https://www.youtube.com/watch?v=bzrr6wdzz0A

The Parkers, track number seven of the 1992 album, by the Techno band T99, called „Children Of Chaos“

https://www.youtube.com/watch?v=dF5hOjV4WlI

Gavin Friday – theme from The Boxer (1997): You Broke my Heart

https://www.youtube.com/watch?v=p3_rbe2L0jw

https://www.youtube.com/watch?v=wLmflbFMWVg

https://www.youtube.com/watch?v=KmD7yZKUAHQ

MŮJ NOS JE KAPITÁL

Na kraji Nice uhne silnička prudce doprava

před kamenný viadukt a stoupá vzhůru do kopce,

odkud se rozevře malebné panoráma moře

a happy end bílých haciend lemujících palácové pobřeží.

Mezi nákladnými vilami pojištěnými jako nejnádhernější nákladní trucky silnic

této luxusní oázy světa

leží obyčejné ordinérní filmové studio. V jeho kantýně

sedí Jean Paul Belmondo a obědvá dary moře.

Ukazuje na volnou židličku a přátelsky se šklebí, frajer této oblasti.

Je nenucený, sebejistý, a když se kření,

je to opravdu od ucha k uchu.

To je tedy on, neodolatelný dobrodruh

s přeraženým nosem a silnými rty neméně silných hlášek, které v duchu

líbalo a líbá tolik pomyslných žen.

Naše setkání proběhlo přesně tak, jak předvídal

jeden francouzský kolega: „K Jeanu Paulovi

je těžké se dostat.

Ale když už někoho přijme na pokec, je ohromný společník, bavič, jistič kategorie one man show.“

Že nelhal v tom prvním, jsem už věděl.

Trvalo to týden, než po nesčetných telefonátech,

schůzkách s lidmi, kteří ho znají,

a jejich laskavých přímluvách jsem dostal signál,

kdy se mohu osobně objevit. Bylo to ostatně nedlouho poté,

co Zlatý citrón – cena, kterou udělují francouzští

novináři nejméně ochotnému herci či herečce

– byla přisouzena Jeanu Paulovi Belmondovi.

Dopil neinstantní kávu a navrhl, ať si jdeme sednout ven, na trávu.

Když ho později zavolali do ateliéru,

řekl zcela samozřejmě: „Pojďte taky,

tam můžeme pokračovat.“

SLYŠEL JSEM, ŽE JSTE VELKÝM PŘÍZNIVCEM BOXU. PROČ PRÁVĚ TENTO SPORT?

Protože to byl sport mého mládí. Chtěl jsem být boxerem, začalo to – pamatuji si to přesně – v den, kdy celá Francie poslouchala přímý přenos ze Spojených států, kde francouzský boxer Marcel Cerdan porazil Tonyho Zaleho a stal se světovým šampiónem.

KOLIK VÁM BYLO ROKŮ?

To mohlo být tak v osmačtyřicátém, to znamená patnáct.

KDYBYSTE SI MOHL VYBRAT, BYL BYSTE RADĚJI SVĚTOVĚ PROSLULÝM BOXEREM NEŽ HERCEM?

Ne – vlastně ano; kdybych mohl být tím nejlepším. Jako byl třeba Robinson. Ale jinak ne. Hercem můžete být, aniž byste byl nejlepší, stačí, když jste dobrý. Ale jako boxer musíte být nejlepší, jediný, sám. Když jím nejste, strašně to bolí.

VIDĚL JSTE ZÁPAS FRAZIER–CLAY?

V televizi. Natáčel jsem v té době v Řecku, chtěl jsem letět do Ameriky, ale producent odmítl přerušit natáčení. Letěli jsme s Omarem Sharifem alespoň do Říma a dívali se na televizi.

A VÁŠ NOS, O KTERÉM SE ŘÍKÁ, ŽE MÁ STEJNOU CENU JAKO NOHY MARLEN DIETRICHOVÉ, TEN VÁM PŘERAZILI PŘI BOXU?

Ne, to už je legenda. Nos mi přerazili při rvačce ve škole, v Pascalově lyceu. Byli jsme tehdy dva proti třem a takhle to dopadlo. (Směje se.) To je pravda, můj nos je kapitál. Nebýt toho neznámého rváče ze sousední třídy a jeho rány pěstí, byl bych asi dodnes statistou.

ŘÍKAL JSTE, ŽE JSTE CHTĚL BÝT BOXEREM. ČÍM VŠÍM JSTE SI V MLÁDÍ PŘÁL BÝT?

Ze všeho nejdříve klaunem. Maminka milovala cirkus a často mě tam vodila. Kdežto otec, který je sochař a vyučuje na akademii, mě vodil do galerií. Budoucnost dala za pravdu mamince.

NEZDĚDIL JSTE PO OTCI ŽÁDNÉ VÝTVARNÉ VLOHY?

Ne. Ostatně to nebyl ani nejlepší způsob, jak vzbudit zájem o výtvarné umění – vláčet mě po galeriích, kde jsem hleděl spíš na parkety než na obrazy a litoval, že nemám kolečkové brusle… Taky jsem chtěl být fotbalovým brankářem, tehdy jsem viděl asi desetkrát film s Vignalem Létající blázen a pod tím dojmem jsem se stal kapitánem školní jedenáctky.

A HERCEM?

Hercem jsem si přál být vlastně odjakživa. Byla to taková „dospělejší“ verze mé lásky ke klaunům. Vždycky mě něco popadlo a zase opustilo, ale tohle v skrytu přežívalo a trvalo.

A KDY SE TO PROJEVILO?

Když mi bylo šestnáct, byl jsem vážně nemocen a lékař doporučil rodičům, aby mě poslali na venkov do hor. Byl jsem tam pod dohledem příbuzenstva, a ti mi dávali velkou volnost: celé dny jsem se toulal po kopcích, pásl krávy, vyřezával lodičky. Bylo mi tam tak dobře, že jsem se rozhodl stát se ovčákem; napsal jsem dokonce rodičům dopis, aby mi půjčili peníze, že si chci pronajmout farmu. Bylo to poprvé, kdy jsem se ocitl sám a chtě nechtě jsem začal myslet na budoucnost. Přání být ovčákem mi maminka brzy rozmluvila, a když jsem se definitivně vrátil do Paříže, položil mi otec jednoho dne otázku, co chci v životě dělat. Odpověděl jsem mu, že chci být hercem.

JAK NA TO RODIČE REAGOVALI?

Nechtěli mi v ničem bránit, sami nevěděli, co se mnou, protože můj prospěch ve škole, to taky nebyl žádný zázrak. Ale otec měl jisté pochybnosti a trval na tom, abych podstoupil psychologický test, který tehdy začal být velice v módě. Dodneška mi tenhle způsob hodnocení člověka připadá nesmyslný a otázky typu „nakreslete dům, o jakém se vám zdá“ k smíchu ridiculous boring. Šel jsem tam se zuřivým odhodláním, že jim ukážu. A taky ještě týž večer volal doktor otci a zděšeně mu sdělil: „Váš syn je blázen.“ A když mu vylíčil povahu mých duševních chorob, otec se začal smát, protože pochopil, že to byla první moje úspěšná role.

POTOM JSTE STUDOVAL NA KONZERVATOŘI?

Ne, tak rychle to nešlo. Naučil jsem se nazpaměť asi čtyřicet La Fontainových bajek a zapsal se do dramatického kursu Raymonda Girarda. Po šesti měsících jsem složil přijímačky na konzervatoř.

ŘÍKÁ SE, ŽE PAŘÍŽSKÁ KONZERVATOŘ ODNAUČÍ HRÁT I TY NEJVĚTŠÍ TALENTY…

Říká, ale pravda to není. V lecčems je ta škola směšně konzervativní, ale v lecčems je nenahraditelná. A pro nás – se mnou studovali Annie Girardotová, Jean Rochefort, Bedos – to byly krásné časy. To byla éra Saint Germainu des Prés, kde se tehdy scházela veškerá pařížská bohéma, to byla doba flámů, lásek, hloupostí…

A PO KONZERVATOŘI?

Po konzervatoři nastalo to, co má být v každém slušném životopise: takzvaná těžká léta. Měl jsem diplom, ale neměl jsem jisté angažmá. Hrál jsem příležitostně v divadlech, měl jsem čas od času smlouvu na jednu hru, pokoušeli jsme se také založit putovní divadlo, ale příliš často bylo víc lidí na jevišti než v hledišti. Nevydělával jsem skoro žádné peníze a byl jsem ženatý, měl jsem dceru a druhé dítě jsme čekali. Jenomže později, když jsem začal mít úspěch a začalo se o mně psát, bylo tohle údobí popisováno velmi dramaticky: že jsem žil o chlebu a vodě a málem spal pod mostem. Nebránil jsem se tomu, jednak je mi vcelku jedno, co se o mně píše, pokud to nepřesáhne určitou únosnost, a jednak mě všichni ujišťovali, že to dobře působí. Ale pravda to nebyla; když máte bohaté rodiče, jako mám já, nemůžete nikdy doopravdy strádat. Ta léta nebyla těžká sociálně, jako spíš morálně. Nikdo mě nechtěl, deprimovalo mě to, ztrácel jsem sebedůvěru a nebýt mé ženy Elodie, byl bych rezignoval. Ona mi ohromně pomohla a vždycky říkala: „Žena si musí muže taky vážit. A jestli se vzdáš, doplatí na to i naše manželství.“

MYSLÍTE, ŽE MĚLA PRAVDU?

Určitě. Žena Vás může přestat milovat, může z vás být otrávená, může vás opustit, nenávidět, zapomenout, ale nesmí vámi pohrdat.

VRAŤME SE K VAŠEMU ŽIVOTOPISU. ZATÍM JSTE HOVOŘIL JEN O DIVADLE. ALE VŠUDE JSTE ZNÁM PŘEDEVŠÍM JAKO FILMOVÝ HEREC. KTERÝ BYL VÁŠ PRVNÍ FILM?

První se jmenoval Kamarádi na neděli, to bylo v roce 1957, hrál jsem menší role ještě v několika filmech, ale všechny prošly bez povšimnutí. Všechno se změnilo o dva roky později Goddardovým filmem U konce s dechem. Najednou, zničehonic, bylo to jak švihnutí zázračným proutkem. Ten film se objevil v kinech a během týdne nebo dvou byly moje fotografie snad ve všech novinách, palcové titulky, nabídky ze všech stran. Bylo to tak nečekané, že jsem tomu nevěřil, byl jsem přesvědčen, že to nemůže mít dlouhé trvání, a bral jsem všechno, co mi nabídli. Během čtyř let jsem natočil přes třicet filmů, mezi nimi byla řada podprůměrných nebo dokonce velmi špatných. Mohl jsem víc přemýšlet a lépe si vybírat, ale na druhé straně mi to umožnilo poznat řadu věcí, seznámit se s mnoha lidmi od fochu. To je věčný problém, co vzít a co odmítnout. Samozřejmě si můžete říct, že budete točit jen výjimečné filmy coby výživnou duševní potravu do kinosálů, ale to nikdy dopředu nevíte. A než čekat, je lepší hrát, herec musí „být přítomen“.

PODLE ČEHO VY SI VYBERETE VAŠE FILMY?

Mně asi nejvíc záleží na příběhu.

VĚTŠINA FILMŮ, VE KTERÝCH VAŠE JMÉNO HRAJE, JE DOBRODRUŽNÝCH…

Protože nejlepší příběhy bývají nejčastěji v dobrodružných filmech.

NENUDÍ VÁS TO NĚKDY HRÁT STÁLE S REVOLVEREM V RUCE?

Natočil jsem a natáčím i jiné filmy, to je spíš optický klam, protože dobrodružné filmy mají u diváků největší ohlas. A mě baví je dělat, mám rád vzruch, riziko, koně, auta, rychlou jízdu, pády…

VY SE NENECHÁVÁTE ZASTUPOVAT V TĚCHTO SCÉNÁCH DVOJNÍKEM?

Kdepak, nikdy. Naopak, kdyby mi to dovolili, dělal bych dvojníka ostatním.

NEMÁTE STRACH NEBO NENAPADLO VÁS, ŽE KDYBY SE VÁM NĚCO PŘIHODILO, ZARMOUTIL BYSTE LIDI, KTERÉ MÁTE RÁD?

Když takhle začnete uvažovat, dospějete k tomu, že stát se vám může něco všude a že jediná možnost je nevylézt z postele. Tím je ale pravděpodobně zarmoutíte taky.

ŘÍKAL JSTE, ŽE GODDARŮV FILM „U KONCE S DECHEM“ PŮSOBIL JAKO ŠVIHNUTÍ ZÁZRAČNÝM PROUTKEM. NARÁZ JSTE BYL JEDNÍM Z NEJPOPULÁRNĚJŠÍCH OSOB HERECKÉHO PRŮMYSLU FRANCIE. JAK SI TO VYSVĚTLUJETE?

Myslím, že ten film, a především postava Michela, vyjádřily něco, co viselo ve vzduchu. Mladí lidé si hledali hrdinu, podobně jako v Americe, kde se stejně rychle objevil Marlon Brando. Tam to mělo podobu trochu rozervanou až neurotickou, ve Francii lehkomyslnou a sobecky bezohlednou, ale v jádru šlo o jednu a tutéž revoltu proti pokrytectví, blbosti a zbabělosti, obhajovaným měšťáckou morálkou.

JAK JSTE SE SEZNÁMIL S GODDAREM?

V jedné kavárně na bulváru Saint Germain. Goddard byl silně porostlý chlupy a měl velmi nesympatický look, tenhle neznámý vykuk. Nosil černé brýle, což – jakkoli vím, že někteří lidé mají nemocné oči – z hloubi duše odmítám. Navíc mluvil potichu, se švýcarským přízvukem, a ještě pomalu, tak želvis servis pomalu, že kdyby hrál v divadle Cida, trvalo by to půl dne. Ale vyzařovalo z něho jakési urputné odhodlání a šířil kolem sebe napětí, které mě lákalo to zkusit. Natočil jsem s ním jeden krátký film a věděl jsem, že má v hlavě celovečerní film, ale nevěřil jsem, že by se někdy mohl realizovat. Dodnes nechápu, jak je možné, že ten film existuje.

PROČ?

Protože nebyly peníze, nebyl scénář, nebyli herci, Goddarda nikdo pořádně neznal, mě taky ne. Byla jedině atmosféra nakloněná mladým, začínajícím režisérům; na Champs Elysées tehdy sklízely velký úspěch Chabrolovy filmy Bratranci a Krásný Serge; François Truffaut dostal v Cannes dokonce cenu za film Čtyři sta ran. Goddard si nakonec vyhlédl jednoho zadluženého producenta, který se v nouzi rozhodl, že to riskne: buď – anebo.

JAK TO, ŽE NEBYL SCÉNÁŘ? PSAL JEJ PŘECE TRUFFAUT.

To, čemu se říkalo scénář, bylo pět řádků, které Truffaut objevil na útržku novin, jimiž si chtěl podložit šuplík. Stálo tam: V Marseille ukradl mladý bandita automobil, aby se mohl dostat do Paříže. Na cestě zabil při namátkové silniční kontrole policistu. V Paříži se seznámil s mladou Američankou, zamiloval se do ní a snažil se ji přesvědčit, aby s ním uprchla. Po několika dnech váhání ho dívka udala na policii. – To byl celý scénář a Goddard film víceméně improvizoval; ráno přicházel do ateliéru s několika stránkami poznámek, které udělal v noci, a to bylo všechno. Víc ani nepotřeboval, měl v hlavě psychologii hlavních postav a dbal, aby se dodržela hlavní linie příběhu. Všechno ostatní bylo, jak říkal, „otázka spontánnosti“. Přál si, aby ten film působil „jako jazzová muzika z New Orleansu“.

PROČ SI MYSLÍTE, ŽE TA DÍVKA VE FILMU MICHELA UDALA, PŘESTOŽE HO MILOVALA?

Myslím, že u některých žen je potřeba bezpečí tak silná, že zničí vše, co je ohrožuje, a to i za cenu bolesti a utrpení. Mně to připadá spíš jako výjimečný případ. Goddard jej považoval za zcela běžný. Ovšem on je trochu misogyn…

VY MÁTE O ŽENÁCH LEPŠÍ MÍNĚNÍ?

I kdybych neměl, tak bych to veřejně neoznamoval.

K ČEMU VEDETE SVÉ DĚTI?

Aby měly rády život, aby byly rády na světě.

JAKOU DŮLEŽITOST PŘIČÍTÁTE PENĚZŮM?

Pro mne mají peníze smysl potud, pokud je mám pro koho utrácet. Když pomáhají ke spokojenosti lidí, které mám rád.

MÁTE HODNĚ PŘÁTEL?

Mnoho ne, několik přátel z dob, kdy jsem studoval na konzervatoři.

KTERÉHO FRANCOUZSKÉHO HERCE MÁTE NEJRADĚJI NEBO KTERÉHO SI NEJVÍCE VÁŽÍTE?

Jeana Gabina. On je velice zvláštní, nemluví, věčně sedí někde v koutě a čte si časopisy o koních. Když jsem s ním poprvé točil, trvalo to asi týden, než na mne promluvil. Pozdravili jsme se, sedli si do svých židliček a mlčeli svorně… On patří k té třídě předválečných herců, které už nikdo nedokázal nahradit. Jednou mi řekl: „Dojdeš tak daleko jako já.“ A to považuju za největší poctu, jaké se mi kdy dostalo.

(1972 vedle Jiřího Janouška)

JEAN GABIN

☼     17.5.1904    PARIS        ۞      15.11.1976    PARIS

Jean Alexis Gabin Moncorgé, Býk s velkým majestátem známější pod přízviskem Jean Gabin, spatřil světla „nejumělečtějšího“ města v květnu 1904. Rodiče – příliš zaměstnaní šansoniéři – ho svěřili do péče nejstarší urostlé dcery. Žila v obci Mériel, dnešním předměstí Paříže. Putoval za ní i se šesticí brášků. Často se však toulal po okolních lesích sám; měl rád volnost, rovnost, bratrství tak akorát, zvířata si chválil častokrát a nemiloval školní docházku, poněvadž při nich zažíval minimum oázy a kratochvíle, jen samé vědění.

Gabin bude opěvovat venkov ještě několik měsíců před smrtí (v rozhovoru s Louisem Valentinem): „Sedlačit, to je daleko serióznější povolání než pracovat ve filmu, kde má člověk co činit s blázny. Herec, to není normální profese… ale fikce i deprese. Slibujeme divákovi modré z nebe. Ovšem, sloužím filmu, jak se nejlépe dá. Nepracuji však pro slávu. Peníze nepřepočítávám na franky, ale na krávy. Komisař Maigret je pro mne obrazně tolik a tolik krav, Ministerský předseda představuje celé pole krmiva, Prosťáček se bouří zase dobrou elektrickou dojičku, Baron od zdymadla znamená hned příležitost, novou jámu na hnůj…“

Rodiče budoucího prvního herce Francie donekonečna přesvědčovali, že musí nastoupit k divadlu. Byl to jeden z paradoxů Gabinova života. Jeho otec odešel na jeviště proti vůli rodičů a Jean zase frflal a odmítal tátovi splnit přání, aby se stal hercem, a raději pláchnul z lycea Janson–d–Sailly a začal se sám živit.

A proč vlastně? Jednou odpoví: „Z prostého důvodu: nechtěl jsem se učit rolím jako otec. Jsem od přírody lenoch. A kromě toho, když jsem viděl, jak se táta namáhá – zpíval a hrál v operetách a revuích – měl jsem chuť do všech řemesel, jenom ne do herectví.“

Užil si jich dost. Po útěku z lycea začal pracovat na nádraží de la Chapelle jako betonář. Od vlaků přešel do Beaumontu, kde poznal slévárny, a pak zamířil do automobilky v Drancy. Později mu poznání dělníků, jejich prostředí a práce usnadní role, v nichž bude vystupovat.

„BOXERSKÉ ZÁPASY“

Záhy však zasáhla přísná otcova paže, která jej navedla do divadla Folies–Bergère. Tatínkův kamarád a správce tohoto stánku Thálie Pierre Fréjol zaměstnával Jeana jako statistu a kulisáka. Tehdy bylo Gabinovi osmnáct let a psal se rok 1922.

Sám na první zážitky vzpomíná: „Poslechl jsem otce a poprvé jsem pak vystoupil v jedné revui, v níž byl hvězdou Bach. Bylo to už před půl stoletím. Podpíral jsem vzadu kulisy, nebo chcete-li, statoval. Kromě toho jsem alternoval prvního amanta, který hrál maršála de Saxe.“

Gabin, v jehož hlase, jímž lámal srdce generací ctitelek filmu s býčí odvahou, zazníval předměstský argot, dál Jeanu–Claudovi Mazeranovi povyprávěl: „Ten „milenec“ se jednou rozstonal a já se octl v brnění a paruce asi pět metrů nad scénou. Dole byly úžasné holky, ale já měl na svém praktikáblu plné kalhoty… a najednou jsem na ně dopadl, takže mě pokládaly za úplné trdlo. Jenom si představte ten pohled! Tenkrát jsem si myslel, že mám jednou provždy po kariéře.“

Z činnosti ve Folies–Bergère vytrhla mladého muže vojenská disciplína. Narukoval k námořní pěchotě do Lorientu – a po propuštění v roce 1925 se mu vedlo stejně obtížně jako předtím.

Vystupoval jako zpěvák, napodoboval Maurice Chevaliera, a pak odjel do turné po štacích v Jižní Americe – „na zájezd nejnemožnější, jaký jsem kdy okusil.“

Po návratu (1928) byl opět bez práce a hlásil se ke zkoušce na další cestu do Jižní Ameriky. Tehdy si Gabina všimla slavná Mistinguettová a angažovala ho jako tanečníka do varieté v Moulin Rouge. Téměř rok hlaholil výkřik senzace o „módních ženských krátkých punčochách“ ve hře Paříž trsá. Teprve v červnu 1929, když hrál v operetě Flossie, a příští rok – za výkon v detektivní hře Arsène Lupin – se objevily dobré kritiky. Díky tomu a samozřejmě svému talentu debutoval za několik měsíců ve filmu ve scénce Lvi. I na toto období si zavzpomíná v rozhovoru s Alainem Rémondem v časopísku Télérama: „S komikem Dandym, který mi dosahoval po ramena, jsme natáčeli pro krátký zvukový film. A v příštích letech, 1931–1935, jsem hrál v osmnácti filmech!“

Oddete Pannetierová nadšeně psala: „Ještě před několika měsíci Gabina nikdo neznal. Teď se z něho stává velká filmová událost. Je přirozený, dýchá z něho dobrota a shovívavost.“

Svět už viděl Gabina ve třech dalších skvělých filmech. Byly to Duvivierovy Pépé–le–Moko, La belle équipe (Dobrá parta) a Les bas–fonds (Na dně) od Jeana Renoira.

V Seině uplynulo málo vody a přišly současně Nábřeží mlh a Člověk velká bestie. A především jim vděčí za podstatnou část své popularity, kterou však nikdy nebral vážně: „Ach, kdybych si býval o sobě moc myslel, byl bych už dávno na hromadě. Brát v tomhle řemesle sám sebe vážně, je nejjistější prostředek, jak zkrachovat… Každý nový film je jako boxerský zápas. Dáváte pokaždé v sázku své jméno…

Gabin svou nervozitou také vysvětloval, proč, když po válce debutoval na jevišti a hrál v Žízni od Henryho Bernsteina, se už nikdy nechtěl na divadelní prkna vrátit: „Divadlo nebudu hrát za nic na světě. Zaprvé je mi protivné učit se nějakému textu. A pak, po celou dobu, co trvá kus, přestávám existovat. Ani pomyšlení, že bych vzal před představením něco do úst. Je to úplně jasné, když jsem hrál Žízeň, rozstonal jsem se z toho pekla. Kdybyste mě viděli večer při generálce! Byl jsem úplně zpanikařený. Jazyk jsem měl těžký a docela bílý. Toho večera mě zachránilo jen jedno: myslel jsem na otce, který nikdy nemohl uskutečnit svůj sen, hrát Bernsteina. Vyšel jsem tedy na prkna kvůli němu. Neviděl jsem nic. Hrál jsem pro jediného, nepřítomného diváka: pro svého vzácného, znamenitého otce.“

ŠPATNÍ A DOBŘÍ

Žízeň však bylo vítězství filmového umělce s nevšedním talentem nad pomluvami, že už divadlo nedokáže hrát. Gabin také vděčil Henrymu Bernsteinovi za nejkrásnější poklonu – jak se sám jednou pochlubil: „Po posledním představení mi Bernstein řekl: „Měl jsem ve svém divadle velké herce. Vy jste první, kdo hrál poslední představení se stejnou profesionální poctivostí jako premiéru.“

Gabin, jeden z nejsvědomitějších a nejodpovědnějších filmových umělců, který za svou téměř půlstoletí trvající kariéru nepřišel ani jednou pozdě na natáčení, věřil pouze v dobrou práci: „Ve vášeň nevěřím. Herci, kteří hrají vášnivě, jsou vesměs špatní. Jsou to amatéři, kteří hrají s vášní, protože žijí, aby hráli. Skuteční profesionálové, ti hrají, aby žili, aby si vydělali na živobytí.“

Šel svou cestou, ač zpočátku trnitou, řídil se svým talentem, pílí a rozumem. Prohlašoval, že pokud někomu za něco ve filmu vděčil, pak pouze dvěma lidem: Duvivierovi za techniku, Renoirovi za hereckou práci. „Po nich mě už žádný režisér neusměrňoval. Když mi někdo o někom vykládá, že „znamenitě vede herce“, jen se tomu směju, protože pořád čekám na nějakého režiséra, který by mi ukázal, co mám dělat.“

Vraťme se však k období, které herec sám označoval za šťastné (1936–1939), kdy už byly jeho partnerkami Michèle Morganová, Mireille Balinová, Gaby Morlayová, Dita Parlová.

Ve Visages et Contes du Cinéma z té doby čteme slova: „Je na dračku, protože všichni filmoví producenti ho chtějí mít na plakátech. Film s Gabinem je dopředu vyprodán, zisk je čistý, ředitelé kin vědí, jakou má tento člověk nad obecenstvem moc, nikdy se nepodbízí divákovi a nikdy nezvýrazňuje svou osobu na úkor děje nebo svého partnera…“

GABIN VOJÁK

Přišla nová šílenější válka, ponížení Francie a umělcova cesta do Spojených států. Patřil mezi Francouze, kteří opustili kvaltem rodinu bez jediného slova rozloučení, prošli sněhem a vánicí a mrazem s drkotající čelistí v Pyrenejích nebo překonali La Manche na pramicích ukradených rybářům, mezi uprchlíky z koncentračních táborů a zajateckých hororů, mezi muže opouštějící zrádnou vichistickou Francii.

„Setkala jsem se s ním,“ píše v Pamětech Marlene Dietrichová, „když z obsazené vlasti přišel do Hollywoodu. Byl bezmocný jako ryba na suchu a visel na mně jako osiřelé dítě. A já jsem nad ním ve dne v noci mateřsky bděla. Starala jsem se o smlouvy i o chod domácnosti. Hollywood byl pro něho nepřitažlivé dobrodružství. Přišel, protože ho k tomu donutily okolnosti… Měl zde jedinou možnost, jak se uživit – být filmovým hercem…“

V Hollywoodu ještě doznívala dvacátá léta, kdy se jako hvězda první velikosti skvěl na plátnech dřívější statista Rodolpho Valentino, sicilský rolník s exotickým zjevem, jemuž scénáristé, režiséři a kostyméři dodali romantický háv. Estetická hodnota této romantičnosti byla téhož druhu jako romantičnost jarmarečního kýče. Byl to však hrdina „amerického snu“. Jenže Gabin nechtěl, aby ctihodná divačka v setmělém sále jen o něm snila. Tím spíš, že byla válka a on sám už dlouho před ní dokazoval svůj nesmiřitelný antifašismus.

Marlene Dietrichová se stala svědkyní jeho rozkolu s Hollywoodem. „Plakali jsme spolu, když jsme onu historickou noc poslouchali de Gaullův projev. V tu chvíli nám oběma bylo jasné, co musíme udělat – co on, a co já. Chtěl jít bojovat… Zavezla jsem ho do tmavého přístaviště v blízkosti New Yorku, kde se měl hlásit na tankové lodi. Loď cestou do Maroka potopili a od té doby jsem o něm dlouho nic neslyšela.“

Gabin přežil ponorkový útok a nakonec se stal příslušníkem 2. francouzské (zahraniční) tankové divize. Do Paříže se vrátil s touto šestnáctitisícovou jednotkou obnovené francouzské armády, aby vzápětí po osvobození jeho milovaného města pokračoval v boji a došel až k Hitlerovu doupěti.

V červnu 1945 ho propustili z armády – s Vojenskou medailí a francouzským Válečným křížem. V rozkaze se pravilo „… V hodnosti kapitána se podílel na odrážení prudkých útoků nepřátelských letounů u mysu Tenès. Jako dobrovolník Svobodných námořních sil Francie převzal funkci velitele tanku a stal se nejstarším velitelem jednotky. Zúčastnil se bojů LeClercovy 2. tankové divize od Rouenu až po Berchtesgaden a prokázal odvahu a vojenskou statečnost.“

Gabin se svou vrozenou skromností hovořil o válce jen jednou. „…Když se okolo mě potápěly lodě, to už nebyl film. Plnil jsem úkoly, jak jsem uměl nejlíp. Kdybych byl ženatý a měl děti, možná bych si počínal jinak. Ale tehdy jsem byl svobodný a byl bych se cítil jako proklatý prokletý budižkničemu, kdybych nekonal tak, jako jsem konal.“

Po osvobození napsala jeho přítelkyně Marlene Dietrichová, že celý svět zná jeho velký herecký talent, avšak jeho citlivost není světoznámá. Je hrubý navenek a drsné slapské manýry jen předstírá. Je nesmírně laskavý a ohleduplný.

Tehdy mu bylo jedenačtyřicet a musel začínat zas od nuly.

BUDÍK SMRTI

Dlouho sháněl práci a ještě déle dobrého režiséra. Přesto na jeho kontu znovu začínaly přibývat tak skvělé filmy, že už v říjnu 1950 bude klasik filmové teorie André Bazin psát o hrdinovi a mistrovi tragédií současné kinematografie.

Přestože jsme v tehdejším Československu neviděli všechny jeho filmy, i z těch, co známe, víme, že skutečně většina, přinejmenším od Člověka bestie, končí špatně. Obvykle násilnou smrtí hrdiny. Bazin: „Při každém novém filmu natahovala kinematografie „pekelný stroj“ Gabinova osudu podobně jako dělník ve filmu „Den začíná“ natahuje svůj budík v onen večer, stejně jako každý den předtím, a jeho ironické a kruté vyzvánění pak zazní za úsvitu v hodině jeho smrti… Platí to především o předválečném Gabinovi. Později se změnil, zestárnul, jeho světlé vlasy zešedivěly, rysy obličeje ochably. Ale řekli jsme, že ve filmu nenabývá osud tvář, nýbrž že tvář odhaluje svůj osud. Gabinova tvář nemohla zůstat stále tatáž, avšak Gabin se již nemohl vyprostit z tak pevně nastolené mytologie.“

V četných snímcích se opravdu zdá, že se dobrovolně zřekl lásky, štěstí a leckdy i přátelství. Také nechuť k rozhovorům s novináři a snaha chránit soukromí daly vzniknout nepodložené pověsti, že Gabin, když nehraje, se mění na podivína, který uznává jen sám sebe, svou rodinu, svou farmu, koně, a hraje jen proto, aby vydělal slušné peníze.

Legendy však obklopují každou filmovou hvězdu. Tu Gabinovu však vyvracejí všichni lidé, kteří se s ním sblížili; jedním dechem hovoří o kamarádství a profesionální poctivosti.

OSTÝCHAVÝ BÁZLIVEC

Pověst nejlepšího člověka a spolehlivého herce, jenž se „hrozí jediné věci, totiž amatérismu“, potvrzuje i Michel Audiard, který od roku 1955 s Gabinem tvořil to, čemu s humorem říkali „zavedená domácnost“.

„Gabin? Je to nejdokonalejší stroj na vymýšlení dialogů. Toho nemusíte vést. Stačí, když ho postavíte na místo. A že je jako mrzout? Jistě, něco na tom bude, přesně tak jako s každým. Jsou prostě dny, kdy člověk není ve své kůži. V takovém případě mám velice jednoduchou metodu: mračím se. A je nevyhnutelné, že za mnou přijde Jean, který je velký trémista a nesnáší lhostejnost, a zeptá se: Co je s tebou? Od té chvíle je všechno v pořádku. A jeho odpovědnost? Když tvrdí, že neumí svůj text, je to chyták. Chodí do ateliéru tři hodiny před natáčením, znovu si pročítá scénář a přitom kouří. A nejen to. Dokonale zná role svých partnerů. Jeanovo tajemství lze odhalit. Mohli bychom ho nazvat ostýchavým bázlivcem, vzdor jeho skvělé kariéře.“

Avšak i jeho skvělou kariéru doprovázeli závistivci a klevety, a to až do konce umělcova života. Tak například kdekdo věděl, jak moc měl rád koně.

Sám kdysi vysvětloval proč. „Je to stará rodinná tradice. Můj dědeček byl dlaždič a bydlel u dostihového závodiště Auteuil. Generálním štábem mého otce býval výčep U Viktora v ulici Compiègne, kam chodili pít všichni žokejové, kteří se vraceli z Chantilly. Bylo to v letech 1919–1920. Otec mě vodil s sebou, protože maminka zahynula, když jsem byl ještě velmi mladý. Patřím tedy do rodiny dostihových fandů… Tvrdí se však, že mám nejdražší závodní koně. To je vyložená hovadina! Co mám rád, je chov závodních koní, a nejsem miliardář!

Kdybych zítra svůj „hřebčinec“ prodal, nedostal bych za něj ani dva centimy. Stále se mluví o miliardáři a Gabinově majetku. A co jmění Peugeota a ostatních podnikatelů? Nezískal jsem peníze jako nějaký synáček bohatého papínka, vydělal jsem si je proto, že jsem padesát let bavil publikum, obyčejné lidi stejně jako snobáky, co utrácejí obrovské sumy peněz… Takový průmyslník si je jist, že rok co rok shrábne stejný příjem. Ale co my? Postavení herce se může změnit ze dne na den. Ať mi tedy o naší politice nikdo nemluví. Bouřím se proti každé nespravedlnosti.“

Jedenáct let po smrti podsaditého, jakoby těžkopádného muže s modrýma očima a krátkýma rukama, avšak stále obdivovaného a milovaného, se jeho drahá choť Dominique poprvé rozhodla promluvit o svém manželovi. Bylo to na jaře 1987, kdy mu francouzská filmová akademie udělila in memoriam nejvyšší vyznamenání – Césara: „Pro mě existovali dva Gabinové – herec a manžel. Však také důsledně odděloval svou práci od soukromí.

O filmování se doma zmiňoval jen minimálně. Obvykle když se mu něco nedařilo nebo když se s někým pohádal. Chtěl se totiž svěřit, neboť se neuměl otevřeně přiznat ke své chybě. Ale když už nějakou jako každý z nás natropil, snažil se zachovat se tak, aby všichni poznali, že o své chybě ví.

A když natáčel? Byl znatelně unavenější a nervóznější než jindy. „Policajtské“ filmy točil poměrně lehce, složitější postavy, například v Ministerském předsedovi, to bylo komplikovanější. Ale ať studoval jakoukoli roli, nikdy jsem neviděla, že by si ji příliš opakoval. Scénář pročítal velmi pomalu a také dbal na správný kostým. Například pro Maigreta si kupoval šaty v obchodním domě. Pro Luční ulici v bazaru, pro Mocné tohoto světa mu ušil oblek nejslavnější módní salón.

A vztah k dětem? Školní prospěch našich dcer ho příliš nezajímal. Často připomínal, že sám nemá žádné vysvědčení o ukončení školy, a přesto patří k nejlepším hercům.

Za hlavní věc považoval, aby neonemocněly nebo se nesžily se špatnou společností. Také proto, ač už byly velké, jim zakazoval trávit večery mimo domov. Dcery se mu občas mstily příkrou kritikou jeho filmů… výsměchem na účet Maigreta. O smrti nikdy nehovořil, bál se nemocí a stařecké bezmocnosti.

Zemřel tak, jak si to vždy přál – náhle a nečekaně, aniž by si to snad stihl uvědomit.“

BÁSEŇ O BUDOUCNOSTI POEZIE (KAREL BOUŠEK)

Předvídají konec poezie v našem hi–tech přetechnizovaném světě

elektronických počítačů a mezikontinentálních raket

S cestami do vesmíru ke vzdáleným planetám

Jediný jaderný výbuch a po všem je veta

                        Nastane řetězová reakce

I naše Země najde svou černou díru někde převysoko

                        a předaleko mezi hvězdami

Ne jeden Damoklův        Tisíce mečů visí nad námi

Kdo by se tedy měl vážně zajímat o poezii

a jakou budoucnost při této představě má vůbec nesmírná krása?

Ale poezie bohudíky není jenom nesmírná krása

                                   Je z krve a masa

jako živé tkáně člověka              Je vnitřním ohněm v něm

Je zápalkou i slzou pod kterou smutníme – ale nezhořknem

Poezie může potěšit i utěšit       Rozsvítit i zatemnit

                                   vulkanické děje v lidské duši

Však není tak silná aby ji žádný výbuch nepřehlušil

byť jenom na vteřinu zoufalství a strachu

I když má schopnost přemáhat slepotu a machu

ty dcery zvyklosti zahálky a lhostejnosti

Předvídáme–li v našem věku konec bezduché pohodlnosti

a stavíme-li mosty k budoucnosti

v přeměnách vědomí lidí i v jejich citovém ústrojí

                                   které nemá sice digitální rozměr

                                               ale vyzná se ve smyslové mikrotonice –

nedokázali bychom zhola nic bez onoho vše propalujícího světýlka

jemuž se říká poezie a které bliká i plane

dokonce i na té odvrácené straně

prvního blížence Země – tudíž Měsíce zdola i shora

aby bylo vidět až do srdce

toho nejmenšího živáčka v přírodě –

a toho posledního tvora.

Autor básní vyznačujících se zpěvně písňovou formou, lyrik domova, skladatel písňových textů, překladatel.

Narodil se 17. července 1922 v Ústí nad Orlicí, vystudoval obchodku a obchodní akademii v Chocni (1942). Pro nemoc se vyhnul totálnímu bezduchému nasazení do Říše, za války byl zaměstnán v ústeckém špitále. Po válce krátce působil na drátě na rozhlasový redaktor v Pardubicích, od roku 1947 vykonával nejrůznější funkce v hospodářství a v kultuře. 1952–1967 byl členem uměleckého vedení národního podniku Supraphon, střídavě v Gramofonovém klubu, Divadle hudby (ředitel) a jako vedoucí kápo kulturně osvětového odboru. 1967–1969 pracoval v kulturním oddělení nechtějte vědět kde, 1969 v redakci Květů, v roce 1970 byl krátce ředitelem knižního odboru ministerstva kultury ČSR. V letech 1971–1976 byl ředitelem agentury DILIA, pak, do roku 1983, šéfredaktorem nakladatelství Odeon. Zasloužilý umělec.

První verše otiskl Karel Boušek roku 1940 ve Studentském časopise, v témže roce vydal prvotinu Probuzené město a o rok později sbírku Prameny žízní, obě s tematikou lásky k rodnému kraji. Poté Boušek téměř tři desítky let nepublikoval knižně (1945 se zúčastnil v regionálním sborníku Jiskření); za svého působení v Supraphonu psal texty a sestavoval poetická pásma pro LP desky, jako ředitel Divadla hudby psal pro jeho potřeby libreta a scénáře, během působení v Dilii vydával tématické literární pořady. K poezii se vrátil teprve v roce 1971 sbírkou Ploty, a v poměrně rychlém sledu následovaly sbírky Ptáci (1972), Lámání chleba (1973), Zvony v lese (1974), Stůl plný světla (1975) poéma Zarostlé polní cesty (1975), Krajina s měsícem (1976), Modrá hodina (1976), Hlad po životě (1978), Hořký slaný vítr (1979), Básně z lipového dřeva (1980). Pro básně ze 70. let je u Bouška charakteristická stále znovu a znovu vyjadřovaná láska k domovu, rodnému Podorlicku, přičemž se básník vyhýbá idealizaci uváděním zahraničních kontextů: neváhá vyjádřit svůj odpor proti násilím a válkám, nespravedlnosti ve světě, deformovaným mezilidským vztahům. Zdrojem inspirace jsou mu zde zážitky z četných cest, své prvotní reflexe transponuje s výrazovou spontaneitou do obecnější podoby. Typická je taky hudebnost Bouškových veršů, pokračující v hálkovsko–sládkovské a poetistické tradici. Po formální stránce zůstává Karel Boušek věrný vázané formě verše, kterou zvýrazňuje pestrými rytmy a obrazovou zvukomalebností.

V roce 1978 vyšla ještě Bouškova sbírka básní určených dětem, nazvaná O čem si budeme povídat. V 80. letech se pak básník propracovává k systematičtější výpovědi o dnešním světě: tuto cestu zahajují sbírky Malý herbář léčivých slov (1981) a Jízda králů (1982) a zatím završují knihy Co má člověk rád (1984) a Velký Magellanův oblak (1987), v nichž „zarputilý lyrik“ v protikladu ke dřívější spontánní a dychtivé radosti ze života stupňuje elegičnost svých veršů, jež se stávají jakousi básnickou bilancí prožitého života. Básnický triptych Velký Magellanův oblak je dokladem úsilí o epičtější výpověď, nejzávazněji v úvodní poémě Azyl, líčící epizodu ze života Jana Amose Komenského. Karel Boušek je znám také jako překladatel.

(ČERVNOVÁ SONÁTA PRO DVĚ HARFY A SRDCE)

Máš červen v rukách A s ním mou lásku Labuť z Avonu

Máš červen v rukách a srdce ve zvonu...

Máš vlasy hvězd Vlasy máš plné afrických fialek

jak struny mých harf Ten škapulíř do ranních nedbalek

A svítá nad tebou jak nad skleněnou studní

když se k ránu překřikují ptáci

ti málozpěvní a ti stříbrolunní

nad zrcadly rybníků s kormidlem navigací

Jsme spolu spojeni tolika sny a dráty

jež ústí v jediné sluneční měnírně

jak srdce maminky se srdcem mého táty

v hornaté krajině i v pustě vesmírné

Máš červen v očích Plane v jahodách

nám pod hlavami letním rozbřeskem

Máš duhu v očích a pak trochu strach

z plachtění po hvězdách s pozemským útěžkem

Příroda má tvůj plášť když je jí nejvíc zima

a tvoji podobu všechny studánky mají

(z nichž rádi pijeme...) Voda je zarosena

panenskou čistotou všude po rodném kraji

Pod Suchým vrchem cestou do Výprachtic

když podél silnic rudnou jeřabiny

znějí za soumraku příchozímu vstříc

královské zvuky hobojů fléten a eolíny

ze starých partesů psaných při světle svíček

po domech betlémských a v jizbách kostelniček

V místech kde stávala možná tvá kolíbka

a kde se před bouří ohnivě zablýská

až stráň ta ze zlata v zeleném návrší

jak snop se rozhoří A pak se rozprší...

A tmí se nad tebou když tma jde brambořištěm

když mléčná po vsi jde a nad smrákavým hřištěm

v živůtku uvízne ztratí se pod ňadrem

nebo když rozhoupe svou oblou závrať v něm

Jak ryby v bystřinách jsou naše životy

u břehů rybář Smrt chystá si udici

Dokud si hrajeme... dokud jak děti vidíme

přes ploty na tu svou medovou venkovskou ulici

na nebe přes vrchy v čas nad len modřejší

jsme mladí... silní jsme

(VÍNO BÍLÉHO VLASU)

Jsi malá Světlá jsi Z vln jsi a šeříků

Na horách z protěže Ve vodě leknínová

Skládám si tvoji tvář z dechu a křemínků

po každé v jiný den Po každé spršce znova

Básník je kazisvět Začíná od počátku

za slovem první verš a s veršem novou řádku

Láska má podobnou svou tvůrčí metodu

od lože ke stolu od lože do hrobu

A pohár k přípitkům a něco do vázy

na lukách kavyl má na pouštích oázy

Má svůj dům Má svůj chléb Má svůj hlad

Má svoje klavíry svůj něžný prstoklad

Má svoje zahrady a parky plné stínů

líbezná zákoutí závoje z mušelínu

Má svoji mladost otáčivou jako kolesa

a má své stáří Svá smutná nebesa

Takovou lásku jsem si vždycky přál

kde bychom spolu mladé víno pili

a plamen z něho aby nás pak hřál

i v letech kdy už ubývají síly

a kdy je moudrost sestrou milování

a kdy je bolest které jsem se bál

jak v starých stromech pouhé větrů vání

vlídný šepot varhan z katedrál...

Jsi malá Světlá jsi Z vln jsi a šeříků

Jsi pole skála mez Jsi každá roční doba

Jsi zlatý leknín na jezeře básníků

Jsi průhledná a čistá jako voda

A láska chutná vínem z bílých vlasů

které svou trpkostí jen zpychlé ošaluje

Budem je spolu pít do konce našich časů

K tomu ať nám na vinici slavíček prozpěvuje

DELFÍNIÁDA

Svět je malý pro filosofa

a veliký pro dětské oči

Je náchylný ke katastrofám

a bláznivý, protože se točí

Žijí v něm lidé jak v mořích delfíni

na jedné planetě z oběžnic kosmu

Ačkoli mají spočteny své hodiny

střemhlav se vrhají odvážně do snů

Se všemi riziky vzletu i pádu

budují města pro člověka

Družicím dráhu a plodnost vinohradům

za strojem určují A stáda vodí k řekám

Bdí nad úrodou

Chrání si studně v dobách žízně

Hlídkují u vod aby nebylo utopenců

A slaví včely Třeba na divizně

Palouky lesní plné mladých srnců

Obyčejní lidé jako my

v hlubinách neobyčejnosti

Jako delfíni nádherní

a jako básníci prostí

HVĚZDNATÁ NOC

Inkoustem přetékající noci

to možná ano Ale hvězd je málo

k zapálení knotu

v mé každodenní lampě

A není pod ní tma jak by se zdálo

podle citlivosti hrotů

nebo ze spektra černé magie

bílého Venušina těla

Na břidlicových deskách

odněkud z hradeb dávnověké Asie

psaly o tom aramejským písmem

ruce osmahlé třpytem skarabea

DOŽÍNKOVÁ

Příroda je těhotná Z psí lásky

podává mi žitný krajíc s medem

Jako hvězdy počítáme klásky

a spočítat je nedovedem...

Na krabaté půdě hoří věchet

už teď bývá sláma samé zlato

Mít tak křídla a moci tak letět

nad sýpkou kde zrn je vrchovato

Mít tak v duši odpočivné prázdno

když je na vsi dožínkový svátek

Za pstruhy se pouštět k řekám na dno

z břehů letních škádlení a hrátek

Příroda je kmínová jak chleba

který doma na ošatce krájím

Ať nám roste dobrých skutků setba

s každoročním žňovým radováním!

OSTROV S DELFÍNY

Voda přelévá obsahy

světélkujíc blankytná

Klaviatura střídá rozsahy

Žádná stanice není záchytná

Cokrát jsem toužíval nalézti

ostrůvek s delfíny

Z rozmaru Jen tak pro štěstí

Pro blízkost krajiny

která i zvíře polidští

jak je tam hluboká

S mnoha poli a bojišti

Beznohá bezruká

Delfín má vlastnosti člověka

je stejně ohrožený

Jeho minulost je také pravěká

Budoucnost jako ňadra ženy

vlnou je měřena

oblostí mořských kamenů

Delfíní samička jak panna je puzena

k průzračným pramenům

v nejhlubším moři mezi oceány

které tato zvláštní ryba zná

Našel jsem ostrůvek s dvěma citolamy

Jsou tam delfíni a voda je zelená

SLITOVNÁ

Těch dobrot co by za nehet se vešlo

té lhostejnosti nikdy slitovné

Řeka kde byl člun a člověk nese veslo

Kdo se topí – ať v ní utone...

Nenechme padnout posledního štvance

který tento názor nesdílí –

Kdo hledá hvězdy ještě ve studánce

a rád má louku s motýly

MALÍŘI BETLÉMŮ

Hoří to v nich jako podzemní ohně

když malují své chudé Ježíšky

rodiče a patrony

švícka a hastroše

plačky s vlňáky

a řemeslníky

Kluky v beranicích

s promaštěnými kožíšky

Hoří to v nich až z toho teplo

jde po člověku

když kreslí betlémskou ves

seník a stodolu

měsíc a zamrzlou řeku

A děti jaké se potkávají ve snu

zdravé a baculaté

ze staré legendy vzaté

téměř skutečné ve svém neskutečnu

Hoří to v malířích lepenkových Betlémů

postav a lidiček

v té předvánoční hodině

za bílých ledových večerů

s krmítky za okny dřevěných stavení

pod Orlickými horami

Doutná to každým tahem štětce

když paleta je žároviště

plné barevných jisker

To v duze šlehají plamínky

pokreslujíce papírové

krutiny

životem lidu

A náhle je tu vše I prosincová noc

v hlubokých modrých Čeřenech

toho svátečního ticha

kdy je slyšet jak padá sníh

jiskření ve zlatých hřebenech

zimního království

hvězd

Snop záře nad Betlémem

plane v půlnoční krajině mé

Znějí housle z podkroví

v pomlce za refrénem

staré milostné písně

V ní rozvoněl se domov

JAK SE POSLOUCHAJÍ POHÁDKY

Nejdříve se zatopí ve světnici

aby byl hlas mléčný jako slonová kost

A když sesednou se děti a utiší se psi

a nad stolem světlo rozprostře svůj chvost

takže je vidět až do sklenic

které se lesknou v skříni

proklouzne slovo jako skřítkův míč

jejž mají v očích jen nejmenší cherubíni

domácí kočky a loupežníci…

Nejprve se zatopí ve světnici

než se tam bájné bytosti vkradou

(nová planeta vzejde nad zahradou)

Těžkou cínovou lžící

pak nabíráme z kouzelné mísy

krupičnou kaši

sypanou čokoládou

VĚNOVÁNÍ

Všechny mé písně

Tobě připisuji

která jsi se mnou šla

hořící ohnicí

Popelem řezavým

sama a naboso

jak chodí nespavost

setmělou ložnicí

když slábne přes půlnoc

pomalé krve proud

a v tepnách pálí sůl

co zbyla po vášni

Všechny mé písně

Tobě připisuji

Jsou srdcem napsané

a čas je dobásní

VÁBENÍ

Vábí mě lidská soudržnost

hluboké city člověka

Závidění a zrady prost

žádnou milost už nečekám

Znám tíhu vlastní rovnováhy

která pomáhá přes propast

Jak oběžnice znám své dráhy

zdevalvované slovo slast

toporným jazykem mluvků

v hantýrce poběhlic

Vábí mě duha dětských knůtků

s půvabem starých pohlednic

nalepovaných v památníku

Ta poezie bez básníků

WALK THIS WAY, HRABALOVO VÝŘEČNÁ ŠTRAMANDO U KADEŘNICE!

Moniko live, jste Fenomén, jak by řek Bořek Šípek

jste abeceda milování i perfektního malování

kdo je na procházkách Váš akademicky výpravný týpek

prozraďte mi v ústní tradici bez večerního odmlouvání

jestli lezete ráda do hor jak pan Yetti

jestli nemáte odpůrce v tempu na velké Kleti

u Krumlova, tam jsou víc než dospělé lekce vyvýšeniny

do Krumlovských zahrad Vás chci brát, jestli máte volno na naše narozeniny

Klark Cent je lepší hodnota než fifty cent, Clark Kent značka jako Vincent

Van Gogh a slunečnice, zážitky od vína, ne vincentky dejte si můj prominent