Dnes tu zase smrděla jatka. Moje cesta kolem nich bohužel vede a někdy při slabém severozápadním větru se pach z jejich výrobny line ulicí a celým parkem. V něm cesta začíná.  Seběhnu schody z kanceláře a vyjdu na ulici. Odemknu kolo a zámek smotám do kapsy. Hadříkem musím otřít sedlo a řidítka. Za celý den pochytají neskutečný nános jemného popílku, který jako všudypřítomná připomínka nedaleké elektrárny poletuje vzduchem. Dnes to bylo skoro jako bahýnko. Celý den mrholilo, a tak se z polétavého prachu stala jemná mazlavá vrstva. Moc nedýchám. Snažím se jet tak, abych se nemusel příliš zhluboka nadechovat. Nejprve parkem se stromy šedých listů, rovinou se stále řídnoucí zástavbou, až začnu stoupat do kopce ke hranici, kde se konečně zhluboka nadechnu. Ke hranici Kotliny, toho kraje prosperity a úspěchu pod horami na hranici tří států.

▼

Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Oskar. Jsem jeden z mála, který tu zůstal po válce. Po té velké. Po Velké uhelné válce, po které tu nezbyla, jak se říká ani noha. Mnozí se však rychle přistěhovali. Asi po třech letech euforie z vítězství a budování nového kraje přišla rána. Strana začala ovládat všechny drobné těžaře a prodejce uhlí. Dá se říci, že ovládla vše, co se uhlí týkalo, a to s jedním cílem, kterým bylo zásobování nové elektrárny. I já jsem musel odevzdat svůj malý důl a nakonec se z Kotliny přestěhovat do starého mlýna na kopci, který tu jako jediný zbyl ze zaniklé obce Hohenwald. Většina soukromých těžařů dostala práci v elektrárně a tak si bez odporu strana podrobila celý kraj. Netrvalo dlouho a kolem celé Kotliny vznikla nepropustná hranice, která v podstatě kopírovala smogovou poklici tvořenou komíny uhelné elektrárny. Lidé zprvu chátrali, chořeli a zdálo se, jako kdyby rychleji stárli, až si postupem času na vše zvykli. Všichni žili v Kotlině a nikdy jim nebylo dopřáno podívat se za hranice. Myslím tím hranice Kotliny. Ne však hranice států. Ty byly otevřené, kam až dosáhla rozvodná sít elektrárny a moc strany, daleko do Německa, do Polska i do Čech. Zdánlivě tak všichni žili volným pohybem a přeshraničním stykem, což dávalo pocit větší svobody, než jaké bylo dopřáno zbytku socialistické země, ba i krajinám Polska a Německa, kde už byli totalitní strany pevně zakousnuty. Z Kotliny se tak postupně stalo samosprávné území, překračující zákony a zásady sousedních politických systémů.

Sám pracuji jako úředník v logistické kanceláři spravující dopravu uhlí do elektrárny. Ale proč vám tu vlastně všechno vyprávím? Jedné noci, která začala jako vždy návratem na rezavém kole z kanceláře k sobě domů do starého mlýna se stalo něco, co mě donutilo zamyslet se nad podivnou skutečností, která mě dlouhé roky provázela.

▼

Když Strana nastoupila k moci, můj i všechny ostatní doly zabrala ve zkráceném řízení. Bylo mi nabídnuto, zda se nechci nastěhovat do ruiny větrného mlýna vysoko na kopci za hranicí. Na kopci nad smogovou poklicí a v temné noci pod jasnou hvězdnou oblohou to všechno začalo.

Dostrkal jsem kolo po posledních metrech prudkého kopce. Málokdy ho zvládnu v sedle. Je to svažitá a kamenitá cesta, se kterou se staré kolo vypořádává jen obtížně. Opřel jsem ho o zeď vedle dveří. Je to místo, kde se o něj nebojím ani přes noc. Kotlina za hranicí je dlouho z kopce a první obyvatelé republiky daleko na opačných stráních. Vím, že tady mě o můj dopravní prostředek nikdo nepřipraví.

Doma bylo chladno. Obloha jasná a venku jsem si všiml, jak se tráva nechala potáhnout stříbřitou rosou. Musel jsem ven pro dřevo. Odešel jsem do tmy a dveře nechal pootevřené. Škvýrou za mnou zářilo světlo z pokoje a já nabral náruč bukových polen. Elektřinou jsem svítil, ale zatopit jsem si vždy musel v kamnech. Když jsem se vrátil, zabouchl jsem těžké dveře a zamkl za sebou. Jakmile jsem odložil voňavá buková polena, ucítil jsem intenzivní zápach gumy. Znal jsem ho. Byl to zápach, který se tady u mě ve mlýně už několikrát objevil. Pokaždé, když přijela tři tmavá auta, kdy z prostředního vystoupil mě dodnes neznámý člen neuroposlanecké sněmovny a ze zbylých dvou doprovod agentů v černých gumových pláštích. Byla to garda z elektrárny. Vypadali jako z jiného světa. Nápadně stejné typy mužů, jeden jako druhý a všichni v unifikovaných kabátech vždy naplnili můj příbytek směsí zápachu jejich potu a umělé gumy.

Vyběhl jsem rychle po schodech nahoru do přistavěného půlpatra ve válcové věži. Na židli u stolu seděl cizí muž a hleděl do popelníku uprostřed.

"Kdo jste?" křikl jsem, ale další krok už neudělal.

"Posaď se, potřebuju s tebou mluvit!" znělo skoro jako rozkaz z jeho úst a já došel ke stolu a přisedl si.

"Kde jste se tu vzal?"

"Oskare. Můžu ti říkat Oskare, že? ... Nechal jsi pootevřené dveře. Čekám tu na tebe už dlouho," pravil klidným hlasem muž.

"Mohl jste mě oslovit a ne sem takhle vniknout," rychle jsem odvětil.

"Nepustil bys mě dovnitř."

"Jak to můžete vědět?"

"Vím o tobě všechno. Pustil?"

"No nepustil. Nepustil bych si elektrárenskýho agenta do domu. To máte teda pravdu."

"Nejsem elekrárenskej!"

"Kdo jste?"

"Z druhý strany kopce, Oskare. Z Republiky."

"Pracujete pro ně?. Agent jako elektrárenský?"

"Dá se to tak říct, ale není to přesný. Co víme o elektrárenských je, že neoperují nikdy o samotě. Jsou jako roboti. To my jsme individuality, Oskare. Elektrárenskej by tu s tebou takhle nikdy nemluvil."

"Co ode mě chcete?"

"Potřebuju od tebe pomoct. Chci, abys mě dostal do Kotliny."

"Do Kotliny? O co Vám jde?"

"Musím přijít na kloub podstatě toho jejich režimu."

"O tom já nepřemýšlím."

"To vím, ale stejně mi musíš pomoct!"

"Počkejte! Jak víte, že o tom nepřemýšlím? Co to má znamenat?"

"Oskare, jednou bys o svém životě zapřemýšlet mohl. Každý den se dřeš na kole zespoda Kotliny sem nahoru a ráno zase zpět. To je ten smysl?"