Jeden den

 

To dojíždění z Říčan mě jednou zabije. Přicházím do práce, je osm hodin, malá kancelář
pro čtyři lidi. Úterý ráno. Jako v takovém akváriu. Výhled z okna tvoří malý betonový plácek,
kam se nesmí chodit, a horizont končí po třech metrech další budovou.

 

Člověk se nestihne ani nasnídat. Nesmím si psát na jogurty „Moje“, protože grafik si pak
myslí, že jsou jeho. Koordinárorka začíná rozebírat čakry. Včera to byli andělé a v pátek
meditační poloha lotosu. Ve vlaku mi dávala nějaká černovlasá jehovistka web. „Tady máte web.“
Podíval jsem se na barevný papírek, uviděl slovo „bůh tě má rád“ a opáčil jsem jí, že se obrací
trochu na opačnou stranu spektra, pak ztichla, a když jsem vystupoval na další stanici, už se ani
neobtěžovala odpovědět na pozdrav. Já tohle ale právě oceňuju. Je to upřímnější než formálně
pozdravit.

 

      „Dneska pojedeme maximálně tak do píči,“ řekl grafik.

     „A kam bys chtěl jezdit? Není potřeba nikam jezdit, protože uvnitř duše nosíme extázi
a cesty dovnitř, to jsou ty opravdové cesty,“ vyšpulila rty koordinátorka.

     „Jo asi jo,“ rezignoval grafik, podrbal se na nose a věnoval se dál úpravě šťastné úspěšné rodiny
s logem, asi reklama na nějaké sušenky.

 

Dávám si špunty do uší, nasazuju celouzavřená studiová sluchátka a pouštím black metal, otevírám
druhý virtuální přehrávač a mixuju tu skladbu s nějakým postapokalyptickým industriálem. Kombinaci
ladění obou nesouměřitelných stop odhaduji na ideálně disonantní interval malé sekundy. Ani to ale
nepomáhá a budu tady muset vydržet ještě osm hodin, když nepočítám přestávku na oběd,
na který se jako každý den pokusím dostat sám s výmluvou „že ještě musím vyřešit nějaký mejly“.
Jo ještě by se hodily nějaké 3D brýle a odletět nějak do fantasy světa, klidně mezi ještěry, plazy,
barbary Conany, Xeny nebo cokoli horšího. Grafik si pouští z reproduktorů country. Při troše
sebedisciplíny by se mohl stát zpěvákem v nějaké lepší deathmetalové kapele. Když mluví, je zřetelně
slyšet přes celouzavřená sluchátka, industrial hard core techno, blackmetal i špunty v uších.
Vypínám hudbu, vzdávám to.

 

Koordinátorka se zasnila, odtrhla oči od Outlooku a začala citovat Junga:

     „Čtyřicítka je věkem životního poledne, vrcholem kopce, na jehož úpatí se začíná
zřetelně rýsovat silueta krematoria.“

     „To vypadá že Jung jezdil pětkou,“ zamyslel se grafik.

     „Jezdím osmnáctkou, tou je to nejlepší,“ přidal se do diskuse grafik 2.

     Dělám, že neslyším, a píšu ten nový článek a už nikomu nic neříkám. Seberealizace. Zapínám
aspoň chat, žádná z kamarádek na obzoru, jen píše bývalý spolužák, jestli nevím o někom, kdo by
mu půjčil deset tisíc. Ne, o nikom fakt nevím.

 

Rozevřely se dveře a přišel vysmátý sluníčkový šéfredaktor. Usmál se na mě a zeptal se:

     „Jak se máš?“

     „Nemůžu si stěžovat,“ odpovídám mu podle pravdy.

Zadal nám všem práci, s úsměvem se rozloučil a zřejmě za hodinu půjde domů.

 

Právě nám přišla posila, grafik 3, nevěděl jsem, že má dneska směnu.

     „Sem měl navlhlý cigáro měl sem deset kapek na cigáru asi pršelo vole...“ pozdvihnul obočí.

     „Jo, asi pršelo no,“ odpovídám mu. Co na to říct, co na to neříct.

Vrásčitý obličej, načerno přebarvené vlasy, zvláštní názory. Díky brýlím vypadá inteligentně.
Když si je sundá, je to horší. Nevěděl jsem, že se tady dneska všichni sejdeme. Osazenstvo
je plné, stůl plný, počítače jedou všechny. Podzemní město v Metropolis.

 

     „Nevíš, proč si dávám housku do lednice?“ ptá se grafik 1 grafika 2.
     „Aby to vydrželo.“

 

Pauza na oběd. Konečně. Dnes bude „selská hrouda“.

 

Všichni si už vzali kartičky na oběd a peněženky, já ještě sedím u počítače a snažím se vypadat,
že mám hrozně naléhavé práce.

     „Honzo, deš taky na oběd?“ ptá se koordinátorka.

     „Ne, v tarotech mi vyšlo, že mám jít až za půl hodiny,“ usmívám se někam kousek od ní.

     „Proč se mi nedíváš do očí, když se mnou mluvíš?“ vyjekla vyrovnaná jogínka.
     „Protože nedělám věci, které jsou mi nepříjemné, a nejsem za ně placený,“ reaguji asetivně
s manažerským úsměvem a mužnou převahou.
     Udělala před sebou v duchu pozitivní pentagram, otočila se a šla na ten oběd. Grafici naši
výměnu názorů nekomentovali, ale asi jen proto, že ještě chtějí stihnout selskou hroudu, a ne
platit o sedm korun víc za pochybnou minutku nebo strávit oběd jen s hlívovou polévkou a čajem.

 

Syndrom vyhoření poznáte podle toho, že si v práci začnete zakládat adresáře s názvy jako
"vasek-sracky". Nikdy jsem nechtěl práci s lidmi. S klienty si posílám maily, to jde asertivně,
to mi nevadí. Klienti po mně chtějí vždy co nejlepší práci, a tak se chovají normálně. Jenže
člověk musí dělat s lidmi v kanceláři a trávit s nimi čas osm hodin denně. Měsíce, roky. Pak
je to taková malá rodina. Nebo znouzectnost. Nevím. Asi vrána k vráně. Jako v partnerských
vztazích. Buď tam je energie, nebo ne. A když není, podle mě se s tím dá těžko něco dělat.
Ale ono to koliduje. Jednou trochu je, pak ne. Pořád se za něčím ženeme, a to je jediný smysl.
Měníme práci, partnery, hledáme to nejlepší pro sebe a někdy i pro ty druhý. Nevim. Je to asi všechno
o vůli. Nejenom ale. Grafici říkaj, že nepřispívám do státní kasy. Nekouřim – nepiju – nemam auto.
Mně se tady docela líbí. Prachy jsou sice nahovno a práce je nahovno, ale jinak dobrý. Jo a věřím
si vlastní slova a myšlenky. Myšlenky, které nejsou naše, prý se tomu říká obsese. Takže mám
obsese, že je mi fajn? Nebo je to jen nějaká poslední chatrná obrana před viděním (ani už ne
šedé reality) a následným rozpadem života i osobnosti? Vrána k vráně. Jenže některé vrány nemají
podobné vrány. Přísloví a úsloví nikdy neporadí a hodí se vždycky na všechno: líná huba holý neštěstí
a mlčeti zlato. Takhle nám poradí i knížky, filmy i příručky osobního rozvoje.

 

Všichni na obědě. Konečně chvíle klidu. Nadechuju se. Koukám grafikovi na stůl, co to
tam má za malůvky. Koordinátorka mu nakreslila dva rozměry inzerátu. U prvního nakreslila
„ruku s palcem nahoru“ (že jde o aktuální rozměr) a u druhýho „ruku s palcem dolů“ 
(že druhý rozměr nemá používat). Aby to pochopil. Myslím, že tohle se dá docela otevřeně
považovat za duševní bankrot.

     Právě jsem dodělal text pro firmu WTF communication a pravá definice duševního mrzáctví
je smát se grafikům, když chytnou dvacetiminutovou frontu na oběd. Malá připomínka tvého bytí.

     Ačkoli jsem šel na jídlo později, usedáme ke stolu všichni společně. Koordinárorka se mnou nemluví
a neřeší už ani problematiku sedmé čakry. Tak začal mluvit grafik 2, aby řeč nestála, a místo trapného
konfliktního ticha nastává trapná nekonfliktní komunikace.

     „Sem se jednou napil z pet flašky co byla na sluníčku půl hodiny a bylo tam namnoženejch
takovejch bakterií že sem nedošel ani do rybníka a posral sem se.“

     „To je zajímavý,“ pokýval jsem hlavou.

     „Hele potřeboval jsem něco napsat, hele nevíš kde je na klávesnici „ch“?

     „Hned vedle „fň,“ poradil jsem mu.

     „Super, teď to dopíšu, dík,“ oddychl si grafik a zjevně se mu ulevilo.

     „Jo, a já pak budu dělat korekturu, to je taky super,“ usmál jsem se taky.

 

Pustím si „Crossroads“ od Mercyful Fate, oslavím Slunovrat, zajdu do čajovny na nějaký
kvalitní oolong a zítra výpověď. Unáhlená rozhodnutí jsou v životě paradoxně někdy ta nejlepší.
A někdy taky ne. Motat se v kruzích, tančit v elipsách. Jedné věci jsem se kdysi bál. Že až budu
odcházet nejenom z práce, ale odcházet celkově, řeknu si, že to nestálo za moc. Jako velmi
osvobozující cítím, že je mi to už úplně jedno. Esoterička z práce by ze mě měla radost, že už
nepociťuji touhy a závislosti na vnějším světě, a určitě by mi dala jednu ze svých tarotových karet.
Ale ani Ďábel ani Síla, ani Hvězda nefungují. Některé věci musíme jen my sami. I kdyby to stálo
hodně bolesti. Nedostat se do spirály, která znamená vždycky jen gradující se konec. Mezi hlavou
a rukama musí být srdce, bez ohledu na jeho kvality. Konec je někdy novým začátkem. Přiměřená víra,
že něco tady má smysl. Ano, má. Je to taková rovnice. Něco dělej, jdi, nebreč, anebo – chcípni.