Strčil jsem kolo do garáže a pospíchal na záchod. Byla to má naléhavá myšlenka posledních deset minut jízdy, kterou jsem považoval za dost šílenou, vzhledem k tomu, že mi byla příšerná kosa a celou cestu jsem kroutil hlavou, proč já vůbec jezdím v zimě na kole. Rychle, rychle! Cvak a rychle pryč. Jaký cvak, žádný cvak není. Ten vypínač zase nejde vypnout! Tenhle vypínač mě vítal svojí dysfunkcí asi měsíc. Vítal jí celou naší rodinu, ale nikdo se neobtěžoval ho opravit. A vlastně nikdo o tom neřekl ani slovo, i když to každýho muselo pěkně otravovat. Příšerná práce, příšerná jízda a teď ten skurvenej vypínač! Včera jsem horkotěžko rozdejchal, že ho musím rozdělat, vypnout a znovu složit. Ale dneska to NEJDE! Kopnul jsem vzteky do zdi. Ještě potřebuju na ten hajzl, do prdele, krám skurvenej, nemám čas! Obořil jsem se na vypínač a zasadil mu několik ran. Moc teda nevydržel. Zhasnul, krytka odpadla a zůstala ležet na podlaze. V přítmí garáže, teď osvětlované pouze od pouliční lampy, vynikala svou světlou barvou a byla připomínkou nedávného násilí. Vypínač ne že nevypínal, ale teď už ani nezapínal. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem prohrál. Prohrál tu rodinnou hru „Kdo opraví vypínač v garáži“. To mě naštvalo ještě víc – nerad, naprosto nerad prohrávám.

   Když jsem vzal z ledničky kelímek Ramy, hned jsem poznal, že je prázdný. Vyhodit? Ale ne. Vrátit a vzít si máslo. Hihi, tak je to správně. Kdo se nepoučí ze svých minulých chyb, ten špatně dopadne. Hrajeme totiž novou rodinnou hru „Kdo vyhodí kelímek od Ramy“ a jak víte, já nerad, naprosto nerad prohrávám.

Omluva za použitá sprostá slova.