
z růžových nebes zimy
na lotosovou půdu lesa
dopadl čínský altán
betonový soprán boha
bezdomovec kontrabas

Dunivý, dutý, nasládlý dým

na škvárovém hřišti
vzduch se krčí při zemi
děti v korunách lezou po boltcích
plíživé psí hroby pst!
půda se budí a šustí

Palace Cinemas
horror s vágusy
ale smrt je líná
válí se v křoví
líže si srst
a topí na líh

Poslepu pohledem rejnoka
mapuju terénní nerovnosti
smrt, srst, srnka, kurva!
půda se pokouší vzpomenout
kde jsem stál před chvílí -
hromádka bělostných kostí
a já jí chci pomoct na nohy

Postupuju systematicky
každý krok se počítá
zachytávám se mnemotechnických větví
hlava nehlava, oko za oko
jdu si za svým periferním viděním
veverky vyšinutá z podoby lišky

Stromy se potí
žhář si z nich sází plot
a to je důvod k erekci
viz terasovitý snář
završený hranicí
z českých ložnic

Při té představě srůstají víčka
a oči zplynované blahem
v jednotu měchýře
a nesestouplé varle
stoupá trávicím traktem
na místo kyklopa-promítačky

Můj slepičí mozeček
dostává zlomená křídla
mysl jasná a přehledná zápletka
jak kurník s výhledem na moře
jako počitadlo, kde se místo perel
suší moje zmoklá čakra

Nebe je opět rýžové
a les jako hladina
mohyla zdolána zezdola
ve střeše altánu zeje
hřejivá bezhlavá díra
laskavá lebeční chyba

Naděje – Egil

Je pozdě odejít

a možná je na odchod brzy.

Ten samý bělavý plankton…

Park se znovu předávkoval sněhem.

Fasády zvnitřněly… Přesto se pokoušíš

zapalovat papírové domy.

K čemu je, k čemu ne –

dopis nebo evoluce, když v moři vymírá adresát.

To moře je bílé a nesmírné;

hladina, modřina… – nesmíš – ne; vytloukej z obrazů

paměť.

Zbudou ti planá a rozlehlá zrcadla.

Nový rok – zazo

Poslední den ve starém roce

jsem prožil ještě po staru.

Ráno jsem vstal

chvíli se s kostmi pral

a pak

spíše než odpočinut zmožen

se belhal dolů pro kávu.

Odřezal kousek špeku nožem

pak zapálil si cigaretu

a ještě jen tak v negližé

mrknul jsem okem do spíže

zda na mou žáhu něco je tu.

A teprv po tom ujištění

a po dvou malých panácích

jež vyžaduje motor hnací

než donutí se ke své práci

se ozvalo to zasvištění

a dalo se to do chodu

čemu se říká přemýšlení.

A že byl poslední den roku

a že jsem se ho zase dožil

tak přímo z flašky do žil

nalil jsem zbytek toho moku

a po úvaze svěřil stěně

protože nikdo nevěřil by stejně

že jsem se odhodlal

k onomu zásadnímu kroku.

Od zítřka začnu zdravě trochu

a rum načnu až po obědě..

Vstoupení do kaluže, autor: František Vyrut

Dvakrát nevstoupíš …
to jsem si říkal
každý ráno tam byla
v celý svý kráse
a já jsem to porušoval
vstupoval do zčeřený hladiny
suchý plochy
a pořád myslím na „dvakrát“.

Jednou to musí vyjít.

Koleda, autor:fernet

Hospodin volal mobilem:
„Hallo, tu je Bůh.
Seš tady trochu omylem,
věř, na to já mám čuch.“

Otče náš, taky mám ten pocit.
Myslel jsem, ve Tvé že je moci
udělat z vola krále,
co tančí sólo v sále

s nejlepší babou v širém světě.
Jak mám teď říci dětem,
že ta nej jsi jenom Ty,

že s Tebou noc planety
a nad Tebe už vůbec nic
a stihnout to do Vá…nic?

Na cestě, autor: Sophia

Ani nemám připravené žádné příště
každé nádraží zdá se být posledním
velcí ptáci až mladé sečtou v hnízdech
ještě naposled se za mnou ohlédni
budu opilá   až tak že nezamávám
schovám se do vln a splynu s pobřežím
všechno co bylo se prostě někdy stává
psala jsem básně    kterým nevěřím

Pozdně červencová, autor: Gogin

už zase voní voda ve vzduchu
červení karasi vyplují ke hladině
Anna najde růži za stěračem
ovšem bez podpisu…

Annonce – pavelskalicky

Tomáš seděl na jediné židli ve své (totiž pronajaté) garsonce a bez hnutí pozoroval protější zelenou stěnu. Nesnášel zelenou barvu a vlastně i svého domácího, ale neměl moc na vybranou. Stejné nebo alespoň podobné podmínky bydlení by nikde jinde nenašel a tak trpěl arogantního a vlezlého dědka, který byl schopen v jedenáct večer přijít na kontrolu, zdali Tomáš náhodou nemá dámskou návštěvu nebo si snad nedejbože přivedl nějaké zvíře. Tohle vše bylo totiž zakázáno. Tomáš musel trpět i naprosto šíleně a nevkusně vymalované stěny. Severní a jižní byly trávově zelené, východní a západní sytě fialové a do toho jako pěst na oko černý strop. Teď strnule pozoroval jižní zelenou stěnu a čas od času jeho zrak zabloudil ke stolu, na kterém ležela bílá obálka. Obálka, na kterou netrpělivě čekal, a když konečně přišla, nemohl se odhodlat ji otevřít. Jednoduše řečeno měl strach.

Tomáš Veselý byl spisovatel. Nebo možná se jím snažil být. Obálka měla v levém horním rohu (kde se obvykle píše odesílatel) logo jednoho z větších nakladatelství a adresát byl nadepsaný tučným písmem – Tom Joker. To byl Tomášům pseudonym a v obálce byla velmi pravděpodobně odpověď na zaslaný rukopis jeho románu. Tomáš byl zvědavý, co mu píšou. Na druhou stranu nechtěl slyšet další odmítnutí. A tak seděl a zíral na zelenou stěnu a představoval si, že v obálce je nadšený dopis od šéfredaktora, ve kterém mu nabízí pohádkový honorář a lukrativní smlouvu na další díla. Nakonec nevydržel. Na hodinách, které koupil za pár korun v bazaru, poskočila ručička na devět hodin večerních, když roztřesenou rukou obálku otevřel a vytáhl list papíru. Nedočkavě ho rozevřel a četl díky za zaslání rukopisu a slušné odmítnutí spolupráce. Sen o literárním výdělku a o konci živoření se opět posunul o kus dál a ztrácel se v mlhavé budoucnosti. Tomáš hodil list k obálce na stůl a opět se zahleděl na protější zelenou stěnu.

„Takže zítra znovu od začátku,“ pomyslel si trpce. „Nechat okopírovat rukopis, nacpat do obálky a poslat do dalšího vydavatelství. Pak několik měsíců čekání, než přijde odpověď. Která ale může být zase odmítavá a tím budeme zase na začátku.“ Tomáš s povzdechem vstal ze židle a převlékl se do pyžama. Ulehl na nafukovací postel a nařídil si budík na čtyři hodiny ranní, aby stihl od pěti hodin v oranžové uniformě a s koštětem v ruce svou brigádu a obživu. Zhasnul lampičku a zavřel oči, když uslyšel zašramocení klíče v zámku.

„Ach jo, zase ten debil,“ povzdechl si v duchu a otočil se ke zdi. V místnosti se rozsvítilo.

„Tak co, máš pro mě nájemný?“ ozval se skřehotavý hlas pana domácího. Tomáš se s maximálně rozespalým výrazem pomalu otočil a oslněný světlem se zadíval na protivného staříka.

„Ale pane domácí, sedmnáctého je až zítra,“ namítl. „Zítra dostanu výplatu a jako obvykle vám peníze hned přinesu.“

„No radši bych od tebe měl ty peníze co nejdřív,“ zamračil se stařík.

„Stalo se někdy, že bych vám nezaplatil?“ zeptal se Tomáš. „Třeba nemám co jíst, ale nájem vám vždy platím. A včas,“ doplnil ještě, aby dodal svým slovům váhu. Stařík se rozhlédl po prázdné garsonce.

„Stejně bych ale byl radši, kdybys mi platil dřív. Podívej se, co lidí hledá bydlení a já tady ztrácím čas s takovým ztroskotancem, jako seš ty.“ S těmi slovy hodil na stůl poslední výtisk Annonce a nasupeně odešel.

„Je to debil,“ pomyslel si Tomáš a lehl si zpátky. Nečekaná návštěva ho však tak rozhodila, že spánek byl ten tam. Tak chvíli ležel, koukal do stropu a hlavou se mu honily černé myšlenky. Pak vstal a jeho zrak upoutal dnešní výtisk inzertních novin ležící na stole. Otevřel ho a pro zajímavost si našel rubriku Byty k pronájmu – poptávka. S povzdechem musel dát panu domácímu za pravdu. Seznam lidí hledajících bydlení byl opravdu dlouhý. Pak nalistoval nabídky zaměstnání. Přestože i tam bylo inzerátů poměrně hodně, požadavky z žádného z nich neodpovídaly Tomášově kvalifikaci. To byl ale docela těžký úkol, protože Tomáš pořádně nic neuměl.

„Ach jo,“ povzdechl si Tomáš, když tu najednou si všiml rubriky se zajímavým názvem. „Co nikam nepasuje,“ přečetl si. „To je stejné jako já. Já taky nikam nepasuju. Ale já na rozdíl od téhle rubriky nejsem v novinách. Kdybych byl v novinách, to by bylo něco jiného.“ Koukal na otevřené noviny, stránku s formulářem na podání inzerátu a najednou dostal nápad. Vytáhl ze zásuvky nůžky a formulář vystřihl.

„Já snad tomu dědkovi budu ještě vděčný,“ bručel si pod vousy, když přepisoval první část jedné ze svých povídek do inzerátu. „Čtyři sta znaků není mnoho, ale darovanému koni na zuby nekoukej.“ Třemi tečkami naznačil, že povídka bude pokračovat a posledních pět písmen mu zabral jeho pseudonym. Spokojeně své dílo přelétl zrakem a vložil list papíru do obálky. „Utnul jsem to zrovna v napínavé části,“ pochvaloval si, když opisoval na obálku adresu. „Snad to někoho navnadí, aby si koupil další díl.“ Pak mocně zívnul a zalezl pod peřinu. O pár minut později už oddychoval a nic z jeho aktuálních trápení mu radost ze života nekalilo.

Druhý den ráno si na svůj večerní nápad ani nevzpomněl. Až nadepsaná obálka na stole mu připomněla, že měl v úmyslu prorazit se svým dílem do jednoho z periodik, jehož náklad převyšoval Tomášovy sny o několik řádů. Na okamžik zaváhal. Desetikorunová známka za necelých čtyři sta znaků, přičemž na celou povídku by jich potřeboval třiadvacet. To dělá dvě stě třicet korun jen na odeslání. Ještě bude muset koupit dvaadvacet Annoncí, protože lze těžko předpokládat, že mu pan domácí dvakrát týdně doručí aktuální výtisk. Má tohle šanci na úspěch?

„Přijdu maximálně o pár stokorun,“ pomyslel si. „Když to ale nezkusím, tak třeba promarním příležitost, na kterou už čekám hodně dlouho.“ Olízl známku, nalepil na obálku a vyrazil do práce. Spěchal, aby nepřišel pozdě, ale vhodit dopis do schránky ještě stihl.

Ten den pracoval jako nikdy předtím a vedoucí jejich skupinky si jeho výkon pochvaloval. Tomáš byl rád, alespoň nikoho ani nenapadne uvažovat o jeho výměně. Když pracovní den skončil, dostal svou obvyklou měsíční výplatu, jejíž velkou část o chvíli později přenechal stále brblajícímu panu domácímu. Pak si jen rychle spočítal, kdy by se tak asi mohl jeho „inzerát“ objevit a netrpělivě vyhlížel Annonci.

Konečně! Nedočkavě noviny otevřel a nalistoval tu správnou rubriku. Vydechl úlevou, když uviděl svůj první díl mezi ostatními inzeráty.

„Nevyhodili to,“ pomyslel si a o chvilku později už přepisoval pokračování. A jelikož to vypadalo slibně, připravil si rovnou už i další díl.

Uplynuly více než dva měsíce a Tomáš trpělivě dvakrát týdně odesílal do redakce další část své povídky. Už dvacet dílků takto pravidelně vyšlo, zatím však bez viditelného efektu. Tomáš už pomalu ztrácel naději, že se něco změní. Zvažoval i možnost, že poslední tři díly neodešle a ušetří tak tři desetikorunové známky. Nakonec se ale rozhodl, že to už dotáhne do konce. Poslední dílek už nebyl tak dlouhý, takže mohl napsat i své celé umělecké jméno a adresu. Obálka skončila v bezedné schránce jako dvaadvacet podobných před ní a Tomášovi začalo čekání na změnu.

Annonce s posledním dílkem do celkové povídkové skládačky se objevila v trafikách a Tomáš si díky svému rannímu vstávání také jeden výtisk pořídil. Když jel tramvají domů ze své ranní směny, sedl si a noviny otevřel. Díval se na své umělecké jméno a adresu a přemýšlel, kdo se mu ozve. Jestli vůbec někdo. Na zaslaný román nebyla zatím také žádná reakce a Tomášovi tedy nezbývalo než každý den ráno vzít do ruky koště a vyrazit do ulic bojovat za čistější město.

„Jé, člověče, ty máš dnešní Annonci,“ probral ho z přemýšlení rozhovor dvou mladíků, kteří před chvílí přistoupili. „Když jsem přišel do trafiky, tak poslední výtisk koupil nějakej dědula těsně přede mnou. Prosil jsem ho, ať mi z ní dá jen jednu stránku. Vysmál se mně, že zrovna kvůli tý stránce s povídkou si ji koupil.“

„Tak já ti to okopčím,“ nabídl se ochotně šťastný majitel novinového výtisku. „Pak si to vystřihnu a založím. Koukal jsem, že dneska je tam poslední díl.“

„To budeš hodnej,“ rozplýval se nešťastník. „A doufám, že ten Joker bude psát dál, protože to fakt bylo dobrý.“ Tomáš nevěřil vlastním uším. Ti dva si kupovali Annonci jen kvůli jeho povídce! A dokonce sváděli boj o poslední výtisk s důchodcem, který šel po jeho povídce také! Zaplavila ho vlna euforie, že se někomu konečně jeho dílo líbí. Bohužel si však za to nemohl nic koupit. S povzdechem vystoupil z tramvaje a pomalým krokem se vydal k domovu.

Když pak přišel ke schránce nadepsané svým jménem, prosvítalo z ní kruhovými otvory něco bílého. Tomáš rychle schránku otevřel a vyndal bílou obálku, na které byl napsán jeho pseudonym. Nedočkavě obálku roztrhl a vytáhl dopis.

„Vážený pane,“ četl. „Jménem vydavatelství Annonce Vám děkuji za Vaši povídku, kterou jste trpělivě posílal do každého našeho výtisku. Prodej našich novin se zvýšil a průzkumem mezi čtenáři jsme zjistili, že to bylo kvůli Vašemu příběhu na pokračování. Přijměte prosím malou odměnu za tento úspěch, na kterém máte nemalý podíl.“ Tomáš se znovu podíval do obálky a oněměl. Usmíval se na něj František Palacký z tisícikorunové bankovky.

„To není možné! První honorář!“ blesklo Tomášovi hlavou a na tváři se mu rozzářil úsměv. Pak si ale uvědomil, že dopis ještě pokračuje.

„Rádi bychom s Vámi uzavřeli smlouvu na Vaše další povídky, které bychom otiskovali v našich novinách. Jestli máte případně i nějaký delší text, rádi bychom nahlédli i do něj. Pokud byste o spolupráci s námi měl zájem, zavolejte… napište… zastavte se…“ Tomáš dopis dočítal jako ve snu, ale ve splněném snu. Rychle zaklapl schránku, vyběhl schody, měl jen trochu problém odemknout dveře, protože se mu třásly ruce. Nakonec se ale podařilo a on si sedl ke stolu, položil před sebe obálku, tisícikorunu a dopis, který si znovu a znovu dokola četl. Pak otevřel šuplík a vyndával své povídky i román na hromádku před sebe. Pak začal třídit, přeskupovat a nakonec svá zdařilejší dílka naskládal do tašky.

„Annonce volá,“ prohodil mezi dveřmi přes rameno k zeleným a fialovým stěnám. „Držte mi pěsti, ať to dobře dopadne. A ať můžu vypadnout do přívětivějšího bydlení.“

EmptyRoom – Léky na nespavost

Byl to den v malém bytě / uprostřed města / ve středu světadílu / uvnitř planety. Teplá voda byla vlažná a studená voda byla taky vlažná. Člověk se nemohl ohřát / ani osvěžit. Všude bylo spoustu lidí, lamp, kulatých kamínků, hodin, zvířat, listí, zvuků a proseb. Slunce se celý týden všem smálo do ksichtu a dnes zase kopírovalo nultou odevzdanost kytarových pražců.

Ať si udělal cokoli – nic nebylo předem jasné. Ve všem sis mohl vybrat. Mohl si jít ven – nebo zůstat doma.

Mohl si jít do baru – nebo zůstat na ulici

Mohl ses umýt – nebo zůstat suchý

Mohl si křičet – nebo být tiše

Mohl si žít – nebo zemřít

Mohl si hořet –nebo se dusit

Mohl si tvořit – nebo ničit

Všechno bylo otevřené / všude byly samé možnosti / všude bylo otevřeno / všude se svítilo

Prsty na ruce byly voskové figuríny celebrit a dlaň část špatných stránek z našich osudů. Pomsta byla na příděl a ptáci odlétali do teplých krajin bez pasů.

Byl to den v malém bytě / uprostřed města / ve středu světadílu / uvnitř planety. Chleba byl tvrdý a rohlíky byly taky tvrdý. Člověk se nemohl najíst ani zůstat hladov. Na stěně se houpal obraz co nikdo nerozhoupal – na stěně byl stín co nikomu nepatřil a na dveře ťukal prst co vypadal jako vosková figurína neznámého komparzisty z filmu Sever proti Jihu – co nikdy nebyl v kině / natočil se jen z povinnosti / černobíle a jednou to bude klenot trezorů

Ať se udělalo cokoli – vždycky to bylo špatně! V ničem sis nemohl vybrat. Musel si na záchod

Musel si dýchat

Musel si spát

Musel si chodit

Musel si koukat přes záclonu

Musel si vnímat slunce

Musel si mhouřit oči do slunce

Musel si otevřít na ťukání na dveře

Byl to den v malém bytě / uprostřed města / ve středu světadílu / uvnitř planety. Alkohol byl buď silný nebo ještě silnější. Člověk nemohl zůstat střízliv-EJ / ani opil-EJ. Všechno pomalu tančilo / kvádr zkrychnul a kolo z kužele odlomilo dno k zítřku.

Ať ses napil čehokoli – vždycky to byl jed! V ničem ses nemohl cítit bezpečně. Nešlo odpovídat

Nešlo přemýšlet

Nešlo vzdychat

Nešlo vzpomínat

Nešlo odejít

Nešlo se vrátit

Nešlo ležet

Nešlo stát

A každé křeslo se houpalo do kyvadel

Byl to den v malém bytě / uprostřed města / ve středu světadílu / uvnitř planety. Teplá voda byla vlažná a studená taky. Člověk se nemohl ohřát / ani osvěžit. Mohl jen stát mokrý ve vaně / Musel dýchat / Nešlo přemýšlet.

Vzdálenost mezi levou částí těla a pravou částí těla se měnila dle hodin, co čekaly na každé číslo a povýšeně se pak rozhlížely po bytě jestli sis všiml! VŽDYCKY SI VŠIMNEŠ … protože si nikdy nezaspal / protože si vždycky přišel včas / protože touha nečeká / protože slunce svítí / protože voda je vlažná / protože chleba je tvrdý a rohlíky taky

Kirsten – Nesmrtelnost

Byl jednou muž a ten založil město. Dal mu své jméno a protože byl moudrý, vládl jeho občanům. Nazývali jej Král.

Měl sedm synů a když dospívali, řekl jim: Založil jsem město a nebudu zapomenut. Hleďte, abyste ani vy nebyli zapomenuti.

Nejstarší syn byl odvážný a podnikavý. Procestoval cizí země, objevil neznámé kraje a dal jim své jméno.

Nakreslil stovku map a popsal tisíc divů. Nazývali ho Objevitel.

Druhý syn byl silný a smělý. Byl nejudatnější z lidí, bojoval ve stovce bitev a zabil tisíc mužů.

Když zemřel, zpívaly se o něm hrdinské písně. Nazývali jej Válečník.

Třetí syn byl důsledný a trpělivý. Postavil stovku paláců s tisícem věží a do každého štítu vytesal svůj znak.

Nazývali jej Stavitel.

Čtvrtý syn byl učený a pracovitý. Stovku lidí vyrval smrti a tisíc jich přivedl na svět.

Všichni znali jeho jméno a vyslovovali je s obdivem. Nazývali jej Léčitel.

Pátý syn byl přímý a duchaplný. Uměl poradit každému a pomoci všem.

Znali ho ve stovce měst a milovaly ho tisíce lidí. Nazývali jej Prorok.

Šestý syn byl čestný a dobrý. Tucet synů neslo jeho jméno a každý z nich zplodil další tucet. Nazývali jej Otec.

Sedmý syn byl roztěkaný a vášnivý. Nevěděl, co by měl dělat, a tak se připojil k nejstaršímu bratrovi.

Spřádal nejsmělejší plány a maloval nejneuvěřitelnější zvířata, ale poděsil ho divoký příboj, a tak odešel ke druhému bratru.

Měl nejzářivější zbroj a nejvznosnější krok, ale když uslyšel lomoz bitvy, utekl a přidal se ke třetímu bratru.

Navrhoval nejkrásnější výzdobu a sázel nejskvělejší zahrady, ale čekat na dokončení celé stavby mu bylo dlouhé, a tak odešel ke čtvrtému bratru.

Vymýšlel nové léky a toužil léčit nejtěžší nemoci, ale když poprvé uviděl krev, odvrátil tvář a odešel k pátému bratru.

Hovořil plamenně a nejvybranějšími slovy, ale než aby hovořil o dojení krav a práci na poli, raději odešel.

Tak minula léta jeho mládí a zralosti, a když chtěl jako jeho bratr počít děti, nenašel ženu, která by si ho vzala.

Stal se z něj osamělý stařec, o kterého se nikdo nezajímal. Jednoho dne usedl ke stolu a napsal paměti. Nazývali jej Spisovatel.

Půlvánoční vlak, autor: sadaf

Osobní vlak č.22218 tiše brouká na malém nádraží, stejně tak tichém jako krajina kolem. Sněhové vločky se pomalu, jakoby líně, snášejí k zemi a zůstávají ležet na rudé čepici výpravčího. Strojvůdce Václav, trochu podsaditý chlapík v nejlepších letech, zahodil z okna oharek cigarety, pohladil si neoholenou tvář a podíval se směrem k zvednuté ruce výpravčího. Otřel rukávem popel ze zažloutlého ukazatele na řídícím panelu, pomalu zavřel okno, posunul páku a vlak se s nepatrným trhnutím rozjel. Blíží se půlnoc, všichni sedí doma s rodinou a těch pár poslední cestujících co vezu. . ., pomyslel si. Ale služba je služba a vnoučata už stejně spí. Vždyť jsem ráno doma a mám dva dny volna. Promnul si oči a soustředil se na trať. Konečně, průvodčí Markéta je mladší, děti jí ještě chodí do školy a i takhle pozdě večer se dokáže na cestující usmívat.

Průvodčí Markéta, je hezká, štíhlá blondýnka a právě na nový rok jí bude 35let. Podívala se na mizící světla nádražní budovy, pak na hodinky a s uspokojením, že jedou načas, začala procházet vlakem. Nejdříve myslela na rodinu, ale brzo se soustředila na cestující. Postarší paní, tak trochu nervózně sledující krajinu, bude určitě bývalá paní učitelka a někde se zapovídala a ujel jí spěšný vlak ve 20.50. Nebo…, ale myšlenku už nedomyslela. Promiňte prosím, řekla ta postarší paní, kdy budeme v Ledečku, jedu za sestrou a ujel mi přípoj v sedm. Jedeme přesně podle jízdního řádu, tak že asi tak za půl hodiny. Paní poděkovala a zase začala sledovat krajinu. Sníh už nepadá a v dálce na obzoru vykoukl bledý měsíc.

O pár lavic dál, zahalený v kabátu, z kterého koukala jen část uniformy, spal vyhublý a hrozně unavený voják. Patrně sní o své milé a jede na vánoce domů, pomyslela. Raději ho nebudu ani budit. Když ho však míjela, vlak se zrovna zakymácel na výhybce a aniž by chtěla, malinko do něj strčila. Prudce se probudil a nechápavě se na ní podíval. Promiňte prosím, řekla s úsměvem a šla dál. Chvilku se za ní díval a pak se podíval z okna. Opušťák dostal ještě v době, kdy si myslel, že bude o svátcích se svou Maruškou, ale je to týden co mu napsala, že má jiného. Jede sice domů, ale ani se mu tam moc nechce. Ohromný tmavý mrak zakryl měsíc a venku nastala dokonalá tma.

Vlak se pomalu jakoby ospale, zastavil ve stanici. Jen spoře osvětlená budova nádraží, vypadala v těchto nočních hodinách jako kulisa z hororového filmu. Otevřela s rachotem dveře, a protože nikdo nenastupoval, zvedla ruku jako znamení pro výpravčího a hned je zase se bouchnutím zavřela. Přeci jen je venku zima. Promnula si ztuhlé ruce, počkala, až vyjedou z ponurého nádraží a vrátila se ke své obchůzce.

Dobrý večer, oslovila mladší pár držící se za ruce. Trochu s sebou trhli a chvilku trvalo, než on našel po prohledání asi tuctu kapes, dost pomačkané jízdenky. Poděkovala a prohlédla si mladou, snad těsně plnoletou dívku. Dívka nebyla ošklivá, jen byla tak nějak smutně oblečená a unavená. Ta si opět položila hlavu na mládencovo rameno, vzala jej za ruku a zavřela rozmazané oči. Asi plakala, napadlo ji. Divné je, že nedokážu vymyslet jediný důvod, aby tihle mladí nebyli o vánocích doma. Docela jí to vrtalo hlavou.

Znovu si vzpomněla na domov, rodiče a bratra. Vzpomínky na dětské vánoce, časem očištěné o všechny negativnosti, zla a nepravosti jí nyní připadali jak pohádkový příběh. Chtěla by pro své děti také takové šťastné a pohodové vánoce, ale všechno je teď nějak jiné, šedivé a uspěchané.

Zase ty výhybky, řekla spíš jen tak pro sebe a podívala se z okna. Velké sněhové vločky opět utíkaly kolem oken, na chvilku osvětlené žlutavým světlem. Podvědomě popotáhla sako uniformy, která jí nesmírně slušela a narovnala si čepici.

Na posledním sedadle seděl starší pán. I přes to, že cestuje již několik hodin, je stále jako ze škatulky. Snad až pedantsky upravená kravata, solidní oblek a pěstěné ruce. Měl sice zavřené oči, ale nespal. Povzdychl, rozepnul si sako a podal jí jízdenku. Poděkovala a trochu se usmála. Pokývl hlavou a opět se zabořil do svých myšlenek. Postřehl, že je hezká, snad by si s ním mohla i povídat, ale myšlenky jej vrátili do svých rodinných problémů. Manželka zemřela již před lety, syn se odstěhoval na druhou stranu republiky a služební cesta se nepředvídatelně protáhla. Stejně mne doma nikdo nečeká. Podíval se ještě jednou za ní a pak znovu zavřel oči.

Zrovna takhle musí vypadat obchodní cestující, proběhlo jí hlavou nebo také sňatkový podvodník, dodala pro sebe. A proč ten chlap není vlastně s rodinou. Nechápu, proč všichni musí o vánocích cestovat. Ozval se skřípot brzd a vlak zpomalil. Vzpomněla si na pohádkový vlak, z obrázkové knížky, který jako malá dostala od své babičky. Tento tajemný vlak, jel od nikud nikam a vezl cestující, kteří nevystupovali ani nenastupovali. Ale já se už těším do postele, pomyslela si, podívala se na hodinky a pohlédla z okna. V dálce bylo vidět první mihotavá světla, potemnělé domky a liduprázdné ulice. Vysoko na nebi svítil měsíc. A jsme doma, řekla potichu, tedy alespoň já jsem……