Včera jsem na ulici zase potkal toho pajdavýho chlápka. Se dvěma zuboženými psisky, myslím si, že ti ukradl všechny úsměvy, a nosí je ve zmačkaný igelitce v podpáždí, měl jsem sto chutí toho vandráka, toho ubožáka vykuchat bajonetem ( jako ten myslivec v pohádce), protože všechny tvoje usměvy přece vždycky patřily mně. Nebo je to jinak? Už jsem držel rukojet bajonetu, ale pouliční kamery mě varovaly. Kulhavej si to mašíroval dál do kopce zamotanej do psích vodítek s mastným flekem na manšestrových kalhotech a s taškou plnou tvých usměvů v podpaží. Začal jsem se kvůli té zrátě litovat, je to ověřený postup jak nic nenapravit, pustil jsem rukojeť bajonetu a zapálil si další startku. Kolem šel opilej Topol, akáty voněly, bylo před bouřkou…

To co mluvíme nejsou slova

Jsou to jen kulisy němých ptáků

Provázky děště toho často

Namluví víc…

Včera jsi mě obětovala jako bůh svého syna

Což by správná matka nikdy neudělala.Manželka ano.

Stojíš u žehlícího prkna a já tuším že už nic nevyžehlím. Tvoje odrostlý vlasy napovídají, že se všichni tak trochu kamuflujeme. Před časem, před sebou, před zrcadlem, za dveřmi, za okny, za stěnami vždy když zůstaneme sami, stůněme převleky. Na příští týden hlásí zataženo, budeš moct doma přepočítat sbírku svých laků na nehty, zaštupovat děravý ponožky a vyprat pomočený prádlo. Já budu vyřezávat pádla a čekat na archu.