Dnes jsem ti chtěla zavolat. Šla jsem po ulici. Bylo slunné odpoledne, po dlouhé tuhé zimě dokonce i tady ve městě mlhy vysvitlo slunce. Člověk měl najednou po půl ruce tmy, či v lepším případě šedi, odvahu rozepnout kabát a z krku odmotat pětimetrovou šálu. A jen tak si kráčet alejí.

Slunce hřálo a oslňovalo. Šla jsem městem, zpívala si neexistující písničku s pofidérním rádoby jambickým veršem a vedla kolo. Tak nějak jsem zapomněla, že mám kolo a že cestu domů můžu urychlit tím, že na něj nasednu a pojedu.

Měla jsem hroznou chuť s někým mluvit. Ale s kým? Té nemůžu říct to a té zas tohle, ten je na moje zvěsti moc mladej, ten zase moc starej, ta má moc spokojenej vztah na to, abych jí vyprávěla o svým, a tamté se zase vůbec nevyplatí volat.

A tak jsem měla strašnou chuť zavolat tobě. Říct ti, že se cítím na mizerně. Ne že by se stalo něco katastrofálního, vnějšího. Všichni moji blízcí žijou a dýchaj. Žijou svý životy a tak nějak se maj. A já se taky nějak mám. A za to by člověk vlastně měl bejt vděčnej a je to další důvod, proč se za slunného odpoledne aspoň tajně, neviditelně usmát. Ach jo, zase mám problém s tím „nějak“.

Škoda, že neexistuješ.

http://terezasemotamova.tumblr.com/