Sochy mlčící kamennou tváří
tajemným pohledem splétají sítě
však za úplňku jejich oči září
ač bráníš se
přec zlehka polapí tě

sochy nám vládnou kamennou silou
království bez pohybu staletí
na dotyk chladné jsou, uvnitř žár
pro radost havranům
jež brzy odletí

pokloň se sochám, ubohý poeto
s pokorou poklekni nesmírnou
tam na nábřeží mlč a sklop svůj zrak
jen tiše mlč, než prolomíš
tu kletbu tajemnou