Recyklace; v říši středu
Děvenko, den už je vymřelý,
další je schystaný zaplnit niku.
Neunikneš časožravým zrcadlům.
Tím spíš, že v červnu;
světlo se láme na mršinách kaluží
tak brzy ráno, tak pozdě
navečer.
Ve strmém poledni (stíny na pokraji vymření)
neodoláš čiré vodě v zatopeném lomu:
spojíš se s odrazem vlastního těla, proskočíš
tekutým zrcadlem na druhou stranu… Zatímco
v další jarem zpovykané krajině –
v hysterických tělocvičnách
ptáci něco vržou
ve větvích, v pryčnách.
Vím přesně jak, ale netuším proč
buňky, žlázy nacházejí
minerály; a staví
do úmoru jinak stejně staví… Proto snad
na břehu čtu tvoje básně
pokaždé jinak a stejně
významy nakonec rozmetám….
Znám totiž těla, z nichž ubývá člověka
díky lpění na zbývání
v neskončených příbězích…
Ve strmém poledni (z kola ven musí ten, kdo zůstal vzpříčený
v soukolí, v osleplém orloji…)
odraz tváře hodináře – až jím proskočíš,
den bude zdánlivě bezedný,
jen než se vynoříš:
oči, ruce…; dál po směru evoluce –
z mělčiny do souší (nad tebou mraky jak plicní vaky)…
Srovná se hladina:
odraz tváře hodináře zjihne – a
odpouští.
