Některá pondělí

těžká jsou jako dna

smutkem broušených váz

.. to z pomněnek nejistoty

na stůl mi opadaly zas.

V neznámých poměrech touha, snad i něha,

prchavé okamžiky všednodenních krás,

ale u dveří připravené boty, 

které opouštějí snáz..

Opatrnými pohledy množíme se přes krasohled

tam, kde tisíce podob má svoboda

.. ta líbivá příbuzná samoty,

co na černo

maluje čas.

Že v noci dál

nanečisto

kýmkoliv být ti smím,

polykám tiše slaná sbohem,

zatímco bosá tančím nad propastí dní.

Jen než nadechnu se, než otevřu oči,

než budu muset jít..

Už nedívám se přes rameno vědmám,

nechci vědět kolik ještě zbývá,

když na konci jsem sil

a dávno nemám zájem vyhrát.

Nad herním plánem vzorně usmívám se 

.. přestože poskládaná ze tvých pravidel jsem

a zoufale neláká mě cíl.