|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Už nějakou dobu jen tak sedím u okna, sleduji západ slunce nad řekou, pejskaře se svými mazlíky na večerní procházce topolovou alejí lemující břeh, blížící se bouřku. Přemýšlím a pomalu upíjím rumu. Neměl bych kouřit, přesto si čas od času dám. Pokaždé se rozkašlu. Nepřipaluji cigaretu od cigarety, jak jsem měl donedávna ve zvyku. Tahám teprve druhou, možná třetí z krabičky. Z láhve už ubylo podstatně víc. Je to dobrý rum. Navenek vypadám možná klidnější, uvnitř však větší boj než dřív. Jak je to dlouho? Čtvrt, půl roku? Trochu mě tenkrát rozhodila krev v kapesníku. O pár dní později jsem seděl v ordinaci a probíral se výsledky testů. Diagnóza obvyklá, nic extra, na raka plic prej trpí muži nejvíc. Doktor se na mě díval velice soucitně, dával mi čas to vydejchat. Pomalu mi začínalo být líto jeho. Málem jsem se usmál. Čekal jsem většího cynika. Obvykle se pak lidé ptají, zda se to ještě dá zachránit. Já nechtěl vybočovat z řady, byla to dost vážná chvíle, zeptal jsem se taky. Jen zakroutil hlavou. Skvěle, aspoň máme ve věci jasno. Kolik zbývá netřeba vědět. Řekl bych, že to poznám i tak. Odcházel jsem a dusil v nitru vztek na sebe sama. Doma bude času dost.
Od té doby už do hospod moc nechodím. Raději sedím u okna s mou kámoškou z Karibiku. A přemýšlím. Co bylo, bylo. A že toho bylo. Co se ještě dá stihnout? Tohle rochnění se v sentimentu mě dnes přestává bavit. Venku je už dlouho tma, u řeky ani noha. Zašpuntovávám lahev, oblékám se, jdu si pročistit hlavu k řece. Začalo sněžit, ale ne tolik, jak jsem se dříve domníval. Bylo chladno, dobře se mi dýchalo. Řeka letos nestihla zamrznout a já sledoval sníh dopadající na hladinu. Jak se voda proplétala mezi kameny, sníh se na nich zachytával a vytvářel malé promočené ostrůvky rychle opět po kouscích odtrhávané a odnášené proudem. Ta dynamická podívaná, tolik podobná lidskému hemžení, mi dala chvíli klidu a odnášela chmury někam v dál. Pomalým krokem jsem se i já vzdaloval domovu, kde jsem se dnes cítil jak v papiňáku, a kochal se krásou této noci. Zapálil jsem jointa. Tráva je dobrá na bolest. Jakoukoliv. Nastavoval jsem čelo vločkám, chytal je do pusy. Byl jsem tam sám, sám sebou. Mohl jsem cokoliv. Magor.
A pak jsem ji uviděl. Snad dřív než ona mne. Okupovala lavičku mezi stromy, sedíc v předklonu na opěradle. Byla krásná. Tváře a rty zrudlé zimou, modré oči. Padající sníh jí pletl síťe v dlouhých černých vlasech, do mlžného oparu se halila vlastním dechem a mě napadlo jediné. Rusalka... Žádná něšťastná bludička bez domova, klepající se zimou, čekaje na první sluneční paprsek. Vypadala, že je zde z podobného důvodu jako já. Člověk hledající samotu a klid uprostřed noci nemá ve městě na výběr moc míst, kde by se mohl zároveň cítit bezpečně. Lehce jsem se na ni usmál a snažil se bez zbytečného zírání tiše projít.
"Promiňte." zarazila mě. "Neměl byste cigaretu?"
Hlavou mi proběhla trapná přednáška o škodlivosti kouření, ale co bych jí vykládal. Jestli byla mladší než já, pak ne o moc. Takových už určitě slyšela. Stejně to moc kuřáků vážně nebere. "Nemusíš mi vykat." nabídl jsem jí hřebík do rakve a zapálil si taky. Nedávala najevo, že by jí má přítomnost vadila. Pokusil jsem se neobratně začít rozhovor. Trapný kecy typu co ty tady takhle sama v noci nejsou můj styl, ale většinou jsem tak zaražený, že ze sebe nic lepšího nevyrazím. Tentokrát při mě snad stály můzy. Po nějaké chvíli jsem zjistil, že, ani nevím jak, bavíme se o všem možném, smějeme se navzájem svým vtipům bez známky nucenosti a já jí nabízím další cigaretu. Ta zvláštní chvíle souznění s cizím člověkem a přitom tak blízkým, že máte pocit shledání s nejlepším přítelem, mě naprosto přemohla. Cokoliv mě předtím vyhnalo do zimní noci, nemělo už nade mnou vládu. Zažíval jsem krásný letní den trvající však jen pár minut. Nebo snad hodin? Sněžit přestalo, vlastně už se pomalu blížilo ráno. Vůbec jsem se tomu nedivil, prázdnou krabičku od cigaret jsem už dávno zmuchlal do kapsy. Užívali jsme si tu poslední chvíli svobody předtím, než se znovu rozjede stroj. Chvěla se zimou vedle mne. Vzal jsem její prokřehlé ruce do svých a přitom jsme se poprvé zpříma podívali do očí. Beze slova jsme se navzájem zkoumali, ztráceli se v sobě. Z oka do oka bylo čím dál blíž a hlavy se otevíraly.
Najednou se její pohled změnil. První malou vlnu viny zaplavila lítost s pěnou výčitek. Pomalu se odtáhla, jemně, jako bych se pod jejím dotekem měl rozsypat. "Já... musím už jít. Promiň." hlesla a zvedla se. Vzduch zmrznul chladem nevyřčených slov. V tu chvíli jsem se nezmohl na nic jiného než: "Nevadí. Rád jsem tě poznal..." Beze slova vysvětlení se otočila a odešla. Sledoval jsem jí, dokud nezmizela v zákrutě mezi stromy.
Opět jsem přemýšlel. Opět sám. Zapálil jsem si ranní joint a vydal se zpět k domovu. Cestou jsem pomalu došel k přesvědčení, že to vlastně vůbec nebylo špatné. Naopak, takovýhle večer jsem už dlouho nezažil. Začalo vycházet slunce. Noční mračna již zmizela a jeho paprsky mě hřály do tváře. A pak mi došel dech...
|
|
|
