TRIALS X

Někdo to rád vrchovatě jazzové, srandovní a pravdivé. V battle of the DJs roku 1987 se k fůzi hiphop jazz uchyluje CJ Mackintosh. Dále Stetsasonic, Streets Ahead, Guru a Gang Starr, Native Tongue posse – svoje nadání zaujmout svěže prosadili, odborníci na beat a rhymes vzatí. A máme tady polskou scénu, ze které hip hop jazz doprovází legendární Trials X, jako to válí naživo v Plzni devátým rokem pětičlená formace uličníků Limbo: Případ skvěle dráždivého jazzu Trials X. začínal v r. 1991 s prvními polo-profesionálními nahrávkami, které uvádělo mezi jinými varšavské Radio Kolor s moderátorkou Bozziou Swiatkowskou propagující polské vydání hip–hopu z ulice. Hudbu poskládal ještě lépe než puzzle D.J. Platoon B. a J. Tiger psal neskutečně zásadní učitelské texty. Soubor natočil a vydal v roce 1995 album „Prawda Cel Przeslanie" (Pravda – cíl – poslání), kterého se v prvním týdnu prodalo přes 3000 ks, ale muselo být staženo, neboť distribuční firma nepodepsala se souborem smlouvu a vydala ho nelegálně. Trials X uskutečnil mnoho koncertů s Adidas Streetball Challenge 95 a pro Orchestr sváteční pomoci ve vězení v Siedlci. Teď J. Tiger oživuje Trials X prodejem alba v mp3, které nebylo nikde vydáno („Experyment"), a bylo natočeno na čtyřstopém zdroji sterea; také s tím vydaným na kazetách „Pravda – cíl – poslání" (obojí je k dostání na stránce http://artists.mp3s.com/artists/68/trials_x.html). Trials X, tím také J. Tiger, se objevil vedle Kazika (další hip hopperský šampion) na mixu SP records s hitovým a kultovním kusem „Czujee Sie Lepiey..." (Cítím se líp). Tuto skladbu vysílala i polská televize v Hudební jedničce (Muzyczna Jedynka) jako skvělý klip navržený k festivalovému ocenění polských videoklipů. Trials X byl rovněž uváděn v televizi Polsat v programu Halogramy videoklipem „Jaraja, jaraja" (Hulí a hulí) J. Tiger vystoupil dále na prvním mixu DJ Volta s názvem „Smak beat records".

J. Tiger je taktéž členem nové formace Modfunk, klubovní hudby (stylem blíž k francouzskému housu …víc info na www.modfunk.pl). J. Tiger o svojí historii: „víš, byla to doba velmi náročná pro hip-hop, protože nikdo nevěřil tomuhle stylu hudby, ale byli jsme progresívní, noví a s velikou chutí udělat něco dobrého, speciálního. Tím jsme dokázali každému, jak věříme v hip-hop, v kulturu a všechny ty pozitivní věci. Natočili jsme video,CD kompilaci a kazetu. Né mnoho, jenom umění byl náš sen. V roce 1992 se narodila hip-hopová skupina, né MC, abys mi rozuměl, ale skupina. Taková je naše minulost ...a jsem na ní patřičně hrdý."

PRZESTROGA (Varování)

Za okny v noci ostré zvuky ulice
většina lidí spí, zůstávají jenom divoši
je slyšet sténání panny znásilněné na ulici
ztlumenej hukot, hádky, co nevidět někdo někoho praští
nelíbí se mi to, a co, přesto existuje zlo
sprostota, ničemnost, opilství a co dál
jako kleště, které se zarývají do kůže
vtisknou se vám vady a to je chmurná představa
to už bych byl raději šedou krysou,
která lenoší v kanálech města
neviděl bych to zlo, které se vyvrhne ven
ve dne i v noci, a zvláště v noci
ale jsem člověk a neruš moje soukromí
protože jakmile to zkusíš, zpřerážím ti ze zlosti kosti
zapamatuj si jediné, že kosa vždy padne na kámen
jako příklad mohou být členové sicilské mafie
přesto bojuji se zlem ve jménu dobra
jen vydržet, přežít, nenechat se praštit
když to bude nutné, zaútočím rychle jako kobra
jestli je to banální? Bohužel jsou takové extrémní situace


MIASTO (Město)

Opět ulice, opět město,
opět nehoda, opět událost.
Porazili dítě, auto, rána,
upocené dlaně lepí se jak těsto.
Pár kroků vzad, pár kroků vpřed
někdo tam u pouliční lampy právě umírá hlady
Je horko, teplo a současně chladno.
Někdo se dívá nakřivo, v očích se mu zračí zlo
na tramvajové zastávce manifestuje chudák
řve a křičí, protože nemá chleba
brzo asi praští někoho svou holí,
ale ovládnul se, nechal ji v podpaží
jenomže Rumuni nemanifestují –
věší se na krk a žebrají kde se dá
a nemocní ztracení čekají na pomoc
kdo jim co dá? Copak někdo u nás něco má?...

Tohle že má být město?
Odpověz na otázku.
Takové má být město?
Chci slyšet tvůj názor.

Vůně metropole, smrady metropole
někdo je čistý, na jiném je vidět špína
jeden je veselý, jiný je nějaký smutný
ten je poctivý, tamten je krutý
proto musíš mít oči široce otevřené
na chvíli se zahledíš a už máš servaný hadry
a to ještě není tak velká ztráta –
může být větší, když narazíš na kata
můžeš potom ztratit dokonce svůj život
není těžké zastavit tlukot srdce
město, to není sranda – je tu boj o bytí
to není hra – tady nikdo karty nemíchá
jsi sám, jednáš sám, jsi sám, myslíš sám
ty znáš to místo i já to místo znám
ale to neznamená, že musíš zapomenout
na agresi a šejdíře, kterých je všude plno

Tohle že má být město?
Odpověz na otázku.
Takové má být město?
Chci slyšet tvůj názor.

Pouliční světla nesvítí, sídliště potemněla –
nikoho nezajímá proč je tma
policie jako obvykle míří jinam,
aby byla co nejdál od podezřelých míst
a stále hlídá jen hlavní třídy,
jak má tedy vědět, co se tam vzadu děje
někoho pojebali? Někoho pořezali?
anebo snad zase do kufru strčili?
situace se mění, když někdo přijde o život –
mozek začíná pracovat jinak
najednou už někdo usilovně odstraňuje chyby
najednou světla svítí, objeví se policie
vše se mění, ale jenom navenek
později už se o věc nebudou zajímat
tak je to se vším a není to OK
dlaně se lepí jak těsto, teď se lepí jako lepidlo...

Tohle že má být město?
Odpověz na otázku.
Takové má být město?
Chci slyšet tvůj názor.

CZUJEE SIE LEPIEY (Cítím se lépe)

Vstávám dnes ráno a otvírám okno
slunce mi znovu kouká do očí
zdá se, že bude hezký den
konečně na ulici uvidím svůj stín
mám už dost zamračených, studených dnů
teď musí být teplo, teplo v mojí krvi
až do posledního kousku mě rozpálí
dokonce i kdybych byl z kamene a kdybych byl z oceli

Cítím se lépe, když je hezky
lépe se cítím, když slunce svítí
cítím se lépe, když bezstarostná voda
odráží zlaté horké paprsky

Ve velkém městě velké paneláky stíní nebe
venku děti běhají se psy
smývají úzké pozadí šedi –
ať tady konečně zavládne trochu radosti
stromy se houpou v klidném, obyčejném,
velmi jednoduchém a fajn rytmu
teplota stoupá a asfalt se rozpaluje
nechceme zimu – tady potřebujeme teplo

Cítím se lépe, když je hezky
lépe se cítím, když slunce svítí
cítím se lépe, když bezstarostná voda
odráží zlaté horké paprsky

Bezstarostná voda, bezstarostné sny
svět se stále mění, otáčí se Země
zpocené moje tělo, chybí mu vítr -
všechno to způsobilo, že mi pookřála duše
teplo, teplo, ale ne moc horko
nikdy více zimy, říkám to vstoje
protože rapuju, protestuju a manifestuju
proti špatnému klimatu,
ve kterém se trochu špatně cítím

Avšak cítím se lépe, když je hezky,
lépe se cítím, když slunce svítí
cítím se lépe, když bezstarostná voda
odráží zlaté horké paprsky
cítím se lépe, když je hezky,
lépe se cítím, když slunce svítí
cítím se lépe, když bezstarostná voda
odráží zlaté horké paprsky... cítím se lépe...


DETROIT – PRZEDSIONEK PIEKLA (Detroit – brána do pekel)

Detroit, Léta Páně devadesát jedna
vražd v tom městě je hodně...
Jeffery Wilson, jedenáct let
byl usmrcen – koupil třináct kulek
stalo se to uprostřed města
před vchodem do supermarketu
dva nezletilci si pořídili novou bouchačku
a vyzkoušeli ji na prckovi

Detroit – brána do pekel,
každým rokem tolik lidí umírá...
Detroit – brána do pekel,
ano, to město je tím známé...

Vražda číslo čtyři sta dvanáct:
Felton Baickwill, šestnáct let
kluk zastřelil babičku a dvě tety –
nechtěly mu dát prachy na crack... fuck!
hluboké bodné rány v tělech objetí
svědčily o tom, že měl jinou zbraň
je to šílenej kluk, nemýlím se
znásilnil dokonce svoji babičku!

Detroit – brána do pekel,
každým rokem tolik lidí umírá...
Detroit – brána do pekel,
ano, to město je tím známé...

Patnácté narozeniny Fanny Nelsonové -
na dveře ťukají tři černoši:
všichni na kolena! Navalte prachy! – řvou
oni nežertujou, tváří se příšerně
potom, když už mají všechno, nutí Fanny sát otcův úd
zabijou ho a krev stříká na ni
v policejním hlášení to stojí...

Detroit – brána do pekel,
každým rokem tolik lidí umírá...
Detroit – brána do pekel,
ano, to město je tím známé...

Tyto náhodně vybrané příběhy
jsou jenom citace úryvků z místních novin:
Detroit News a Detroit Free Press
Motherfuckers!...

S.M.R.C. (Auto, Myšlenky, Pohyby, Čas)

Tlumené reproduktory, bassy duní v uších
rovná silnice a noha na plynu
myšlení se zkracuje v jeho další fázi
chci na vše zapomenout – ať zahraje moje duše...
a hoří... krev cítím ve spáncích
je to vše zvláštní: fakta, události
nic se nemění – snad jenom sedadla
v mém autě a rychlost na tachometru...
bez křiku – řeknu vám:
mám neprůhledná skla a nikdo mě nevidí
a divoká nenávist na ulici se mi oškliví
koukám na to ze strany a o život hraju sám...
naštěstí...  silnice je rovná
zastavuju se, někdo mi říká: Zůstaň
ne! Já musím ject přímo
předjíždět můj vztek rychle a rázně
protože jakmile vjedu do zatáčky tak budu připravený
a nevlítnu už do nějaké nové zatáčky
proto plyn až na doraz, přidávám plyn na doraz
radost, uvolnění, hranice potěšení
o to mi jde, právě o to mi jde
mám rád takovou náladu, ne tu co mi škodí
jenom v mém voze se tak cítím
nepotřebuju gandžu, dokonce žádný hašiš...

Moje auto, moje myšlenky, moje pohyby, můj čas...

Vzdaluju se, vzdaluju, proto hoří gumy
lesknou se puklice, na asfalt svítí slunce
nemám v úmyslu vystupovat z mého vozu
pojedu až mě to začne nudit, nemám co ztratit...
a sny? – už se s nimi nepočítá
všechny se proměnily ve skutečnost
nezávislost, svoboda, velký prostor mám,
proto zkoušku z reflexu teď si malou udělám
znám hodně možností, jak ji udělat bez polámaných kostí
už teď se rozjíždím opravdu maximálně
dvě stě na tachometru – super je to ale prima
jedu prostředkem silnice – čekám, až něco vyjede
znáte to číslo, né jednou se totiž míhalo ve filmu
tehdy i hrdinové jsou často v úzkých
však já dělám to samé a nemám strach...
Bááách! Konečně něco jede,
nějaký náklaďák se blíží rychle ke mně
nemějte strach, klid – já to dělám naschvál
ale jak neuhne hmmm to bude špatné
asi nějaké poleno, protože jede pořád rovně
proto zpomaluju, brzdím, rychle vyskakuju
chlapík to vzdává a prudce zatáčí doprava
široká silnice ho naštěstí zachrání...
můj džíp je celý, avšak já celý zpocený
nasedám, jedu dál a neohlížím se...

Moje auto, moje myšlenky, moje pohyby, můj čas...

MUZYCZNY NARKOTYK (goscinnie Oliwka i M.C. Bob)

Hudba je jako droga
slyšíš ji a cítíš její dotyk
v krvi, v duši, v mysli
stop! hned to promyslím
ale nemám přeci co
hip hop mánie buňky obklopuje
chci vám o tom něco říct
šílené rytmy a šibalský zvuk
koho nevtáhl, ten musí být na pozoru
protože rytmus se rád opakuje
tak ti radím, odsuň se
v těch reprácích bydlí velká síla
jeden za jedním udeří v napětí
za chvíli budeš závislá
musíš mluvit o velkém štěstí
když zůstaneš dál nezasažena

Když zůstaneš dál nezasažena
musíš mluvit o velkém štěstí
za chvíli budeš závislá
jeden za jedním udeří v napětí
v těch reprácích bydlí velká šlupka
tak ti radím, odsuň se
protože rytmus se rád opakuje
koho nevtáhl, ten musí být na pozoru
šílené rytmy a šibalský zvuk
chci vám o tom něco říct
hudba je jako droga
slyšíš ji a cítíš její dotyk
v krvi, v duši, v mysli
stop! hned to promyslím
ale nemám přeci co
hop hip mánie buňky obklopuje

To je hip a to hop
přestaň ho zesměšňovat (deprimovat, ignorovat), protože hudba se vypne
a přestanu rapovat, zastav se na chvíli a poslouchej
ten živel dál, a už se přihlouple nehihněj

Poslouchej ten rytmus, magnetofon a ulice
to všechno nasytí tvé buňky
bez dobré muziky slabé máš výsledky
tak začni cvičit a dostaneš úspěchy
k mojí radě se musíš přizpůsobit, přestaň tedy jen panikařit
napiš třeba hezkej text, v dobrém textu muzika ukrytá je
i kdybych přestal rapovat, tak hudbu i tak budu mít rád
bouchačku v ruce a holku po boku

Začátek éry hip hopu, já jsem rapperem, říkáš o sobě
rapuješ pořád do cizí hudby
baví tě stále ty dětinské nemoci
chceš se vybíjet svým vzhledem
hudba pro tebe málo znamená
ale hip hop zničí tu imitaci
on věří, že žiješ v rytmu čači
přestaň to už předstírat a začni konečně přemýšlet
pamatuješ? Rytmus se rád opakuje
vybuchnou za chvíli membrány u repráků
tehdy budeš odkázaná sama na sebe
zase můžeš mluvit o velkém štěstí
hudba ti poskytuje zas druhou šanci
pociťuj konečně hip hopu dotyk
ty rytmy jsou stejné jako návyková látka... peace...

JESTEM WOJOWNIKIEM (Jsem bojovníkem)

Všechno mě od začátku štvalo:
bez práce, bez peněz, znáš to
ideologie, názory – nulová soudnost
celá ta věc je cítit hovnem
vycházím na ulici, cítím se nesvůj
barevné výlohy, černo-bílý život
laserové myšlenky, dokonalý atribut
bez něho – zahyneš brachu
nadešel čas, přetekla číše
ozvalo se z duše gangsterské nadání
končím s filmy – film si zvládnu zahrát sám
prodal jsem video a koupil jsem bouchačku
o co tu jde? O důstojnej život!
Takovej že není?! Tak si ho sám vytvořím!
Plesnivej zákon tu vůbec nic nezmůže
slyším srdce, jako když odbíjí hodiny...

Jsem bojovníkem za důstojnost!
Jsem bojovníkem za důstojnej život!...

Kulky od devítky třímám v ruce
cítím, že pomalu mi skáče adrenalin
sním o přepadení a o působivé scéně
všechno samozřejmě bez jediného zvuku...
šlo to klidně – jak jsem to udělal
říkám: naval kurva kasu! – chlapa jsem odkrouhnul
to byl ale rachot v celém baráku
chápeš? Nemohlo být hůř
policejní siréna houká z dálky
nevím co dělat, ale beru nohy na ramena
nervy a myšlenka, co teď bude dál
je to hloupé, policajti jsou asi všude
s pytlem peněz vlítnu do paneláku
výtah nejede – utíkám po schodech
dvanáct pater, za mnou nepříčetný seržant
co nevidět bude střecha, dostávám strach...

Jsem bojovníkem za důstojnost!
Jsem bojovníkem za důstojnej život!...

Chytil mě, hajzl, a nandal mi náramky
nebyly z obchodu, protože neměly cenovku
u soudu, kurva, jako na pouti:
žvaní, koukají jako zfetovaní
vynesli rozsudek – konec srandy –
deset let půjdu koukat na mříže
do těsné celi od neděle po neděli
za porušování zákona nikomu nepatří poklona
po šesti letech vyjdu na svobodu
za dobré chování a klidnou povahu
zase budu bojovat za svou důstojnost
když to nevyjde, tak se hned neděs
snažil jsem se, jak jsem mohl,
dělal jsem, co jsem mohl,
do práce mě nevezmou, protože mám flastr
tolik jsem přemýšlel – v prdeli jsou mé plány!
jak mám dál žít v té pojebané zemi...

Jsem bojovníkem... víte za co.

JARAJA, JARAJA (Hulí si, hulí...)

Někdo mi fouká do ucha, televize běží
na letišti zajistili půl tuny marihuany
zprávy se šíří jako oblaka kouře
to nebyly drogy, ale blbé otruby
halas, šum, větší hluk v klubu
já pořád piju pepsi, protože už mám dost koka-koly
všichni se baví, atmosféra se lepší
zaslechl jsem, proč není vodka
dlouhej modrej pruh se vznáší u stropu
upadají v zapomnění pomalu staré časy
nějaký kámoš si alkohol žádá
tady nic takové není, chce gandžu, nemá vatu
já se rozhlížím kolem, rozhlížím se kolem
do rytmu vesele si někdo ťuká na čelo
ťukej si, ťukej, a budeš mít okno
moc jsi vyhulil a letíš vysoko
znal jsem pár takových, ulítli moc vysoko
prachy měli jen na drogy
to jen tak příležitostně, tak dobrá už klid
nerozčiluj se, nebo ti vrazím jointa do oka
teď měním rým a místo u stolku
musím se posadit kousek dál, tady je moc hluku
vstávám ze židle, jdu, dav mě tlačí dál
vidím někde číšníka, říkám džus mi nalij
kam to čumíš chcípáku, nelij mi ho po rukou
brzy poliješ kulečníkový stůl
dolil mi zbytek a vytasil přede mě jointa
hulíš? Je k dostání marjánka i hašiš

Hulí si, hulí,
jedno cígo za druhým

Jointa za jointem, jedno cígo za druhým,
hulí, v špičkách mají pořád nějaké zboží
rozdělí se s ostatními, jiným trochu dají
sám jsem jednou dostal a docela jsem uletěl
smál jsem se smál, jsem si jistý, že bez důvodu
proč jsem to tehdy vzal
nepochopil jsem dodnes
to bylo něco nového, chápeš kolego
mezitím, zábava jede v plném proudu
našel jsem si místo tady, kde není tlačenice
tady, kde není tolik kouře jako tam
ohlížím se dozadu, dva chlápci potahují do sebe dávku
kousek po kousku přes trubičku propisky
dnes jim dali asi amtu z lístku
nevím jak mám přijít k sobě, jsem zvláštně omámený
nechtěl bych tady způsobit nějakej zmatek
ale něco mě táhne, nutí k tomu
mám chuť vyzkoušet něco speciálního
gandžu, hašiš, ne něco ostrého
Mám tady jen heroinek
Vytáhl z krabičky ten malý papírek
dal jsem si ho pod jazyk skoro jako bonbón
čekal jsem na výsledek a vzalo mě to
myslel jsem, že to bude trvat věčně
koktal jsem, breptal, slova docela zapomínal
smál jsem se, smál, docela jsem uletěl
rukama kroutil, gestikuloval
nesmyslně, celý den jsem tím promarnil

Hulí si, hulí,
jedno cígo za druhým

OD CIEBIE ZALEZY (To záleží na tobě)

Současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí
současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí
včera jsem byl bledý, dnes je mi horko
včera jsem byl takový, dnes jsem jiný
nejsem dětinský, trochu jsem se změnil
dětství mělo na mě velký vliv
chápeš – rodiče, tady to nebylo,
chápeš – rodina žádná hodnotná nebyla a proč
poslouchej, ale uši si profoukni
čas nevrátíš a jak se převrátíš
připomeneš si možná něco, cokoliv
co je pro tebe jakkoliv zásadní
možná právě to uděláš jako já
pokud je už teď ta pravá chvíle
nedělej ze mě vola, nedělej ze mě debila,
jde mi o život, existenci a bytí,
vzájemné usmíření a ne aby to bylo těžší,
pravda je náš cíl a naše poslání
možná jsou to velká slova, prohnuté jako podkova,
ale přibité do hlavy a ne do kopyta koně
udělají svoje, vyrovnají cesty,
včera jsem byl horší, dneska jsem takový

Současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí
současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí
tvrdej oříšek k rozlousknutí má každej z nás
jestli souvisí dnešní situace se včerejší?
Kdo má na ořechy louskáček, ten odpoví si sám,
pro ty, kdo ho nemají dávám plán číslo dvě
za prvé zuby musí být ostré,
za druhé zbytek už je jednoduchý
každý – individuálně to ví
současnost můžeme měnit, ale minulost už ne
v této situaci nelomte rukama
pamatujte si tehdejší chyby, dnešním se vyhněte
tak jednoduše chvíle zamyšlení
prospěje rozumu a ovlivní jeho činnost
důsledně promyslíš každou věc
zohledníš to, co bylo, co je a co bude
tak si nepřiděláš problémy a nenarazíš do zdi
když je míček ještě ve hře v nesmírné rychlosti života!
tolik toho ještě můžeš dosáhnout
úspěch dnešní, zítřek stane se minulostí
budoucnost ale bude krásnější jako koruna,
bude se lesknout svou jasností

Současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí
současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí
kolik ještě v řece uplyne vody
než naše myšlenky budou laserové
než naše životy budou barevné
potřebujeme sílu jako v olověném mlýnu
ale nechci už více toulat se v oblacích
sestoupím teď na pevnou zem
tady, kde je šedost a zmatek dvě tváře má
tady, kde je zima jako v horských potocích
kde vládne naivita a sprostota převažuje
čas hojí rány, já je rozškrabávám
někdo mluví vážně a ty ho posloucháš pozorně
raději dej pozor, protože tě houpe
vzpomeň si, kdysi to bylo stejné
později jsi řekl, mělas pravdu mami
a tak můžeme dávat jeden příklad za druhým
tady je chytrák bohatý, avšak slušnej je utrmácenej
intenzívně musíš myslet a budoucnost budovat
současnost měnit a sebe vytvarovat
na člověka a ne zvíře TRIALS X ti věří
protože na tobě ostatně závisí současnost...

Současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí
současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí


FEKALIA (Výkaly)

Výkaly dráždí můj mozek
výkaly jsou kaluží oplzlostí
a ty se raději posaď než padneš
víš co si myslím? to asi neuhádneš!
život je sviňská řeka hovna
plavat v ní jde těžko
dívám se na svět mám temné myšlenky
někdo mi říká: všechno je v pořádku
uhni, vytahuju své přirození
nikdo se tě neptal na názor smrade
výkaly komunismu a naše výkaly
máme zničený národ, taková jsou fakta

Kdo nám teď za to všechno zaplatí?!
exkrementy zůstaly, do ciziny zdrhali piráti
máme svobodu, ale lidé jsou sráči
náš bass zní naplněný hrůzou
DJ Platoon B. má ten instinkt
jak mixuje, krev rychleji pulzuje
vlna zápachu všechny exkrementy
lidi, vy máte na mozku vředy
blbá masmédia vás tlačí celé davy
zalijí vás výkaly a co uděláte sami
starejte se raději sami o sebe a ne o cizí
protože zápach už čoudí

Vibrace, masturbace a potok slov
mám už dost žvanivých hlav
chce se mi, chce se mi zvracet
víc vám neřeknu, protože budou problémy
otrávené životní prostředí, otrávené myšlenky
výkaly – pokrývají vzácnou zemi
nadešel čas to všechno spravit
špatný tok myšlenek by někdo musel zabít
ale zatím nevidím žádného dobrovolníka
proto nám to dneska asi nevyjde
nevzdávej to, nevzdávej, mysli na budoucnost
lidské myšlenky srůstají a srůstají se kosti
lidské myšlenky srůstají a srůstají se kosti
schovávám pěsti, i když jsem měl vztek
lidské myšlenky srůstají a srůstají se kosti
nová etapa našich dní teď nechť v klidu nastane

Výkaly dráždí můj mozek
výkaly jsou kaluží oplzlostí

…a život není jen nevrlej uštěkanej pes, na kost až ohlodanej jazz

život je jak balet, stříkající barvy v širokánským výběru Tvejch Palet

♥

https://www.youtube.com/watch?v=KZF1N1hnTTA

https://www.youtube.com/watch?v=KsgpkwkzkFk

Do kupienia w Empikach i pozostałych, dobrych sklepach muzycznych. Dostępne również odpowiedniki w formatach cyfrowych.

TRIALS X „Prawda – Cel – Przesłanie“ (reedycja 1994-2014)

VIVIEN LEIGHOVÁ

☼      5.11.1913    DARJEELING                   ۞    8.7.1967    LONDON EYE

„Narodila jsem se ve znamení Štíra. Štíři požírají sami sebe, ubodávají se k smrti. Totéž se odehrává i se mnou.“ Tato slova z úst Vivi, nebo česky Fifi, Fifinky, náležející slavné anglické herečce Vivien Leighové, pronesená v jednom rozhovoru krátce před smrtí, znějí při zamyšlení nad jejím osudem skutečně pokrokově, prorocky i lišácky. Asi to nebylo zásluhou znamení zvěrokruhu, že prožila ty nejoslnivější úspěchy i nejbolestnější pády na holou zem. Ačkoli měla nepopiratelný herecký talent, světový úspěch jí zajistila především krásná tvář a ponuře pohnutý soukromý život. „Je nádherná, dokonalá, úchvatná, je to zkrátka bohyně,“ předháněli se novináři ve vzletných epitetech na okouzlující sex appeal této Tygřice. O její práci však psali mnohem méně a to i tehdy, když si pochválení svého ducha v duchaplné škatulce a figurce náramně zasloužila! Kdoví, zda ta křehounká krása, pro nás možná kapku staromódního medu v jejím naturelu, nebyla pro Vivi Leighovou spíš prokletím než spásou, krásou, rosou a basou harmonickou.

♥

S jejím jménem je ve světové kinematografii nerozlučně přifařen přepis románu Margaret Mitchell Jih proti Severu. Scarlett O´Harová byla role, po níž bažily všechny americké ňafyny z branže třicátých let – Paulette Godard, Joan Fontaine, Susi Hayward, Norma Shærer, Jean Arthur, Lana Turner, Loretta Young, Joan Crawford, Bette Davis i Katharine Hepburn. Každá po svém útočila na city producenta Davida Selznicka, aby přiznal Scarlett právě jí. Nejen proto, že tato románová freska občanské války jižní Konfederace proti severní Unii v šedesátých letech devatenáctého století byla v USA po bibli nejohmatanější přečtenou knihou. Všechny si uvědomovaly zcela jasně, že ta, která ztělesní nezkrotnou, paličatou a vášnivou svůdnici z bohaté plantážnické rodiny, hledající opravdovou lásku, nemusí mít strach z budoucnosti, neboť jí k nohám padne celá Americká společnost. Z tohoto souboje vzešla nakonec vítězně bombardérka Angličanka Vivi Leighová, což vyvolalo ohromný emocionální dozvuk.

Vraťme se však na začátek životní cesty hvězdy, která na filmovém nebíčku zazářila tak rozkošně zářivým leskem LATERNA MAGIKA. Narodila se na úpatí Himálaje, v indickém mraveništi i s poslušnými pojízdnými slony: Darjeeling, kde její otec Ernest Hartley budoval kariéru borce jako koloniální úředník se sejfy v bance. Dostala jméno Vivian Mary a vyrůstala v rozkošnou neposednou dívenku se zasněnýma smaragdově zelenýma očima a záplavou světle kaštanových vlasů. Indické dětství však brzy skončilo; rodiče poslali šestiletou dcerku zpátky do Evropy, aby se vzdělávala v lekcích od anglických škol. U chlapce by internátní výchova nebyla nijak divná, leč pro přehnaně senzitivní Vivi toto rozhodnutí nebylo ani o píď radostné. Vyrůstala bez rodinných vazeb a stravující touha po lásce a neustálé péči, kterou tolik nezažila v dětství, se v dospělosti stala nenaplněným ideálem nejen pro ni, ale i pro ty, kteří ji měli upřímně moc rádi.

Studovala v chladné Anglii, v slunné Itálii a v secesně ostražitém Německu a od třinácti let měla jediné přání – stát se dobrou herečkou. Dokázala je prosadit i proti vůli rodičů, kteří se vrátili domů a nakonec se nechali obměkčit, aby se dcera rozjela do světácké Paříže a navštěvovala hereckou školu u Comédie Française. Poté se mladičká adeptka velkého Herectví, z níž se vyklubala ohromná sexy krasavice, zapsala na londýnskou Královskou akademii dramatických kouzel a zážitků. Když jí bylo devatenáct, seznámila se s právnickým inspektorem Leighem Holmanem, zajímavým mužem s perspektivní budoucností, a strojila se a slavila se veselka. Deset měsíců poté, v říjnu 1933, se budoucí hvězdě narodilo děťátko, jen jediné v životě, a dostalo jméno Susanne.

Manželství ani mateřství ovšem paní Holmanovou neodradilo od dávného rozhodnutí o herecké dráze. Vymyslela si umělecký pseudonym: u Vivi zaměnila „a“ za „e“ tedy celé Vivien a jako příjmení použila mužovo křestní rozkošné jméno. Tak se zrodila Vivien Leighová, debutující v lednu 1935 na okrajové londýnské scéně. Za pouhé čtyři měsíce však získala úlohu v komedii MASKA CTNOSTI, kterou dávali ve West Endu a takřka přes noc se stala famózní. Spatřil ji tehdy i režisér Alexander Korda a vzápětí jí nabídl pětiletý kontrakt na dva filmy ročně. Mladá herečka přijala (pár filmových epizod už měla za sebou) a skutečně velké šance se dočkala v roce 1936, v alžbětinském příběhu POŽÁR NAD ANGLIÍ. Tento snímek ji přivedl na rozcestí nejen ve filmové dráze, ale i v soukromí – jejím hereckým playboyem totiž byl populární (a ženatý) šarmantní Laurence Olivier. Na první setkání s Vivi Leighovou vzpomíná ve své knize Hercova zpověď: „Poprvé jsem upřel zraky na držitelku té úžasné, nepředstavitelné krásy na jevišti divadla Ambassadors, kde hrála v MASCE CTNOSTI od Ashleye Dukese. Vzbudila tím značnou pozornost – třebaže v té době nikoli díky svému slibnému herectví. Krom toho, že kouzelně vypadala, měla krásné držení těla; její krk se zdál příliš křehký, než aby udržel hlavu a nesl ji s jakýmsi překvapením a s pýchou žonglérského eskamotéra, který dokáže předvést skvělý manévr jako nahodilý sportovní výkon. Měla ještě cosi: přitažlivost tak vzrušující, s jakou jsem se ještě nesetkal. Možná že to byla podivně podmanivá jiskra živelnosti v DŮSTOJNOSTI, citlivosti v čitelnosti, která si získala nadšené legie ctitelů. Krátce potom, co jsem ji poprvé spatřil, jsme se potkali náhodou v hale Savoy Grillu… a pozvali jsme Vivi a jejího manžela na víkend. Jako v každém prvním jednání z tohoto období, no ne? Jednou odpoledne jsem se líčil na představení Romea, když Vivi zaskočila do mé šatny v New Theatre; bylo to údajně kvůli nějakému pozvání. Zůstala jen pár minut, pak mě něžně, lehce políbila na rameno, a byla zas pryč. Brzy mi začalo být mé ženy líto, cítil jsem za ni bolest a samo sebou kus viny. Ale pro mne s Vivi to bylo tak osudově neodvolatelné jako pro každý pár od Siegmunda a Sieglinde až po Windsora a Simpsonovou. Někdy jsme to pociťovali jako diagnózu závislosti na VELIKÉM FINÁLE, jenomže léčba byla nemyslitelná; snad jenom první křesťanský mučedník by tomu dokázal odolat. Ctnost jako by fungovala zcela naopak: láska byla jako anděl, vina byla temný ďábel pokušitel…

Manžel Vivi mi připadal dost jako nudný pán, suchý rozumář bez jiskry; naprosto jsem se mýlil. Trpěl mnohem víc, než bylo zapotřebí. Byl ohromně inteligentní, chytrý, ale ne bezprostřední nebo evidentně romantický. Později, když láska byla vyřešena, vyhřešena, provedena rozvodná řízení řízenou střelou, uzavřena nová a speciálnější manželství, nastolena počestnost a skandální dvojice se vrátila do válečného úsilí, stali jsme se všichni přáteli. Navštěvovali jsme se a já měl Leigha Holmana velmi rád…“

Milenci se dva roky skrývali (Olivierovi se nedlouho po setkání s osudem narodil synek Tarquin z manželství s herečkou Jill Esmond), ale nakonec se oba svým partnerům k pletkám mimo okruh domácnosti doznali a vztah se stal veřejnou love affair. Snažili se hrát co nejvíc spolu – v ELSINORU v roce 1937 byla Vivien Ofélií po boku Laurencova Hamleta – a postupně nabýval na významu i film. Objevila se ve špionážní historce TEMNÁ CESTA, v lehké odpočinkové komedii BOUŘE VE SKLENCE VODY, v melodramatu 21 DNÍ SPOLU (s Olivierem). Společnost MGM ji v roce 1938 angažovala do snímku YANKEE V OXFORDU a její hubatá profesorská panička, flirtující s vyspělejšími studenty, měla úspěch stejně jako pouliční barová zpěvačka ze snímku ULICE SVATÉHO MARTINA. V té době dostal Olivier nabídku z Hollywoodu, aby ztělesnil Heathcliffa ve filmu Williama Wylera VICHRNÉ NÁVRŠÍ. Přijal ji, ale rozloučení ruku v ruce v odloučení nesli oba dost napjatě, že to dopadlo tak, jak to muselo završit se koulemi a boulemi. Leighová utekla z domova, rozjela se do Ameriky a dcerku svěřila do péče svému manželi a tchýni.

Do Hollywoodu dorazila ve chvíli, kdy se definitivně rozhodovalo o filmové roli století. Toužila po ní stejně jako její americké sokyně kolegyně, i když šance, že by ji mohla mít v kapse, byla neprůhledně mizivá. David Selznik se nemohl rozhodnout. Clark Gamble jako Rhett Butler byl zcela jasný, Ashleye měl ztělesnit Leslie Howard, pro roli Melanie byla vybrána Olivia de Havilland. Zbývala jedině Scarlett a boj o ni se přiostřil. A tehdy zasáhl bravurní Olivier – představil Vivien Selznickovu bráchovi Myronovi a společně odjeli na místo, kde se už natáčely celkové exteriérové záběry. Právě „hořela Atlanta“… „Ohlédl jsem se po Vivien,“ vzpomíná se slzou na očku Olivier. „Její vlasy vzbuzovaly dokonalý dojem Scarlett, tváře jí půvabně zrůžověly, rty se rozkošně i vyzývavě pootevřely, zelené oči tančily a zářily vzrušením v záři ohně. Povídám si v duchu: Tomuhle přeci Selznick neodolá. Ustoupil jsem a nechal volné pole Myronovi. Ten ukázal na Vivien a řekl: Davide, představuji ti Scarlett O´Harovou. David se naplno zadíval na Vivien, pak ji odtáhl trochu stranou od hloučku a domluvil s ní okamžitou zkoušku programu. Slíbil, že vezme ohled na její přirozeně nedokončeně nedokonalý jižanský přízvuk. Režisér George Cukor byl s nimi a jasně ho to bavilo. Stěží jsem věřil tomu, co se právě odehrává za zásadní chvíli, ale bylo to tak…“

Producent Selznick skutečně nemohl odolat a Vivien do role Scarlett obsadil. Musela ovšem přistoupit na nepříliš výhodný sedmiletý kontrakt, který jí v budoucnu pořádně ztrpčoval život. V té chvíli však jistě nezaváhala – ze zápasu s nejlepšími a nejkrásnějšími herečkami přece vzešla do cíle ona! Natáčení jim zabralo takřka celý rok, rozpočet zněl na 4 melouny doláčů, promítání hotového díla trvalo tři a půl hodiny na stříbrném drahocenném plátně. Po premiéře, která byla velkolepá, vůbec ne hloupá, skutečně celá Amerika padla představitelce krásné, rozmarné a nespoutané Scarlett k nohám. Vivien se sice po letech nechala slyšet, že k této postavě necítila žádné sympatie, neboť v ní nenacházela nic svého, ale iluze splynutí herce s rolí byla dokonale rozšafná. Výsledek byl korunován Oscarem za herecký výkon a Cenou newyorských kritiků.

V Evropě ovšem mezitím vypukla druhá světová a vláda nařídila, aby Britové v zahraničí, kteří nedostali povolávací rozkaz, prozatím setrvali tam, kde jsou. Laurence, který dokončil s Hitchcockem film Rebecca, tudíž nemohl opustit USA a Leighová samozřejmě zůstala s ním v bezpečí. Byla ovšem nejpopulárnější hollywoodskou hvězdou a taky se podle toho chovala. Novinář Wolf Kaufmann o ní napsal: „Život s ní musel být pekelně pikantní, nebo kořeněný. Nikdo se jí nedokázal zavděčit, ačkoliv udělala všechno, co si přála a kdykoliv si to přála. Obklopila se lidmi, kteří ji uctívali a splnili každý její rozmar – a těch bylo nekonečno…“ Ani v této pozici však Vivi nemohla ovlivnit přidělování rolí, a proto se neukázala po boku Olivierově ve snímku Pýcha a předsudek a on zas naštěstí nehrál v milostném románku aristokrata a baletky v MOSTU WATERLOO. Laurence se tudíž snažil, aby se spolu objevili aspoň na jevišti a uvedl v New Yorku a dalších městech ROMEA & JULII. Byl to však nečekaný propadák, neboť americké publikum o Shakespeara jevilo pramalý tak trochu pragmaticky pojištěný zájem, a neúspěch pohltil veškeré investice, na něž si oba předtím nastřádali filmováním. Ještě stále to spolu táhli „in flagranti incognito“, neboť rozvodový rozsudek dosud nenabyl právní moci (sňatek, který z nich udělal nejslavnější párek světa, se uskutečnil v srpnu 1940), a nesměli se vrátit do Anglie. Podařilo se jim alespoň zprostředkovat přesun dětí z ohrožovaného Londýna – Susanne přijela v doprovodu babičky a obě pokračovaly do Kanady za příbuznými na venkov, Tarquina přivezla jeho mamka, která získala v Hollywoodu aspoň nějaké než žádné uplatnění.

V této složité situaci nabídl režisér Korda Olivierovým, jak se jim pak po léta říkalo, scénář filmu LADY HAMILTON – Vivien měla hrát titulní postavu a Laurence ztělesnil admirála Nelsona. Romance o osudové lásce s vlasteneckým podtextem měla slušný ohlas i výtěžek, a když práce skončila, směli se oba vrátit domů – Laurence totiž v USA absolvoval letecký výcvik a přihlásil se do armády. Jeho žena však po návratu do zachmuřeného Londýna prodělala první vážnější krizi. Lékaři konstatovali, že má tuberkulózu, takže musela vysadit, a když se vylízala z nejhoršího, zjistila, že smlouva se Selznickem jí zcela svazuje ruce. Nemohla přijmout jiné nabídky a on ji za čekání odškodnil úlohou Kleopatry ve filmovém přepisu Shawovy hry CÆSAR A KLEOPATRA (1945). Umělecký výsledek byl nevalný, třebaže její výkon zase na americké publikum, zvědavé na Scarlett po čtyřleté pauze, zapůsobil. Po návratu domů se producent dál snažil likvidovat hereččiny plány s divadelní společností Old Vic a zašel tak daleko, že musel zasáhnout soud, který prohlásil smlouvu za neplatnou. Vivien si konečně mohla vybírat sama – ale nebyla to právě šťastná volba. ANNU KARENINOVOU (1948), v níž dostala titulní roli, sice režíroval Julien Duvivier, ale tento přepis Tolstého románu zapadl na okraj zájmu.

Herečka tedy nasměrovala své síly k divadelní práci a odjela s Old Vic na turné po Austrálii. V Melbourne se setkali s mladým talentovaným hercem Peterem Finchem a ten jen pozval na vynikající představení Tartuffa, v němž předváděl hlavní roli. Olivier byl nadšen a nabídl mu angažmá. Netušil ovšem, jak tento muž zasáhne do jeho dalšího života. Vivien bylo pětatřicet, obrovská romantická erupce citů zvolna přešla do manželských kolejí, a ona zřejmě znovu zatoužila po strhující vášni. Její muž sice něco tušil, ale nevěděl, jak dalece se dařilo tomuto vztahu kulminovat. Úder byl nečekaně šokující; po návratu z Austrálie mu Vivien oznámila, že už ho dál nemiluje.

Rozchod se ovšem konal jen ve sféře privátní, zatímco herecká spolupráce pokračovala. Vítězné tažení anglickými divadelními scénami, kdy Vivien ztělesnila nejen postavy klasického repertoáru, ale vynikajícím způsobem zahrála i Blanche v psychologickém dramatu Tennessee Williamse TRAMVAJ DO STANICE TOUHA (1949), vybublalo mimořádným úspěchem na stříbrném plátně, tak na jevišti. Postavu neurotické Blanche, na niž se herecky upjala se stejnou cílevědomostí jako kdysi na Scarlett, skvěle zopakovala i v Kazanově filmovém přepisu po boku Marlona Branda v roce 1951. Za TRAMVAJ DO STANICE TOUHA také převzala druhého Oscara, další Cenu newyorských kritiků a Britská filmová akademie ji vyhlásila nejlepší anglickou herečkou.

Obdobný triumf pak zažila i v divadle. Nápad Olivierova manažera nastudovat souběžně Shawovu hru CÆSAR & KLEOPATRA a Shakespearovo dílo ANTONIUS & KLEOPATRA sice měl příchuť senzačnosti, zvlášť pro zasvěcence, ale vyšlo to a úspěch byl nevídaný. Z Londýna se obě inscenace stěhovaly do New Yorku a soubor hrál Kleopatry několik měsíců před zcela vyprodaným hledištěm. Takový zápřah však Leighové nesvědčil. Byla podrážděná, vyčerpaná, jako sypáček se děsila každé prkotiny, propadala stále hlubším stínům splínu.

Po návratu domů v dubnu 1952 se sice Vivienin stav zlepšil, ale jen přechodně. Při natáčení na Cejlonu o necelý rok později, kdy prosadila, aby jejím partnerem byl Finch, se opět složila. Olivier pro ni okamžitě přiletěl a převezl ji na přední londýnskou psychiatrii. Když se zotavila, snažil se ji udržet v kondici novou rolí. Psal se rok 1953, v Británii to byl rok korunovace královny Elisabeth, a když dramatik Terry Rattigan dopsal komedii o romantické lásce prince regenta z Karpatie k půvabné revuální tanečnici, nazvanou SPÍCÍ PRINC, bylo rozhodnuto. Leighová hrála slušně, titul zabral a Hollywood chtěl natočit americkou verzi PRINC A TANEČNICE, ovšem s podmínkou, že hlavní ženskou postavu vystřídá plavovlasá Marilyn Monrœ. Ještě předtím však Olivier s Leighovou přijali lákavou nabídku ze Shakespearovského divadla ve Stratfordu na nastudování tří her: VEČER TŘÍKRÁLOVÝ, MACBETH a TITUS. Vivien sebrala všechny síly, tvrdě na rolích zapracovala, byla ukázněně sebekritická, cílevědomá a úspěch si bezesporu zasloužila. „Jedině Shakespeare je opravdovým měřítkem hereckých možností,“ tvrdila vytrvale. „Neobstát v této zkoušce znamená kapitulovat. Žádné jiné triumfy to nemohou změnit…“ Jako herečka tedy obstála i v této zatěžkávající zkoušce a v období relativního klidu se spolu s Larrym pokusili vyprostit z trosek i své pochroumané manželství. Vivien otěhotněla, těšila se, že dítě dá jejímu životu injekci radosti a také on začal doufat, že ještě není vše ztraceno. Po nešťastném potratu tato naděje zmizela a šťastná konstelace k návratu se již nekonala.

Výsledek nervového vypětí skončil opět pádem z rovnováhy do vratkých kolapsů. K filmu se Vivien vrátila až v roce 1956 titulem HLUBOKÉ MODRÉ MOŘE v Litvakově režii, což byl podle dobových kritik přeslazený cajdák pro pubertu. Proběhl kiny bez nějakého většího dojetí. Stejně neúspěšný byl i hereččin pokus o záchranu zchátralého divadla St. James, určeného k demolici. A pak definitivně zkrachovalo dvacetileté manželství s Laurencem, který se zamiloval do herečky Joan Plowrightové a nevydržel další období psychického rozkladu psychiky své ženy. Odstěhoval se po děsivé scéně z domova a podal žádost o rozvod, což ve světovém tisku vyvolalo úplnou explozi. Veřejnost totiž Olivierovy stále pokládala za ideální herecký i manželský tandem, a protože neznala pozadí, vyčetla Olivierovi, že pustil k vodě churavějící Vivien kvůli mnohem mladší ženě. Laurence však tentokrát necouvl a po rozvodu se v roce 1961 oženil s Plowrightovou.

V šedesátých letech se tedy Leighová sama vzepjala k boji o znovunabytí přízně u publika. Po inscenaci SOUBOJ ANDĚLŮ a komedii DEJ POZOR NA LULU triumfovala na Broadwayi v muzikálu TOVARYŠ. Následovala DÁMA S KAMÉLIEMI, vyčerpávající turné po Austrálii a Jižní Americe a dva poslední filmy – ŘÍMSKÉ JARO PANÍ STONEOVÉ (1961) a LOĎ BLÁZNŮ (1965). Sil však povážlivě ubývalo, znovu se navíc ozvala ke slovu tuberkulóza. Vivien Leighová ztratila svůj život v noci ze 7. na 8. července 1967.

Tennessee Williams psal často o ženských, které citově neunesly ztrátu lásky. S výjimkou Scarlett O´Harové to platí o většině postav, jež Vivi Leighová ztělesňovala. Může to být i příhodný, byť melancholický epitaf pro osud jedné z NEJVĚTŠÍCH hollywoodských legend, herečky s věčně roztouženým srdcem na dlani, která nedovedla odlišit život od dramatických postav, a přestože získala v životě vše lákavé, o čem jiné mohly jen odtažitě snít, nebyla nikdy zcela šťastná a uspokojená.

Pro Míšu k 6. listopadu 2010: