ŽIVOT S VYRÁŽKOU (dozvuk)

1.

z domů už zbyly jen krabice vonící po pracím prášku

zastihl mě déšť

pozoroval jsem cákance vody na okraji chodníků

rezavé chlapy utíkající s obřími taškami do úkrytů

svačící tlouštíky i povinné holky

kterým bušící proudy vody stihly

obtisknout látku na kůži

vzpomínal jsem na spánek v budově planetária

na listí padající k nohám v nedalekém parku

až jsem měl dojem

že mohu rozumět přenosu myšlenek

ve skutečnosti jsem ale viděl jen nákupní tašky

a z nich čouhající knedlíky

bílé jako jemné tělo

2.

byl pátek mezi stromy

ráno mi patřilo ani jsem nemusel natahovat paže

myslel jsem na dopis v pokoji

za jehož okny vrzaly provazy vlhkého sněhu

déšť tvořil hnízda

kalná světla přihlížela životu nad stolem

četl jsem lehce rozmazaný rukopis

Vyrážka psala z dalekých zemí

3.

město se rozpadá jako sáček a my žijeme uvnitř ořechu

posloucháme zpěv vrabců na ranním parapetu

nažloutlé světlo

lehké a průzračné stéká přes zahrady

poryvy vzduchu plují rozčeřenou ulicí

stojíme proti sobě a napřahujeme ruce

kolem se vznášejí bubliny

dospějí ke smrti

nárazem do oblečené hrudi 

4.

komu to posíláš asfalt

komu světlo z mědi

vidím tě na nebi

proudí z tebe horký asfalt

zažíháš jádro města

vidím tě proudí z tebe odpolední stříbro

procházíš se po starých pavlačích

chutnám tě v noci na dvorcích

kde plují plechové měsíční vany

na konci července

na konci srpna

vzal jsem tě na ramena

oči plné zaprášených pokojů

prosím nevcházej uprostřed léta do slunečního těla

otvírám tolik šuplíků polykám plíseň

říkám tvůj příběh a nekrájím při tom chleba

odpoledne déšť vysychá

prach z kovových pilin usedá

ústa jsou náchylná polykat

každou slunečnici

5.

hrudník zakrojený do tmy

suchý namodralý sníh

tělo voní po jedu a po vanilce

hledám dlouho tvoje

nepřítomné vlasy

v tuhnoucí mokré tmě

chodím kolem dveří

mezi poklicemi hrnců

mezi prkýnky na krájení masa

mezi přísahou prázdné trouby

ve které plech už roky rezaví

tělo se rozpadá

když stojí dlouho před zrcadlem

podáváme si ruce přes příčky bytu

hledím v šeru na tvé oči

které jak sýkorka chrastí ve skříni

když nepřichází smysl je tu hmyz otázek

dřív než splaskne lem černé punčochy

vyvstane kůže z kostí

a rty řeznicky rudé rty

v papíru šedavého rána

6.

pěstuji si své zoufalství

ležím zpocený

říkám si překvapeně

vždyť ty už nežiješ svůj život

Vyrážce z bytu mizí příbory

7.

Vyrážka říká že už před lety

žila v tomhle městě

plném hadrů a prázdných místností

holé stěny nádherně škrábaly

když o ně přejížděla tělem

vedle hlavy jí hořel oheň

lesy byly plné ohně

naučila se mluvit

s bytostmi černého ohně

s bytostmi bílého ohně

budila se na zádech a velmi tesknila

žila kdysi s mužem 

viděla zledovatělé smrky

praskající beton

tlející knihy

chtěli jí vnutit jiný život

ale Vyrážka milovala

někdo byl v ní

8.

přeludný podzim kašle příběhy

padá do cizích výtahů

páchnoucích slinou

páteční kalná odpoledne 

růžový kouř plovoucí mince oční příměsi

ale kde to jsem

proč jenom zapínám tiskárny ve tmě?

Vyrážka - jméno načrtnuté

na otevřené stránce internetu

mluví ke mně

vstanu od stolu zamknu

jedu zas domů pryč

mastná Axis Mundi

mastná tyč protíná mi páteř

z úst lezou světelné bubliny

do nich zabořím dlaň

rozhrnu závěsy

ale jen na okamžik

aby se oči otevřely

9.

dělníci skládají z lešení novou nemocnici

hřích zahýbá za posprejovaným průčelím

procházím se a v parku vidím špičky stromů

navštívené večerním chvěním

vzduch od stojatých jezer

má aluminiově bledou barvu

dosedá pomalu na tvář

účastním se procedury dýchání města

ve stokrát zpřerážené kostře stok a potrubí

10.

stále jen čekám odkud se vynoří neštěstí

a přitom ho nosím v sobě

učím se zaznamenat každé hnutí

drobného štěrku ve vyschlém krku

ale nejsem úspěšný

slunce prosvěcuje játra velká hnědá játra

ranní stroj rozezní hluky po městě

kolikrát mě bude bolet břicho?

proč patřím žaludeční stěně?

melounový vítr teče po schodech

a nutí mne chvatně polykat

prašné vyslankyně vzduchu 

11.

dost bylo vlamování do otevřených dveří

svět ještě chvíli zůstane

Vyrážka: ne však ty

týdny se prodlužovaly jako rukávy

dny nekonečné jako mléko

povídám si s Vyrážkou

a ona není zloba

chceš zabít? ptala se mě v noci

přivinul jsem ji k srdci k tělu

neměl jsem nic jiného u sebe

den sotva skončil šli jsme spát

uzavřel jsem pakt se vzteklou peřinou

týdny se prodlužovaly jako rukávy

dny nekonečné jako mléko

12.

každý den za okny v druhém patře bytu

leskla se stříbrná sluneční nit

dělníci vyznávají lásku zaprášeným stěnám

z cukru a másla tudy se dere dech a křik

13.

přítomnost Vyrážky uprostřed noci

Malý medvěd mi k tomu shora svítil

cítil jsem vůni chvojí ohanbí i vůni nepoznaného dýmu

všechno se teprve mělo zrodit

tolik jsem se bál a Malý medvěd mi k tomu svítil

a naplňoval mlékem mou elektrickou duši

vesmírná srst skrývá podzim

nastuzené tramvaje hrkají a kašlou

listy ukryty do lahví

a medvěd ví kdy má hrát hada

nepotřebuje trvalé bydliště lidské lásky

vlny nad anténami

zajímá ho kulička trusu vložená do řiti

vyprávěl jsem mu jak moc jsem nešťastný

ale on mne pokryl jílem na znamení

že už nemám mluvit myslet na oči Vyrážky 

kolem uší chvěly se ořechy

vesmír se zvolna vkládal do vlasů

rotace Země zrychlila jen o okamžik

mezi vyplýtvanými slovy

14.

neděle byla jak vzdušný balón

chodby falešného zámku hrůzy

špinavé a plné rozsypaného prachu a železa

v oknech pokladny ruka spícího týnejdžra

prodávala vstupenky

Vyrážka: všechno skončí nejdřív ty

žádné procházky po ulicích

růžové výpary nad městem

odchody s rukama v kapsách

světélkující rumy ve výlohách

pouť za zamazanými plexiskly

akvária s línými krokodýly

vitríny vystlané peřinami

sem tam ohořelá hlava

vypasených artistů na motorkách

svět skončil v oprýskaném dni

plastové labutě stoupaly do zlaté výšky

do tajné poutě zakousla se rez

liány stromů prorostly do želez

zborcené horské dráhy

15.

v našem městě už nikdo nikomu nezavolá

nebudu ti moci vyprávět svůj dnešní sen

vedli mne chodbou bez lucerny až za dřevenou mříž

kde jsem bublala jako automatická pračka

a u výtahu zmuchlala své kalhotky

svlékla jsem se dřív než ty a vystavila do tmy vychrtlé

tělo  

víš ale za šoustání ti nemohu platit

kroutil jsi hlavou (ten odpudivý výraz!)

- vždyť já přece

nechci s tebou

spát

lehli jsme si do trávy a naslouchali hučení země

v těle se probudil šťovík

průhledná kostra léta

klenula se nad námi

16.

dlouho jsem si prohlížel probouranou zeď domu v ulici

byla přiklopena sněhem

k někomu z nás mluvil déšť a jinému přinášel pach

bramborových slupek a zmoklých kaluží

v tomto století halucinace myší

náměsíčné bufetové šlechtičny

samí šťastní lidé uprostřed vlastní půlnoci

večer vrzly branky

dřevěné ploty strašlivě smutné

že nemohou dosáhnout na listí

dveře metra se otevřou

a vypustí smrt

krásnou hubenou zlodějku s uhrančivou oční linkou

17.

četl jsem četl dopis

město bylo prázdné

kolony se zrezivělými pásy drhly v lesích

měsíc visel vysoko v mrazivém období

Vyrážka: nepotřebovali jsme jména

ani dotekové mobily

mohli jsme slyšet šum větru

a naprosté ticho které přitahovalo zvěř

dozvěděl jsem se o ní všechno

pochopil celou bytost i to co mělo zůstat skryto

začínala válka

Vyrážka bydlela v dřevěné budově na konci města

kolem tajné průchody

z keřů ostružin malin a borůvek