HUBERT OPPERMAN – POMNÍK PRO SIRA HUBERTA

Australské město Rochester připravilo k devadesátinám svého rodáka, legendárního cyklisty a oblíbeného politika, dárek vskutku netuctový. Odhalení pomníku. Málokomu se povede, aby byl přítomen odhalení vlastního pomníku. Siru Hubertovi Oppermanovi bylo dopřáno se tohoto okamžiku dočkat, a zaslouženě. Jeho život byl naditý nápaditými aktivitami, doslova překypoval vitalitou, nechyběla mu vyšší inteligence ani příkladná morálka. Hodně toho zmohl a nejen ve sportu.

Kořeny rodu Oppermanů sahají do Německa. Hubertův dědeček se vystěhoval v roce 1853 do Austrálie a Hubertův táta byl dobrým cyklistickým závodníkem, takže neměl nic proti tomu, aby se také syn upsal tomuto sportu. Pro Huberta však nebylo rozhodování snadné, neboť výborně běhal střední tratě, v plavání tak snadno zahanbil své vrstevníky a byl vášnivým hráčem kriketu i fotbalu. Snad převážilo to, že v patnácti letech absolvoval v Melbourne cyklistický křest ohněm, handicapový závod na dvacet mil. Talentovaného hošíka si všiml trenér a manažer Bruce Small a pod vedením tohoto uznávaného odborníka brzy zazářila Oppermanova hvězda na cyklistickém nebi. Již jako dorostenec byl nejlepším amatérem své země a v osmnácti letech začal závodit mezi profíky. Také zde rychle vynikl a po roce 1924 získával jeden titul mistra Austrálie za druhým, jak na dráze tak na silnici. To už měl v cyklistickém světě jméno a všichni ho znali pod přezdívkou Oppy.

V roce 1928 odjíždí s několika dalšími závodníky na zkušenou do Evropy, kde chtěl prakticky studovat taktiku cyklistických závodníků starého kontinentu. Ředitel Tour de France, Henri Desgrange, angažoval exotickou skupinku ze země klokanů pro svůj věhlasný závod, ale ti v Tour postupně odpadli. Málo početná australská ekipa se slabým zázemím neměla šanci proti zkušeným evropským týmům. Úspěšnější byl Oppy ve známém závodě Paříž – Brusel, dlouhém 366 km, v němž podlehl až ve spurtu belgickému mistru světa na silnici Ronsseovi. Vše si ale vynahradil v klasickém závodě Bol d´Or na pařížské dráze Buffalo, když za 24 hodin ujel za vodiči (střídaly se dva trojsedadlové tandemy) 950,06 km a suverénně zvítězil o 106 okruhů (!) před druhým v pořadí. V jízdě však pokračoval a vytvořil světový rekord na 1 000 km časem 25 hodin, 19 minut a 36 vteřin. Očití svědci tvrdili, že po tomto téměř nadlidském výkonu sesedl Australan z kola poměrně fresh. Pařížský sportovní časáček L´Auto (předchůdce renomovaného sportovního listu L´Equipe) pasoval Oppermana na nejlepšího sportovce roku a žurnalisté nešetřili superlativy – australský zázrak, lidská mašina, osmý div světa.

Bohatší o evropské zkušenosti se vrací domů a vítězí v závodech Sydney – Melbourne (912 km) a Kolem Tasmánie (486 km). Dlouho se však nezdržel a v roce 1931 se opět vypravil do Evropy. V závodě Lyon – Ženeva – Lyon byl první s náskokem osmi minut, v Tour de France končí dvanáctý a jeho chvíle přichází při téměř 1 200 km dlouhém non stop závodění Paris – Brest – Paris. Téměř padesát hodin v sedle kola, dvě noci ve světlech reflektorů doprovodných vozidel. Oppy uháněl obklopen firemními týmy a pro jednotlivce nebylo lehké vyrovnat se s nástrahami nejtěžšího jednorázového cyklistického závodu světa. Při každém pokusu o únik byl ihned obklopen zlatomodrými trikoty proslulé stáje Dilecta, světlemodrými dresy závodníků družstva Alcyon nebo rudě oblečenými jezdci týmu Genial Luzifer, ale jejich útoky musel odrážet sám. Všichni společně pak bojovali s únavou a nedostatkem spánku. Sto kilometrů před Paříží se Oppy pokusil o únik, který mu vynesl tříminutový náskok před soupeři. Neudržel ho až do cíle a při dojezdu to byl boj loket na loket. Opperman nakonec zvítězil o dvě délky kola před Belgičanem Leonem Louytem. Ke zdolání 1 186 km dlouhé tratě potřeboval 49 hodin, 23 minut a 30 vteřin, čímž polepšil rekord z roku 1911 o celých padesát minut. Jeho žena Mavys s ním prožívala toto grandiózní vítězství v Paříži. Když se spolu vraceli do Austrálie, přivítali je tam bezmála jako královský manželský pár.

Velkými dny Oppyho byl 23. a 24. květen 1932, kdy na velodromu v Melbourne překonal světové rekordy v jízdě za motorovým vodičem jako na běžícím pásu: na 12 hodin (786,361 km), na 16 hodin (1 028,81 km), na 24 hodin (1 367,968 km) a na 1 000 mil (1 609 km), které zmáknul za 28 hodin, 55 minut a 39 vteřin. Takovou skvělou rekordní sérii po něm ještě nikdo nezopakoval.

Oppermanovu třetí evropskou cestu v roce 1934 motivovala účast v závodě napříč Anglií, známém pod názvem Land Ends – John O´Groats. Stal se britskou obdobou závodu Paříž – Brest – Paříž, jenže svojí délkou 1 394 km francouzský non stop ještě předčil. Startoval se v Land Ends, nejjižnějším mysu ostrova, a cíl byl v John O´Groats, na nejsevernějším výběžku Skotska. Oppy znovu potvrdil, pokolikáté už, že je cyklistickým zázračným dítětem. Bezpečně vyhrál v novém traťovém rekordu 57 hodin a 3 minuty, v čase o šest hodin (!) lepším, než byl stávající rekord. V následujícím roce zůstal ještě v Anglii, kde překonal pěknou řádku britských a australských rekordů.

Po návratu dominoval v závodě Brisbane – Sydney časem 47 hodin a 10 minut, jenž byl opět rekordním. Největší popularitu a obdiv celé země mu však přinesl výkon z roku 1937, při němž zlomil rekord v jízdě „Napříč Austrálií“, z Fremantle do Sydney, od západního pobřeží k východnímu – 4 854 km. Při tomto dobrodružném podniku byl Oppy v sedle 13 dnů a 10 hodin, jízdu přerušovaly jen nejnutnější přestávky ke kratičkému spánku. Zlepšil tak rekord svého krajana Billy Reada z roku 1935 o plných pět dnů (!), osm hodin a jedenadvacet minut. Pro ilustraci náročnosti pouze jeden údaj: během jízdy teplota kolísala od mínus 3ºC po plus 45ºC. Na regulérnost rekordní jízdy dohlíželi funkcionáři australského cyklistického svazu, kteří doprovázeli Oppermana v automobilu s obytným přívěsem a zároveň oficiálně měřili čas.

Skvělou závodní kariéru profesionálního cyklisty ukončil Opperman v roce 1940. S početnými příznivci se rozloučil víc než důstojně, světovým rekordem na dráze v jízdě na 24 hodin bez vodiče – 787,489 km. Bilance jeho cyklistických úspěchů je přebohatá. Pokud sportovní statistikové dobře počítali, tak jen světový rekord překonal osmapadesátkrát a britských či australských národních rekordů a mistrovských titulů bylo na stovky. K tomu vavříny z nejprestižnějších vytrvaleckých závodů a dálkových jízd na silnici i na dráze. Hubert Opperman je dodnes považován za nejlepšího cyklistu–vytrvalce všech dob.

Oppyho obliba mezi krajany, pro něž byl málem australským národním hrdinou a k níž přispívala i jeho přátelská, nenucená, skromná výchova, ho přivedla na politickou dráhu gentlemana diplomata. Trvala přibližně stejně dlouho jako ta cyklistická – dvě desítky let. Opperman působil dlouhá léta v parlamentu a několikrát usedl i do ministerského křesla – jako ministr pro vystěhovalectví a ministr pro lodní dopravu a transport. Působil také v diplomatických službách, naposledy ve funkci vysokého komisaře pro Maltu. Huberta Oppermana po celý život provázel velmi kvalitní smysl pro fair play, což v profesionální cyklistice ani v politice nebývá běžné. Za jeho zásluhy o Commonwealth (Britské společenství národů) ho v roce 1969 anglická královna povýšila do šlechtického stavu s právem užívat titul Sir.

Ještě dlouho po sedmdesátce vyjížděl sir Hubert na kole a ve svém melbournském bytě vyhradil čestné místo závodnímu bicyklu značky Malvern Star, jeho nejoblíbenějšímu. V třiasedmdesáti letech dokončil rukopis autobiografického vyprávění, které pod titulem Pedals – Politics and People vydalo nakladatelství Haldane Publishing Co. v Sydney. Objemná kultivovaná publikace má 511 stránek a množství nezapomenutelných momentek na fotografiích. Bylo nač vzpomínat.

HUBERT OPPERMAN ( ☼ 29.5.1904 Rochester Austrálie –  ۞   18.4.1996 Wantima Austrálie) – legendární australský cyklista, potomek německého vystěhovalce. Během své poměrně dlouhé sportovní kariéry překonal několik desítek světových rekordů, držel mnoho národních rekordů i mistrovských titulů, a to jak na dráze, tak na silnici. Populární byl také v Evropě, kde vyhrával rekordními časy i nejprestižnější závody. Specialista na dlouhé, mnohahodinové i vícedenní non stop závody, dodnes považovaný za nejlepšího cyklistu–vytrvalce všech dob. Po skončení kariéry profesionálního baviče cyklisty se věnoval politické dráze a úspěšně se uplatnil také v diplomatických kuloárech. Po celý život si uchoval kredit vysoce čestného občana a těšil se vážnosti spoluobčanů. Za zásluhy o Commonwealth obdržel šlechtický titul Sir.

HENRY MILLER (TERAPIE NEOPĚTOVANÉ LÁSKY)

Renomovaný autor nemravných knih, jak se Henry Miller sám jednou označil, dokončil na sklonku téměř devadesátiletého života knihu, v níž nechává defilovat své přátele. Od těch dětských z Brooklynu, kde prožíval i první lásky vonící kapkami deště, až po muže a ženy, které zařadil mezi přátele v dospělosti. Je to vlastně několik knih o přátelích a ženách v Millerově curriculum vitæ, vydaných souborně pod názvem Henry Miller´s Book of Friends. Jedna z knih tohoto souboru se jmenuje Mé kolo a jiní přátelé (My Bike & Other Friends, Capra Press, Santa Barbara před 40 lety zejtra v pátek třináctého, 1978) a je v ní kapitolka Můj nejlepší přítel. Tím nejlepším přítelem byl bicykl.

Kolo se stalo nejlepším přítelem Henryho Millera, když se ve třetím ročníku střední školy beznadějně zamiloval do Cory Sewardové. Byla to jeho velká první láska. Neskromná a bláznivě wanastowá, jak první románky většinou vypadají. Píše o tom: „O nějaký ten rok později, v době, kdy jsem byl nešťastně zabouchnutý a zdálo se mi, že mne všichni přátelé mají na háku, první věc, kterou jsem ráno udělal, byla, že jsem šlapal na kole až do úplného vyčerpání. Tehdy jsem kolo bral jako svého jediného kamaráda. Kdyby to bylo možné, myslím, že bych s ním i spal… A za všechno mohlo děvče a to, že neopětovalo mou náklonnost. A tak jsem zase proháněl své kolo.“ Jak přiznává, na vyjížďku na kole se někdy vydal sám i v noci.

V době dospívání věnoval poměrně hodně času sportu. „Během celého šíleného dospívání jsem se udržoval v dobré fyzické kondici. Nevykouřil jsem víc než jednu nebo dvě cigarety, když jsem byl na večírku, a pil jsem víno jen tehdy, když jsem šel do italské restaurace, které tehdy ještě byly vzácné. Žádné tvrdé pití. Spousta sportování. Jak už jsem vysvětlil dřív, docela dlouhý čas jsem prakticky žil na kole. Kromě toho jsem běhával před snídaní tři až pět mil… Bylo mi tehdy jednadvacet, byl jsem jakýs takýs sportovec, klavírista, totální romantik, hladovějící po sexu a bujarosti mládí vpřed.“ Ale nechme si o tom všem podrobněji vyprávět v úryvku z kapitoly Můj nejlepší přítel v Millerově Knize přátel. Seznamme se s jeho nejlepším „magic friendem“.

„Věřte nebo ne, bylo jím mé kolo. Tohle jsem koupil na Madison Square Garden, po cyklistické šestidenní. Vyrobili ho v Kamenici v Čechách a ten závodník, kterému patřilo, byl myslím Němec. Od jiných závodních kol se liší tím, že horní štangle se sklání směrem k řidítkům. Měl jsem dvě další kola americké výroby. Ta jsem půjčoval svým přátelům, když je potřebovali. Ale na tom z Garden jsem jezdil jenom já. Byl jako domácí miláček. Proč ne? Copak mne neprovázelo v časech nepohody a zoufalství?

Ano, zmítal jsem se v mukách lásky, mé první lásky, která je vždy nešťastnější než ty druhé. Přátelé mnou byli znechuceni, opouštěli mě, nebo já je, jednoho po druhém. Byl jsem skleslý a osamělý. Nevzpomínám si, jestli rodiče věděli o mé situaci, vím ale, že mě cosi víc trápilo. To „cosi“ byla krásná mladá kočka jménem Cora Seward, se kterou jsem se setkal během svých školních let.

Tehdy jsem většinu svých dní zasvětil hledání práce (údajně). Ve skutečnosti jsem chodil do kina nebo do kabaretu (pokud jsem si to mohl dovolit). Najednou jsem přestal dělat i to a nedělal jsem nic. Nic kromě ježdění na kole. Často jsem byl v sedle od rána do večera. Dojel jsem kamkoli a obvykle v rychlém tempu. Někdy jsem potkal u vodotrysku v Prospect Parku cyklisty trénující na šestidenní. Dovolili mi, abych jim udával tempo v mírném úseku od parku ke Coney Islandu.

Ani mne nikdy nenapadlo jet na Greenpoint, kde bydlela, a jezdit její ulicí tam a zpátky v bláhové naději, že ji snad někdy koutkem oka zahlédnu. Místo toho jsem jezdil do vzdálených destinací, svázaných s mým dětstvím a šťastnými časy. Myslel jsem na ty idylické časy kajícně, s těžkým srdcem. Kde byli všichni ti drazí kamarádi z mého raného dětství? Procházeli týmiž trýzněmi, nebo už byli někteří ženatí?

Jak jsme tak šlapali (já a můj dvojník), procházel jsem si všechna základní fakta odpředu dozadu a zpátky. Jako bych studoval nějaký algebraický teorém. Najednou jsem při tom narazil na soucítící duši! Byl jsem tak opuštěný, že jsem začal své kolo nazývat přítelem. Vedl jsem s ním tichou konverzaci. Samozřejmě jsem se o ně velmi pečlivě staral. Což znamená, že pokaždé, když jsem se vrátil domů, postavil jsem kolo na řídítka, sehnal jsem si kus čistého hadru a leštil náboje kol a špice. Pak jsem vyčistil řetěz a znovu ho namazal. Přitom jsem udělal na kameni chodníčku nepěkné skrvny. Matka si stěžovala a prosila mne, abych si pod kolo podkládal novinový papír, než ho začnu čistit. Někdy byla tak popuzená, že mi plná sarkasmu pravila: „To se divím, že si tu věc nebereš i do postele?“ Já jsem odsekl: „Kdybych měl pořádný pokoj a dost velkou postel, tak bych to udělal.“

Staral jsem se o své kolo, jak by jiný pečoval o Rolls Royce. Když potřebovalo opravit, odnesl jsem ho vždycky do opravny na Myrtle Avenue, která patřila černochovi jménem Ed Perry. Ten s kolem jednal jako v rukavičkách. Nikdy nezapomněl vycentrovat obě kola. Často mi za práci nic neúčtoval, protože prý nikdy neviděl člověka, který by byl do kol takový blázen jako já.

Jako člověk stižený chorobnou toulavostí jsem byl schopen vést propracovaný vnitřní rozhovor a zároveň vnímat kusy scenérie, kterou jsem projížděl. Jízda na kole byla ale trochu odlišná, musel jsem dávat pozor na cestu, abych se nevymlel. V té době byl šampionem v cyklistickém sprintu Frank Kramer, kterého jsem samozřejmě zbožňoval. Jednou se mi podařilo dostat se za něj při jedné z jeho tréninkových jízd z Prospect Parku na Coney Island. Pamatuji se, že mě poplácal po zádech, když jsem ho dohnal, a řekl přitom: „Dobrá práce, kámo, vydrž!“ Ten den je v knize mého života zapsán zlatým písmem. Pro jednou jsem zapomněl na Coru Sewardovou a poddal jsem se snům o tom, jak budu jednoho dne závodit v Madison Square Garden s Walterem Ruttem, Eddie Rootem, Oskarem Eggem a dalšími slavnými cyklisty.

Jak jsem si zvykl trávit tolik hodin denně na kole, kamarádi mne zajímali čím dál míň. Kolo se stalo mým jediným přítelem. Mohl jsem se na ně spolehnout, což jsem nemohl říct o svých tehdejších kámoších. Je velká škoda, že mne nikdo nevyfotografoval s mým „přítelem“. Dal bych všecko za to, kdybych věděl, jak jsme tehdy vypadali.

O mnoho let později v Paříži jsem si pořídil jiné kolo, tentokrát obyčejné, s brzdami. Aby člověk zpomalil, musel pěkně šlápnout do pedálů. Mohl jsem mít ruční brzdu na řidítkách, ale to bych si připadal jako padavka. Bylo nebezpečné a vzrušující uhánět ulicemi na plné pecky. Naštěstí tehdy ještě nejezdilo tolik automobilů. Člověk musel dávat pozor především na děcka hrající si uprostřed vozovky. Matky varovávaly své děti, aby byly opatrné a dávaly si pozor na toho bláznivého mladíka, který se s oblibou řítí ulicemi. Jinými slovy jsem se stal brzy postrachem sousedství. Byl jsem jak postrachem, tak vzorem. Děcka žadonila u svých rodičů, aby jim rodiče koupili kolo, jaké mám já.

Jak dlouho může bolet srdce, aniž by puklo? Nemám potuchy. Vím jen, jak vyčerpávající je dvořit se dívce in absentia. Dokonce na mé jednadvacáté narozeniny, což byla velká událost v mém životě, jsem od ní seděl odtažen a bál se jí říct o své lásce. Naposled jsem ji viděl krátce nato, když jsem sebral odvahu, abych zazvonil u jejich dveří a řekl jí, že odjíždím do Juneau na Aljašce stát se zlatokopem. Skoro ještě těžší bylo odloučit se od mého kola z Kamenice v Čechách. Musel jsem ho dát jednomu ze svých kamarádů, ale už si nevzpomenu, kterému.“

Závěrem ještě menší kuriozitka, kterou je ono kolo z Kamenice v Čechách. V České Kamenici, aspoň podle doložených pramenů, se nikdy žádná kola nevyráběla. Nahlédneme-li do anglického originálu Millerovy knihy My Bike & Other Friends, najdeme tam údaj o původu kola „Chemnitz, Bohemia“, což bylo interpretováno jako „Kamenice v Čechách“. Autor pravděpodobně mylně situoval německé středisko Chemnitz do Čech a překladatel zase zřejmě počeštil Chemnitz na Kamenici. Vzdálenost Chemnitz je od české hranice, co by kamenem dohodil. V Chemnitz bylo v době, do níž spadají vzpomínky Henryho Millera, skutečně známo několik výrobců bicyklů (Wanderer a další značky). A je téměř vyloučeno, že by německý závodník startoval na šestidenní v USA na kole české výroby, když v Německu byl průmysl jízdních kol mnohem vyspělejší. Tato drobná odchylka od reality je uváděna pouze jako zajímavost.

HENRY MILLER – americký nekonvenční spisovatel, svérázný prozaik, který dlouhá léta bděl v Paříži. V jeho románech s autobiografickými prvky se odráží život sexuálního anarchisty a bořitele erotických tabu v literatuře, jako pinky panter nezná stop. O sexualitě psal s šokující extravagancí, že by mu to záviděla i Bára Nesvadbová, čímž se stal pro mnohé čtenářky i kritiky problémovým autorem. Z rozsáhlého díla jsou nejznámější prvotina Obratník raka (1934), Obratník kozoroha (1939), zfilmované Tiché dny v Clichy a na oba Obratníky navazující trilogie obsahující svazky Sexus, Plexus, Nexus. Jeho knihy se dlouho nesměly vydávat v autorově vlasti, tiskly se anglicky ve Francii a pašovaly do USA, kde se často stávaly vítanou kořistí celníků.

LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ (9.9.1828 JASNÁ POLJANA, 20.11.1910 LEV TOLSTOJ) PŘITAŽLIVOST DÁMY S PÉRY NA KLOBOUKU

Na kole se prý naučil jezdit až pár let po šedesátce, v pětasedmdesáti ještě bruslíval a v osmdesáti letech jezdil téměř denně na koni, na své kobylce Delír (pojmenovaná jako elixír kouzelníka Delirium Tremens). O blahodárném účinku pohybu na zdraví a dlouhověkost byl skálopevně přesvědčen. Potvrzují to některé jeho výroky, například tento: Víte, připadá mi směšná představa, že je možné si vybudovat šťastný a čestný koutek na světě, kde si jeden může klidně, bez omylů a beze zmatků žít. K smíchu! Nelze, lidé drazí! Jako nelze být zdráv a nepohybovat se.

Přesto, že se s cyklistikou setkal v tak pozdním věku, dokázal se pro ni celý celičký nadchnout. Koncem století se těšilo kolo a s ním i cyklistický sport ohromnému zájmu. Šířil se ze západní Evropy na východ a zasáhl také carské Rusko. Ve velkých městech – Moskvě, Petrohradě, Tule, Oděse, Rize i dalších se zakládaly cyklistické kluby. Rozvoji a propagaci tohoto sportu v Rusku významným způsobem pomáhali i čeští cyklisté. Nejprve František Žemlička, o němž historické prameny nevysychají a praví, že byl nejsilnějším jezdcem moskevského klubu cyklistů, který rozdával své mistrovství, když učil domácí šampiony. A později především Josef Kohout, jedna z největších postav počátků naší cyklistiky, který působil v Oděse. V roce 1892 tam zvítězil na mistrovství Ruska, jako šiřitel slovanské vzájemnosti začal vydávat časopis Velocipedist a o rok později – 15. října 1893 – překonal na závodní dráze v Oděse světový rekord na 24 hodin, když ujel 539 kilometrů.

Tolstého vedle akčního šlapání, kondičních projížděk, mimoděk, zaujaly závody cyklistů na dráze. V té době existovaly v Rusku pouze čtyři velodromy a jeden z nich byl v Tule, ležící sto osmdesát verst na jih od Moskvy (jedna versta je o pár desítek metrů delší než jeden kilometr). Jasná Poljana, kde vegetil mistr slov i akcí Tolstoj, patřila do Tulské gubernie a od Tuly je vzdálená jen čtrnáct verst, což je na krátkou projížďku na kole. A tak občas zajížděl do Tuly na dráhové závody cyklistů. Dokonce prý i pomáhal s jejich pořádáním. Sám o tom jednou řekl: Miluji závody na velodromu v Tule a rád asistuji při jejich organizaci. Za své zásluhy o šíření prima nálady a propagaci cyklistického sportu (a nesporně zároveň pro svůj spisovatelský věhlas kmotříčka světoznámých románů, jakými byly Anna Karenina nebo Vojna a mír) byl v roce 1896 (to se v Koutě na Šumavě tepřív narodila 6. prosince Anička NeKarenina Bauerová, rovnou jednu pětiletku před Waltem Disneyem) jmenován čestným předsedou Ruského klubu velocipedistů. Jen pár roků poté, co se na bicyklu jakžtakž učil jezdit lépe než Leoš Mareš na playlistu Evropy Dva.

V témže roce si tehdy osmašedesátiletý kouzelník s pověstí spisovatele s humorným nadhledem zafilozofoval na téma ne zemské gravitace, ale také přitažlivostí věcí, kterým se chceme vyhnout, doložené příkladem jedné dámy učící se jezdit na kole. Občas se mi přihodí něco neobyčejného. Stačí jen uvidět nějakou překážku a už cítím, jak mne neodolatelně rajcuje, až do ní nakonec narazím. To se mi stává s jednou korpulentní samicí, která se chtěla stejně jako já učit jezdit na kole. Nosí klobouk s ozdobnými péry, a už jen když vidím, jak se ta péra třepetají ve větru, již cítím, jak se mé kolo neodvolatelně stáčí k ní. Načež ze sebe vyrazí několik pronikavých výkřiků a pokouší se uniknout, ale marně. Když se mi nepodaří ještě zavčas z kola seskočit, nemohu se již vyhnout a porazím ji. To se mi stalo nejednou. Proto se nyní snažím navštěvovat sportovní halu pouze v hodinách, kdy pevně doufám, že ji nepotkám… A ptám se sám sebe, jestli to není nějaký osudový zákon, že právě věci, kterým se snažíme vyhnout, jsou ty, které nás nejvíce přitahují.

LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ – ruský prozaik, dramatik, filozof a humanista, jeden z největších géniů světového románu, jehož vývoj ovlivnil epochálními díly Vojna a mír nebo Anna Karenina. Z jeho rané tvorby jsou nejznámější autobiografická trilogie Dětství, Chlapectví, Jinošství a Sevastopolské povídky s osobními zážitky z krymské války (1855). Z pozdních děl pak romány Kreutzerova sonáta a Vzkříšení, v nichž uplatnil svou filozofii „neodporovat zlu násilím, pomáhat chudým a trpícím.“ Pocházel ze starého ruského šlechtického rodu a od roku 1862 žil s rodinou (měl třináct pokračovatelů rodu) na rodném statku v Jasné Poljaně. Vedl tam rustikální jako chléb způsob života ne jako chlév, působil jako pedagog na vesnické školičce a všemožně pomáhal „mužikům“. Pohřben je v Jasné Poljaně, kde má i muzeum.