Sebrali ho doma hned ráno, byl ještě v pyžamu a ani se nestačil nasnídat. Posadili ho do černého auta s temnými skly a zhruba hodinu a půl s ním jezdili po městě. Aby mu nekručelo v břiše, koupili mu obloženou bagetu a kafe. Aby se nenudil, vyprávěli mu vtipy o blondýnkách a hráli s ním kámen, nůžky, papír. A aby se pořád neptal, kam ho vezou, prozradili mu, co všechno o něm vědí. Když se vyděsil, ujistili jej, že obsah harddisku jeho počítače jim je pro tuto chvíli zcela ukradený. „My víme, že vás dětská pornografie vůbec nezajímá. A o tom ostatním si možná promluvíme jindy. Nebo taky nikdy, pokud splníte, co po vás chceme.“ Když si už byli jisti, že nemá vůbec žádnou představu o tom, ve které části města se právě nachází, a že je dokonale zmaten, zajeli s ním do jakési garáže. Tam mu zavázali oči a řekli: „A nyní půjdeme za tím, komu vážně v legraci říkáme Capo di tutti capi. Potom si na internetu budete moct najít, co to znamená. A pamatujte si, nikdy jste ho neviděl!“ Prošli s ním několik chodeb a schodišť, jednou ho dokonce svezli výtahem a nakonec zahulákali jako na lesy: „Tak vám ho vedeme, pane plukovníku!“ Sundali mu šátek a on zjistil, že se nachází v místnosti se zatemněnými okny, do níž dopadalo jen matné světlo pootevřenými dveřmi z chodby. Uprostřed místnosti seděla za stolem mohutná postava, která nyní vstala a výhrůžně pravila: „Výborně, hoši, výborně! Posaďte ho semhle!“ A zapálila si cigaretu, rozsvítila stolní lampu a namířila ji ajťákovi přímo do očí. „Takže, chlape! Koukejte kápnout božskou! Dokázal byste se nabourat do mailové schránky mojí tchýně?“