..a zde je sen  Àvonův, jenž byl neljepším z lučištníků; Sivetův, bratra to Òrova; i Łascuse, věrného druha Læcerova...

Àvon také vyhlížel hrozně. Mračil se ve spánku a opakovaně vzkřikoval:

„Ĥarrun! Têgranu! Pomozte!“

Byla to jména jeho otce a matky. Sen byl dozajista odporný. V jednu chvíli sáhl po luku a vystřelil nad hlavu se slovy, podobajícími se řevu zvířete.

Viděl sebe sama, jak pluje spolu se Sivetem, Òrem a svými společníky. Ne po vodě, ale vzduchem. Poté se snesli a utábořili se na břehu řeky jménem Řeka lebek. Odebrali se ku spánku. Všichni již usnuli, jen Àvon ne. Neustále seděl a přemýšlel o osudech výpravy:

„Jaký jest náš osud?“

Chvíli se v rozpravě k své duši odmlčel a poté pokračoval:

„To nikdo neví.“

Po chvilce rozmýšlení bolestně vykřikl:

„Áááá!! Co se to dějéé!! Pomóóóc!!“

Náhle k němu počal přirůstat můří plášť, v nějž byl zabalen. Proměnil se v obrovského nočního motýla, rozprostřel kovově lesklá křídla s obrysem umrlčí hlavy a počal kroužit nad svými druhy. Dlouhým, stočeným sosákem, jim vysával teplou krev…

Pohled na Siveta byl ještě strašnější. Jeho tvář, nasvícená měsícem, vypadala úzkostlivě. Také volal jména svých rodičů: „Kassare! Galé!“  Zarýval nehty do vyděšené tváře, až mu z ní prýštila krev, a jeho pláč se rozléhal celou mlhou zahalenou pasekou, na které jsme nocovali.

Zdálo se mu, že sedí u ohně s druhy a rozpráví mezi sebou. Náhle jeho bratr Òr vytasil elfí meč,
přistoupil k Læcerovi a Dùpu a oběma bezdůvodně uťal jedním mávnutím zbraně hlavu. Aenleb se optal:

„Co to počínáš, Òre, proč jsi zabil Læcera a Dùpu?“

Òr rychle odpověděl:

„Qñèv - on je vznešený, potřebuje oběti!!“

„Ty proklatče!“ vzkřikl Aenleb, „jak můžeš uctívati Qñèva, ty…“

„Ticho buď!!“ a též Aenleba ťal.

Když chtěl zabíti Onaiba, ten zadržel jeho smrtící ruku s obnaženým mečem a pravil, pokládaje mu Královský list na jazyk:

„Zadrž!! Spolkni tuto rostlinu…“

Nedořekl, Òr ho udeřil do obličeje, obmotal si jeho vlasy kol paže, zvedl jej za ně, vyplivl mu do tváře bylinu a s taseným mečem, drže jej u hrdla starcova, opáčil:

„Ty mi poroučet nebudeš!!“

A shodil ho ze skály kousek od něho.

Potom  došel až k Sivetovi, pozdvihl opět ruku s mečem elfů a jal se rozsekávat svého bratra…

Łascusovo počínání ve spánku bylo téže děsivé. Chytal se větví křoví opodál a ze svých úst nechal bezděčně vycházet zvolání:

„Co to děláš, Qñève?…Pomoz mi, Læcere!“

Poté nahmátl rukou veliký kámen a hodil jej kamsi za sebe.

Viděl sebe sama, jak pluje po vodě. Náhle mu vypadlo veslo z ruky. Vzkřikl:

„Co teď?!“

„Skoč proň do vody, Łascusi!“ odvětil Læcer.

Łascus uposlechl jeho rady a skočil pro veslo do vody. Neměl však štěstí, udeřil se o kámen do hlavy a to ho málem zabilo. Napil se vody a klesal ke dnu. Stíny na hladině při pohledu zespodu vypadaly jako děsivá tvář Qñèvova.  „Co to děláš, Qñève?" pomyslel si. Už nevěřil, že nezhyne, když tu připlavala k němu ryby rozměrů velikých, ploutví zlatých a paprsků kol ní zářících, i beze slov ho vynesla na hladinu. Tam ho ponechala a odplula zpět do Oneŝmeśova království. Łascus se chytil vesla, doplaval k lodi a řekl Læcerovi:

„Pomoz mi, Læcere!“

Podával veslo Læcerovi. Læcer se však zasmál:

„Hlupáku!! Nepomohu ti! Cha, cha, chá!!“

„Tys rád vždy jako bratra měl mne. Řekni mi důvody svého počínání?“

„Okouzlila mne žena tvá. Svoji Dùpu již života jsem zbavil, svrhl jsem ji do vody a to samé udělám nyní  s tebou!“

„Je to pravda, Inemu, máš ráda toho zrádce?!“ optal se hlasem plným strachu  Łascus.

„Ano je to pravda! Læcere zabij ho!“

Læcer poslech. Vyrval mu veslo z ruky, mohutným rozpřáhnutím ho praštil ho hlavy, a počal ho veslem jako bidlem utápět až na místa, kde se nachází šlahouny masožravé Ēћté…