U lednice dítě stálo,
“Mám hlad!“ pořád křičelo.
,,Bodejť jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!

Poledne v tom okamžení,
táta přijde z putyky,
oheň hasne u vaření,
mám studené knedlíky!“

„Nač máš, matko, mikrovlnku,
proč furt vaříš na plynu?
všechno jídlo, co máš v hrnku,
s radostí teď pominu.

Z mrazáku vem drůbež husí,
už mám na ni apetit,
v elektrické troubě musí,
zalita svým sádlem být!“

A zas do hrozného křiku...
,,I bodejž tě sršeň sám-!
že na tebe, nezbedníku,
domovnici zavolám!

Pojď si proň, ty domovnice,
pojď, vem si ho zlostníka!"-
A hle, tu kdos u světnice
dveře ztěžka odmyká.

Tlustá baba, nohy sloupy,
tvář šeredná, ohyzda,
do místnosti hnedle vstoupí,
hlas jí v krku zahvízdá:

,,Dej sem dítě, jdem do sklepa,
zavřu ho tam na týden.
Je tam topič zvaný Pepa
pozdraví jej ´dobrý den´.“

„Naučí tě zdvořilosti,
neposlechneš? – Budeš bit,
poláme ti všechny kosti
a potom tě nechá být.

Poležíš si na podlaze
můžeš přitom tiše klít.
Necítíš se nijak blaze?
Za rok budeš zase fit!“

-,,Kriste pane!
odpusť hříchy hříšnici!"
Div, že smrt jí neovane,
ejhle tuť-domovnici!

Ke stolu se plíží tiše
domovnice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.

A vinouc je, zpět pohlíží -
běda, běda dítěti!
Domovnice blíž se plíží,
blíž - a už je v zápětí.

Již vztahuje po něm ruku -
matka tisknouc ramena:
,,Pro Kristovu drahou muku!"
klesá smyslů zbavena.

Tu slyš: jedna-druhá-třetí-
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí-
táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrům dítě přimknuté:
matku vzkřísil ještě stěží,
avšak dítě - zalknuté.

Za krk popad´tu potvoru,
uškrtil ji v jeden ráz,
strčil ji pak do otvoru,
pod kterým je strmý sráz.

Domovnice dolů letí,
bez života, nedýše,
jako pytel plný smetí,
navždy je už po pýše.

A tak končí tahle píseň,
tragická a smutná jen.
Na člověka padá tíseň,
coby chmurný, divný sen.