Dějství Druhé: Příběh Herolda Darnella

Druhý den zmizel v moři Nevadského písku. Žlutá barva mě už lezla na nervy. Nikde ani kus zeleně. Tahle země je  obrovská. Tak obrovská, že když tamhle sejmete chlapa tak po 24 hodinách už o vás nikdo neví. Prostě se ztratíte jako pára nad hrncem. Nikdo vás nebude pronásledovat do pustiny kde jsou jen kaktusy, hnusní pavouci a chřestýši. Žádný stín jen na obzoru vrcholky hor, které se nepřibližují.

Druhý den v tom zatraceném horku. Druhý den v té rozpálené plechové krabici. Blackpool byl magor. Sice dobrej parťák na vykrádačky, do rvaček nebo v domlouvání klijentům, ale jinak nevyspitatelný magor. V posledním městě musel v krámu sebrat celou kasu a donutit prodavačku, aby si sundala kalhotky a dala mu je. Ale co víc, ještě sebral i policejní káru. Takže teď v ní sedíme a míříme na západ přes tuhle žlutou pustinu. Blackpool se celou cestu spokojeně kření na celý svět. Kalhotky drží v ruce a pravidelně si k nim přičichává. Takhle veselého řidiče jsem ještě neviděl a vůbec, takhle klidného Blackpoola taky ne.

Třetí den jsme dorazili do mírně zvlněné krajiny se zeleným porostem. Obloha se zašedila a spustila mokré provazce. Blackpool opět bez řečí zastavil a vystoupil. Prej to tu trochu zná. V tomhle kraji je hodně farem, různě schovaných v lesích. Prej tu žijou jen vyšinutí lidi, ale protože my jsme taky vyšinutí tak se to prej stratí. To byla Blackpoolova životní filozofie. Prošli jsme v dešti jednou lesní cestou a pak druhou. Před náma se objevila dřevěná ohrada farmy. Šli jsme podél ni dlouho. Matné šedivé denní světlo tmavlo. Konečně jsme zahlédli dvě stodoly a farmářský domek. Vkročit na takový pozemek znamenalo jistou popravu. Každý tady vlastnil nejmíň kulovnici a pořádný psiska, jak tvrdil Blackpool, ale očividně ho to netrápilo. Došli jsme až ke dveřím a zabouchal na ně. Déšť byl snad otravnější než to horko.

Otevřeli se dveře a zlatá záře petrolejové lampy osvítila zápraží a nás dva tam stojící jak zmoklé slepice ve tmě. Na Blackpoola musel být požehnaný pohled. Plešatá hlava, vyhublá tvář, orlí nos, vysoké vyzáble tělo v kožené bundě s lehce ohnutýma zádama a stále se křenícím úsměvem. Neuměl chvíli postát v klidu. Furt ssebou šil jakoby měl ve spodkách mravence,ale silueta chlapa s brokovnici jej na chvíli zklidnila.

“Jestli vás přivádí Hospodin, tak jste vítání”, zahlásil ten chlap rázně a nahlas. Já jen přetočil oči vsloup. Panenko rozmrdaná, jen ne mormoni, zaklel jsem potichu. Právě mi došlo, co těmi “vyšinutými” Blackpool prve myslel. 

“Bůh s tebou Bratře. Moc se omlouváme, že rušíme tě při zasloužené večeři. Patříme ke sboru sv.Ignáce z Brow Valley a projíždíme tudy na mši do Halls Bridge, ale porouchalo se nám auto...”, co to sakra ten Blackpool mele. Znám ho nějakou dobu. Většinu času se chová jak vymaštěný pako, ale občas se stává, že ho něco osvítí a padaj z něj překvapiné filozofické témata, které by nikdo u něj nečekal. Jestli mu tohle týpek zbaští a neroztřílí nás na kaši, tak půjdu v neděli do kostela.

“No dobrá, bratři, vstupte a buďte tu jako doma. Nechť zlo zůstane venku a světlo vstoupí s vámi”, pokynul nám. Blackpool se zakřenil ještě víc. Ty krávo nebeská, ty jeho kecy zabraly.

V domě bylo ticho jak v hrobě. Na každé zdi vysel Ježíš a farmářská zatuchlá vůně ve vzduchu. Za stolem seděla asi tak 17. letá dcerka. Manželka klopila zrak a bylo jasné, že nejsme vítáni. Zasedli jsme ke stolu a Blackpool už chtěl nabrat první sousto z talíře, když fotr se postavil a začal odříkávat modlitbu. Nervózně jsem hodil oči po Blackovi. Samozřejmě, že se taky postavil a začal odříkávat modlitbu s ním a hlasitěji.

Po večeři si fotřík sedl ke krbu, zapálil si dýmku a otevřel Bibli. Ježíš se taky nezmiňoval o kouření, takže to není hřích, pomyslel jsem si. Po chvíli vstal a ukázal nám fotky dvou kluků asi ve věku 6 let.

“ Pán Bůh mi je daroval, ale brzy si je zase vzal k sobě. Zemřeli na otravu z něčeho co snědli v lese. Chudáci malí. Bůh je tak ztrestal za to, že nejedli to co nám ze Své nekonečné milosti dává na stůl”, hořká slova poblázněného farmáře.

Doufám, že odtud brzy vypadnem. Blackpool furt pokukoval po dceři, která se jen červenala. Rozzlobená matka ji okřikla a poslala spát. Když fotřík dokouřil, ukázal nám pokoj v přízemí. Oni spali v horním patře v jedné místnosti. Než jsem usnul, zaslechl jsem  rozhovor, jak matka vyčítá fotříkovi, že nás tu vzal, že budou jen potíže, že máme nečisté duše, že nemyslí na budoucnost své dcery, že zítra musíme odejít a tak dál. Blackpool spal jak zabitý, ale já nemohl. Tenhle dům byl jak prokletý. Děsilo mě tu úplně všechno.

Na druhý den déšť polevil a ukázalo se kousek modrého nebe. Black se rozhodl, že tu zůstaneme ještě jednu noc, protože musí zjistit jak ta holka voní tam dole. Nasralo mě to. Musel jsem odtama vypadnou co nejdřív. Jakmile Blackpool zavadí o ženskou, tak je jak nadržený hřebec, jak lovec lebek. A z toho koukal pořádný malér.

Opět sehrál divadlo. Fotr se vymluvil, že nám nemůže pomoci, poněvadž musí na pole. O, jak důmyslná výmluva. Dal nám nějaké nástroje na opravu auta a odešli jsme. Nemluvili jsme. Seděl jsem v autě s otevřenými dveřmi a Black na pařezu odpalující jedno cigáro od druhého. Museli jsem počkat alespoň do oběda. Čert ví co se Blackovi honilo hlavou, byl nezvykle ztrnulý a soustředěný. Nemělo cenu mu rozmlouvat, abychom hned teď odtud zmizeli. Byl neústupný a měl svůj cíl.

Asi po 2 hodinách, se mezi stromy mihla dívčí sukně. Nevšiml si toho. Dcérka přišla špehovat. Stála tam za stromem a upřeně pozorovala Blacka jak okopával pařez. „Doprdele, jen ne tohle“, potichu jsem zaklel. Praskla větvička, Black trhnul hlavou směrem k ní. Nejdřív se leknutím skryla, ale pak vyšla zpoza stromu. Stála tam cudně jak panenka s čepcem na hlavě, v dlouhých jednoduchých šatech mormonského nevkusu, se spuštěnými rukami před sebou držící plátěný uzlík s něčím. Black se začal křenit.

„Ahoj… copak nám neseš dívče ?“, začal ssebou spokojeně šít a házel letmé pohledy i po mě. Radostí bez sebe, že se mu plán daří.

„Přinesla jsem vám něco k snědku…“, rozpačitě promluvila,

„Jo ? a copak to je? Pojď sem, nás se nemusíš bát, my tě neukousnem…“, křenil se a byl komický spokojen. Dívče přišlo k autu. Červená na nebe před soumrakem.

„Jen něco malého, oběd bude za dlouho…“, klopila oči a tenkým skoro tichým hláskem mluvila k Blackovi. Ten se neudržel, přistoupil k ní a dotkl se její brady. Ucukla a couvla o krok zpět. Jednoduše řečeno, Výzva pro Blacka. Hodil po mě nadšeně okem a já zavrtěl nesouhlasně hlavou s vážným obličejem. 

 „ Už to máte hotovo? “, zkoumavě si prohlížela kapotu auta. Ruce měla svěšené před sebou se sevřenými dlaněmi. Ani jednou nepozvedla oči, aby se podívala Blackovi do jeho. Ten se rozkecal a pak vlezl do auta a nastartoval ho.

„Jo,jo, krasotinko, přede jako kotě. Pojď se posadit.“, zval ji dovnitř. Naštěstí, jsme čorli jiné. V poldovském to bylo nebezpečné jet přes státy a kdyby nás v tom viděla, museli bysme se ji zbavit. Nerozhodně tam postávala. Bylo na ni vidět, jak moc chce do něj vlézt, ale bála se.

„Já už musím, aby mě otec nehledal. On neví, že tu jsem…“, otočila se a zmizela v lese.

Blackpoola nevěděl jestli má zuřit nebo řvát štěstím. Mlátil pěstmi do střechy, do volantu a zavelel k odchodu. Další lov se mě odehrát na jejich půdě. Trochu jsme píchli fotříkovi se slámou a mezi tím Black vyhledával každý okamžik k oblbování dívčinky. Fotřík si toho musel všimnout. Sice dělal, že to nevidí, ale vzduch houstnul. Občas ji okřiknul, aby šla domů pomoct matce nebo dělat něco jiného a tak.

Před večeří, když jídlo bylo na stole a čekalo se až fotr odříká modlitbu, místo toho vzal Bibli a začal předčítat pasáž o potrestání kohosi z neuposlechnutí božích zákonů a nečistotě lidské duše. Matka i dcera seděli mlčky a klopily hlavu. Po skončení svatořečení nařídil otec dceři, aby šla nahoru. Omluvil se a odešel taky. Já a Blackpool jsme se nechápavě podívali na sebe. Hlavoví jsme byly jak psi. Tenhle mormon mě začal nehorázně srát. To se nemůžou normálně nažrat bez těhle průtahů ? Přemýšlel jsem co se sakra mohlo stálo. Proč s ní šel nahoru ? Vůbec bych se nedivil kdyby ji tam šukal. Těmhle lidem do mozku nevidíš. Matka seděla a mlčela. Black seděl a mlčel. Nervózně hleděl do mísy s jídlem a nejspíš taky přemýšlel co s ní šel dělat. Sto pro se mu to nezamlouvalo. Třepal oběma nohama a klepal prsty do stolu.

Dotkl jsem jeho ramene a hlavou pokynul, že zjistím co se děje. Vymluvil jsem se, že musím na záchod, což bylo venku, a zavřel za sebou dveře od kuchyně. V chodbě byly slyšet tlumeně hlasy z vyššího patra. Vyšel jsem potichu po schodech do patra. Hlasy šly z podkroví. Za dveřmi bylo slyšet co jsem slyšet nechtěl.

Fotřík tam zas mlel nějaké kecy z bible a bylo slyšet tlumené bolestné dívčino sténání. A k tomu práskot důtek. Tohle mě fakt dožralo !! Za to, že si holka pokecá s chlapem, za to ji pak zmrská ??! Vlítl jsem tam a překvapeného borca sejmul na dvakrát. V temné podkrovní místnosti vyzdobené kříži, svícemi a obrázky svatými, dívče klečelo nahé na zemi s roubíkem ze špinavých hader a svázanýma rukama a nohama. Záda měla poseté krvavými ránami od důtek a některé rány ani nebyly dost zahojené. Třásla se a začala panikařit když mě zahlédla. Chytl jsem ji za vlasy a snažil se ji uklidnit. Vytáhl jsem ji roubík a naznačil, aby byla zticha, že ji neublížím. Rozvázal jsem ji a oblékl do šatů. Brečela a na tváři měla od slz a krve přilepený chuchvalec vlasů. Chvěla se zimou a stresem.

Položil jsem tatíka břichem na stůl. Ruce a nohy mu přivázal k nohám od stolu. Roztrhal jsem jeho košili na zádech. Holka stála u zdi a přes slzavé oči vystrašeně pozorovala co dělám.

„Takhle ti ubližuje ?“, držel jsem ji za ramena a díval se ji z blízka do očí. Oklopila je.

„Tak co odpověz !! Takhle ti ubližuje ten parchant ?“, zatřásl jsem s ní a ona kývla hlavou,

„Jak dlouho? Rok, pět, celý život? Tak sakra mluv !! jsi krásná holka a každá holka má ráda kluky a chce si s němi povídat ! Je to úplně normální a v pořádku !“, jen brečela a vzlykala,

„Pokaždé…“, odpověděla, “ Pokaždé co?“, páčil jsem z ní další větu, “Když kluci…“, „Když kluci příjdou za tebou si povídat?“, zakřásl jsem s ní silněji a ona jen kývla.

„Na…“, dal jsem ji do ruky důtky, “ Tady máš a vrať mu to všechno. Už ti neublíží, teď jsem tu já a kámoš. Chápeš ?“, nechápala nic a mě vřela krev v žilách. Chytl jsem ji a vysadil na stůl.

„Tak mu to vrať !! Vrať mu to bolest a ponížení, které ti s radostí dává každý večer !! Seřeš ho jako psa, jako on to dělá tobě !!“, řval jsem na ni.

Holka párkrát udeřila důtkami o jeho záda. Nacpal jsem roubík do jeho tlamy a pořádně jsem ji vyhecoval, že začala do něj zuřivě mlátit a ječet svou zlobu a nenávist, kterou musela přetrpět. Zapálil jsem si cigárko a koukal jak se dílo daří. Kdyby ji teď viděl Black, tak by se nadobro zamiloval. Stála tam rozkročená na ním v těch potrhaných šatek na zádech prosáklých od krvavých ran. Její dlouhé kaštanové vlasy ji divoce lítaly ze strany na stranu jak se oháněla důtkami a řvala jednu urážku za druhou. Tohle byl tanec pomsty.

Na chvíli jsem se otočil a zkoumal ty svaté hovadiny přibité ke zdi. Nehájím svoji tak říkajíc zločineckou pověst, ale tyhle náboženské zvrácené žvásty jsou daleko horší zlo, za které nikdo není po právu potrestán. Nikdo je nezakazuje a navíc se na nich vydělávají nehorázné prachy. Všichni ti kecalové co se prohlašují za spasitele a mojžíše a ježíše a zblbnou lidi, kteří jim pak za to blábolení platí obrovské prachy... prachy !

Z téhle úvahy mě vytrhlo hlasité skučení toho týpka. Poslední tah cigárka zamrzl na své ohnivé cestě do nicoty plic. Holka už nedržela důtky v ruce a fotrovi záda vypadala jak podlaha na jatkách. Nemám tušení, kde to vzala, ale místo důtek se oháněla dlouhým nožem. A řezala do něj jak do dobytka.

Poslední tah cigárka zamrzl na své ohnivé cestě do nicoty plic. Vyvalil jsem oči a spadla mi brada. Ta rozkošná 17-náctka si na něj klekla, drapla ho za vlasy a se slovy : „Tohle je za moje bratry…“, ho podřízla jak podsvinče.

Skočil jsem po ni. Chytl ji ruku s nožem a druhou kolem pasu, abych ji sundal z tatíka. Škubala ssebou a házela jak byla rozjetá ze své pomsty. Dal jsem ji facku, že slítla na podlahu.

„Hej ! Hej ! Klídek !! V pohodě Rebeko !!! Klíd…“, utišoval jsem ji a otíral ji vlasy ze tváře, „ ty krávo…“, (není to myšleno jako urážka), „ty ses nějak rozvášnila, holka. Heleď, teď musíme rychle vypadnout odtud !“

Chytl sem ji za ruku a táhl po schodech dolů. „Počkej mě ve svém pokoji a vezmi si čisté šaty..“. pohladil jsem ji po tváři a běžel do kuchyně. Otevřel jsem dveře. Black seděl za stolem. Cpal se jak hladový sirotek. Rozhlídl jsem se, ale Matku jsem neviděl.

„Kde je ?“, vyhrkl jsem ze sebe. Black chroptěl a zamítavě zavrtěl hlavou.

„Teď mě neser !! Kde je ?! Máme problém !!!“, Black nesnáší vulgární tón vůči jeho osobě. Bouchl rukou držící lžíci do stolu. Jeho oči pod výhružně zamračeným obočím říkaly, že dávám nevhodné otázky zrovna když jí.

„Máme problém, musíme hned zmizet !! Kde je ta slepice, se ptám ?!!“, jeho supí výraz v obličeji byl velmi vážný. V hubě převaloval klidně sousto. Polkl a lžící ukázal na dveře, ve kterých jsem stál.

Nepochopil jsem co tím chce říct. Váhavě jsem poodstoupil stranou a pomalu je zavíral. Dveřní křídlo se líně přivřelo a já se lekl až jsem poskočil o dva kroky dozadu. Matka byla připíchnutá ve stoje kuchyňákem skrz krk ke dveřím.

„Kurva drát do svaté prdele !!! Co se tu kurva stalo? “, zařval jsem.

 Polkl poslední sousto,“ Neměl jsi odcházet. Měla blbý kecy…“, přežraně se prohnul na židli, vypnul břicho a spokojeně se po něm pohladil. Tohle bylo lepší než noční můra.

„Fort je tuhej. Mizíme !!“, zavelel jsem. Tázavě zvedl obočí.

Vyběhl jsem po schodech, drapnul Rebeku za ruku a vyběhli jsme ven před dům. Black nechápal co se děje. Měl na jazyku něco arogantního, agresivního vůči moji osobě, ale když viděl, že mám ssebou ji, tak se jen zakřenil. Jeli jsme celou noc na jih. Bylo dost času povyprávět Blackovi co se stalo na půdě.

Když slunce stálo čtyři prsty nad horizontem, zastavil u řeky s nějakou stodolou. Já se šel umejt od krve a trochu si zaplavat. Přemýšlel jsem o tom včerejšku. To byl pořádně hustý večírek. Jenže náš soupis se celkem rozrostl o pár loupežných přepadení, krádež policejního auta, na krku dvojitá vražda a únos nezletilé s pokusem o znásilnění. Nějak mě to začalo unavovat. Už nebyl nikdo kdo by za námi stál a zametal za námi stopy. Možná je čas na změnu. Kšefty na vlastní triko se dlouho nevyplácejí když v každém městě je nějaká místní mafie nebo zkorumpovaní poldové.

Válel jsem se ve vodě a slunce přidávalo na síle. Krásně tam voněl vzduch horkým pískem a nějakými stromy. Cikády vrzaly a já dostal zlé tušení. Vrátil jsem se k autu. Bylo prázdné. Zkusil jsem tu stodolu. Na seně se tam Blackpool snažil přefiknout Rebeku. Vzpírala se a to se mu líbilo. Teď ho nikdo nemohl zastavit a mohl si to v klídku vychutnat.

Na cigárku a ve stínu se dobře přemýšlí. Opřen o vrata jsem poslouchal jak s ní zápasí. Blackpool vždycky dostal každou, kterou chtěl ať po dobrém nebo po zlém. Seděl za to v lapáku. Znal jsem ho dlouho. Prostě parchat od narození. Holka kňučela a prosila ho, aby ji nechal. Tohle holky vždycky dělaj. Čím jsou mladší tím nadělaj míň kraválu. Zapálil jsem druhou a začalo mi být té holky líto. Ona bez budoucnosti, já bez budoucnosti, on bez budoucnosti. Černá minulost za námi, žádná budoucnost před námi. Potáhl jsem zžíravý dým do sebe a vykročil vpřed nové lepší budoucnosti.

„Promiň, kámo…“, byly poslední slova, které slyšel. Se stáhnutými kalhotami a mozkem na slámě zalehl Rebečino tělo. Teprve teď začala pořádně vřískat. Odtáhl jsem ho stranou. Rebeka se rozběhla v panice ven ze stodoly. Chytl jsem ji, přirazil k vratů a zakryl rukou její pusu.

„Prosím, nekřič. Já ti neublížím. Kdo ví co by ten parchant udělal s tebou až by skončil“, promluvil jsem k ní vlídným hlasem. Uvolnila se. Byla to hodná holka a zaslouží si lepší budoucnost, jen toho stresu na ni bylo trochu moc. Vykoupala se v řece, převlíkla a jeli jsme dál. V dalším městě, jsem musel vyměnit auto. Tentokrát jsem to koupil za hotové. Je to taková fraška. Při mém povolání má člověk majlant peněz na bankovním účtě, ale stejně krade kde se dá. To jsem taky nikdy nepochopil. V podstatě jde o zábavu a když máte velkou jistotu za zády, tak vás to ani netrápí.

Nakonec jsme se usadili v menším městečku na pobřeží. Bylo to na moje 31. narozeniny. Koupil jsem malý rozpadající se domek a žil tam s Rebekou asi tři roky. Nedaleko domku u malé lagůny byla malá bouda, kůlna na opravu malých loděk. Připomínalo mi to dětství, na které jsem skoro už zapomněl a i to, že moje rodná zem je daleko za východním mořem. Peníze došly rychle a tak Rebeka, nejdřív chodila do místní školy, se rozhodla, že raději bude makat v rybárně, abychom se uživili. Já tam dělal na rybářské lodi. A když se zamilovala do takového jedno tak se za něj vdala. Vypadal slušně a byl to pokrývač.

Doufám, že se ji vede dobře. Říkám, že se vdala, protože se to mělo stát minulý týden. Moc mě mrzí, že jsem nemohl být na její svatbě. Poldové mě po třech létech vystopovali. Nemám tušení jak a ani co na mě měli, spíš šlo o ty roky v Rodině než ten průser s mormony, ale jakmile jsem si všiml, že se tu začíná motat FBI kolem mého domu, musel jsem zmizet a ve státech to asi už nebylo možné. Takže jsem se přihlásil dobrovolně k mariňákům a zkončil  v Evropě. Tak jak tak, je to pro mě stále to rozhodnutí, vést lepší budoucnost i kdybych tu měl postřílet všechny nácky. Neříká se náhodou, že boží cesty jsou nevyspitatelné?

Ačkoliv to byl Blackpool taky.