Stvořitel

(4. část – závěr)

 

Povídku od začátku si můžete přečíst tady:
http://www.totem.cz/enda1.php?a=334259

 

Tma. Merlin, samojediný. V jiném prostoru, jinde. Tady už mě nedostanou. Tady jsem
v bezpečí.

 

Vcházení do bytí. Tvořím novou Zemi. Oceán, skoro nekonečný. Uprostřed zem. Obloha.
Přístavy s putykami, zahrady s čajovnami, pole, lesy, pláně. A hory. Ty miluju. Hodně hor.
Hory dávají sílu. Odmalička jsem si užil lesy, pláně, řeky. Ale hory jen výjimečně. A horské
potoky. Divoká syrová příroda, tak nevlídná. Je mi zrcadlem. Nová Země bude plná hor,
na jejich úpatích obskurní místa pro poustevníky i pocestné. Metafory prostoru, metafory
času. Chci to tady milovat. Je to jako když malujete obraz. Na černé plátno nicoty. Vzniknou
pak hrany a hroty s vysekanou perspektivou. A – ano, ještě lidé. Androidi – roboti. Rolníci,
duchovní, bojovníci, vládci, umělci. Abych tady nebyl sám. Děti, staří, dospělí, ženy a muži.
Techniky jenom málo, ale nechal bych tu parní lokomotivy, ty jsou krásné. Spoustu kolejí
a oblaka dýmu. Spoustu konkubín, které mě milují. Splnit si všechny sny v tomhle novém
životě. Vládce nad vládci, pán času, prostoru, formy. Lepší než virtuální realita, protože
tohle je skutečnost. Aktualizovaná skutečnost. Nekonečno rolí, které můžu hrát v nekonečnu
převleků.  

 

Loď. Tvořím loď. Pirátská loď. Jsem kapitánem. Posádka třiceti. Jsem vůdce pirátů a na
ostrově u Kontinentu mám svůj hrad. Můj hrad. Ranní káva. Poctivá robusta bez cukru
a bez mlíka. Sedím ve svém hradě s hrnkem kávy a přemýšlím, co dál. Základ je vytvořen,
teď už stačí jen vylaďovat. Mám na to nekonečno času. Nekonečno prostoru je již ohraničeno,
lépe řečeno nekonečno prostoru jsem již ohraničil. Vykolíkoval si hranice. Ono je víc typů
nekonečen, víte... A tak rád pálím mosty. Brát život jako gamesu. Vždyť jsem to tak dělal
doteď. Jen pokračovat. Na levelu Architekta.

 

Provždy padající, prokletý, napříč realitama.

 

Rostu napříč Novou Zemí, nasycuju jí, nasycuju sebe. Vzájemné požírání. Můj svět, můj
hrad, moje moře, můj oceán, mí roboti, mí piráti. Kdekoli se objevím – i na víc místech
najednou – zastavuju a posouvám čas, hraju si s historií, prognózou, já jsem osud všeho,
já jsem světlo i tma, soumrak i svítání. Minulost – přítomnost – budoucnost se slévají
do jednoho rozměru. Napříč vesmírem. Víc světů tvořit nebudu, bylo by to už dostatečně
šílené. Šílené.

 

Život je umělecké dílo a Nová Země je umělecké dílo. Jsem krásou. Řád; ne příroda, ale
zahrada. Jak chci já. Zavírám oči, zavírám oči, jen, co chci jen, co chci. Doprava, doleva,
do stran.

Já jsem kruh. Dokonalý.

 

Anděl s knihou zakrývající si oči! Hned teď. Soumrak a svítání.

Jsem bílý, vždycky jsem o tah dopředu.

 

Merlin vrůstá do svého světa a svět do něj a hvězdné brány jsou jen pohádka.

 

Majda leží ve svém doupěti na boku a snaží se navázat telepatický kontakt. V uvolnění se
propadá – sedí u jezera ve tmě, s Merlinem, oba. Neplač, utřu ti slzy. Psychóza si mě pomalu
hledá, Merline. Propadám se tam do těch míst – sem – čím dál častěji. Něco uvnitř se láme jako
střepy, svět skořápek rozkládající, had u stromu života vysávající jeho mízu a požírající jeho
kořeny. Mohu bez Hada žít? Hned mě zabije Světlo. Není již na všechno pozdě? Není snad
smyslem Světlo i Tma? Barvy zmizely, sotva rozeznávám, posedlá, co z mého já je ještě já?!
Zachraň mě, Merline. Platím vysokou cenu za to, že vidím víc než ostatní. Láska k tobě mě
zachrání? Vrať se mi z těch stínů, ještě tě kus zbyl.. Nemůžu spát už deset nocí, táhne na
jedenáctou. Jak jsem kdysi milovala noci! Tak teď jen píšu zas ty svoje románky. V braku je
ale někdy tolik pravdy – prokletá empatie! Ach vy umělci, jak vlastně necítíte život! Jako by
mi pomalu praskal vaz a rozštěpovaly se kosti a rozkládaly tkáně. Vrať se mi, lásko. Za tebou
i tam. Za tebou i tam. Za tebou i tam.

 

Merlin sedí na trůnu ve svém hradě. Kdo to je, nikoho jsem nezval! Táhni! Žena, kráska
středního věku, upravená, usměvavá.

„Co ty tady, lásko...“ zašeptala Majda.

Merlinova zkřivená tvář vyslovila pár neznatelných slabik, a žena upadla na zem
a rozbila si obličej. Bez pohybu, šedá místnost z kamene, pár pochodní, uprostřed Hradu.

 

Pochodně zhasly. A teď z nich jde něco jiného. Nesvítí, jakoby se z nich něco rozlévalo.
Prostor okolo pochodní přestává být vidět a vymazává se.

„Když budeš plakat, utřu ti slzy,“ zní v hlavě Majdě.

Jaktože nezmizela, uvažuje Merlin. Každý zmizí, když chci!

„Kdo jsi,“ zeptal se ležící postavy.

„Já jsem já,“ nadechla se.

„Já,“ opakovala vyrovnaným hlasem.

„Snad jsem já ještě já.“

„Já.“

Za tebou i do pekla, mihlo se jí hlavou. (Umřu tady.)

„Zajímáš mě. Jaktože jsi nezmizela, když jsem tě vymazal?“

„Mě nemůžeš vymazat.“

„Nebyla jsi stvořena?“

„Nevím, Merline.“

„Odkud znáš moje jméno? Takhle mi už dlouho nikdo neřekl...“

„Merline, pojď to všechno změnit, vrať se se mnou a vzpomeň si. Ty nejsi z tohoto
světa,“ dlouze se zadívala někam za něj. Tenhle pohled je důležitej. Ano, nebo ne.

 

Teď. Teď není nic než teď. Než se časoprostor uzavře. Než se ty světy nerozlučně rozpojí.
Za tebou i sem. Za tebou i sem. Majda podržela svými dlaněmi Merlina na spáncích. „Zavři

oči a možná se probudíš...“

 

Generátor zpětného kódu. To snad půjde. Vrátíme se, ale nepoznají nás. Nezjistí průnik
do prostoru. Všechno jde zařídit a všechno je možný. Někdy. Dnes ano. Merline, máme
šanci, tady přece zůstat nemůžeme.

Merlin otevírá oči, Majda intuitivně programuje na svém laptopu napojeném na
Merlinův batoh. Zpětný kód...

 

Merlinovi se před očima objevuje lavička uprostřed panelového sídliště. Občas tam chodí,
ale jen při jistých příležitostech. Jak miluje tahle místa a zvláštní lidi, jako je Majda. Miluje?
Pár esemesek po ránu a večer, citový život. Někdy míň je víc. Asi. Malý světlo v obrovský tmě.

 

Horizont, nádraží, hory a za nimi oceán. Nádraží mizí po kouskách, stěny budovy sublimují
do fialových par. Přijíždějící lokomotiva se zavlnila a zmizela. Roboti čekající na vlak se
rozpadají na mastný popel, jeden po druhém zleva doprava. Roztrhané billboardy s reklamami,
popelnice na silnicích. 3D prostor degraduje na 2D. Merlin s Majdou jsou nakreslení, jako
v komiksu na papíře, který se přerastrovává do stále nižšího rozlišení. Hory se odmazávají
v řadě jedna po druhé. Obloha bliká pomaleji, mění barevnost jako při destruktivních grafických
úpravách nepovedeného obrázku, mizí z ní hvězdy, které stejně nebyly nikdy víc než plastovými
cirkusovými ozdobami. Slunce se otáčí a z druhé strany je Měsícem. Padá někam do tmy.
Horizont pulzuje a rozmazává se, rozlévající černou tuš. Už není „blízko“ ani „daleko“,
Merlinův svět, jako když teče voda do kanálu, jako probouzení ze sna. Tepat začalo všechno
v různých rytmech, ty se teď slaďují do toho jediného. Velký ručičkový orloj s odpočtem.
Proti hodinám stojí dvě postavy – jediné body multidiagramu, které se nehroutí do sebe.
Velké hodiny rotují okolo sebe samých podle nějaké nepravidelné osy a stávají se těžko
čitelnými. Zmizel i orloj. Rytmus všech věcí se sjednotil a disonuje na různých frekvencích.

 

Merlinova Nová Země se rozpadla a z jejích trosek letí dvě postavy v objetí. Domů.

 

 

 

 

 

          Ilustrace k povídce © Tereza Jobová, 2016