IR A VDĚČNOST (JAN WERICH)

„Povídám, Felixi, jede za námi, uber!“

„Copak jedeme tak rychle? Vždyť…,“ podíval se na rychloměr a hned se opravil. „Safra, šedesátka! Šedesátkrát jedna celá šest, to máme devadesát šest kilometrů.“ Felix vždycky přepočítával míle na kilometry.

Ubral, ale polda na motocyklu už byl za námi, sirénu na plné pecky a oba červené reflektory na řídítkách střídavě blikaly.

Felix zastavil na pokraji betonky, polda opřel čtyřválcového čtyřtaktního indiána o předek našeho vozu, aby nás snad nenapadlo pokoušet se ujet, objevil se zarámován do okénka vedle řidiče a spustil známou píseň: „Mohu vidět řidičský průkaz?“

Felix mu podal vůdčí list, muž jako hora v uniformě silniční dopravní policie státu New York si ho pročítal, zvedl modroučká očička v zarudlé irské tváři na Felixe a pravil:

„Lékař! To tak pospícháte do špitálu, nebo na hřbitov?“

Vyjmul blok, vyplnil patřičné rubriky a podával Felixovi. S úsměvem dodal: „Jako lékař byste měl zvlášť dobře vědět, že jezdit rychle je nebezpečné. Proto je tu limit čtyřicet mil, a ani o jeden inč navíc.“

Felix se pokusil také o úsměv: „Kolik to bude stát?“

To asi neměl říkat, protože silniční anděl se zasmušil a utrhl se: „To vám poví soudce ve středu v osm ráno v River Head.“

„Já ale nemám čas…“

„Tak si ho uděláte. Ty časy už jsou pryč, kdy jsme vybírali pokuty na místě, příteli. Leckterý bohatý povaleč jel jak blázen, jen aby ukázal holce, že má na pokutu! Ve středu v osm v River Headu, to je okres, kde jste se dopustil silničního šílenství, soudce vám vyměří pokutu a na cestě domů můžete přemýšlet o výhodách pomalé jízdy.“

„Poručíku,“ začal Felix, ale polda ho okřikl, aby si nechal povyšování, a s kamennou tváří poslouchal Felixovy lamenty, že jedeme na ryby až do Hampton Bays, že máme oba málo času a volných dnů velmi vzácně, že on má službu v nemocnici a ve vlastní ordinaci, a ženu, a děti, a já že jsem tady otrok svého povolání, ani neřekl jakého, a že právě dnes a zítra bude počasí na ryby, a proto že pospíchal…

Při prvním pokusu nabrat dech na další polehčující okolnosti irský obličej se pohrdlivě usmál a procedil: „Ve středu v osm. Ale přesně, jinak by vás předvedli.“

Popošel k opřenému indiánu, nasedl, nastartoval, s profesionální bravurou obrátil jako na čtyráku a chystal se vracet na své stanoviště. Jenže Felix byl rychlý, vyběhl za ním, postavil se mu do cesty a něco mu povídal. Neslyšel jsem ve voze, oč šlo. Bylo to jako němá groteska. Felix něco tahal z kapsy. Peněženka! Jen aby ho nechtěl takhle podplácet, blesklo mi hlavou. Felix něco hledal, probíral různé papírky a hadříky, které skoro každý mužský mívá v tašce a neví ani proč, teď to našel, podal poldovi. Ten si to čte, směje se, podává Felixovi ruku a potřásá, něco říká a pořád potřásá, pak Felixovi něco poplácá po rameni, otáčí motocykl a popojíždí naším směrem. Felix běží přes silnici, obíhá vůz na mou stranu, otvírá dvířka: „Poposedni za volant, nezdržuj, honem, budeš řídit, ty ten vůz líp znáš! Ještě štěstí, že jsem měl tu fotografii u sebe.“

„Jakou fotografii?“

„Jeď za ním, já ti to povím.“

Muž na indiánu se ohlížel, a když spatřil, že vyjíždím, pěkně se v sedle uvelebil a začal se vzdalovat.

„Drž se těsně za ním!“ To se snadno řekne. Ta mašina pod poldou měla akceleraci jako podtočený film. Upaloval, jako kdyby ten motocykl ukrad. Ručička na rychloměru se chovala jako ručička manometru přetopeného kotle, jen jsem na ni letmo mrknul a viděl jsem, že se blíží k osmdesátce a nehodlá se zastavit. Muž na indiánu spustil sirénu, předjížděli jsme a vypadalo to, jako kdybychom ty předjížděné potkávali, šmrrnc, šmrrrnc a byli daleko za námi v zrcátku. Betonka se proměnila v prudce ubíhající pás...

„Člověče, osmdesát sedm mil, to máme, to máme…“

„Nech si to, nebo uberu!“

„Nesmíš, to by byla blamáž! …To máme sto devětatřicet! Zhruba!“

Než to vypočetl, už to ukazovalo přes devadesát, ale to už ten chrysler pracoval vším, co měl. Držel jsem se volantu a připadal jsem si tak trochu jako opička na flašinetu ve starém Chaplinově filmu.

Kolem se mihla tabulka River Head 10 mil. Sláva, říkal jsem si, deset mil a pak ve městě musí ten chlap ubrat!

Předně, těch deset mil jsme utli, než jsem si to pomyslil, a pak za druhé, ani ho nenapadlo ubrat. Přidal na siréně, ječela nahoru dolů, nahoru dolů, vozy všeho druhu se uklízely na strany ulic, na křižovatkách naskakovaly zelené, a kde blikala žlutá, tak leknutím zhasla.

River Head mi připadal jako domečky navlečené na šňůrce, které někdo rychle táhne kolem koutků mých očí, obyvatelstvo jako hejno, které se rozprchává, a tuhle chvilku si Felix vybral k tomu, aby mi vysvětloval, proč se to všechno děje.

„…a neměl prachy. Kluka mu nechtěli nikde vzít do nemocnice, a hořelo to. Hrozilo to perforací slepého střeva, tak jsem se dopálil, dovezl jsem kluka do…“

Gumy řvaly, jak jsme řezali poslední zatáčku na periferii města, a zase dál po betonce.

„…a dopadlo to dobře. Já mu nic nepočítal a to lůžko jsem taky zaplatil. Byl to takovej roztomilej kluk, zrzavej jako jeho táta…“

„No dobře, proč ale můžeme najednou jet jako blázni, co s tím má co…“

„Ten táta je bratr tohohle poldy a ten kluk je jeho synovec.“

„Jaks na to přišel najednou?“

„Jak podepsal tady ten blok. O´Sullivan. Napadlo mě se ho zeptat. Ze začátku mi nevěřil, ale ta fotografie s klukem na posteli ho přesvědčila.“

Vylovil z kapsy obrázek a začal jej popisovat.

„To je jeho táta, podobnej tomu poldovi jako bratr bratru…“

„Nech si to, něco se děje.“

Přejížděli jsme most nad jinou betonkou, malinko do kopečka, pak mírně opět dolů a muž na indiánu ubral, narovnal se a zvedl ruku.

Pomalu jsme ho dojížděli, až jsme zastavili po jeho boku.

Opřel motocykl o sloup se služebním telefonem, už ne o předek vozu, jak jim opatrnost velí. Objevil se v okénku a podával nám ruku dovnitř.

„Konec mého obvodu,“ pravil. „Můžete jet stejně rychle dál, já odtud zavolám kamaráda, co má službu, a on vás povede svým obvodem. Abyste byli brzo na rybách!“

Ujistil jsem ho, že přece jen tolik nepospícháme.

„To je na vás. V každém případě, doktore, kdybyste někdy tady na Long Islandu nebo ve státě New York měl nějaký trabl, ukažte tu fotku a řekněte, že O´Sullivan za vás ručí.“

Pokud jsem ho viděl v zrcátku, jak telefonuje, jel jsem jako tajfun ďas, kvůli hrdosti. Za první zatáčkou jsem však zmírnil do předepsané rychlosti a ještě trochu pod ni.

„Poslouchej,“ po chvilce řekl Felix, „ten vůz nějak cuká, nebo necuká?“

„Cuká,“ pravím, neboť se mi roztřásla noha na pedálu.

IAM: „LE DRAGON SOMMEILLE“ (= ZÁKAZNÍK DRAK, KTERÝ JE TAK OMRÁČEN TĚMI REKLAMAMI NA ZBYTEČNOSTI DNEŠKA, ŽE SPÍ A PRODEJCE DOSTANE NA FRAK, NEBOŤ HO TREFÍ CENOVÝ I ZENOVÝ ŠLAK MÍSTO KÝŽENÉHO ŠLÁGRU)

Draka, já uvidím draka, ale ty mi nevěříš!

(hláška z dětského filmu Walta Disneye „Peter et Elliot le dragon“)

Drak... drak...

drak... drak...

drak... drak...

(…vrhající hvězdice po obloze bez otrockých frází vlasatice komety SHURIK'N CHANG-TI)

Drak, na obzoru je drak

posílá ohavné vlny ze svého souhvězdí

symbol zla a ďábelských úmyslů

ztělesňuje stín a jeho vládce

temná stránka rozpolcenosti

tento zvuk vypovídá jen ticho, nic víc

šíří svoji sílu zla

vyživuje bez přestání víru fanatiků

osedlaný mystickými rytíři Apokalypsy

krutý strážce perly čistoty a nevinnosti

ze zahrady 6 nebezpečí nemravnosti

jeho dvoubarevná krev, rozeznání protikladů

odráží také nesoulad mezi Vesmírem a Zemí

a současně je zvířetem na moři i na Zemi

přesto není o nic méně často v „suterénu" černozemě Matičky květin a stromů, rovněž jako na Nebi

má za svůj byt celou Galaxii

a za terén na hraní Sluneční soustavu

žluč hada svinutého ve stínu jej probudí

neboť drak spí ve snu, který je jeho pelíškem

Drak, drak

(Filip Fragione, draky poleká, s draky pohne jako s omeletou Don Corleone, AKHENATON)

Drak, drak, podstata mého žargonu

plave v mojí duši jako losos v jezeru

spí, zlatá severní polovina se najednou vynořuje

aby putoval na jihovýchod do Zlatých hor

o půlnoci mu měsíc otevírá oči

proniká ven ze svého těla v chlupech z modrého hedvábí

dívá se na nebe, roztahuje křídla

navštěvuje království, které je opravdové

krajina ubíhá kolem, někdy se zastaví

aby pohlížel na svět z vrcholků hor Libanonu

Existuje? Plaz žije mezi nebem a zemí

kde žije finta pro filuty, záhada pro materialistické duše bez informace, nahoře bez

potom obnoví svůj křišťál

na konci paradoxního spánku

vše je dokázáno, boje, které bojoval

v noci, ve které statečně zvítězil

před umíráním neexistuje úsměv

pro zvíře, které se nikde neschová

protože drak spí ve snu, který je jeho pelíškem

Drak, drak

(SHURIK'N CHANG-TI)

Drak, drak, na rytině, na erbu

z negativní osobnosti vyrytá sklenice

pohybuje se rychleji než boží světlo

hasí nejdříve všechny ohně pekla

vyzbrojený s tesáky touhy a s drápy nenávisti

obrněný egoismem a nezdravými myšlenkami

buduje si hnízdo na zemi věků a přetváří naše sny

do trapné noční můry, uskutečňované na křídlech pomatených lží

s hordami nám předvádí vítěze

hrdina Lucifera křičí, burácí, kymácí se, jak dýchá

z ješitnosti a namyšlenosti

on, který peláší po oblacích a nemá dobré úmysly

pojídá duše a koupe se krvelačně v ubohoučké krevní lázni

a nikdy nepoznal hlad, dokud nezačal

je to on, komu tak často platíme za zločiny

ale nerozdává žádné dárky chytrým lidem

pohádková bestie a kouzlo sentimentu

ve skutečnosti je na tomhle závislý

protože drak spí ve snu, který je jeho pelíškem

Drak, drak...

(AKHENATON)

Drak, drak, na rytině, na erbu

z pozitivní osobnosti o poznání lépe vyrytá sklenice

výtažek výtažků, nektar nektarů

vůně vůní, ve světě hektarů a hektarů

z mozkové domény

živené na druhu obrovského objevu

někdy si přeje jen, aby mohl procitnout

v duchu probuzení jeho bytosti

totožnost, nechápavost, museli byste příliš dlouho citovat

jen jestli draka udusí věčnost

prázdná bedna je pouze prostředkem na kemp

bytí je obálka uvnitř prázdná

váza bez květiny, hodinky bez času

bolest bez slz, člověk bez srdce

a já se modlím, aby ho mohl odklidit nebo odplevelit zahradník do temnoty

duchové bez draků jsou smutně oslavovány

aby domov nemusel být nikdy opuštěn

já řídím svoji mystiku

protože drak spí ve snu, který je jeho pelíškem

JEDEN S TLAPIČKAMI A GRÁCIE BEZ GRÁZLŮ (SUZANNE THOMAS LAWLOR)

O Gracii se u nás doma mluví jako o „nejhodnější kočičce pod sluncem“. Představuje polovinu kočičího páru, který spokojeně mával naší domácností pěkných pár let. Druhým členem tohoto tandemu byl Graciin bráška Jirkus. Před nedávnem nás ale opustil – odpočívá teď na svém oblíbeném slunném plácku na zahrádce.

Z těch dvou vstoupila do mého života jako první Gracie. Kočka mé kamarádky měla koťata a já se dovolila neprudérního manžela, zda bychom si jedno nemohli náhodou osvojit. „Ale ano, vždyť je to fenka jako fenykl a dražší než fenik pro Ericha Honeckera v trabantu s vejfukem – takže jo, můžeš si pořídit kotě, anebo dítě,“ odpověděl na férovku na fenyklovku.

Jeho odpověď mě dopálila. „Já mohu mít suverénně oboje!“ prohlásila jsem.

Jenomže manželova slova se ukázala jako prorocká. Když jsme se o deset let později rozcházeli druhého ledna v osm hodin ráno po rozcvičce a po snídani, byli jsme stále bezdětní lidumilové (no tak možná sci–fi). On zůstal bydlet v domě, já se stěhovala jinam na lepší adresu – i s Jirkusem a Gracií.

Své báječné první koťátko jsem si tehdy vybrala ajn cvaj. Vypadalo jako mrňavá kupička šedě pruhované srsti uprostřed spokojené kočičí famílie. Zvedla jsem je a přidržela si je u obličeje – a když mi vzápětí přitisklo čumáček k tváři, byla jsem ztracená, nebo lépe znovunalezenecká, znalecká.

Jirkus cirkus se k nám však dostal jiným způsobem. Pár týdnů poté, co jsem přinesla Gracii domů, jsme s manželem odjížděli na dlouho plánovanou dvoutýdenní dovču do Grand Teton. Bála jsem se nechat kotě doma bez dohledu, ale nechtěla jsem je vytrhnout z prostředí, na které si právě zvykalo, mňoukalo, předlo a moc horké Marilyn Monrœ sexy appealy foukalo. Nakonec jsem přesvědčila dvě své kamarádky, které také s úspěchem chovaly kočky, ať mi tedy dohlédnou na Gracii – a aby ji nejen krmily, ale vždy si s ní také pohrály kočičí poker postřeh. Jenže – přestože se střídavě objevovaly v našem domě každý den a pokoušely se kotě zabavit – Gracie trpěla osamělostí. Kdykoli ji přišly nakrmit, kvílela a bědovala natruc, takže bylo evidentní, že není teď a tady odvázaná.

Moje kočičí pečovatelky, zběhlé v řešení krizové situace, zosnovaly plán. Rozhodly se, že si vypůjčí jednoho z Graciiných sourozenců, kotě ze stejného vrhu, aby jí dočasně dělalo kumpána v kočičím esíčku v rukávu. Navštívily majitelku koťat a vybraly mourka se zrzavými a bílými proužky – zdál se jim z celého vrhu nejroztomilejší jako Jan Zrzavý v Bretani na exkurzi, když ještě neobdařil Sonety Shakespearovy svou exkurzívou. Donesly ho Gracii. Jelikož se kocourek měl stát jejím partnerem in kryme, nikoli postrachem na Krymu, kamarádky se rozhodly, že ho pojmenují cirkus Jirkus (podle skafandru na vandru Jurije Gagarina a navíc jako bonus podle dvojky ostřílených komiků George Burnse a Gracie Allen). Když jsme se vrátili z dovolené a viděli ty dva, jak spolu, svinuti do jednoho smyslného klubka, spí v křesílku pro hosty, věděli jsme, že není cesty zpět.

V příštích dvaceti letech jako moudrý rada Dvacátko pro 20 let soužití bez soužení nechal CJ svou sestřičku, aby byla mastermind jejich duchovnímu i duhovému pruhovému páru libov(oln)ému. To, co mu chybělo v takzvané inteligenci, vynahrazovala jeho povaha sympaťáka s přívětivou povahou. Mezi Jirkusovy cirkusovy úkoly patřilo obsazovat lidské klíny, vrnět, přivírat oči a být tak hezký a roztomilý, že se nasere Miloš Forman i Mareš Leoš, že lidské bytosti kolem něj vydají mnohem víc kočičích dobrůtek, než je běžná porce za den praxe. Gracie měla na starosti veškerá rozhodování, zdravení dobrý jitro, dobrý odpoledne, dobré stmívání až do půlnočního překvápka, péči o bezvadnou (ne bezvládnou) hygienu kožíšku svého i CJ a upomínání páníčků, že nastal čas krmení anebo že je třeba otevřít dveře ven. Uléhali s Jirkusem cirkusem stočeni jeden k druhému tak jistojistě, že vytvářeli jakýsi jin a jang z teplé srsti, což jim pomáhalo snášet i ty nejstudenější zimy v Iowě. Tedy alespoň do doby, než jsem je odvezla do sluncem zalité Kalifornie prozatím bez hranic s Mexikem.

Z Iowy jsem se přestěhovala do svého rodiště v Bay Area. JC s Gracií jako Antoine de Saint–Exupéry s Francií se na nový domov adaptovali bez vzdorování. Tehdy na sebe Gracie vzala ten nejdůležitější úkol: dohlížet na citové potřeby všech zainteresovaných členů jedné domácnosti i jejich hostů. Kdykoli byla ochotna na zavolání přiběhnout a poskytnout útěchu, shit happens, zítra je taky den, nevzdávej se bez reformy a reformace jako Martin Luther i Martin Luther kocouří King. Zvládala návaly slz na utrápených tvářích levou zadní tlapičkou, držela, když její lidé podlehli potřebě někoho pevně obejmout a rozdávala jako Betty Boop polibky na prsty i na tváře. Po čase to byli hlavně moji rodiče, kteří – jak stárli – začali její pečovatelskou roli oceňovat s chutí seniorské Báby Radnické. Občas Gracii najdu, jak se tísní s mým starým fotříčkem v křesle – leží mu na rameni a oba přitom spí. Jednou se mé nevlastní mamce Joan udělalo během vánočního oběda nevolno, že si musela jít na chvíli dát dvacet do ložnice. Gracie okamžitě cupitala za ní, hupsla na postel a dělala jí společnost, zatímco my ostatní jsme u stolu dojídali sváteční pokrm (Jirka Slíva by to ilustroval nadneseně a kaloricky neomšele jako želé pro Ernesta Hemingwaye u talíře pro starce na chmelu, kdoví zda na Kubě, jako želé na hubince). Gracie je zkrátka kočka, na kterou se můžete spolehnout, a své povinnosti plní s užitečným scénářem bez nářku.

Nejjasněji se to ukázalo tehdy, když to s cirkusem Jirkusem začalo jít z kopce. Náš bravurní pan kocour byl vždy velmi teplomilný – nic nemiloval víc než vyvalování svého body talk na sunny takt. Byla to jeho vášeň. Jediný zádrhel spočíval v tom, že JC měl růžovoučký nosík – a já bohužel nevěděla, že je třeba chránit ho před UV zářením. Když bylo kocourkovi čtrnáct, udělala se mu na čenichu jakási flekatá skvrna – a nemizela sama od sebe. Byla to rakovina kůže. Příští čtyři roky jsem CJ pravidelně brávala k panu doktorovi MVDr. i CSc., který mu vypalováním maligního flíčku držel rakovinu pod dohledem.

Kdykoli jsme se vrátili jako východiska z veterinárního zdravotnického střediska a já vypustila na svobodu JC, ještě napůl omráčeného po zákroku, z přepravky, Gracie ho vždycky okamžitě přispěchala uvítat. Sotva si ten kocour lehl na lůžko, ona se soucitně stočila kolem něj a začala ho utěšovat a něžně mu upravovat kožíšek (Akhenaton by na jeho počest složil další soucitný verš, další trik o dva roky mladší Pavel Kožíšek). Každé srdce tálo při pohledu na všechnu tu lásku nebeskou na půdě kalifornské zemědělské, kterou Gracie svému kulihráškovi projevovala, na to, jak ti dva si rozuměli. Nikdy se nekousli, nikdy nesoupeřili o nadvládu – sedávali jednoduše bok po boku nebo spolu leželi, tvoříce jedinou chlupatou legendu zvanou přívětivost.

Pak však CJ začaly vynechávat servis ledviny. Věděli jsme, že se čas, který s námi tento frajer trávil, schyluje k velikému finále. Každý den jsem svému mourečkovi děkovala za to, co pro mě podniknul – a on v noci zalézal pod mé intimní přikrývky, což nikdy předtím neměl v úmyslu, a tam hlasitě jako Chuck D. předl, jako by chtěl dát na srozuměnou, že jsme v jedné souvislé pointě oba dva namočeni. Jedl teď jen bezvládně, a Gracie, jako by nebyla ochotná nechat ho ani chvilku samotného, opouštěla vzápětí svou voňavou přesní–dávku. Přesunula jsem jí misku do ložnice, ale i tak jsem si dělala vrásky, že ani jeden z nich neholduje přesnostem mlsu pro kočičí jazýček dost.

Jednoho rána se cirkus Jirkus, který už několik dní spolkl sotva sousto, vykutal z pokrývek – a najednou ho přestaly poslouchat tlapičky. Nebyl schopný catwalk a zdálo se, že má bolesti.

Je to tady, problesklo mi mojí šedou kůrou mozkovou. Zatelefonovala jsem naší veterinářce. Když jsem se s ní domluvila, že přijede kocouřího ťapkina uspat, vzala jsem kocourka do náruče a odnesla ho do zahrady. K mému úžasu se postavil na roztřesené nohy a vydal se na své oblíbené místo – tam, kde slunečním paprskům nestálo nic v cestě a kam přes den dopadaly co možná nejdéle.

Brzo nastal čas vzít CJ zpátky dovnitř. V ložnici jsem ho položila na lůžko a Gracie, která ho všude provázela, vyskočila za ním. Seděli tam spolu na své elektrické dečce, tváře obrácené ke dveřím; Jiříček zavřel očka jako kočka a mělce předváděl svůj dech. Gracie se k němu pevně tiskla. Ponořila jsem obličej do jeho kožíšku a šeptala mu poslední slůvka.

Veterinářka přijela a já ji zavedla k pacientovi. Ve chvíli, kdy vstoupila, obě kočky jako by věděly, co se bude dít. Okamžitě se k ní otočily zády, drze, voprskle, a když se JC znovu usadil, Gracie si lehla napříč přes jeho tělíčko. Lékařka ještě chvíli počkala, než jsme se rozloučili adie.

Překvapilo mě, jak rychle to proběhlo. Když jsem však pocítila, že CJ odchází na onen svět, sesypala jsem se. Zaplavila mě taková vlna žalu, až jsem se rozvzlykala – nasucho, bez slz – tak, že jsem po chvíli jen bolestně lapala po dechu… Nemohla jsem to zastavit.

Za normálních okolností by ke mně Gracie okamžitě přiklusala. Teď ne. JC byl pro ni majestátem. Znovu a znovu ho olizovala a nepřestávala s tím ještě asi tak hoďku. Když jsem pak cirkusovo Jirkusovo tělíčko zvedla, bylo teplé od zahřívací dečky a mokré od Graciiny poslední rozlučky – sbohem. Zabalila jsem kocourka do kusu bílé hedvábné látky a odnesla ven do zahrady. Vykopala jsem jámu na jeho oblíbeném slunečném pozemku. Když jsem ho pohřbila, položila jsem nahoru velký bílý kámen, jehož obrys připomíná tvar srdce – našla jsem jej na jednom z dřívějších výletů za poznáním, co je vlastně důležitá frakce v životě. Dodnes označuje místo, kde navždy odpočívá můj milovaný společník.

Během několika dalších měsíců po CJ smrti přicházely na Gracii často mizerné chvilky, kdy bez zjevné příčiny začala kvílet a bědovat. Dokonce, i když jsem k ní přiběhla, neustala ve svém nářku. Někdy se to stávalo během dne, ale mnohem častěji v přítmí noci – pak takhle normálně tichá kočička bloumala po chodbách v domě a ozývala se pronikavým nářkem, jako by se snažila přivolat JC zpátky.

Je to už rok, co nás CJ nechal svému osudu jako pozůstalé. Gracii bude druhého června (den po narozeninách Marilyn mourek Monrœ) ztepilých jednadvacet let. Veterinářka o ní prohlašuje, že vypadá pořád jako kotě ze žurnálu. Moje šedá Marilyn – na rozdíl ode mne – určitě zná tajemství, jak si uchovat krásu. V noci teď spává se mnou, dělíme se o sny. Choulí se na polštáři poblíž mé hlavy, intuice, studnice nápadů, což dříve dělával jenom JC – od té doby, co už s námi není, vypěstovaly jsme si nové návyky na švandu.

Některé dny mívá Gracie sípavý dech. Vždycky se jevila být subtilní – a teď vypadá dvojnásob křehce jako váza ze starobylé Číny. Vím, že nastane doba, kdy léky od veterinářky, sestřina homeopatika ani moje MODLITBY už nebudou dost NALÉHAVÉ, aby milou Gracii udržely po mém boku. Přijde čas, kdy se „nejhodnější kočička pod sluncem“ vydá za CJ a přivítá se s ním těmi svými něžnými pusinkami, Pussy Cat. Než se tak stane, připomínám jí, že její práce ještě není u konce. Bůhví proč tomu tak je, ale navzdory všemu trápení, kterým každý z nás v životě projde, my lidé spolu stále nedokážeme držet společnou basu i violoncello. Moje sladká kočičí kámoška je pro mě živoucí upomínkou, že bych se o to měla snažit – se vším citem, který je mi od Pánaboha nadělen, pro buy nothing day po pětadvacáté už bezplatně propůjčen.