Je jaro, staré akáty se naklonily

v divoké aleji a nenasytné dny

střídají střídmé. Večer do třešní

prohloubil brázdy a dech člověka

rozdráždil nepokojné včely.

V borovicích spí a odtéká

zraněná krása dolů do kraje

a v této kráse dobře utajen

pod akáty a bledou oblohou

jsem, nic už nečekám.

Vnímám tvou krásu, vychudlou

dlaň, z které stéká déšť a všechna špína

a stesk, co dávivě tě rozepínal

v slovech, která jsme tak trochu čekali.

Přichází jaro a dny jdou.

Akáty neusychají.