Antropocén; satelitní čtvrtí

Je snadné si představit obrovské muzeum; a v něm

vybělené kostry dávných měst:

Buenos Aires, Hong Kong, Londýn… Vedlejší sál

                                      dál nabídne výstavu geniů loci

vyklestěných z morku městských kostí.

V takové vizi je naděje: šance, že z řečených slov

                                                          zůstanou v prostoru

stopové hodnoty vyššího smyslu; budoucí vítr

ne zcela všesměrný, spíš nedbale srovnaný tanečník…

Je možné si představit, že z těch samých měst

zůstane nakonec rozlehlé souvrství – převážně z prachovců,

červenošedých až šedých; most nebo mrakodrap  

podlehne stařecké skleróze – algebra, statika, euklidovská kouzla…

všechno mu vymizí z tvarové paměti

ve prospěch koroze, rozkladu, rozpadu…

Že tady kdokoli byl, toužil, myslel…,

dosvědčí jen samé nepřímé důkazy:

bílá smrt korálů v průběhu století,

sporangia kulturních rostlin,

přemíra horniny na místech přehrad,

hyáty následkem rozsáhlé těžby… Dál –

eroze, transgrese, hromadné extinkce… Nespočet nitek

povede k jediné příčině. Nejisté, nejasné,

extrémně ničivé…

Je možná hádat, proč  budoucí vědci

přičtou vše na konto delfínům (fosilní kosti

mnohem spíš uchová podmořský sediment…).

To všechno je možné si představit

na kraji města,

na prazích jiného způsobu myšlení

                                   satelitních domků. Vždyť

tady je možné si představit cokoli. Já myslím na atol,

co obrůstá původní vesnici. Myslím na zákeřnou podobnost barev

tropických rybek a nátěrů.  Auta mě míjejí,

nesené příměstským prouděním  – do jakých tekutých možností… Neznám.

Myslím na bílou smrt atolů, pokrytých jednu noc sněhem; a je to

známost se zánikem na jednu tmu…

Takže

pro pocit plánu a konečna, dál už jen stručně; a na konci, slibuji,

maličkou smrt…:

električtí úhoři

probíjejí do výbojek lamp. Vyzáblé chaluhy

povstávají v koncentračních lesích – přes sítě plotů

vrhají šedivé stíny.  Nevěřím ulicím jména, snad jen ta čísla –

cifry, jež dávají pořadí

ve frontě na ranní poštu. Na co je svítání

z novin a obálek s dopisy z dálek. Ježíškunakřížku,

vyser se na dopis anebo knížku, zde,

kde proudící vodu už najdeš jen v okapech.