MY, LIDÉ, JSME SOUČÁSTÍ VESMÍRU
MY, JEDEN KAŽDÝ, MUSÍME CHRÁNIT VESMÍR
KAŽDOU HVĚZDU, PLANETU, SKÁLU, NEBO ROSTLINU
A ŽIVOU BYTOST ZEJMÉNA!

PROTOŽE NAŠE SRDCE TO POTŘEBUJE
PROTOŽE CELÝ VESMÍR TO POTŘEBUJE

Kdekdo nám říká: střežte si své mládí!

Je to nádherná cesta

od pramene k prvnímu jezu –

pak už vás čeká jen samé kamení.

Kýváme, kýváme…

ale v duchu se v nás všecko usmívá:

vždyť ta divoká voda, co nás nese do světa,

je dravá a čistá –

a nikdy nikde neviděti konce!

Plujeme třeba na kládě

anebo na sudu, prázdném až k prasknutí,

však břehy po boku

a země za nimi,

prostřená svátečně jak stůl,

jsou věčně na dosah –

uvíznout na písku

znamená jenom navrátit se domů.

Máme tu svoje rajské zahrady.

Své domovské přístavy.

Máme tu královské trůny

s nebesy nad hlavou,

o kterých nikdo neví.

Neboť jsme je pozamykali na sedm západů,

abychom se k nim mohli kdykoli vracet.

Sami. A třeba po špičkách…

i když nás kdekdo podezřívá,

že umíme chodit jen zhurta,

křiklavě,

jako veliká voda.

*

Ta země kolem dokola je dobrá a spanilá.

Ale my jí to vlastně nikdy nahlas neřekli.

Asi proto,

že velkým slovům se člověk učí ze všeho nejhůř –

a nám se někdy nechce mluvit skoro vůbec.

Mládí má přece svoje zákony mlčení.

Mlčení o pýše.

Mlčení o smutku.

Mlčení o radosti z mála.

Ale jsou hvězdy nad Kunětickou horou

i nad Děvínem,

co o nás vědí víc.

Jsou černá jezera

a osamělé stromy na rozcestích hor,

co umějí už dávno mlčet s námi.

Jestli je mládí opravdu zázrak –

pak o zázracích přece

třeba mluvit šeptem,

vždyť je jich v lidském životě tak málo!

Plout za svým klukovským

a dívčím snem je krásné.

I třeba bez vesel.

I třeba bez plachet.

A být někde doma

je asi na všech mořeplavbách světa

ten největší dar na cestu,

jakého se může

všem Kolumbům a Amundsenům

dostat.

*

Jména,

co patří do pohádek:

Josafat,

Černčí,

Borohrádek.

Jména,

z nichž radost povstává:

Hajnáčka,

Starhrad,

Lietava.

Jména,

jak dobrá lidská slova:

Budatín,

Plaveč,

Ľubietová.

Jména,

jimž kdekdo uvěří:

Andělka,

Dneboh,

Jezeří.

*

Čtou nám z dávných kronik

a je nám to někdy k smíchu.

Kladou nám na srdce na tisíc moudrých rad,

z nichž promlouvají věky a staletí –

a my se s povzdechem kopeme pod lavicí…

neboť je nám tato přítomná hodina

a tato nejbližší sobota a neděle

tisíckrát bližší a přednější než všechny kánony

a velebnosti světa.

Ale pak jednou přijdou prázdniny

a my se na pár týdnů staneme

třeba průvodcem na Kosti nebo na Buchlově…

anebo se s někým

ještě včera cizím

vezmeme za ruce

a projdem náhodou

pár starých obrazáren nebo nádvoří…

a cosi, co se v nás ještě včera

pobaveně smálo,

náhle potichne –

a trochu s úzkostí sčítá ty řady

zlých a dobrých skutků,

co tu šly před námi,

a – stokrát sčítány – zůstavily tu pyšné lidské dílo,

k němuž se připojit

znamená nezadat si

ani před svým smíchem.

Ne, že bychom se dávným kronikám

a prstům zdviženým nesmáli s chutí dál –

jen sem tam něco jako vážnost

znenáhla přepadá nás všude tam,

kde v tichu slyšeti mluviti i kámen.

*

Víme už dobře, že všechno kolem,

co tvoří tuto zem,

co ji učinilo spanilou a slavnou a dobrou,

není darem nebes,

ani příznivým seskupením hvězd, jimž dáno

předpovídati osud.

Pro tuto zemi tekla mnohokrát i krev.

A umírali pro ni lidé, staří jako my,

jimž bylo taky stokrát lehčí snít

než se ujímat dědictví,

plného závazků a záruk,

jež tu navršeny z bůhví už kolika let.

Nejsme tu první.

Cosi umíněně trvalého nás pomalu svazuje

s věčným, tajemným kruhem lidského díla

a nutí nás obhlížet zemi očima staršíma,

než jsou ty naše –

snad ze strachu, že si budeme chtít jen hrát

až nadosmrti.

A minulost,

před kterou jsme doposud zavírali dveře,

vstupuje k nám znenáhla

ze všech čtyř stran světa najednou

a jde s námi ke stolu –

na který jsme ještě včera malovali

své strakaté sny na zítřek –

aby usedla naproti nám

a dívala se nám starostlivě do oči

jak matka.

*

Jsou takové dni, kdy se ti chce nahlas zpívat.

Nebo vybalit z futrálu housličky,

na které tě nutili od malička hrát –

a něco, co ti nejde z hlavy, si neuměle zahrát.

Jenže to aby sis pro jistotu zavřel okna.

A taky dveře – protože by mohl někdo přijít

a leknout se, že ti třeba přeskočilo.

Ale pak se možná zastavíš někde v přísálí,

kde pár kluků a holek zkouší při kytaře nebo při pianě

zrovna tu písničku, co máš rád –

a tobě se zachce aspoň pošeptmu se přidat.

A tak možná vznikne něco jako kapela.

Nebo soubor.

Nebo ochotnické divadlo.

Nikdo vlastně moc neví, jak se to stalo.

Ale pravda je, že si najednou nedovedeš představit

středy a soboty a neděle 

bez těch pár ještě nedávno cizích lidí.

Nějakými neznámými dveřmi se ti nahrnuli do života –

a ty jsi ty dveře za nimi zavřel.

A už ti vůbec nepřipadá divné si nahlas zpívat

nebo leštit instrument

nebo se donekonečna učit nazpaměť nějakou hlavní

nebo úplně bezvýznamnou roli.

Jsi v partě – a ta rozhodla:

zde bude forte – zde bude piano…

zde bude veselo – zde bude smutno…

zde půjdem všichni za jednoho –

a zde jeden za všechny.

*

Když jsi ještě malý a hrozně pospícháš,

abys už taky vypadal jako dospělý –

začneš všude mluvit hodně kurážně a nahlas,

aby to snad nevypadalo, že se něčeho ostýcháš

nebo bojíš.

Ale jak pak jsi starší,

všimneš si,

že je taky kus světa,

kde se nehodí ani křičet,

ani se klátit v bocích jako námořník,

ani se nahlas smát,

i když vůbec není čemu.

Třeba v galériích, plných soch a obrazů.

Třeba v koncertních síních, plných hudby.

Třeba v knihovnách nebo divadlech,

plných tajemných zámlk i slov.

Vždyť v těchto místech chodí i starší lidé

skoro po špičkách –

a někdy ve svátečním –

a někdy s čepicí v ruce,

jako by smekali

před něčím vznešeným a vzácným.

Pravda,

můžeš se k tomu ke všemu obrátit zády.

A smát se

všemu tomu zbytečnému haraburdí barev

a hlíny

a tónů

a krásných slov,

co nejsou k rozumění.

Ale jednou ti to nedá.

A vejdeš.

A udiven začneš chodit tišeji než vítr –

a poslouchat –

a smekat ve dveřích –

zrovna jako ti před tebou,

neboť jsi dospěl.

A pochopil,

že křičet umějí

i ty nejmlčenlivější věci světa.

*

Své tajné první veršíčky

si opiš nanečisto –

a jdi…

pod prvním podloubím

čeká tě Monte Christo.

Slyšíš ten cinkot ve větru?

Ty kroky pod vikýři?

To někde blízko

s přesilou

bijí se Mušketýři.

Ostrov je temný. Dálný svět

hlásí se tichým zvonem.

Jdi spát…

v té tmě si ustýlá

i Pátek s Robinsonem.

*

Tvá první knihovna v životě je ještě skoro prázdná –

ale těch pár knih, opřených o sebe,

sis vybral sám, podle svého gusta.

Tomu jedinému obrazu, co ti visí nad hlavou,

je taky možná ještě v pokoji smutno –

ale nechtěl jsi přece žádný jiný.

A těch pár desek a pásků v polici – (tenkrát ještě neměli CD ani DVD)

to jsou první obyvatelé

tvé příští velké diskotéky,

co tu budou mít už provždycky

své vyhrazené místo.

Málokoho sem zveš.

Je to příliš chudé království,

a potom: málokdo by asi rozuměl

těm pár poskládaným věcem,

jako jim rozumíš ty.

Na to musí být člověk sám.

A mít svou pravou chvíli.

Aby slyšel těch několik knih a nahrávek

a ten obraz na stěně

mluvit při černé hodince páté přes deváté,

aby jim uměl sem tam skočit do řeči

a ptát se jich

a kývat

a nesouhlasit –

dočista jako s lidmi.

Je to vlastně tvůj nejsoukromější domov.

Kam se vejdeš jen ty –

a tvoji nejbližší.

*

Někdo sbírá známky.

Někdo napichuje do vitrín motýly.

Někdo hraje simultánku s deseti soupeři najednou.

A všichni přitom mají oči jako ve snách

a uši červené,

jak by šlo o mistrovství světa v té které kategorii

lidských radůstek a zálib.

Není to směšné ztratit hlavu

pro černoskvrnku svlačcovou

či pro hvězdu Camelopardalis,

zvanou česky Žirafa?

Neptej se.

Sotva se začneš ptát, už cosi ztrácíš

z nádherné nejistoty hry o známé a neznámé,

která ti umí zotvírat

všechna okna a dveře v bytě dokořán.

Hrej!

Po čase, který patřil všem,

je to čas jen pro tebe –

a i když nikde nejsou vyznačeny ani autové čáry,

ani trestná území,

ani penalty –

je to hra královská,

protože si můžeš být jist,

že se v ní nebude ani švindlovat,

ani hrát nedovoleně.

Je to hra o tvůj příští život,

jenž může mít barev jako na duze,

ale taky jen jednu jedinou nadosmrti.

*

Naše sladké časy lenošení

připadají někdy dospělým příliš dlouhé.

Ale my přece nelenošíme ani na kanapi,

ani při televizi –

my se spíš raději touláme bez cíle sem a tam

a čekáme, co ze světa si nás samo zavolá,

aniž bychom kde klepali,

aniž bychom se kam tlačili,

aniž bychom rozesílali navštívenky.

Začínáme přece svou velikou partii s přírodou,

s dávnými zvyky,

s novými myšlenkami –

a každý jediný tah nám připadá závratně bezstarostný…

neboť máme dost času se rozhodovat,

vybírat si nejpřitažlivější příští políčko

a pozorovat přitom bez rozpaků protivníka,

který se možná na konci hry

stane naším nejbližším přítelem.

Vždyť kolem dokola je spousta pojmenovaných

i dosud nepojmenovaných věcí,

květiny, hvězdy, kameny –

a začít s nimi intimní, smysluplný rozhovor

není jen tak…

je zapotřebí vybrat si z nich ty nejtajemnější,

ty nejpřitažlivější…

A pak se jich možná nevzdat třeba na celý život.

Neboť radosti našeho volného času

mají někdy větší moc než všechny plánované kariéry

a životní předsevzetí dohromady.

*

Kvetou prý tam,

kde slovo

málo zmůže:

pomněnka,

šalvěj,

svatojánská růže…

Svítí prý tam,

kde k štěstí

cosi chybí:

Antares,

Vega,

Létající ryby…

Skryty prý tam,

kde zemi

zima z hlubin:

chalcedon,

křišťál,

krvaveček rubín…

*

„A teď se trochu zasmějeme!“,

volávali někdy na konci hodiny naši ctihodní učitelé

a vyprávěli nám některý ze svých osvědčených žertíků,

co přežívaly už pěkných pár generací…

Ale my se moc nesmáli.

Zato když bylo po hodině

a my zůstávali o přestávce sami –

otřásala se naše třída hurónským smíchem

každou vteřinou,

ač vlastně nikdo žádné nové vtipy neznal…

Neboť asi není v životě

žádný přesně vymezený čas

pro vážnost

a pro legrácku –

a dobře tomu tak:

vědět předem, že smích je naplánován

od dvou do tři čtvrtě na tři –

asi by nás všechny smích přešel.

Což bychom neradi.

Protože je to naše druhá přirozenost.

Kdyby se nesmálo mládí –

na světě by to asi vypadalo

jako v kněžském semináři.

Což nedopusťme!

Smějme se – a přitom si tisíckrát za den

tiše opakujme:

že největším uměním smíšků

je smáti se s chutí

i sám sobě!

*

Když se probudí město,

hřmí to kolem dokola na dálku jako sborový zpěv.

Když se probouzí vesnice,

zazní to tu a tam pošeptmu, sólově,

jak by se budila malinká noční hudba.

Nám ze samot a z obyčejných vsí

je to tak nadevšecko.

Neboť tu známe každé peříčko i kámen.

A dávno před školou učili jsme se řeči stromů,

vod a ptáků,

v níž chybí slova

o válce

a o zlatě

a o zániku světa.

Učili nás tu roubovat stromy.

A vyhánět husy a ovce na pastvu,

kde nám máta a rozrazil a maří kvítíčko

potichu svěřily veškerá tajemství o čaromoci země.

Dávávaly tu dříve lišky dobrou noc.

A s lidmi sedala k jednomu stolu bída,

stará a hladová,

takže ji nasytit bývalo těžší nežli unést skálu.

Sem tam si ještě smutně vzdychne les.

Však sady po humnech střou lesklé listíčko

a vlny v rybnících ženou se ke břehům,

aby nás slyšely přísahat u tří vrb,

že nad ten kousek půdy

není nám na nebi,

na zemi nikde nic.

*

Stáří má svá tichá soukromí. Své památeční skříně.

Svá alba, plná obrázků, zaschlých růží a lichých rukaviček.

Mládí má málo klíčů po kapsách.

A málo listin, stvrzujících moc.

Mládí je všude doma,

všude v naději, že za jedněmi dveřmi

ještě tisíc jiných.

Proto mu dobře v polích bez konce.

A v lesích, kde se kdeco otvírá a zase zavírá

jak v čarodějném hradě.

Neboť je na sta krajin, kde je slyšet smích

a pláč, jímž směje se a pláče jenom vítr.

Vznešenost přírody je stará jak sám svět.

Jak sladká troufalost přicházet k jejím desatero trůnům bosi,

jen s rancem na zádech a holí couračkou,

co ulomena z nejvyššího boučku!

Není kde zabloudit. Jen nohy navyknout na jizvy po kamení

a oči naučit čekáním na slunce

a na hodinu mezi psem a vlkem.

Mít prvá soukromí v končinách od země až k nebi.

*

Býti mlád!

Spát si v bezejmenných rovinách,

zkonejšen jen tmou

a vlídným krajem!

Nejkrásnější hvězdy na světě

jsou ty nad Dunajem. (Jirka miluje Vídeň, haha, Vienna Lusthouse)

Býti mlád!

Spát si v bezejmenných údolích,

kde ti zvon

a snění táhne hlavou!

Nejkrásnější hvězdy na světě

jsou ty nad Svitavou. (třeba u pěkně ukryté rozhledny Járy Cimrmana)

Býti mlád!

Spát si v bezejmenných návrších,

kde spí hrom

a mraky nebem plují!

Nejkrásnější hvězdy na světě

jsou ty nad Metují.

*

Najdi si v polích stoh.

Suchý a vysoký, že budeš bát se v patrech postavit,

aby ti od hvězd nechytaly vlasy. A lehni si a mlč.

Někde daleko bude zticha Vltava nebo Váh,

ale někde docela blízko uslyšíš ryby, jak jdou k zásnubnímu tanci.

Bylo by dobré, kdyby to bylo někde blízko revíru.

Kde se rozhrne mlází a krokem šlechetným jdou k vodě jeleni,

kterým se paroží zatřpytí v měsíci jako vánoční stromek.

Ani se nepohni. Ale dívej se třeba do rána –

neboť jsi byl nadlouho obdarován jako málokdo z druhých.

Nebo si najdi holý, hebký břeh, snes klestí a zapal dobrý oheň.

Rozžehni čisté, bystrozraké světlo. Ale nikoho nevolej!

Však přijdou sami, kdo se chtějí hřát

nebo jen pohlédnout do očí plameni,

který se narodil ze zdejší radosti a na radost zas umře.

Někde blízko v zádech ti zapraskne větvička.

Nebo se ve vodě utrhne oblázek a zarachotí v proudu.

Neohlížej se. Nauč se nemít strach z dějů, co trvají a beze smyslu naplňují smysl.

Neboť jen tak se klube přátelství, o němž se nemluví,

protože nepadlo v něm nikdy ani slovo.

Nebo si postav stan. A celou dlouhou noc vydrž to nezaspat,

jenom tak mlčky seď s očima na všem, co ti bude blízko.

Lhostejno kdy a kde.

Neboť tu všude pod všedností trav, kořenů a děr

ukryto tisíc dobrodružství tmy, drobných a tajemných,

o kterých darmo číst si k stáru v knihách.

Zaslechneš chvění skal. Uhlídáš pády hvězd.

Zavětříš heřmánek a bouřné koření –

a prvně v životě bude ti nad ránem,

jak bys byl potkal samu moudrost země.

*

Co všechno už k němu znělo jako doprovod –

kutálky,

loutny,

jazz

i rock…

a ten stařičký křehký příběh Romea a Julie

nezestárnul ani o den –

ba naopak:

dnem i nocí se nastotisíckrát opakuje,

dojemnější,

úchvatnější,

jedinečnější,

jako láska sama.

Znovu se on a ona potkávají

kdesi na nádražích,

kdesi v pustinách světa,

kdesi u hodin –

které v tu chvíli,

kdy se políbí,

zůstanou náhle stát

na několik dlouhých roků.

Neb k čemu měřit čas,

když se v očích prostírá

nekonečný obzor naděje a štěstí?

Dobré jitro, lásko!

Dobré jitro, milenci!

Sami dva uprostřed světa,

který věky věků někam pospíchá,

jste hrady do nebes,

o které tříští se bouřky a vánice

a přebytečná soužení,

co bude s námi zítra.

Potká se liják s lijákem –

a celá okolní země je v jedinou krátkou chvíli čistá

a svěží,

div že jí nezávidí rybníky i moře.

Potká se hvězda s hvězdou –

a celý okolní vesmír se v jediné vteřině zlatě rozsvítí,

div neoslepnou vesnice i města.

A potká se žena s mužem –

a všechno vezdejší ticho, nastřádané v nás od něžného dětství,

promluví najednou řečí královskou,

kterou nám závidí i slavíci, i hudba.

To přijde den, kdy po všech zvonicích se utrhnou

i zvony.

To přijde noc, kdy po všech zahradách se roztančí

i stromy.

Svatební závoje,

svatební kytice –

a kdesi nablízku, volný jak povětří,

utíká k slunci sněhobílý kůň, co nemá jméno,

ale kdekdo ví,

že je to jejich Sen,

jehož kdy osedlat smí jenom déšť či oblak.

Dobré jitro, lásko!

Dobré jitro, milenci!

Vaše tichá přísaha má stokrát větší moc

než všichni černokněží a proroci a zaříkávačky dohromady…

čarujte dnem i nocí –

stvořit nejobyčejnější radost a lásku

je i v tomto pozdním století největší div světa!

„Slibuji ti…“

„Mlč. Jen dýchej při mně.“

„Dám ti…“

„Přikryj si mě.

Tak. Ať nezapadám

v dlouhatánské zimě.“

„Slibuji ti…“

„Mlč. Jen hlaď mi vlasy.“

„Dám ti…“

„Hlaď mě celou.

Tak. Ať bez tvých rukou

nepozbydu krásy.“

„Slibuji ti…“

„Mlč. Jen střez mé slzy.“

„Dám ti…“

„Slíbej mi je.

Tak. Ať tě má láska

nikdy neomrzí.“

Je modře strakatý den,

ulice se v horkém slunci drobátko potácí jako opilá –

ale mladá maminka jde v tento první promenádní den

za svým bílým kočárkem

jistě a pyšně,

jak by se vracela z korunovace královny.

Jakpak by ne!

Je bělostně krásná jako jasmínový keř

a její oči jak by se najednou dívaly za dva

a její ústa jak by se najednou měla proč smát –

ano,

je to k zbláznění legračně prima

být ještě včera nezvedenou nohatou dcerou –

a dneska už přísnou, starostlivou mateří,

za kterou se trochu smutně ohlížejí

všichni mladí mužové,

jak by je byla do jednoho zradila!

Stromy se hrnou k sirým pěšinám,

by první spatřily ten zázrak v krajkoví,

a lavičky v parcích se nabízivě protahují,

neboť kam prvně usedne,

tam bude po celý rok zpěvavo a jasno –

a tedy útulno pro příští milence,

co možná doposud o sobě nevědí,

však jejich hvězdy

kdesi na výsostech tmy

už vyhlídly si v modru

jedna

druhou…

*

Jsou průsmyky

a skalní útesy

a velehorské stráně,

které dosud nemají jméno.

Jsou jeskyně

a sloje pod zemí

a krápníkové propasti,

které dosud nikdo neotevřel –

ač zlatých klíčů ke všem tajemstvím

jsou po muzeích světa

celé hromady.

Jsou divoké vody na řekách

a divocí koně v ohradách,

které dosud nikdo nezkrotil

a neosedlal.

Jsou hvězdy

a mléčné dráhy v patrech vesmíru,

k nimž nevedou ani schody,

ani nebeské žebříky.

Proto někdy spíme s očima dokořán.

A naše tichá pomyšlení trhají se na nitích

jak papíroví draci

a ztrácejí se kdesi za stropy

a za nebeskými klenbami

a vábivě nás svolávají k sobě.

A my se na druhý den vydáváme

na své první pěší výpravy

a kocábkové plavby

k potokům

a pohořím

a skalám –

a zkoušíme své první kroky na lanech,

na říčních kamenech

a na hvězdářských věžích.

Neboť jsme na začátku cesty.

A zvolit si tu nejkratší

a nejrovnější ze všech

je větší pohana,

než navrátit se

z prostředka všech srázů.

*

Lze ležet u jezírka s housaty –

a snít o patrových lodích uprostřed Atlantiku

a úplňku na vlnách, vysokých jako středověké hrady.

Lze ležet pod vesnickým nebíčkem –

a snít o vesmírných korábech mezi hvězdami

a mracích prostřených nizounko pod oknem

jako veselkové stoly.

Jenomže sny nejsou ani létající koberce,

ani pohádkoví vraníci,

kteří nám uléhají k nohám

a odevzdaně čekají na náš blahosklonný posunek.

Snům je třeba chodit naproti

zrovna jako dobrým, nedostupným lidem,

které si přejeme potkat.

Svatá pravda,

pouť za nimi je tisíckrát krušnější,

než jsme kdy pomysleli…

tisíckrát se ptáš na cestu,

tisíckrát vykročíš – a tisíckrát se vracíš,

stejně jako v pohádkách,

když z bratří nejmladší šli křížem krážem hledat živou vodu.

Ale jaký by to byl sen,

kdyby ti seděl na střeše jako poštovní holub?

A jaký by to byl triumf

vylézt po pár příčlích, lapit ho do ruky

a přimáčknout mu křídla?

Kdepak –

sny mladické

jsou spíše ptáci z rodu skalních orlů.

*

Zouvej se!

Kdes na prostředku světa

leží pruhovaný míč –

jak na dlani.

Prohrát není hanba.

Hanba je spíš

nenastoupit k utkání.

Pospěš si!

Kdes na prostředku světa

leží pruhovaný míč –

jen do času.

Prohrát není hanba.

Hanba je spíš vzdát se

prostřed zápasu.

*

Jde někdy jen o pár temp.

O pár pídí skály mezi nebem a zemí.

O pár centimetrů tmy, za níž se prostírá

velkolepé, oslňující světlo.

Ale nepříčetná voda se brání jako zuřivá šelma.

A hladká skála se vzpírá, jak by se s tebou rvala

na život a na smrt.

A tma tě oslepuje stokrát záludněji,

než to dokáže nejpronikavější světlo.

Jak by se všechno spiklo proti tobě.

Jak by kdeco mělo zájem na tvé porážce –

voda ti bere poslední dech,

skála tě odírá až do krve

a tma tě tiše volá na tisíc jiných cest,

jen aby tě svedla z té pravé…

Už už se chceš smířit,

už už se jedním bokem obracíš nazpátek –

když tě náhle v jediné poslední vteřině napadne,

že je to všechno možná jinak!

Že tvým největším nepřítelem

není ani tato voda, ani tato skála, ani tato tma – ale ty sám:

tvé tělo, tvé smysly, tvé utýrané vědomí…

A pohneš se znovu dopředu.

O vlásek. O růžový trn.

O tichounký vzdech.

A spatříš pod sebou vodu jak beránek.

A spatříš nad sebou nebe už na dosah.

A spatříš před sebou světlo, až bolí zrak –

a zpod víček se samy hrnou slzy.

*

Když se kdysi utrhla nejmilejší panence ruka –

byla to pro holčičku tragédie:

plakala den a noc,

až maminka vzala jehlu a nit

a ruku vrátila tam, kam patřila…

Dneska je to dospělé holčičce k smíchu.

Kolik už musela takových rukou –

a skutečných, živoucích, lidských –

přišít na mlčenlivém operačním sále,

kam ji provázejí kolegové lékaři

a celý houf zdravotních sester!

Když byl malý a postavil si ze stavebnice město –

přišel tatínek,

zavřel zhurta dveře,

a štíhlé, krkolomné stavby se zřítily

v jedinou vteřinu.

Plakal dlouho do noci.

Až si zase ráno sedl ke stavebnici –

a vystavěl si město strmější a větší…

Dneska se tomu musí smát.

Kolik už takových domů a čtvrtí –

a na rozcestích průvanů! –

musel se svou partou zedníků, inženýrů a stavitelů

postavit…

a nabídnout těm,

kdo si tu ze stavebnice

budou den co den

skládat nový domov.

Neboť hra patří k lidské radosti.

A práce k lidskému údělu.

*

Umět vypiplat kuře nebo telátko,

umět nalámat ve skále dobrý kámen,

umět vysadit jabloňový sad,

umět vytepat měděnou či cínovou konvici,

umět ušít bělostné svatební šaty,

umět vyřezat stůl a pár židlí –

znamená rozumět smyslu lidského bytí tady na zemi.

Neboť umění lidské práce

má svůj nejvznešenější rodokmen.

Vše k užitku a dobru stvořené

tu přetrvalo celá tisíciletí –

a je podnes pýchou vnuků na dědky a otce,

pýchou přítomných živých na své přítomné mrtvé.

Počítej, jak počítej –

lidské dílo do posledního halíře nikdy nespočítáš.

Přebude ti láska a fantazie a trpělivost

a bystrozrakost těch,

kdo v něm skryli tajemství svého jedinečného života.

Svou hrdost.

Svou lítost.

Své potěšení.

Své snění.

Hledáš nesmrtelnost?

Pátrej v nekonečném dědictví lidké činnosti.

Kde nic nekončí ani nezačíná.

Kde se samozřejmá lidská touha uskutečňuje

v jediném,

nikdy nepřerušeném,

velkolepém kruhu.

*

Ach ano, světe, pij si do němoty

své bílé neděle

a modrá pondělí!

Však někdo musí umět ušít boty.

A chleba upéci.

A napnout kabely.

Ach ano, světe, sni si o věčnosti

a tancuj na návsích

při ptačí muzice!

Však někdo musí umět zklenout mosty.

A zrní zasadit.

A zamést silnice.

Ach ano, světe, žij si po své chuti

a nedbej na sýčky,

a nedbej na plačky!

Však někdo musí vyvézt vlaky z hutí.

A rány ošetřit.

A obléct naháčky.

*

V lidském díle je málo samotářů.

Lidské dílo je jedno velké společenství

rukou

a hlav

a staré dobré člověčí žízně

něco s tímhle světem udělat,

aby byl podle obrazu těch,

kdo na něm žijí.

Ta žízeň se dědí z dědka na otce

a z otce na syna –

a těžko ji uhasit čímkoli,

je-li za vším tím věčným konáním

skryt nejobyčejnější vezdejší smysl.

Smysl pokroku.

Smysl skromného štěstí.

Smysl radosti.

Vždyť už není skoro nic na této planetě,

co by nebylo poznamenáno

cejchem lidského snažení,

co by nebylo ohmatáno,

co by nebylo pojmenováno

a pochopeno

a přetvářeno

k vyššímu principu své existence.

Což budiž přičteno

k dobru tohoto pokolení.

Což budiž přičteno

k trvalým pýchám

lidského rodu.

*

Když nás ti starší berou denně za ručičku

a vodí nás

po ulicích podle předpisů sem a tam

a učí nás

bez konce úklonám i pukrlatům –

všechno se v nás ježí a vzpírá,

a my od rána do večera

čekáme na jednu jedinou vteřinu,

kdy se nám podaří

se vytrhnout a uhánět po svých.

Pokořuje nás to.

Zahanbuje nás to.

A přitom stokrát denně mlčky smekáme

před stvrzenou dospělostí svých otců,

před jejich samozřejmou velkorysostí,

před jejich tvrdě vydřenou zatvrzelostí

dokončit započaté dílo.

Stačilo by někdy slovo.

Stačil by někdy jediný pohled.

Ale o obdivu a o vděku

se mluví v mládí hůř než o čem jiném –

a tak je dál jen nenápadně napodobujeme

v dospělých gestech

a neokázalých skutcích,

abychom jim na otázky,

které nám trvale kladou,

odpověděli brzy a jednoznačně…

ač od nás třeba neuslyší

jedinou něžnou, srozumitelnou větu.

*

Jsou dědictví,

která se nedají ani spočítat,

ani rozdělit na spravedlivé díly

ani naložit na největší lodě světa.

Třeba domovská země.

Třeba láska.

Třeba životní moudrost.

Čím jsou děti starší –

tím víc to chápou.

A čím jsou starší jejich otcové –

tím méně o tom se svými dětmi hovoří.

Neboť to patří k lidské přirozenosti

pochopit s léty,

že vztah mezi rodiči a dětmi

není jen zákonem rodiny,

ale zákonem

veškerého lidského rodu.

Že na něm vlastně stojí svět.

A že je vlastně štěstím každé země,

jsou-li její otcové pyšni na syny

a její synové zas na své staré otce.

Básníci o tom píší verše.

Ale prostí lidé o tom mlčí –

protože by pak už neměli nic,

co by k nim v bezesných nocích

přicházelo po špičkách

a kladlo jim

teplé, konejšivé ruce

na bolavou hlavu.

*

Od syna k otci je tak blizoučko,

že člověk sotva

rozhlédnout se stačí,

jak veliký je svět.

Někdy je dál i od úsměvu k pláči.

Ač plakat umíme

už skoro nazpaměť.

Od dcery k matce je tak blizoučko,

že nás to věčně

počítati nutí,

kolik nám vlastně let.

Někdy je dál i od snu k procitnutí.

Ač sníti umíme

už skoro nazpaměť.

*

Kdekdo nám říká:

střezte si své mládí!

A my si s tím se vším kolikrát ani nevíme rady –

všechno se v nás směje

a mračí

a ježatí

a pře…

ale pár jistých míst na této planetě

už se nám rýsuje docela přesně:

jsou někde uprostřed této země,

uprostřed těchto lidí,

s nimiž je nám souzeno bez konce hledat

a nalézat smysl svého bytí,

konání

a snění…

jak to odedávna činili všichni,

jimž leželo na srdci dobro

tohoto spanilého kraje.

Patříme sem,

jako patří na nebe hvězdy.

A je v nás na tisíc čistých, jednolitých hlasů,

akordů

a barev –

jaké má jenom mládí.

Barev naděje.

Barev odvahy.

Barev pravdy.

*

Snad je to tím, že tahle země je malá.

Že tu nikdy nezapadají cesty

od dveří ke dveřím.

Že tu jsme v jednom jediném houfu,

kde platí zákony staré jak sám svět.

Známe se z prvních procházek v mateřince,

kdy nám dávaly přednost

i náklaďáky a limuzíny,

známe se ze školních lavic

a z chmelů

a z tanečních –

známe dobře své adresy, kde možno zazvonit,

když jsme příliš sami.

Je to naše přirozené společenství.

Neboť k darům života

patří stejně dar ticha

jako dar kruhu.

Ano,

vstupujeme do svých prvních zaměstnání

a víme dobře, co je to za radost

vydělat si své první peníze.

Ale mít svou partu je nad zlatý poklad.
Patřit do jedné společné klubovny,

být doma na jednom domácím hřišti,

mít své místo v jedné dobré kapele

je víc než jachta a chata

a motocykl dohromady.

Snad proto, že tahle země je malá.

Že jsme jen vlnami velikánského proudu,

který si umanul být živou vodou tam,

kde se ještě stůně

na staré bolehlavy světa.

*

Ale jsme rádi i sami.

Máme své chvíle němých skutků

a sladkých iluzí,

máme své minuty divné plachosti

a vteřiny úzkostného ticha.

Jako se zastavují ptáci v letu.

Jako ustrne voda mezi kameny.

Pak zveme k sobě hudbu.

Zveme k sobě knihy.

Zveme k sobě verš,

ve kterém jak by se srazila

všechna moudrost

i bláhovost světa.

Smějeme se sami pro sebe jako blázni.

Utíráme si tajně oči

a zatahujeme záclonky v oknech,

protože věříme,

že za to může slunce.

Je to čas naší samoty.

Před kterým darmo utíkat –

chceme-li se zas brzy vrátit tam,

kde je naše zamluvené místo.

Ještě dychtivější.

Ještě citlivější.

Ještě chápavější.

Neboť samota není ani slabošství,

ani hanba.

Samota je jen hlad po něčem krásnějším

a pravdivějším, než bylo dosud.

*

Na světě je k mání

úcta,

vděk i sláva.

O přátelství zákon,

že se neprodává.

Kdeco můžeš prohrát:

lásku,

dům i práci.

O přátelství zákon,

že se nepoztrácí.

Sem tam čas ti podá

zlou

či šťastnou ruku.

O přátelství zákon,

že je na záruku.

*

Ve dvou je možno si dát schůzku.

Nebo hrát partii o mistra ulic.

Nebo si rozdělit veliká tajemství

na stejné poloviny.

Ve třech lze závodit

o všechno na světě.

Rozsoudit první spor

na smrt a na život.

A milovat –

a žárlit.

Ve čtyřech se dá šetřit,

třeba na závodní loď.

Nebo hrát na pravdu.

Nebo se rozběhnout

přes pole, přes lesy

na všechny strany světa.

V pěti je možno chodit po skalách.

Založit kutálku.

Či zažhnout ohýnek

a ochránit ho před vichrem

a bouří.

V šesti lze napnout síť

a nalajnovat hřiště.

Postavit malý jez.

Či zkoušet divadlo

o samé dobré pravdě.

V deseti…

ve stu…

v tisíci…

lze křičet na lesy –

a zkoušet zázraky

a vědět najisto,

že není strach

být sami.

Storia di molti by řekli Italové. Příběh mnohých o mládí v jedné zelené barvě. Známe zelený ostrov (Irsko) a v roce 1980 Češi znali Zelené mládí v podobě knihy od mistra slov Jiřího Šebánka. 35 let je pryč jako voda a zbyla nám z roku 1980, ehm, Rubikova kostka. Do Irska můžeme zajet na rekreaci v podstatě kdykoliv, vychutnat si barvu mládí, zda-li o to stojíme, když je nám pro naše pohyby (teď už neomezené) vyměřen jen lichvářský lokýtek času. Mistra slov Jiřího Šebánka doprovází ve svém resumé Jaroslav Jozobule, který podtrhuje strhující podobu živlu mládí takto: Barvou mládí je královská zeleň. Barva naděje. Barva odvahy. Není náhodou, že je to základní barva i této spanilé, slavné země, která jaro co jaro žene do listů a do květů, plná sil a šťáv a neklidu a touhy. Ano, mládí je v této zemi doma. Má tu svá místa prvních polibků a prvních velkých snů, má tu svá zátiší i domovské přístavy, kde si lze promluvit se stromy, s oblaky i s dávnou minulostí. Mládí tohoto času je stokrát veselé – a stokrát zamlklé… mládí tohoto času je stokrát samo – a stokrát se sbíhá do houfů, kde zní zpěv a silák verš a zvony navzdor bouřkám. Mládí je láska. Mládí je první čin. Mládí je chuť slézat všechna pohoří, co jich má svět, i nořit se až k samým hlubinám tajemné planety. Mládí je dotýkání hvězd. Mládí je troufalost. A taky vědomí, že být pro radost je někdy příliš, příliš málo. Že někam patříme. Že jsme i pro druhé. A že tu někde čeká dobré dílo. Neboť nepřicházíme na svět ani první ani poslední. V každé pídi země, v každém cípu lesa, v každém růžovém keři, v každém jezu na řekách, v každém nově zastřešeném stavení je kus poselství, které tu zůstaveno po dědcích a po otcích. Poselství s desítkami čistých, nepopsaných stran. Mládí je nádherná úzkost před prvním vlastním krokem po zemi – ale i hladová pýcha vyšlapovat si po ní jako král. Mládí je závrať. Mládí je hrom a blesk. Mládí je nenávratný čas, v němž se ráno s dívčím ostychem či s chlapeckou drzostí skloníš nad plynoucí řeku, abys v ní večer uhlídal svou vlastní dospělou tvář. Od věků do věků se tady na světě traduje tisíc moudrostí a tisíc příkazů a pravd, před nimiž se mládí staví vzpurně na zadní, neboť si nedovede představit, že by jim to tisícileté věno mohlo stačit. Jako 3 sudičky. 3 grácie. Milá sranda, poetika, moudrost. Musí k němu přidat aspoň jednu jedinou svou větu. Aspoň jednu jedinou svou vlastní pravdu. Aspoň jednu jedinou svou vlastní lež. Což je vlastně zákon dospívání. Neboť dostat všechno jen darem, jen dědičným právem, jen z lásky – je jmění ošidné. I mládí dáno do vínku, že umět obdarovat je stokrát víc, než být obdarován. Mládí je touha po kráse. Mládí je samo tvoření. Mládí je veliká lidská moc. A jeho barvou je proto královská zeleň. Barva olivové naděje. Barva smaragdové odvahy. Barva neutuchajícího mládí, a je jedno, jestli ročník 1980 nebo 2015. Storia di molti.

ŽENA JAKO ŽENEVA

Má anglickou zahrádku

a má svoje hodiny

které nejdou pozpátku

citlivě potěš hlavu rodiny

láska raší uvnitř hlavy

étericky vyzdobená

říká se: pamatuj na mravy

idylka je žena lovená

na břehu jezera s vodotryskem

a s lodičkou na rychlý pohon

švýcarské ženy předhoníme

nebo se vykašlem na jejich tempo

Žentour a Sezam aprílová lampo

temperament rozbouří hormony

učitelka nám poodhalí lekce Sorbonny

žena že né, po čase žena, že neva

výhradně chce radost, tahle nezkoumá, kolik vytéká z Shell zásob paliva, je hořlavá a hned ohnivá!

MILAN RÚFUS: „TROJRUŽA“

Čiže si dlho vyberali dary

dve hrdé dcéry kupcove!

A tretia – čo? Tá nechce? Tá mu vari

slovíčko márne nepovie?

„Mne nič. Len, aby zadosť bolo zvyku,

aj to ti nechám na vôlu:

ak zbadáš niekde na šípovom kríku

tri ruže kvitnúť pospolu,

odlom mi ho a dones na pamiatku

ten pekný šípik plodivý.

Jedna ruža mi teba, jedna matku

a jedna sestry oživí.“

„Ak nechceš viac, i takto nech sa stane.“

Pohli sa lode od brehov.

Žiadala málo, ale skromné prianie

je často prianím múdreho.

A mala pravdu. Na zvíchrenej vode,

ťažké a plné tovarov,

sa v náhlej búrke potopili lode.

Ďaleko bolo od darov –

už kupec, chudák, sotva sluby splní.

Veď myslel celkom na iné,

keď bez vlády ho vyhodili vlny

v akejsi cudzej krajine.

„Už nemám nič, už mám len život holý.

No práve za ten vďaka ti.

Ach, čudný kraj. Aké je ticho v poli!

Čudný, hej. Ako zakliaty.

A, pozri, ruže! Kde sa tu len vzali?

Hneď tri na jednom konári.

No, bude darček, čo už aký malý.

A keď sa prvé podarí...“

Nedohovoril. Sotva šípik zlomil,

zablýskalo sa kdesi z hôr,

zo všetkých strán sa rozduneli hromy.

A zrazu zastal pred ním tvor.

Tvor – ani človek, ale ani zviera.

Tvár – ani huba, ani tvár.

Má čosi z vtáka, čosi z netopiera.

Len v očiach taký ludský žiar.

„Ja som tu vládca! Nedovolím, aby

mi kradli ruže v záhrade!

Kto si ty vlastne, že ťa musím zabiť?!“

Zas len bol kupec na rade

o živoť prosiť. A len pravda holá

mohla mu pomôcť z tolkých ziel.

Rozpovedal ju teda, aká bola,

pre koho to tie ruže chcel 

– a vladár zvlúdnel. „Pošleš mi tú dcéru.

Múdry dar chcela. Dobrá je?“

„Či dobrá, pane? Jej oči, na moj veru,

nebeskej rosy kropaje!

No mám ju k tebe poslať miesto seba?

Ňou mám svoj život vykúpiť?!“

„Nehorekuj, je múdra, vie, čo treba.

Pošli ju za mnou! Iď už, iď!“

A bolo tak, že bez jedného slova

prijala jeho trápenie –

išla. A sestry znova, zas a znova

súrili dary stratené.

V batôžku svoje, rozhodla sa prostá.

„A čo na tom, že strašný je?

Pozval ma – teda vlúdne prijme hosťa.

A vlúdnosť všetko zakryje:

mrzkosť tela, čo nemohla byť inou,

i krásy, jednu za druhou.

Tú mrzkosť, ktorá predsa nie je vinou,

tak ako krása nie je zásluhou.“

Akoby mala v sebe dvoje krídel,

šla – nad zemou i po zemi.

Dovtedy hrdý, ešte ju len videl,

zacítil v lahkom mrazení

hlboko v sebe ostrý osteň studu

a začal skrývať svoju tvár.

Dni, ktoré prídu, už mu ťažké budú,

lebo si žiadal ťažký dar.

Hovorieval s ňou iba skrze stenu

a máličko mu bolo dosť.

Nič nechcel od nej, len sa trápil pre ňu.

Nič nechcel, len jej prítomnosť

tam za múrom. Či v tejto hre on strácal,

to vedel zatial iba čas.

Lebo i v nej už, zdá sa, klíčiť začal

ten jeho nástojčivý hlas.

Zachvievali sa misky nemej váhy

pod obidvomi stále viac.

A jeden druhému sa stával drahý

len tušene, no nevediac.

Sú lásky – vzblknu ako meteory.

Je iná, sprvu bezradná:

potichu tečie plynúc, až je v mori –

a nemá brehov, nemá dna.

I táto bola iná ako iné.

To bola láska, ktorá by

tam dolu tichá, hore na hladine

vedela uniesť koráby.

No vladár, chudák, nebol si ňou istý.

Veď vlastnej podoby sa bál.

A v jeho hlase ako v zlatom lístí

jesenný vietor – hvízdal žial.

Ona zas háda: „Čím som mu to vlastne

zavinila tú chvílu bolavú?“

Ach, ludské srdce. Ako ty vieš krásne

postaviť veci na hlavu!

Rozprávali sa múrom rozdelení.

Šli dni, ba týždne po nebi,

čo kreslievali na dve strany steny

uhlíkom z jednej pahreby

tú istú túžbu. Kto však jej dá meno?

Kto stanoví jej pevný tvar?

Ona sa hanbí, pretože je ženou.

On zasa skrýva svoju tvár,

tú, ktorú každý dostal ako osud,

svoje ja, svoju podobu

a chtiac či nechtiac verný tomu lósu,

odnáša si ju do hrobu.

To všetko bolo možno nad ich sily.

No kto im závoj odcloní?

Vie azda človek, kedy sa len mýli

a kedy plní zákony?

Jedného dňa bol omdlel od trápenia.

Ostalo ticho za stenou.

A tak si ho, tým tichom potrafená,

začala hladať splašeno.

A keď ho potom v ružiach objavila,

velmi sa zlakla o neho.

Tak, ako sa vie zlaknúť iba milá,

keď smrť jej berie milého.

Klakla si k nemu a na tej mrzkej tvári

mu našla ústa – ústami.

Čo bolo ďalej? Veď už vieme vari.

Veď sa už roky nad nami

úlavne klenie rozprávka, jej pamäť,

ďaleký-blízky drahý svet.

Tu, pamäť, zameť za sebou, tu zameť

lupienky prvých jarí, liet,

zabudni svadbu, nechaj šťastný koniec!

Čo tu už na ňom záleží?

Tu neznie iba rozprávkový zvoniec,

tu duní zvon. A na veži.

Na chválu lásky, na jej lesk a sýtosť.

Na chválu lásky. Tej, ktorá

vie do nás prísť a vzkriesiť krásnu bytosť

i z netvora.

Sestrička svetlá radosti a daru,

čo jakživ mala síly dosť

do seba prijať ako do jantáru,

zo všednej chvíle odliať skvost,

do svojho tepla, pokoja a jasu

vziať osteň, ktorý omína.

Svieť, rybka v sieti deravého času.

Ten, kto ťa videl, spomína.

Ako mu ide za rôčikom rôčik,

stále viac vďačný životu.

Láske v ňom za tie jej svietelkujúce oči.

Jemu za to, čo bolo tu.

KAMIL MAŘÍK: „LÁSKA“

Láska –

to bouchá,

vřeští,

třeští,

láska je přítel samoty.

Láska je hudba

na náměstí,

láska jsem já

a jsi to Ty.

Láskou jsme všichni

pronajati

jak v hodinovém

hotelu.

Nebýt jí, budem

v kleci jati

za hudby

nenasytných

operatérů,

ladících lásku

jako frekvenci

starého,

chraplavého rádia.

Láska je zbraň,

v jejíž kadenci

jsme všichni.

Ty

i já.