BLAISE PASCAL

☼       16.6.1623    CLERMONT – FERRAND                      ۞      19.8.1662    PORT ROYAL, PARIS

„Nevím, kdo mne přivedl na svět, ani co svět je, ani co jsem sám. Žiji v strašné nevědomosti veškerých věcí. Nevím, co je moje tělo, co smysly, co duše a hlavně ta moje část, která promýšlí to, co právě vypouštím z úst za zvuk a pozastavuje se nad vším i nad sebou samotným, a která přitom nezná ani to ostatní. Vidím ohromující prostory Kosmu, které mne obklopují. Cítím se přivázaný ke kousíčku toho rozsáhlého prostoru a nevím, proč mne umístili na tomto místě a ne jinde. Proč zlomek času, který jsem dostal k dispozici do vínku života, byl vymezen právě v tom – a nikoli v jiném bodě věčnosti, která mne předcházela a která nastoupí po mne…“  (Blaise Pascal: „Myšlenky“)

*

PŘIZNÁNÍ MLADÉHO FILOZOFA

„Myšlenky“ Blaise Pascala jsou vlastně jeho zápisníkem do těžké nepohody. Jsou plné samých „proč?“ přírodě, vesmíru i sobě samému mikrokosmu. Nic lépe neilustruje atmosféru poloviny sedmnáctého století, kdy ve Francii nastala doba duchovního rozkvětu. Osvícenci a racionalisté se po staletí hnusu konečně směli dychtivě pouštět do zkoumání tajemna života, tajemství vesmíru a hádanky duše.

V dětském věku se Pascal stává geniálním matematikem i znalým fyzikem, a jeho filozofické úvahy dodnes naplňují osnovy učebnic. Cítí však znechucení z lidského údělu pod sluncem. Ani to nemohlo být jinak, poněvadž byl od narození neduživý a slabý jako otloukaná brambora z ukrajinského zátiší okoralého bojem a ekonomickou nejistotou. Ještě hrůznější byla ta jistá rozpolcenost jeho nábožného smýšlení. Pátrá po exotických hodnotách, podléhá nástrahám idealismu, a přesto se vrhá střemhlav do exaktního seskupení vzorců matematiky a logiky, objevuje fyzikální zákony, a vynalézá prapradědu computerů tedy počítačí mašinu. Staví se tvrdě proti tmářství jezuitů, nezamlouvá se mu bůh dominikánských „tomistů“, nevěří výkladům karteziánů, a přesto se nechává strhnout do odbojného řádu „jansenistů“, v jejichž baště v PORT ROYAL žije jako řádová sestra děsně prima kamarádka, jeho vlastní sestra Gilberta. Vsadil však na nesolidní kartu. Spor mezi papežem a jansenisty se vyostřil už během jeho života tak, že katolíci odbojnou baštu nejprve myšlenkově a potom i fyzicky rozcupovali jako nepovedeného mrňouse s mlíkem tekoucím od brady. Obrovský klášter, ve kterém dožil svá finální léta a kde také s fyzikou ve snech, s rovnicí ve zdech zahynul, byl vymazán z map a rozhořen na kůlničku na dříví. Proto bychom místo, kde se dařilo pěstovat matematické konstrukce a revoluční filozofické pohledy na svět a člověka, marně hledali v dnešní PARIS i ze journalu. Památku skvělého vědce vší užitečnosti, který předběhl o staletí svou připlesklou dobu tedy ctíme jinak. PASCAL je jeden z nejužívanějších jazyků dnešních mikroprocesorů u PC. PASCAL je mezinárodní jednotka tlaku, která se miliónům přísedících kreatur denně připomíná na obrazovkách při předpovědi počasí.

DĚTŠTÍ GÉNIOVÉ, PŘIHLAŠTE SE ZASE

Když malému Pascalovi byly tři roky, zemřela mu máti a otec Etienne Pascal, místopředseda berního soudu zůstal s hochem a jeho sestrami Jacquelinou a Gilbertou sám na všechno. Starší sestra musela nahradit matku a jen její péče zachránila věčně marodící mrně, které k ní tím na celý život pochopitelně přilnulo. Otce sice unavují úřední povinnosti, při kterých musí cestovat bezmála po celé Francii, má však svým dětem co nabídnout. Je reprezentantem osvícenství. Vysoce vzdělaný muž zná šestero jazyků, vyzná se v literatuře faktu i abstrakce a umění nádavkem a jeho hobby se jmenuje matematické vědy. S odstupem doby nutno prohlásit, že děti, kterým se totálně věnoval profesionální bravurou, podědily jeho geny a od prvních roků jevily funkci géniů. Nejstarší dcera Gilberte projevila mimořádné nadání v matematice. Později jeho žena Florina Périera je považována málem za tu nejvzdělanější Pandičku Francie, rozuměj ohrožený druh a velkou vzácnost. Mladší dcera Jacqueline je mimořádně sensitivní a stává se básnířkou. Podléhá však meditacím natolik, že končí jako řeholnice v odbojném klášteře.

Otec Etienne si sice vybavuje živě, že malý Pascal bude královským úředníkem a učí ho jazykům, Blaise však jeví enormní zájem o matematiku. Otec mu proto opatřuje od okamžiku, kdy se hoch naučí číst, některé matematické spisky a žasne – osmiletý doveda ho dovede zahrnovat otázkami, na které ani sám často nezná vhodnou odpověď. A to vše provádí úžasně hravě! Vymýšlí si praktické příklady a objevuje řešení. Matematické vzorce dovede rozkreslit jako cvičení z geometrie, jejíž sláva právě začala posilovat své postavení.

Když Blaisovi bylo dvanáct let, překvapil otce pohádkově vypracovanou úlohou „O sumě uhlí“. Údaje z praxe propojuje matematicko–geometrickým řešením. Kružnice přirovnává k mincím, obdélníky ke stolu, proužky k odřezkům a jen trojúhelníček musí nechat zastoupit trojúhelníkovým šátkem.

V té době už také provádí první fyzikální pokus škola hrou. V „Myšlenkách“ ho nazval „Příčina zvuků fajansových talířů“. Pravda, několik z nich k malé radosti sester upustil na podlahu, takže znehodnotil, ale došel k poznatku, že zvuk není nic jiného než šíření vlnění částic vzduchu, v případě kočkovitých šelem se bavme víc o vrnění částic magnetického kočkování.

Na obzoru je objev Pascalova trojúhelníku… To vše v době, kdy Evropu pustoší třicetiletá válka a krajinou se hemží jedno stavovské povstání za druhým.

VSTUP MEZI VZNEŠENÉ HODNOTY…

Zatímco ve Francii se Dumasovi mušketýři vrhají do tvrdých i romantických dobrodružství, zhoršovala se neúnosná hospodářská situace v zemi natolik, že otec Etienne musel opustit svůj úřad v Clermont–Ferrandu, a protože měl na starosti nejen výchovu, ale i výživu svých tří nadaných dětí, vybral všechny své úspory a přesídlili do menšího domku v Paříži. Etienne si přivydělával jako zkušený právník. Zastupuje ve sporech šlechtice i obchodníky a má dokonce čas na návštěvy svého milovaného matematického kroužku, který se stal později zárodkem Pařížské akademie věd. Roku 1631 sem poprvé přivedl osmiletého potomka, který zde našel svůj druhý domov, jak málo tehdy stačilo jednomu ke štěstí. Prvním kantorem se mu stal inženýr a známý architekt Gerard Dezarquess, který ho začal zasvěcovat do tajemství perspektivy. Malý Blaise do omrzení kreslí do svého náčrtníku perspektivní pohledy na krásné pařížské budovy. Blaise však pokračuje víc do hloubky. Studuje jeho metodu přenášení vlastností kružnice na kuželosečky promítáním a v šestnácti letech objevuje zákonitost, která vstupuje do světa matematiky jako „Pascalova věta“: „průsečíky tří dvojic protějších stran šestiúhelníku kuželosečce vepsaného leží v přímce“. Tuto a další jiné vlastnosti kuželoseček shrnuje v elaborátu „Pojednání o kuželosečkách“, která vychází v roce 1640 tiskem. Nikoliv jako kniha či brožurka, ale tehdy nejobvyklejším možným způsobem – v podobě velkých plakátů, které jsou vylepovány na místech, kde se scházejí kroužky svobodomyslnějších občanů. Matematiku i geometrii vděčně přijímají filozofové. Zvou mladého matematika do diskuzních for a metafor. Genialitu Pascala však musíme spatřovat v tom, že se dokázal po zasvěcení do problémů odpoutat od dogmat a planých disputací a rozhodl se prokázat platnost filozofických a ideologických schémat exaktně.

DĚTI ZACHRAŇUJÍ VLASTNÍHO OTCE

Idyla matematického kroužku byla narušena roku 1638. Otec Etienne upadl nečekaně v nemilost u kardinála Richelieua za to, že organizoval penzijní reformu měšťanstva a úřednictva. Bez vědomí krále Ludvíka XIII. nechal všemocný kardinál uvrhnout Etienna Pascala do Bastily.

Šlechtici z pařížských salónů nemohli zasáhnout přímo, nýbrž k získání milosti bylo nutné dospět podle panujících zvyklostí jedině vlivem na kardinála. Vědělo se, že je milovníkem divadelních dramat. Jedna ze šlechtičen, kterou Richelieu odměňoval svou přízní, mu vnukla myšlenku, že ještě nikdo neviděl tragické drama dětskýma očima. Ráda se potom ujala specielního představení, ve kterém měly vybrané děti sehrát role herců. A do těchto rolí dosadila všechny tři sourozence Pascalovy.

A tak dvorní divadlo přihlíželo na onu tragikomickou frašku „Tyranova láska až za hrob“ s nevšední péčí. Obrovský úspěch měla jedenáctiletá Jacqueline v hlavní roli. Dojatý kardinál si ji při hostině posadil na klín a zajímal se, jakou odměnu by si přála. Děvče vypuklo v pláč a prosila o svobodu pro tatínka. Kardinál ji uklidnil, slíbil, že ho okamžitě propustí, což také dodržel. Druhého ledna v osm ráno 1640 nastupuje Etienne v Rouenu do funkce královského výběrčího daní. Rodině začíná nový život. Otce však čeká náročná práce spojená s neustálým počítáním. Daně se totiž vybírají ve třech různých měnách. S desítkovým přepočtem neměly žádnou souvislost. A tu se osmnáctiletý doveda Blaise rozhoduje otce „výhodně ušetřit“ znovu námahy, tentokrát před otrockým přepočítáváním. Postaví mu počítací stroj!

RODÍ SE „PASCALINA“

„Pascalina“ vstoupila do dějin počítacích strojů jako první skutečný exemplář, třebaže několik let předtím s návrhem mechanického počítacího stroje přišel německý mechanik Wilhelm Schickard. Zachoval se však jenom popis jeho kalkulačky v dopise zaslaném Johannu Keplerovi do Čech. Vynálezce sám podlehl i s rodinou řádící morové epidemii dříve než podivuhodný mechanismus mohl dokončit.

„Machina à calculer“, kterou staví Pascal, má sčítat a odčítat a dále převádět trojí měnu na jednotný základ. Filozofie ho přivádí na myšlenku mechanického modelu jednoduchých početních úkonů. Doba nabízí jako jediné prvky hodinářská ozubená kolečka. Během tří let nakreslil Blaise padesát různých schémat, která hned odzkoušel na strojku z prkének a lišt, v němž malá kolečka, která si musel sám vyrobit, obstarávala konkrétní převody. Nakonec vznikla mosazná, reliéfy zdobená skříňka, která má osm vroubkovaných koleček obklopených kruhovými číslicemi. Pomocí tyčinky se ramena koleček natáčejí k příslušné číslici, s níž se počítá. Výsledky se zobrazují v obdélníkových okénkách, pod kterými se otáčejí číselnice. Rozhodujícím mechanismem uvnitř byla výměnná kolečka s rozdílným počtem zubů. Při výpočtu v livres jich bylo deset, pro déniers 12 a pro výpočty v sols 20. Pascal posléze vyřešil přenos řádů v číslech tím, že po otočení podle měny desetkrát, dvanáctkrát a dvacetkrát zvláštní zoubek zachytil kolečko sousedního řádu a tak přenesl číselný řád na vyšší místo. Tento mechanismus nazval Pascal „autoirem“.

Dělené převody umožnily univerzální možnost přepočtů, což se osvědčilo a využilo až mnohem později. Jedině díky tomuto řešení mohli totiž následníci Pascala stavět důmyslné počítací stroje, které usnadňovaly práci geodetům, zápolícím v terénu s množstvím nesourodých délkových měr: kdy například 1 sáh se rovnal 6 stopám, jedna stopa dvanácti palcům a podobně.

Otec Pascal mohl konečně používat výtvoru svého synka a byl naň plně a uspokojivě zvyklý. Dokázal rychleji než ostatní úředníci upřesnit evidenci místních daňových poplatníků. Blaise si byl vědom důležitosti svého vynálezu. Jednu z dalších roztomilých počítacích skříněk, které vyfasovaly tak osobní pojmenování „pascalíny“, poslal dvornímu kancléři. Dne 22. května 1649 mu král udělil privilegium na počítací stroj, což lze přirovnat k dnešnímu udílení patentů. Od roku 1646 až do roku 1652 postavil Pascal podle neúplných zpráv ještě asi padesátku těchto strojků, které furt a furt vylepšoval. Osm světových muzeí se pyšní těmito exponáty, které se dochovaly až do moderní doby, která bez počítače neudělá ani ránu. Jeden z nich si mohou prohlédnout návštěvníci technických sbírek vymožeností v drážďanském Zwingeru.

Blaise potřeboval výdělky a usilovně sháněl kupce na své stroje. Přitom pracoval na svých dílech o nových směrech matematiky, geometrie, aritmetiky a slovních úloh. Vždy následovaly i filozofické úvahy. Obrátil se i památným dopisem na osvícenou švédskou královnu, aby ji získal pro zavedení svého počítače, který poslal po královském lokajíčku na předváděčku.

LIST JEJÍMU VELIČENSTVU

„Kdyby moje zdraví bylo takové, jako moje horlivost, přicestoval bych sám, abych mohl Jejímu Veličenstvu demonstrovat výsledek mnoha let práce, kterou si osměluji věnovat Veličenstvu takto až z daleka. Jinak bych nestrpěl, aby cizím rukám a nikoliv mým, připadala čest složit tento dar k nohám nejvýznačnější vládkyně světa. Toto dílo, vznešená arci paní, je stroj na vykonávání aritmetických úloh bez pomoci pera a počitadel. Veličenstvo dokonale pozná, kolik námahy a času je třeba vynakládat, aby se uskutečnil nový nápad, zejména pokud vynálezce sám chce svoje dílo uvést do stavu nejvyšší perfektní dokonalosti. Budu vrcholně šťasten, když toto dílo bezesných nocí nadělí Veličenstvu moment uspokojující nejvyšší možné cíle. Jinak nechci nudit Veličenstvo podrobným popisem částí stroje. Kdyby přesto Veličenstvo zajímaly detaily, najde je ve spise poslaném po panu de Bourdelot, kde jsem krátce popsal i historii vzniku díla, cíl jeho vytvoření, stupně jeho vylepšení, jakož i úspěchy, které korunovaly jeho završení…“

Přes veškerou snahu však pascalína neuměla dělit a násobit. Teprve za dalších třicet let takový mechanický pinč počítač sestrojil jiný proslulý matematik, Gottfried von Leibnitz. Éra mechanických počítacích strojků a kalkulaček však tak jako tak nastala až o 250 let později, když průmysl dokázal chrlit z linek hromadně přesná ozubená kolečka a ozubené hřebeny.

„KOLIK VÁŽÍ VZDUCH NAD PLANETOU?“

To byla jedna z dalších vznesených dotazů, který Blaise Pascal zodpověděl. Hnán filozofickým pozadím jiné otázky – děsu ze vzduchoprázdna – začal provádět pozorování a výpočty z hydrauliky. Diskutuje nad výsledky, které získali inženýři ve Firenze. Ať dělali, co dělali, vodu pro slavnostní fontánu nevyčerpali výš než do 10,3 metru. Pascal začal s několika asistenty experimentovat. Vylezli na návrší Puy de Dôme, vysoké jedenapůl kilometru a měřili, jak při výstupu klesá sloupec rtuti v trubici ponořené do měřící nádobky s přibývající výškou. Oproti mořské hladině to dělalo 82 milimetrů, co kde bylo špatně? Potom změřili rozdílnost tlaků mezi patou a špičkou věže chrámu Notre Dame de Clermont. Čtyřiceti metrům výškového rozdílu odpovídal pokles sloupce rtuti o 4,5 milimetru. Z mnoha podobných experimentů pak Pascalovi vycházelo, že tlakoměr může složit i jako výškoměr. Výsledky publikoval ve spisku „Velký experiment rovnováhy tekutin“. Nakonec se pustil do kuriózních výpočtů a na výše položený dotaz odpověděl, že hmotnost vzduchu v plášti obepínajícím naši planetu je osm a půl triliónu francouzských funtů.

POSLEDNÍ VYNÁLEZY CHURAVĚJÍCÍHO GÉNIA

Génius, kterého obdivují všichni pozdější filozofové i matematici, se předčasně vyčerpal. Stále častěji si Pascal stěžoval na bolesti hlavy a žaludku. Ke zlomu duševní fyzičky došlo v listopadu 1654, kdy se vracel kočárem ze zdlouhavé a hlavně dost únavné drkotavé trasy. Ve chvíli, kdy přejížděli most přes vysokou propast, praskla přední náprava, a kočár se zřítil po stráni a jen silný strom, na který narazil, zachránil posádku před jistou konečnou štací. Šokový otřes prohloubila i zpráva o smrti jeho tatínka darovače semene Etienna. Hru nervů a ztrátu soudnosti prozrazují i jeho zápisky. Koncem listopadu si zapisuje slova, která mu znějí hlavou v extázi, do které se již nejednou dříve dostal: „Bůh Abraháma, Bůh Izáka, Bůh Jakuba a nikoliv Bůh filozofů a učenců. Jistota. Jistota. Pocit. Radost. Klid. Uspokojení.“

Roku 1661 natáhla bačkory Blaisova milovaná sestra Jacqueline. Duševní útrapy ždímaly totálně jeho síly. Přesto se pokouší aspoň rozvířit náboženský spor. Začíná publikovat ohnivé pamflety proti trapným jezuitům. V hlavě se mu motají pojmy i akce, do kterých se pouští s vervou odhodlán něco více dokázat. Chtěl bych toho ještě tolik stihnout! Bez ladu a skladu vydává „Traktát o milosti“, „Listy venkovana proti jezuitům“. Vydává i spis „Tíže vzduchu“, v němž se rozchází názorově s Descartem a formuluje známý Pascalův zákon o rovnoměrném šíření tlaku v kapalinách. Položil tak základy hydrostatice. Tlak na dno prokazuje zvláštními vahami, které každého přesvědčily, že tlak kapaliny nezáleží na tvaru a stěnách nádoby, ani na samotném množství kapaliny, nýbrž jen a jen na její specifické hmotnosti a výšce působícího sloupce. To dokázal i slavným pokusem s roztržením sudu hrníčkem vody. Tu stačilo nalít do vysoké trubky, do sudu zavedené. Na tomto principu dnes fungují hydraulické lisy.

Ve světlých momentech se mysl filozofa a matematika par excellence ubírala i zcela praktickými směry. Například dopravní chaos na pařížských bulvárech navrhl řešit zavedením koňských omnibusů. Návrh na radnici prošel a 18. března 1662 (narozeniny mojí maminky – jen je narozena o 290 let později na Šumavské samotě) byla v Paříži dána do provozu první linka omnibusů na světě…

Avšak napadený mozek se již neubrání extázím. Posledních šest let stráví Pascal v klášterních zdech, které jen na chvíli opouští. Při jedné takové cestě za přáteli ho s tlakovou horečkou přivážejí k sestře Gilbertě do PORT ROYALU. A tady zahynul mezi klášterním personálem 19. srpna 1662 ve věku pouhých devětatřiceti let. Byl tu i pohřben s důstojností rošťáka, avšak hrob byl zavalen troskami kláštera, kterému se král vymstil v nelítostném boji proti nepřátelům jezuitů.

ALEXANDRE DUMAS   (…Thomas Alexandre Davy de La Pailleterie…)

☼      24.7.1802    VILLERS–COTTERÊTS                      ۞      5.12.1870      PUYS

„Tak tedy, můj táto, ty básníku a snivče, svých literárních pout už nikdy nezbavíš se a budeš donucen, jak ti dáno do vínku, z bohaté studnice obohacovat jiné, aniž by ses dočkal aspoň na konci týdne zaslouženého odpočinku sedmého dne…“

Alexandre Dumas junior

Když byl na vrcholu popularity, Paříž mu říkala Alexandr Velikán. Přátelé a nadšení čtenáři vyslovovali jemu nehynoucí poctu s láskou a obdivem, protivníci s odstínem ironie.

Velikán byl už pro nepřehlédnutelnou postavu, kterou zdědil po otci, odvážném generálovi z období revoluce. Ať vkročil do jakéhokoliv salónu, okamžitě jej ovládl, rodnej king lev. Všichni raději umlkali, když spatřili jeho hřívu s čupřinou černých chomáčků vídanou u kudrnáčků (ty zas zdědil jako vnuk černošky ze San Dominga), a po dlouhé hodiny vydrželi naslouchat chraplavému hlasu tohoto neúnavného baviče.

Žil vskutku jako král. Tak se aspoň mohlo zdát každému, kdo spatřil jeho sídlo na aristokratickém pařížském předměstí Saint-Germain. Zámek Monte Christo byla jedna z jeho libůstek, jimiž rád oslňoval Paříž. Zdobily jej gotické věže, balkóny, okenní vitráže a četné sochy, u dveří bohatě zdobených sálů postávali lokajové v arabské módě, bylo tu divadlo, voliéry, stáje pro koně a klece pro šimpanze a to vše obklopoval rozlehlý anglický park s umělými jezírky, pavilóny a miniaturou hradební věže s příkopy plnými vodou po okraj.

Nad vnějším schodištěm stálo heslo „Miluji toho, kdo mi dává lásku.“ A těch, kdo ho milovali, bylo tolik, že zámek se prohýbal pod vyznáním sympatií po všechny dny. Sjížděli se sem známí i neznámí, zblízka i z daleka, a zdrželi se tu den dva, někdy týden, ba i měsíc. Tabule byla vždy prostřena a vinné soudky ve sklepích se zdály být nevyčerpatelné. A když se stalo, že sály nestačily pokrýt kapacitu celé společnosti, prostíralo se na zahradě pod girlandami lampiónů a piknikovalo se za doprovodu ohňostroje, jehož se Dumas nemohl nabažit.

Miloval zanechávání zřejmé stopy od rozmarného života plnými doušky, horoucí, plnokrevný, ničím neomezovaný, opájel se radostmi a úspěchy, o nichž věřil, že nejsou produktem zabedněného publicisty. Žil kouzelnou přítomností.

„Žiji si jak pták na větvi,“ říkával. „Jsem spokojen, když nefouká vítr, a když fouká, roztáhnu křídla a nechávám se vést dle jeho skvělé navigace.“

Optimismus ho nikdy neopouštěl, překonával jím i nejtěžší chvíle malérů. Ročně sice vydělával statisíce franků po zdanění, ale vždycky stačil rozfofrovat dvojnásobek výdělku. Co na tom, mávl rukou nad dluhy, stačí přece napsat další oslovující román. Rád vzbuzoval dojem, že ty jeho se rodí samy od sebe a nepřináší jen ohranou nudu s vatou… jsou požehnáním se zábavou nejen jemu svatou.

„Zeptejte se jabloně, jak rodí jablka,“ odpovídal na otázky, jak to všechno stíhá dohromady.

To ovšem bylo pouhé gesto. Pracoval příliš mnoho a po celý život. Když ze sebe shodil frak ověnčený řády, utekl do svého kabinetu, kde nebylo nic než bílý stůl, dvě židle, železná palanda a řádka knih na římse krbu… Sem nikdo nesměl, to byl Dumasův svět obydlený postavami jeho plodné fantazie, v něm se odehrávaly dramatické konflikty mezi ctí, odvahou a podlou licoměrností, které Alexandre zachycoval svým úhledným rukopisem na modré archy papíru.

Dokázal tvořit dvanáct až patnáct hodin denně, a mu musel ještě zbýt čas na záplavu ostatních potěšení.

Stovky knih, které vzešly z jeho literární manufaktury, obohatily nejen generaci poloviny devatenáctého století, ale dodnes mají ten dar okouzlovat čtenářky po celém světě… V tom je jeho velikost.

SNY NEZAKŘIKNUTÉHO MLADÍČKA

Alexandre Dumas, vlastním jménem Davy de la Pailleterie, se narodil časně zrána 24. července 1802 (5. thermidoru X. roku, neboť tehdy ještě ve Francii platil revoluční kalendář) v městečku Villers–Cotterêts, které se kromě toho proslavilo jako „místo rozkoše vznešených prostopášníků“. Ale to bylo zhruba o sto let dřív, kabaret a senzační renesanční děvčátka k nakousnutí jako jablíčka. V době narození budoucího duchovního otce Tří mušketýrů a Hraběte Monte Christa tu lišky přály na dobrou noc.

Otec, proslavený generál, byl v té době v nemilosti u všemocného Napoleona Bonaparta, protože ho zklamal tím, že ho kvapem opustil, když mu poznal na nekalých praktikách a myšlenkách, že zrazuje ideály republiky. Žil tu v bídě odstrčený od válu a zemřel, když mu bylo pouhých čtyřicet let.

Zpočátku se zdálo, že jablko nepadne daleko od stromu – malý Alexandre si spíš než knihy vybral za své družné společnice pistole a šavličky a matku stálo moře sil, aby ho naučila číst a psát gramaticky a úhledně na jedničku. Teprve v koleji abbého Grégoira mohl pobrat něco ze základů latiny a zdokonalit si již dříve pěstěný úhledný rukopis. A právě ten mu pomohl, když spatřil ochotnické představení Shakespearova Hamleta a když mu slavný tragéd Talma předpověděl velkou budoucnost na základě jeho písma.

Začínal jako tolik slavných mužů v akci před ním i po něm – jen se svými načechranými iluzemi. Neměl co nabídnout a jíst se chtělo. S trochou protekce a díky pěknému rukopisu se mu podařilo najít uplatnění v sekretariátu vévody Orleánského s gáží sto franků měsíčně.

Bylo mu právě dvaadvacet, když se stal otcem (budoucího Alexandra Dumase juniora, autora Dámy s kaméliemi). Měli bídu, ale Alexandre taťka nepřestával snít o blahobytu: jednoho dne z něho bude slavný autor dramat. Jen kdyby měl čas, napsal by učiněná veledíla!

A protože o odvahu neměl nikdy nouzi, vzdal se kariéry písaře ve vévodově sekretariátu a pustil se s vervou do první aktovky. Za krátkou dobu zveršoval svou Kristinu Švédskou.

Námět mu poskytla náhoda, která tak často hrála v jeho životě rozhodující roli: na výtvarném salónu upoutal mladého Dumase basreliéf, který zobrazoval vraždu Giovanniho Monaldeschiho, zabitého na rozkaz švédské královny Kristiny.

Ta jména mu nic neříkala, také nic bližšího o té krvavé události nevěděl; v historii byl zcela nevzdělán a na důkladné nastudování neměl čas – hnala ho bída a ctižádost. Stačil jen na to, aby si v Životopisech z celého světa přečetl stať o švédské královně. Nešlo mu o ilustraci dějin (říkával, že historie je pro něho hřebík, na který věší své výpravné romány), chtěl se podělit se čtenářkami o velké činy, vášně, toužil dojímat divačky a Kristina mu k tomu poskytovala příležitosti bohatou měrou. Jen se nedat spoutat fakty, teprve potom má fantazie volná křídla a královsky a věrně zachycuje zálety s akty!

Byl to jen polovičatý úspěch. Dumasovi se sice podařilo prosadit, aby jeho hru přijali v Comédie–Française, ale stejně se nehrála. Konečně, aspoň měl čas na její přehodnocení a vydatnou úpravu. Kristina to potřebovala, míněno k lepšímu.

Mezitím si s ním opět zašpásovala náhoda. U přítele na stole našel rozevřenou knihu právě na těch stránkách, kde se líčí, jak se rozhodne vévoda de Guise uštědřit své záletné manželce tvrdou lekci chlapa. Má si zvolit způsob smrti: jed nebo dýku. Nevěrnice volí jed a v úzkostech čeká na smrt. Teprve po hodině jí de Guise prozradí, že místo jedu vypila doušek čisté polévky takzvané prdelačky (cibulačky s kozím sýrem).

To je scéna! jásal Dumas a opět se ponořil do sbírky životopisů. V dalších knihách vyčmuchal materiál pro zápletku a za dva měsíce napsal svého Jindřicha III.

Tato hra vnesla do divadla něco dosud zcela nevídaného. Už se tu jen nedeklamovaly vyumělkované verše, jak to předepisovalo klasické divadlo, na scénu vtrhl sám život, postavy vyfasovaly své pulsující charaktery, dialogy v próze dostaly spád, jeviště plné lesku a pohybu bylo tak natřískáno napětím, že diváci od něj nemohli po celou dobu představení odtrhnout oči.

Poezie v pohybu jako láhev od vína následovaná pravdou, korkem, vývrtkou a žízní. To už byl úplný úspěch. Sám vévoda z Orleansu povstal a dojatě aplaudoval, když herec Firmin předváděl obecenstvu o premiéře autora. Jméno Alexandra Dumase, do toho dne absolutně neznámé, se zapsalo zlatým písmem na důležitost Paříže. S nově získanou širokou popularitou se zrodila i jeho pověstná rozmařilost. Peníze, které doprovázely úspěch, se naučil rychleji utrácet než uměl vydělat, takže vzápětí musel znovu po dlouhé hodiny dumat a plánovat pocity znalce v literárním dobrodružství a vysedávat nad čistými archy papíru.

Pod tímto tlakem napsal záplavu dramat (v té době pyšně uváděla pařížská divadla pět šest jeho představení za sezónu) – krásných i méně zdařilých, pochopitelně. K nejlepším patří bezesporu Antony, do něhož promítl kus svojí biografie a jímž uvedl na scénu cizoložnou nymfu.

Dumas v té době ztělesňoval kypré divadlo. Stal se slavným, byl bohatý, byl velikán, ale dospěl, aniž si to uvědomoval, teprve do poloviny své zářné dráhy. Nesmrtelnost mu zajistily až jeho romány.

DUMAS A MAQUET

Bouřlivá doba, která rozvracela tradicí ustálené pořádky, nebo, chcete-li, rozmělňovala zatuchlinu, současně vyvolala zájem o historii. Svou roli v tom sehrál i Walter Scott, jemuž se podařilo převyprávět historické události živě a barvitě. Jeho romány očarovaly romantiky a Alexandre Dumas jim doslova podlehl jako konopí nejeden Konopík. Stejně hluboce si zamiloval Schillera. A protože nic nedokázal odbýt polovičatě, odsunul stohy růžových papírů, na které psal dramata, a přitáhl modré, určené výhradně pro romány.

V té době se zrodil nový literární útvar – román na pokračování. Vydavatelé novin brzy usoudili, že dobrodružný román, napsaný tak, aby udržel čtenářky v neustálé zvědavosti a čtenáře náročné v napětí, znásobuje počet prodaných výtisků. Byli ochotni platit za skutečně dobrý příběh desetitisíce. A to byl druhý podnět, který lákal věčně zadluženého Dumase k románové tvorbě.

Ale Dumas historii příliš neznal. Potřeboval pečlivého asistenta, potřeboval materiál. Oduševnit a oživit jej, v tom už byl panečku mistr.

Jednou navštívil vydavatele deníku La Presse Girardina mladý středoškolský profesor dějin August Maquet a nabídl mu svůj neduživý spis jako prvotinu, pokus o historický román. Námět to byl slibný, ale ten sloh! prabídný, řekli mu na to. Tehdy si Girardin vybavil autora Dumase. Kdyby se toho ujal Alexandre…

Maquet uposlechl dobré rady a svěřil svůj rukopis Dumasovi. Zakrátko již začal román vycházet – a moc se líbil každému, kdo si ho nenechal ujít. Od té doby se datuje dlouholetá kariéra této dvojice. Tak se zrodili i slavní Tři mušketýři (nejedna Češka vám dokáže z fleku vyjmenovat jejich 4 jména), jejich předobraz vyštrachal Maquet v Pamětech pana d´Artagnana, velitele první kumpanie královských mušketýrů, uveřejněných v roce 1700 v Kolíně Nadrýnském. Teprve Dumas obdařil půvabem ony čtyři hrdiny a rozvinul dramatický děj, v němž se mísily milostné pletichy s pletichami politickými, kde rozhodovaly grácie, odvaha, četnost i neposkvrněné přátelství, vtip i dobře načasovaná duchaplnost. Dumas své mušketýry nešetřil a modeloval zálibně a čtenářky je v napětí přijaly a přijímají až dodnes.

Tři mušketýři byli kamínkem hozeným do lavinového pole. To, co následovalo, se opravdu dalo přirovnat jen ke smršti. Dumas jak neúnavný pan Karfík zásoboval vydavatele mnohosvazkovými romány. Tři mušketýři měli střídat samá výpravná pokračování, se stejným pocitem vzrůša hltaly čtenářky každé slovo z Hraběte zvaného Monte Christo, prožívaly boje mezi Kateřinou Medicejskou a Jindřichem Navarrským, seznamovaly se s ostrými událostmi, které vedly k pádu francouzské nabubřelé monarchie.

Dodnes neudali literární historici přesný údaj o počtech svazků, které v polovičce minulého století vychrlil Dumas na knižní trh. Bylo jich dvě stě, pět set, nebo dokonce šest set? Sám Dumas je prý všechny nepřečetl, jak to ironicky na sebe prozradil synovi. „Jak bych to byl stačil? Musel jsem se rozhodnout – buď je budu číst, nebo je budu psát.“

Ovšemže by tuto gigantickou práci bez asistence schopných nedokázal osobně zdolat. Nikdy se tím netajil: „Mám tolik pomocníků, kolik měl Napoleon generálů,“ smál se jízlivým připomínkám na svou adresu.

Ač to zní úžasně i neuvěřitelně, Dumas dokázal vyšetřit čas i na jiné zájmy. Například na cesty po Evropě, které zpracovával do poutavých vyprávění. Na své nenasytné Historické divadlo. Na pokusy vydávat (a také naplňovat) vlastní časopisy slovutnými příběhy. Kromě toho byl vždycky tam, kde se něco dělo, zločinu v patách. V bouřlivých revolučních dnech v roce 1830 se ozbrojil loveckou puškou a postavil se po bok vlastenců na barikády, v revoluci 1848 usiloval o to, prosadit své víc než vhodné zájmy v politice.

Na sklonku života mu prý zbyly pouhé dva zlaťáky. Když už ležel na smrtelném loži, našli je jeho nejbližší na stolku vedle lůžka. „Alexandře,“ řekl svému synovi, „každý o mně vytruboval, že jsem marnotratník. Ty sám jsi o tom napsal hru. Nu, a vidíš, jak se lidé snadno spletou! Když jsem dorazil do Paříže, měl jsem v kapse dva zlaté – a mám je dosud. A k tomu jsem si užil půl století v blahobytu. Ať si to někdo ráčí zkusit po mně!“

MILOSTNÁ KORESPONDENCE V ČAROVNÝ DATUM 6.7.1812 RÁNO, VEČER, 7.7.1812 RÁNO

Tyto dopisy napsal Ludwig van Beethoven v Teplicích v roce 1812, v tomtéž roce navštívil Karlovy Vary.

6. července ráno

Můj anděli, mé všechno, mé já! – Dnes jen několik slov, a to tužkou (Tvojí) – teprve od zítřka bude mé bydlení určeno najisto, jaká mizerná ztráta času pro tohle! proč ten hluboký žal, kde hovoří nezbytnost. – Může naše láska obstát jinak než obětmi?, (než tím), že nebudeme požadovat všechno, můžeš změnit to, že Ty nejsi docela má a já nejsem docela Tvůj (?) – Ach Bože, pohlédni do krásné přírody a uklidni svou mysl nad tím, co musí být – láska si žádá všechno a zcela právem, tak je tomu u mne s Tebou, u Tebe se mnou – jenže Ty tak snadno zapomínáš, že musím žít pro sebe a pro Tebe; kdybychom byli zcela spojeni, pociťovala bys toto bolestné právě tak málo jako já; moje cesta byla strašná, přijel jsem sem teprve včera ráno ve 4 hodiny; poněvadž se nedostávalo koní, zvolila pošta jinou trasu, ale jaká strašlivá cesta, na předposlední stanici mne varovali, abych nejezdil v noci, strašili mne nějakým lesem, ale to mne jen vábilo – a neměl jsem pravdu, vůz se musel na té hrozné cestě polámat, bezedná, pouhá venkovská cesta a bez takových 2 postiliónů, jaké jsem měl, byl bych zůstal někde na cestě trčet. – Esterhazyho potkal na té druhé obvyklé cestě tentýž osud s 8 koňmi, jako mne se čtyřmi. – Přesto jsem z toho zase měl částečné povyražení jako vždy, když něco šťastně překonám. – Nyní rychle od vnějších věcí k vnitřním, snad se brzy uvidíme, dnes Ti také ještě nemohu sdělit své poznámky, které jsem si během těchto několika dní dělal o svém životě – kdyby byla naše srdce vždy těsně u sebe, žádné bych si jistě nedělal, hruď je plná toho, co bych Ti chtěl všechno vyprávět. – Ach, jsou momenty, kdy shledávám, že řeč neznamená vůbec nic – rozvesel se – zůstaň mým věrným, jediným pokladem, mým vším, jako já Tvým (vším), to ostatní, co pro nás musí a má být, musí poslat bohové.

Tvůj věrný Ludwig

*

Večer v pondělí 6.7.

Ty trpíš, má nejdražší bytosti. – Právě teď zjišťuji, že se dopisy musí podávat časně zrána. Pondělí – čtvrtek, jediné dny, kdy odtud chodí pošta do Karlsbadu. – Ty trpíš, ach, kde já jsem, jsi Ty se mnou; se sebou a s Tebou rozmlouvám. Učiň, abych mohl žít s Tebou! Jaký život!!!! Takhle!!!! Bez Tebe – stíhán tu i tam dobrotou lidí, si míním právě tak málo zasloužit, jako si ji zasluhuji. Pokora člověka vůči člověku – mne tíží. A když na sebe pohlédnu v souvislosti vesmírné, co jsem já, a co je ten, kterého nazýváme Nejvyšším! A přece – v tom je zase to božské v člověku. – Pláči, když si pomyslím, že pravděpodobně až v sobotu obdržíš ode mne první zprávu. – Jakkoliv mne miluješ Ty – já přece Tebe miluji víc. – Ale nikdy se přede mnou neukrývej – Dobrou noc! – Jako lázeňský host musím jít na kutě. Ó, pojď se mnou, pojď se mnou. – Ach Bože – tak blízko! tak daleko! Není to vpravdě nebeská svatba, naše láska? – Ale také tak pevná jako ta klenba nebeská.

*

Dobré jitro!   7. července

Již na lůžku se mé myšlenky vpínají k Tobě, má nesmrtelná milenko, tu a tam radostné, pak zase smutné, očekávajíce osudu, zda nás vyslyší. Žít mohu jen zcela s Tebou, nebo vůbec ne. Ano, rozhodl jsem se, že budu tak dlouho bloudit v dálavách, dokud nebudu moci vlétnout do Tvé náruče a být u Tebe docela doma, dokud nebudu moci svou duši, obklopenou Tebou, poslat do říše duchů. Ano, bohužel, musí to být. Ty se vzchopíš tím více, že znáš mou věrnost Tobě, žádná jiná nemůže mít nikdy srdce mé, nikdy – nikdy. – Ó Bože, proč se musíme vzdalovat od toho, co tolik milujeme, a přece je můj život ve Vídeňském střihu, jaký teď zakouším, bídným životem. – Tvá láska mne činí nejšťastnějším chemickým prvkem i preparátem – ve svých letech bych potřeboval trochu jednotnosti, životní vyrovnanosti – může toto být při našem vztahu? – Anděli, právě se dozvídám, že pošta odchází každodenně – a proto musím končit, abys dopis dostala ihned – buď klidná, jen klidným pohledem na naše bytí můžeme dosáhnout svého cíle, abychom žili spolu – buď klidná – miluj mne – dnes – včera. Jaká touha se slzami v očích po Tobě – Tobě – Tobě – můj živote – mé všechno. Žij blaze – ó miluj mne pořád neustále – nezneuznávej nikdy nejvěrnější srdce Tvého milence: navždy Tvůj, navždy má, navždy svoji.

…impresário Ludwig takto nejspíš psal špás s vážnou notou každé ze sedmi nesmrtelných milenek důvěrně komicko kosmicko chemicko neodolatelné v páru a páření:

Byly jimi tyto šťastlivé bytosti…

Giulietta GUICCIARDI

Amalie SEBALD

Thérèse von BRUNSVIK

Joséphine von BRUNSVIK

Antonie BRENTANO

Anna Marie ERDÖDY

Almerie ESTERHAZY

LA COLAZIONE DEI CANNOTTIERI

LUDWIG VAN BEETHOVEN

☼    17.12.1770   BONN                 ۞   26.3.1827   WIEN

Když budete také vzpomínat na výdobytky u těchto dvou beethovenovských výročí, znovu se podtrhne, jak je Beethovenova hudba stále živá a zásadní. Čas ji ani nezprofanoval, ani jí neubral na přitažlivosti a posluchači všech světadílů k ní nalézají stále vřelejší vztah. Suché statistické údaje napovídají, že Ludwig van Beethoven je dnes nejhranějším (i nejohranějším) skladatelem. Jeho dílo je však přitažlivé nejen pro hudební publikum; přes odstup 200 let je příkladem i pro soudobé filharmoniky svou formální dokonalostí, myšlenkovou závažností a silným, někdy až hromotlukovsky drtivým působením na posluchače.

Už za Beethovenova života bylo jasné, že se zrodil umělec daleko převyšující průměr své doby. Románová literatura navršila mnoho banalit a pověr na tuto osobnost, která fascinovala uměleckou velikostí i lidskou výjimečností. Jaký tedy byl Ludwig van Beethoven?

Narodil se a vyrůstal ve velmi skromném prostředí v sídelní metropoli německých knížat, v Bonnu. Základku ukončil v jedenácti letech s odřenýma ušima; nebyl mimořádným žákem a rodinné poměry mu k tomu ani nevytvářely vhodné podmínky. Vzdělání si celý život doplňoval horlivou četbou, prohluboval zájem o veřejné dění. Otec viděl synovu budoucnost v povolání hudebníka a poskytl mu základy houslové a klavírní hry. Jeho vyučovací metody (i zkoušky) byly velmi svérázné a zatěžkávací: Ludwig, jehož výjimečné nadání otec brzy objevil, musel povinně drtit noty dlouhé hodiny uzamčen v místnosti se svým nástrojem. Johann van Beethoven, který měl před očima úspěchy malého Mozarta, neváhal urychlit vývoj svého syna tělesnými krutostmi.

V osmi letech se Ludwig van Beethoven poprvé představuje na koncertním pódiu jako klavírista, aby rodině pomohl vylepšit hmotnou situaci. Drastická vyučovací metoda, která by vzala chuť snad každému dítěti, Ludwiga neodradila. Vytvořil si k hudbě hluboký vnitřní vztah a nepochybně už tehdy v ní nalezl hlavní smysl života. Mnoho jiných potěšení jeho dětství a mládí neposkytovalo, nebyla na obzoru počítačová doupata neřesti ani comicsy ani další pubertální specifika kvality pro německou mládež.

Bylo to období, v němž se formovaly chlapcovy povahové rysy; některé zdědil po matce, o jejímž neradostném životě hovoří dochovaná svědectví. Nápadná byla zejména jeho vážnost, uzavřenost a málomluvnost. Tyto osobní vlastnosti nebyly tedy důsledkem pozdější ztráty sluchu, byly jím však zvýrazněny a prohloubeny.

Beethovenovy předkové pocházeli z vlámské oblasti Belgie a odtud přídomek van, který nevyjadřuje šlechtický, ale místní původ rodiny (van Beethoven – Od řepného dvora, přeneseně něco jako: Chlap zdravý jako řípa). Ludwigův děd vševěd byl členem dvorní kapely v Bonnu a časem povýšil na kapelníka, otec Johann nastoupil do téže kapely jako tenorista. V některých Beethovenových biografiích je umělcův otec líčen jako notorik nestarající se o rodinu, avšak podle jiných svědectví začal nasávat až ze žalu po smrti manželky, což by zčásti vysvětlovalo jeho počínání a zmírnilo jednoznačně hardcore odsuzování, které nad ním vynesla historie. Alkohol a kocovina nesporně hrály u Beethovenových předků nešťastnou roli.

Z několika učitelů, kteří v Bonnu uváděli Ludwiga van Beethovena do tajů hudby, byl nejvýraznější osobností dvorní varhaník G. Neefe. Také díky němu byla dvanáctiletému Ludwigovi vytištěna první skladba a v téže době si už přivydělával vyučováním hry na klavír. Zanedlouho jsou v tisku tři jeho sonáty a mladý hudebník, který budí v odborných kruzích údiv kouzelnými klavírními improvizacemi, je jmenován varhaníkem a nástupcem svého lektora G. Neefa. Začíná studium ve Vídni u W. A. Mozarta, ale náhlé úmrtí matky ve věku čtyřiceti let jej přinutí k návratu do Bonnu, kdy mu jako nejstaršímu synovi připadne péče o dva bratry. Do Vídně se vrací až koncem roku 1792 a hledá poučení u Haydna a dalších. Začíná se mu vést vcelku dobře, neboť jeho klavírní umění mu otevírá dveře šlechtických salónů, na než dostal v Bonnu doporučení. Výslužka za koncerty a hodiny klavíru mu jakžtakž pomáhá překonat začátky v novém prostředí, také jeho skladby začínají mít úspěch. V pozdějších letech pobírá finanční podpory od šlechtických mecenášů, kteří si jej chtějí zavázat ke koncertování a k dedikaci jeho nových skladeb. Sentimentální báchorky o chudém géniovi, který trpěl hladem a nouzí, neodpovídají pravdě, i když v Beethovenově životě byla velmi častá období, kdy nelze hovořit zrovna o blahobytu.

Po příchodu do Vídně přiměly skladatele společenské povinnosti a stupňující se zájem o ženy k tomu, že se začal elegantněji oblékat a víc dbát o svůj zevnějšek. Ale v souvislosti s projevující se ztrátou sluchu postupně přestal mít zájem o společenský život a vtom i jeho image utrpělo výrazný šrám na kráse. Beethoven nebyl moralista ani asketa, rád se pobavil, zasmál i napil, líbily se mu ženské. Nedosáhl však citového uspokojení: převážně vyučoval dívky ze šlechtických rodin a jeho milostná vzplanutí skončila vždy fiaskem. Byly to vztahy společensky nerovné a pro ženy urozeného rodu mohl být obdivuhodný klavírista a zajímavý skladatel nanejvýš objektem chvilkového rozmaru. Beethoven marně hledal životní partnerku a nejednou zatoužil po rodinném životě, jak to prozrazují nejenom jeho vlastní citace („…mám pocit, že manželství by mě učinilo blaženým. Žel není mého stavu…“), ale i přehnaná péče o synovce Karla. Skladatel žil jen pro svou práci, jež ho zcela pohltila. Každá minuta jeho života patřila hudbě, a to i ve chvílích, kdy s ní neměl zdánlivě nic společného – na ulici, v přírodě, mezi přáteli. Po ztrátě sluchu se mu stala jedinou průvodkyní životem.

V kontrastu ke své obrovité, vitální a burcující hudbě byl Beethoven malé podsadité postavy, měl tmavou pleť „připomínající mulata“, širší plochý nos, tvář nesla stopy po neštovicích, které v dětství prodělal. Měl krátké silné prsty na konci poněkud zploštělé, chodil mírně nakloněn dopředu – nevšímavý k okolí – s rukama za zády; byl krátkozraký. Měl na pohled větší hlavu, ale tento dojem mohl být vyvolán tím, že ji zdobily bohaté, volně vlající kudrlinky temných vlasů.

Jeho vystupování bylo přímé, neokázalé, někdy snad až příkře jadrné, hovorností neoplýval. Žil ve svém uzavřeném světě, a když ho lidé potkali na procházce, nebavil se s nimi, mračil se na pohled na jejich zvědavost, ale tím se mu křivdilo; vytvářel si kolem sebe bariéru, jež mu měla zajistit potřebnou míru klidu. Na procházce se náhle zastavil, lhostejno kde, vytáhl z kapsy pomačkaný zápisník a něco si do něj poznamenal. Přitom si pobrukoval, a proto není divu, že na lidi, kteří jej neznali, působil dojmem vyšinutého kluka na vycházce.

Beethoven byl první velký hudebník, který nepůsobil ve službách aristokracie, i když se od ní nemohl ještě zcela na 100% nezávisle odpoutat. Jeho styky však neměly podobu servility a podřízenosti – takového Beethovena si nelze ani představit. Svými příznivci a posluchači, kteří ho podporovali, si nedal vnutit ponižující služebnickou autoritu, jakou si museli nechat líbit mnozí jeho předchůdci. Jednal jako rovný s rovným a často si tím škodil, protože platná společenská norma takové jednání nepřipouštěla. O jeho konfliktech se šlechtici se zachovalo mnoho historek a skladatele provázely od prvních vídeňských let do konce života.

Ve věku kolem pětadvaceti let Beethoven zjišťuje příznaky sluchové vady, ve třiceti začíná ztrácet sluch a po dalších patnácti letech ohluchl docela. To však, podobně jako u Bedřicha Smetany, nikterak neznamenalo konec skladatelské činnosti. Jako neslyšící napsal Beethoven svá nejlepší díla – Missu solemnis, Devátou symfonii a nejzralejší komorní skladby. V souvislosti s postupnou ztrátou sluchu přicházejí však chvíle, kdy nemá daleko k ústupu, životní prohře, k vyloženému zoufalství – zejména poté, když už nebylo možné pochybovat o tom, že ho čeká úděl hluchého hudebníka. Tehdy v roce 1802 píše svou proslulou Heiligenstadtskou závěť, v níž se bratrům svěřuje se svým neštěstím, ale před veřejností je ještě tají („Blížím-li se k lidem, přepadá mě strašlivá úzkost a obava, že můj stav bude poznán.“) Píše o úmyslu dobrovolně odejít osudově ze života, ale to bylo jen jakési zaváhání, na němž bez viny nebylo ani trpké vědomí, že ztrácí svou lásku… Ale i milostné prohry jsou vlastně Beethovenovým vítězstvím, neboť jsou provázeny hlubokými prožitky a inspirujícími podněty. Tvrdé odmítnutí krásnou Giuliettou, to je citelný citový otřes, s nímž se skladatel se sobě vlastním temperamentem i s nečekanou vroucností vypořádává v sonátě Měsíčního svitu.

Jestliže je Beethoven citlivý k podnětům z intimní sféry, jak by mohl zůstat netečným k událostem, které hýbou jeho dobou i bezprostředním okolím. Převratné myšlenky Velké francouzské revoluce, které už v Bonnu, nepříliš vzdáleném od francouzských hranic, nalézaly sympatie v jeho vědomí, promlouvají teď řečí jeho rozumu i srdce. K otázce skladatelské tvorby přistupuje jako umělec, jemuž se od mládí rozvíjel před očima život + přetrhdílo v celé své složité podobě a v neurvalé formě, a proto nemůže vidět smysl své umělecké činnosti ve falešné idealizaci světa.

Beethoven vůbec netvořil lehce. Dochované skicáře, konverzační sešity, které obsahují hovory z dob jeho hluchoty a umělcova korespondence to dosvědčí. Mnohá díla zrála dlouhá léta a skladatel se k nim opětovně vracel, než jim dodal definitivní tvar. Beethoven nepsal hudbu, která by jemně dráždila uši urozené smetánky a dotvářela atmosféru palácových a zámeckých komnat. A nestrpěl, aby jeho koncert byl vyrušován neomaleným chováním posluchačů, byť by patřili k sebedůležitějším příslušníkům vládnoucí garnitury. V takovém případě se nerozpakoval produkci utnout nebo s výmluvným gestem se zvednout od piana a opustit sál. Nebylo síly, která by ho přinutila k vystoupení, neměl-li k němu sám chuť, nebo hrát před společností bezbarvých a nevyhovujících individuí.

Beethovenův skladatelský přínos spočívá především v hudbě instrumentální – v symfonické, komorní a klavírní. Jeho dílo tvoří přechod od vrcholného klasicismu k romantickému období 19. století, v němž jeho pestrá hudba důkladně působí na velké postavy této epochy – na Berlioze, Wagnera i našeho Smetanu.

Porovnáme-li Beethovenův tvůrčí odkaz s početností skladeb jeho předchůdců, překvapí nepoměrně menší počet Beethovenových skladeb. Vždyť zatímco Haydn zanechal víc než 100 a Mozart okolo 50 symfonií (jejich služební vztah k vrchnosti je nutil chrlit jednu za druhou), Beethoven jich napsal jenom 9. Tyhle u něj vznikaly složitým procesem sláva, že úsilí vyšlo jentaktak, který trval 24 let. Na rozdíl od uvedených Haydnových a Mozartových symfonií se všechny staly trvalou součástí koncertního repertoáru a některé z nich – Osudová, Eroica, Devátá – dosáhly nejen světové proslulosti, ale zařadily se k příkladným pokladům symfonické tvorby.

Výjimečným dílem v řadě Beethovenových orchestrálních skladeb je Missa solemnis, kterou skladatel hodlal odhalit na počest uvedení svého žáka a podporovatele arcivévody Rudolfa do úřadu olomouckého arcibiskupa. K provedení skladby při této příležitosti nedošlo, neboť Beethoven ji včas nestihl dokončit (dodal ji s tříletým zpožděním). Na Misse solemnis pracoval pět let a považoval ji za své největší dílo. Skladba byla zprvu pro odpor cenzury uváděna jen po kouscích. K prvému úplnému liturgickému provedení Slavnostní mše došlo roku 1830 v malém severočeském Varnsdorfu (ohnisku Lužických hor) zanícenými amatéry v době, kdy se ji neodvažovaly uvést velké hudební metropole. Náš pan skladatel Beethoven vyhrával i na zámku Jezeří obklopenému bohatými lesy tehdejších Krušných hor. Připomeňme si, že více než duchovní skladbou v tradičním pojetí je Missa solemnis Beethovenovou osobní meditací nad smyslem života a projevem víry ve schopnost lidí udržet si „vnitřní i vnější klídek“ – jak zní formulace ústřední myšlenky v závěru skladby.

Ač Beethoven zkomponoval pouze jedinou operu, řadíme ji mezi pozoruhodnost hudebně dramatické sféry. Fidelio stál skladatele mnoho potu na tváři a úsilí na nervy. Třikrát jej překopával, než naaranžoval působivé drama s myšlenkou stále platnou – s touhou po spravedlivém světě, která může být osvědčenou radou jen za cenu nekompromisního úsilí neváhat se postavit proti tyranii. V postavě Leonory naplňuje Beethoven svou představu milující, obětavé a pramálo marnivé ženy.

Jako vynikající klavírista věnoval skladatel velikou pozornost kompozicím pro svůj nástroj, který mu umožňoval vyjádření nejniternějších prožitků. Sonáta Měsíčního svitu, Patetická, Valdštejnská, Appassionata, to jsou některé z jeho dvaatřiceti klavírních sonát, které se těší trvalé úctě koncertního obecenstva a přehrávkám klavírních virtuosů. Další Beethovenovy skladby jsou věnovány komorním souborům (16 smyčcových kvartetů, tria, sexteta, okteta a jiné teta) a nikoli okrajovou záležitost znamenají jeho ouvertury. Jsou díly zcela svébytnými a mají své stálé místo v koncertních show (Leonora III, Coriolanus, Egmont, Prométheus a jiné výplody Monte Ludwiga).

Beethovenovy kompozice nebyly vždy přijímány jen s porozuměním, mnohé se setkaly s odsouzením obecenstva i kritiky; svou formální neotřelostí a pokrokovými tendencemi provokovaly a vzbuzovaly odpor. Posluchači nezachytili stejný puls jako mistr, neboť nebyli vždy připraveni pod náporem skladatelovy invence v plném rozsahu přijmout tak neznámou hudební mluvu, v níž byly anticipovány myšlenky příštích generací („Generace X až po nás jednou zanechá své jazykové vyprávění…“). Hudebně znalý J. W. Gœthe vyjádřil mínění svých četných současníků, když přiznal, že Beethovenovy symfonie jsou bouře, které narušují jeho harmonii. Motivy z Marseillaisy, které zazněly v Beethovenových skladbách, byly výmluvným připomenutím – jasným a jednoznačným. A nebezpečným. Beethoven se těšil trvalému sledování četnických orgánů a jen jeho genialita, proslulost a ochranná ruka šlechtických příznivců (zejména arcivévody Rudolfa) – spolu s tím, že se shovívavě přihlíželo k jeho „výstřednostem na denním pořádku“ – ho ochránily před přísnými represáliemi.

Beethovenův tvůrčí odkaz tvoří 138 skladeb označených opusovými čísly a rejstřík dalších neoznačených pokusů (díla příležitostná, drobná, ba i nedokončená). Jeho umění bylo do určité míry ceněno již za jeho života, avšak naplno propuklo pochopení jeho záměrů pod houslovým klíčem na vážný požitek z vážné hudby až dlouho po smrti autora. Karlovy Vary nám umožňují spatřit nepřehlédnutelnou postavu dějin Ludwiga van Beethovena.

LIBRETO PRO BOHYNI: JAK SBALIT TU NEJDOJEMNĚJŠÍ ZE VŠECH?

Jsi nejkrásnější princezna z té nejhranější pohádky

dar naší země začíná v hlíně u dýně vtipné s poupátky

máš vzezření urozené edice a triky věčné štramandy

andílkové tají dech, když smějí s Tebou roztančit neperverzní kus palandy

jsi číslo ludolfovo i sedm grácií k revitalizacím botanické zahrady

Eden je jen jeden: Tvá výjimečná tvář ať zdobí vrcholné poklady

jsi veselohra na výsluní, jsi Kouzelná flétna i rap, který duní

Až na světa kraj: jsi čas a prostor s přídavnou líbivou vůní!

♥ Pro nás 2,

krásné a ještě lepší vykročení do nového snového života, drahá, jsi Nádherná Andrea, proto milovat Tě je tak snadné (vnadné)

pa panda Jirkus

https://www.youtube.com/watch?v=c2Lzn3419gc&list=PLh6LVetbgiKDnul3t8iJNNV7QgGCUD1AP&index=1

Mantronix featuring Wonddress – Got To Have Your Love (Club Mix)
Princess Ivori – Wanted (Club It '90 MIX)
Salt-N-Pepa – Expression (Half Step Mix)
Chad Jackson – Hear The Drummer (Get Wicked)
Powerjam featuring Chill Rob G – The Power
De La Soul – Say No Go (House Of Love Mix)
Kid 'N' Play – Gittin' Funky
Bomb The Bass – Megablast (Hip Hop Precinct 13)
Simon Harris – Bass (How Low Can You Go?) (Bass Below Zero Remix)
Double Trouble – Street Tuff (Ruff Mix)
Rob N' Raz featuring Leila K – Got To Get

https://www.youtube.com/watch?v=kU2jpLCPcfw&list=PLh6LVetbgiKDnul3t8iJNNV7QgGCUD1AP&index=5

Beats International featuring Lindy – Dub Be Good To Me
Izit – Stories (Stories Mix)
Commander Shad – Come Back Fresh
Simon Harris feat Diana Carroll & Monte Luv – Don't Stop The Music (Critical Club Mix)
Jam Jam – Don't Look Any Further
Emma Haywoode – Need Your Lovin'
Princess Ivori – Wanted (Club It '90 Mix)
Chad Jackson – Hear The Drummer (Get Wicked)
Kid 'N' Play – Do It My Way
Mantronix featuring Wondress – Got To Have Your Love (Club Mix)
Powerjam featuring Chill Rob G – The Power
De La Soul – Say No Go (Say No Dope Mix)
Bomb The Bass – Megablast (Hip Hop Precinct 13)
Simon Harris – Bass (How Low Can You Go?) (Bass Below Zero Remix)
Rob N' Raz featuring Leila K – Got To Get