PABLO PICASSO – VYPRACOVANÝ VÝPRAVNÝ
ČUMÁČEK BEJKA ZE SEDLA A ŘÍDÍTEK
Sochařské
dílo Pabla Picassa zůstává neprávem hluboko ve stínu jeho grandiózního
malířského díla (hahaha). Jako by tato část kreativity byla chudou příbuznou
jeho šmudloobrazů a grafik. Tyto předsudky šly někdy tak daleko, že se dlouhou
dobu pohlíželo na Picassovy struktury skulptury jako na pouhého malířova
vrtocha, jako na svérázný způsob relaxace, únik od dotěrného malířského stojanu
a palety. Ale Picassův odkaz čítá bezmála sedm set soch, skulptur, plastik a
trojrozměrných objektů. I kdyby Picasso v životě nevzal do ruky štětec,
nikdy nic nenamaloval a byl pouhopouhý sochař, už jen na základě tohoto
invenčního přínosu by si zasluhoval vyšší uznání a zajistil světovou proslulost.
Sochařské
aktivity prolínají celým jeho dlouhým životem. Už jako malý hošík modeloval
různé drobné předměty, figurky lidí i zvířat do vánočního betléma. První
bronzová soška Sedící ženy je
z roku 1902. Po roce 1912 jsou to již četné „kresby v prostoru“,
plastiky tvarované z pomačkaného papíru nebo trojrozměrné konstrukce
z vlnité lepenky, plátna či dřeva. Ještě později se výrazněji prosazují
kovové materiály, umělecké předměty z omalovaného bronzu a ze železa,
drátěné konstrukce, velké plastiky z vykrajovaného plechu umocněné barvou.
V přepestré škále použitých materiálů nechybí ani beton, do něhož ryl
rozměrné reliéfy jako Egypťan hieroglyfy do obelisku. Picassovy velké plastiky
a monumentální skulptury, vytvářené podle jeho návrhů, se nacházejí v exteriérech
nejen v rodném Španělsku, domovské Francii, ale i ve Skandinávii = ve
Švédsku zrovna brutálně hoří, má panenko, skákavá, akry vysušeného lesa, USA a
jinde.
Ve
čtyřicátých letech a na začátku let padesátých s oblibou zapracovává do
svých skulptur, často megablast formátů, odložené předměty denní potřeby i
vyložený odpad, věci ze „starého železa a rezivějící použitelnosti“. Činí tak s obdivuhodnou
vynalézavostí, hravostí, umem a humornou nadsázkou. Technice asambláže,
seskupování nesourodých předmětů z odlišných materiálů, věnuje mimořádnou
energii a vytváří až šokující kompozice. Tak třeba na ztvárnění kypré postavy Miss
Venuše mu stačí dvě salátové mísy. Jeho Koza
(1950) má vypouklé břicho vytvořené z proutěného košíku, rohy z prutů
keře vinné révy a mohutnou zadnici z osvětlovacího tělesa, vše umně
skryto, takže celek působí jako bronzová socha a patří k Picassovým nejznámějším
bronzům. V témže roce vzniká i Žena
s dětským kočárkem (1950) a ten kočárek pochází ze skládky šrotu. Na čelo
a šikmou čelist Opice (1952) použil dvě
dětská autíčka z hračkářského obchodu a na její ocas rukojeť z pánve na
smažení volských ok.
K tomuto
tvůrčímu postupu „montáže“ se řadí i výtvory ze součástí bicyklu. Je to
především slavný Bejčí čumáček
(1943), který Picasso, sám vášnivý milovník a velký obdivovatel býčích zápasů a
toreadorů, modeluje vzájemným skloubením úzkého protáhlého sedla (zdá se, že
pořádně vysezeného) a nahoru zvednutých řídítek s oblouky, představujících
rohy. Ze dvou součástek závodního kola tak spontánně vzniká hlava zvířete. Bejčí čumáček časově přesně zapadá do
období tvůrčí práce na Muži s jehnětem
(1944), kterému předcházela v letech 1942 až 1944 celá řada pomocných skic
a přípravných návrhů. Dílo, považované za mistrnou ukázku Picassova sochařského
génia.
Neméně odvážným
využitím dílů jízdního kola je jejich začlenění do kompozice nazvané Kozí lebka a láhev (1951). Tentokrát
kromě sedla a řídítek posloužilo umělci, tehdy již sedmdesátiletému, ještě
torzo náboje kola s jednou přírubou a pahýly drátů. Kozí lebku vytvořil
osvědčeným postupem ze sedla a zahnutých řídítek. Ve vedle stojící láhvi je
jeden velký „květ“ imitovaný přírubou náboje s krátce zaštípanými paprsky.
Na rozdíl od Bejčího čumáčku, kde je
komponentům ponechán původní povrch, tuto kompozici umělec dotvořil barvami. Picassova
Kozí lebka a láhev je ve sbírkách
nadace založené měďařským magnátem a sběratelem obrazů Solomonem Robertem
Guggenheimem. Sbírky Guggenheimovy nadace jsou součástí Muzea moderního umění v New
Yorku.
Jméno Pabla
Picassa má spojitost i se Závodem míru. V roce 1948, ve stejném roce, kdy
byl uspořádán první ročník tohoto mezinárodního etapového závodu, se sjíždějí
význační kulturní činitelé z mnoha zemí světa, mezi nimi i Pablo Picasso,
na mírovou konferenci do polské Wrocławi. Zde Picasso poprvé ztvárnil svou
proslulou holubici jako symbol míru. Tato Picassova holubice se potom
objevovala dlouhá léta na trikotech vedoucích jezdců Závodu míru – žlutém, pro
nejlepšího jednotlivce, a modrých, pro nejlepší družstvo.
PABLO PICASSO (☼ 25.10.1871 MÁLAGA, ESPAÑA – ۞ 8.4.1973 MOUGINS, FRANCIE) – španělský malíř,
grafik a sochař, vůdčí osobnost moderního výtvarného umění dvacátého století s rodným
jménem Pablo Diego José Francisco de Paula Juan Nepomuceno María de los Remedios
Cipriano de la Santísima Trinidad Martyr Patricio Clito Ruíz y Picasso. Po absolvování
uměleckých škol v Barceloně a Madridu žil od roku 1904 v Paříži,
později na francouzském venkově, kde i zemřel. Jeho tvorba zasahuje do různých
stylů a teoretici umění v ní rozlišují modré, růžové, černošské,
klasicistní, romantické, expresivní i jiná bláznivější období. Proslulým obrazem
Slečny z Avignonu (1907)
předznamenal kubismus, za jehož zakladatele je spolu s Georgem Braquem
považován. V době španělské občanské války stranil republikánům a pod
vlivem bombardování malé baskické vesnice německými letci namaloval epochální
obraz Guernica (1937), symbolizující
odpor proti válce. Guernicu převezli
do Madridu až po pádu Frankova režimu.
SONJA HENIE: PAPÁ KRÁLOVNY
PIRUET
Představit
si tu něžnou věčně mladou blondýnku, jak se pachtí na bicyklu, není zrovna
snadné. Budiž tedy hned na začátku zdůrazněno, že na kole nikdy nejezdila. Pro
samé bruslení neměla na šlapání do pedálů sebemenší pomyšlení. Přesto však
bicyklu za mnohé vděčí. Byť nepřímo, přeneseně, prostřednictvím otce. Ten už
coby mladík sotva dvacetiletý zle proháněl na velodromech šampiony zvučných
jmen. Za jeho úspěchy se musíme vrátit dost do historie, až do doby, kdy
cyklistika prožívala svůj boom.
Na
sklonku století, v devadesátých letech, mělo už nejedno evropské a
americké velkoměsto klopenou dráhu a brzy se pořádala i cyklistická mistrovství
světa. První v Chicagu v roce 1893 a rok nato přivítaly nejlepší
dráhaře planety Antverpy. Tam zazářil Hans Wilhelm Henie (7.9.1872 Oslo –
10.5.1937 Oslo), když zvítězil v závodě vytrvalců na sto kilometrů za
vodičem. Vodící motocykly v té době ještě nebyly a závodníkům rozrážela
vzduchovou bariéru vícesedadlová kola, nazývaná „multipletty“. Porazil tehdy
favorizovaného Angličana Greena a van Oolena z Belgie, i plejádu závodníků
ze zemí, v nichž cyklistika zapustila početnější a pevnější kořínky než
v zemi fjordů, jeho vlasti. V dalším světovém šampionátu v roce
1895 v Kolíně nad Rýnem skončil Henie v téže disciplíně třetí a
vynikající formu si podržel až do roku 1900, kdy dojel druhý za francouzským
cyklistou Bastienem. To bylo na pařížské dráze v Parc des Princes a
závodilo se již za motorovým vodičem, motocyklem s petrolejovým motorem.
Hans
Wilhelm Henie patřil k elitě dráhových cyklistů konce devatenáctého
století. Co však jsou jeho sportovní úspěchy ve srovnání se Sonjinými?
S její šňůrou deseti po sobě jdoucích zlatých medailí z mistrovství
světa a šesti z mistrovství Evropy. Všechno krasobruslařské zlato světa –
i to olympijské ze Svatého Mořice, Lake Placid a Garmisch Partenkirchenu,
patřilo jen jí. Po celých deset let suverénně vládla na ledových zrcadlech, na
nichž fascinovala moderním stylem a tanečním pojetím s baletními prvky.
Severská královna – s proslulou bílou rádiovkou místo koruny.
Když se
Sonja narodila, nechybělo tátovi moc do čtyřicítky a kolo už dávno odpočívalo.
Na cyklistickou dráhu v Bygdöy, která bývala jeho druhým domovem, zbyly pouze
vzpomínky. Tehdy už byl váženým velkoobchodníkem s kožešinami, čestným
členem Klubu velocipedistů v Oslo a jako jeden z prvních
v norské metropoli řídil vlastní automobil. Postavou pěkně vypasenou
nepřipomínal slavného sportovce, jehož dům zdobilo více než půldruhé stovky cen
a uznání. Nejen z cyklistických závodů, ale také z rychlobruslení,
skoků na lyžích a dalších sportů.
Sonja
vyrůstala s bratrem Leifem, který ji naučil základům bruslení. A byla
žačkou nadmíru učenlivou. Otec záhy rozpoznal její nevšední nadání a vzal vše
do svých rukou. Malé útlé děvčátko s pihami od skandinávského slunce se
vydalo na dráhu sportovní hvězdy první velikosti. Za vydatné podpory
sportumilovného otce, který byl rádcem a opatrovatelem, trenérem a koučem,
metodikem i psychologem. Ale také tiskovým mluvčím, šéfem propagace a
manažerem. Neváhal investovat do choreografie, kostýmů, reklamy a vyjednával
exhibice, revuální výstupy, filmová angažmá, aby vynaložené prostředky co
nejlépe zužitkoval. Otec Henie byl zkušeným obchodníkem, dobře rozuměl reklamě
a vyznal se v podnikání. Sonja později vzpomíná:
Papá Henie, jak ho nazývali
v bruslařském světě, bojoval se mnou v bruslařských válkách jako můj
generál. Právě jeho intuice, vedení a povzbuzování, jeho znalost lidí a všech triků
v soutěžení a obchodu mi pomohly proplout úskalím amatérských mistrovství
i branami Hollywoodu. Nebýt Papá Henie, nebylo by snad ani mé kariéry.
Sonja
měla mimořádný talent, nezlomnou vůli a obrovskou chuť vyniknout, ale bez
Wilhelma by nikdy nedosáhla absolutních výšin. Možná, že spojení – Sonja Henie
a bicykl – není tak absurdní. Je docela pravděpodobné, že kolo stálo
v pozadí jejího oslnivého životakaleidoskopu. Kde jinde získal otec Henie
tu rvavou ctižádost a manažerskou rutinu, se kterou vedl dcerku přímočaře
k vrcholu, než na cyklistických oválech? Tam bylo zapotřebí širokých loktů
a uspěl pouze ten, kdo se vyznal v tlačenici.
Jednou
Sonja přece jen do světa velké cyklistiky nahlédla. Pořadatelé šestidenních
závodů v Berlíně ji před 90 lety pozvali k zahajovacímu ceremoniálu,
kterému měla půvabná olympijská vítězka, s medailí ještě se lesknoucí
novotou, dodat na atraktivitě. Přijela tam s rodiči přímo z Londýna,
kde se připravovala na další vrcholy sezony. Na velodromu byla zahrnována
mimořádnou pozorností a obdivem ze všech stran. Ale jen ona. Sonjin otec stál
při slavnostním startu v ochozech, nepoznán a zapomenut, mezi ostatními
diváky. Neodpustitelné faux pas organizátorů, kteří neměli ani ponětí o Henieho
cyklistické minulosti. Co však byly jeho sportovní úspěchy ve srovnání se
Sonjinými zázraky?
Cyklista
Henie a krasobruslařka Henie – jejich příbuzenský vztah zůstává veřejnosti málo
známý. Z jakých důvodů? V době, kdy Hans Wilhelm vozil vavříny
z evropských velodromů, nemělo Norsko vlastní cyklistický svaz, a tak
často jezdíval pod dánskou vlajkou. A mezi otcovým světovým triumfem
z roku 1894 a prvním dceřiným z roku 1927 uplynulo dlouhých
třiatřicet let.
SONIČKA HENIE (☼ 8.4.1912 – ۞ 12.10.1969) – norská
krasobruslařka, která uměleckým pojetím povýšila krasobruslení na tanec na
ledě. V roce 1926 získala stříbrnou medaili na mistrovství světa a
v letech 1927 až 1936 na mistrovstvích světa již nepřetržitě vedla. Také
na mistrovstvích Evropy nenašla přemožitelku od roku 1931, kdy se konalo poprvé,
až do roku 1936. Trojnásobná olympijská vítězka z let 1928, 1932 a 1936.
V roce 1937 obdržela za své výkony norský řád svatého Olafa. Potom se
usadila v USA, kde vystupovala v revuálních kabaretech a točila filmy
v Hollywoodu. V roce 1945 vyšla v New Yorku její autobiografická
kniha Wings on My Feet, přeložená do
češtiny jako Tančící brusle. Nejlepší
krasobruslařka všech dob, legenda světového sportu.
THOMAS STEVENS – SVĚTOBĚŽNÍK NA
VYSOKÉM KOLE
Kolo
odjakživa lákalo k dalekým výpravám za poznáním a dnes by již asi nikdo
nespočítal, kolik cyklistů se vydalo na cestu kolem světa. Prvenství mezi
šlapajícími „globetrottery“ však napořád zůstane anglickému cestovateli
Thomasovi Stevensovi, který v letech 1884 až 1886 uskutečnil takovou
odyseu jako první Homér s itinerářem. Bylo to v době, kdy kralovalo
vysoké kolo a ještě nebyla vynalezena pneumatika plněná vzduchem.
V San
Franciscu koupil Stevens kolo Columbia „Standard“ s padesátipalcovým
předním kolem a pár týdnů trénoval v okolí města. Po této kratičké
přípravě se vydal na velkou jízdu. Rozvrhl si ji do tří ročních úseků, mezi
nimiž byly delší zimní přestávky. První úsek byl americký a projel ho od oceánu
k oceánu, ze San Francisca do New Yorku. Z Friska vyjel 22. dubna
1884, a když po pár desítkách kilometrů silnice skončila, octl se sám
v divoké přírodě. S obtížemi překonával pohoří Sierra Nevada a málo
obydlený Západ; bez udržovaných cest, s členitým terénem,
s nedostatkem mostů přes řeky byl zatěžkávající zkouškou pro jezdce i jeho
kolo. Využíval chodníků kolem tratě Pacifické železnice, hluboká údolí mu
pomohly zdolat dřevěné viadukty, na nichž se nevyhnul nebezpečnému střetu
s projíždějící lokomotivou a soupravou vagónů. Do úzkých tunelů si
netroufal a raději je obcházel velkými oblouky těžko schůdnou krajinou. Nejméně
třetinu cesty kolo tlačil a v jeho sedle se neobešel bez pádů,
z vysokého kola poměrně nebezpečných. Teprve na východ od Velkého solného
jezera narazil na vyježděné cesty dostavníků. Nesčetněkrát hladověl a žíznil,
ale uchvacovala ho čarokrásná scenérie krajiny, hluboký zážitek v něm
obtiskl panorama pohledu na coloradské Rocky Mountains. Po překročení řeky
Mississippi se cesty již zlepšily a Stevens dojel přes Chicago, Cleveland,
Buffalo a Boston dne 5. srpna do New Yorku. Dostalo se mu tam nadšeného
přivítání jako prvnímu cyklistovi, který projel na kole napříč USA, od břehů
Pacifiku ke břehům Atlantiku.
Na konci
amerického putování se Stevens seznámil v Bostonu s bývalým
plukovníkem unionistické armády Albertem Augustem Popem a uzavřel s ním
smlouvu na publikování svých dobrodružných zážitků v časopísmu Outing Magazine. Pope byl velmi
podnikavým a zámožným člověkem, mimo jiné se též zabýval dovozem anglických kol
do USA. Později sám položil základy americkému průmyslu jízdních kol, když
začal vyrábět vysoká kola Columbia, která s velkým úspěchem vyvážel i do
Evropy. Pro Stevense mohl být ideálním sponzorem, ale tak daleko plukovník
nešel. Neudělal víc, než že přítele vybavil na delší cestu novým lepším
bicyklem. Stevens tak mohl vyměnit své staré otlučené kolo
s odprýskávajícím lakem za zbrusu novou niklem se lesknoucí Columbii
„Expert“. A když odplouval lodí „City of Chicago“ do Liverpoolu, měl
v kapse smlouvu, podle níž se stal dopisovatelem Outing Magazine.
Evropský
úsek cesty vedoucí přes Londýn, Paříž, Mnichov, Vídeň, Budapešť a Bělehrad do
Istanbulu byl pro cestovatele nejpříjemnější a absolvoval ho jako čajíček levou
zadní. Z Istanbulu pokračoval Malou Asií až do Teheránu, kde ho dokonce
osobně přijal perský šach. Tam využil přestávky v jíždě k přípravě
poslední části cesty. Ta byla nejexotičtější, ale také plná strádání, rizik,
rozčarování a nepochopení místních úřadů.
Začalo to
tím, že mu britský konzulát neudělil povolení ke vstupu do Afghánistánu. Když
se tam dostal pokoutně, byl ve městě Farah zatčen příslušníky afghánské armády
a po několikadenní šikaně vykázán zpět do Persie. Stevens si uvědomoval, že se
po souši do Indie, kam směřoval, nemá kudy dostat. Proto změnil plán. Přes
Kaspické moře se dostává do Baku, pak železnicí do Batumi, odtud lodí zpět do
Istanbulu a dále Suezským průplavem až do Karáčí. V této fázi cesty kolo
spíše překáželo než pomáhalo. Indickým subkontinentem však Stevens už opět
šlape za úmorných veder na svém bicyklu. Pomoc a přístřeší vyhledával v anglických
vojenských posádkách a atletických klubech. Po trase, na níž ležela i velká
vnitrozemská města Lahore, Dillí, Kanpur, šťastně dorazil do přístavní Kalkaty.
Do
Kalkaty proto, že zostřené čínsko-indické vztahy a válka v Indočíně
donutily Stevense opět nastoupit na loď, která ho dopravila do Hongkongu.
Čínské putování na kole chudými nehostinnými končinami, nejzaostalejší krajinou
celé jeho cesty, bylo kratší než předpokládal a nechyběla mu dramatičnost.
Projížděl územím, kde lidé viděli bicykl poprvé a kde ho mrazilo nepřátelské
chování buranů vůči neškodnému cizinci. Setkával se nejen s výsměchem a
nevraživostí, ale často i s létajícími kameny. Všude vyvolával pozdvižení
a pobouření, což bylo záminkou pro státní exekutivu, aby ho eskortovala do Šanghaje
a přinutila opustit toto pobouřené území. Fyzicky a psychicky zdeptaný Stevens
připlul do Nagasaki. Závěrečná jízda na kole Japonskem působila na cestovatele
po čínském martýriu jako balzám. Civilizovaní a vlídní občané, příjemné
podnebí, dobré cesty i půvabná krajina s dominující Fudžijamou.
Z měst navštívil Hirošimu, Ósaku, Kjóto a v Jokohamě definitivně
skončilo jeho šlapání kolem zeměkoule. Nasedl tam 17. prosince 1886 na poštovní
parník „City of Peking“ a po sedmnácti dnech plavby se ocitl opět ve výchozím
bodu své cesty, v San Franciscu. Návrat to byl triumfální, za velké
pozornosti tisku i cyklistických klubů, které uspořádaly na Stevensovu počest
velký banket.
Jízda
života u Thomase Stevense kolem světa je obdivuhodná především tím, že se uskutečnila
v polovině osmdesátých let devatenáctého století. Na vysokém kole
s gumovými obručemi místo pneumatik, k jehož pohonu je třeba velké
síly a na němž nelze převážet objemnější a těžší zavazadla. Po cestách, pokud
v některých úsecích vůbec nějaké byly, ani vzdáleně nepřipomínajících
dnešní tvary komunikací. Rozbrázděných kolejemi vyjetými povozy, plných prachu
nebo bláta. Územími, jejichž průjezd byl pro osamoceného cyklistu značně
riskantní a v nichž se Thomas dostával do situací, ze kterých mu pomohl
pouze jeho revolver značky Smith & Wesson.
Zážitky a
příhody z cesty Stevens podrobně zohlednil v mnohasetstránkové knize Around the World on a Bicycle. Vedle
poutavého vyprávění přináší také zajímavé svědectví z oné doby. Autor si
všímá krajiny, lidí a zvyků různých etnických skupin. V USA vyšla již
v roce 1887, ještě v témže roce ji vydalo londýnské nakladatelství a
v roce 1889 se dočkala v Lipsku německého překladu. Stevensův
cestopis je klasickým dílem cyklistické turistiky a jeho nejstarší vydání bibliofilskou
vzácností, prakticky nesehnatelnou. Teprve reprint, obnovené vydání ke stému
výročí Stevensovy historické krasojízdy, znovu zpřístupnil toto dodnes velmi
čtivé dílo.
THOMAS STEVENS (☼ 24.12.1854 BERKHAMSTED, BRITÁNIE – ۞ 24.1.1935
LONDÝN, BRITÁNIE) – americký cestovatel a publicista. Narodil se
v anglickém Berkhamstedu v hrabství Hertfordshire a v sedmnácti
letech se vystěhoval s rodiči za lepší perspektivou do USA. Tam pracoval
nejprve v zemědělství, potom jako dělník železniční společnosti Union
Pacific. Velkou popularitu získal svou cestou na bicyklu napříč USA, která byla
počátkem jeho cesty kolem světa. Uskutečnil ji v letech 1894 až 1896 na
vysokém kole a stal se tak prvním člověkem, který objel zeměkouli na bicyklu.
Během cesty spolupracoval s časopisem Outing
Magazine a po návratu se stal jeho zahraničním dopisovatelem. Vedle úspěšné
cestopisné knihy publikoval své zážitky na četných konferencích a banketech.
Jmenován čestným členem významných amerických cyklistických spolků.
JOSEF ČAPEK: PÁD S PŮVABEM
MADAM BUTTERFLY
V přepestré
paletě slovesných žánrů Jožina Čapka, která by zdobila každého ausgerechnet
pořádného literáta, natož malíře především a spisovatele jen aby se neřeklo,
nechybí fejetonky. Otiskovaly je Lidové
noviny a byly shrnuty do knihy Ledacos
(před 90 lety 1928). Ve
fejetonu Když to klouže medituje
Čapek s kultivovaným osobitým humorem nad ztrátou lidské důstojnosti při
uklouznutí na ledové ploše ploše a lituje, že nám není dopřáno pozorovat pád
jako ve zpomalené filmové sekvenci, kde se pohyby zvláční a nabývají netušených
kontur kontra šedi. Přílišná rychlost, překotnost a turbulence prý ubírají
pádům na graciéznosti. Děje-li se vše příliš rychle, nezbývá času na estetický
zážitek pro přihlížející spolubližní. Dokládá to hned příklady, právě ze
zpomaleného filmu.
Škoda, že nám není přáno prováděti a
pozorovati naše pády v mezích tak mírné rychlosti, jaká vládne ve
zpomaleném filmu. Tu bychom teprve s chutí viděli, co vlastně jsme zač.
Jak krásný je kůň cválající ve zpomaleném filmu! Jeho nohy se pozvedají a
ohýbají s neskonalou vláčností, s volným a bezpečným šarmem, jaký by
mu musila závidět každá baletka. Viděli jsme ve zpomaleném filmu cyklistu, jak
najel kolem do zdi, pobořil ji a velikým obloukem ji přemetl, ukládaje se na
všechny čtyři. Byla to podívaná tak přelahodná, že sotva se jí co vyrovná. Kolo
se nezranilo a nezbortilo, nýbrž zvolna se zvlnilo jako nejlíbeznější úsměv
ženských rtů, který pochopil, slibuje a praví vše. Zeď se prohnula jemně a
překrásně jako neskonalá milost ňader nyvě pobouřených sladkým vyznáním, co nad
onou zdí, sklánějící se jako nyvá hlavinka a poodhrnující své cihly jako závoj,
se cyklista vznášel jako gag Gagarinův, mág Neználkův, aby se pak snesl na zem
s půvabem motýla.
Fejeton
potom končí ponaučením: sklouznete-li, snažte se padat pomalu, s mnoha
evolucemi, ne naráz, pokud možno s častými poskoky a přemety na různé
strany.
V Čapkově
výtvarné tvorbě mají významné místo knižní ilustrace a obálky, větším dílem
věnované dětským knihám. Zejména po velkém úspěchu jeho Povídání o pejskovi a kočičce (nejprve opět v novinách, knižně
v roce 1929), dodnes populárnímu, se stává vyhledávaným ilustrátorem
publikací pro nejmenší zájemce o příhody. Josef Čapek se dovedl vcítit do
dětského světa, zejména těch vesnických špuntů, spjatých více s přírodou
než s městskými nesmysly. Rozuměl mikrokosmu dětské duše, jeho svěží
ilustrace jsou dětem zcela familiární, a proto tak blízké.
Na
pětatřicet knih vypravil svými kresbami, ale motiv jízdního kola v jeho ilustracích,
stejně jako v jeho malířském díle a grafické tvorbě, téměř nenacházíme.
Mihne se jen na začátku detektivního příběhu pro mládež Václava Řezáče Kluci, hurá za ním! (1933). Příběh
trojice kamarádů Valnohy, Sirky a Zrzka začíná stíháním zloděje, při kterém
chlapcům vydatně pomáhá bicykl. Popadnou
kolo a vlečou je do stráně. Sotva jsou na pěšině, Valnoha rozběhne kolo,
naskočí na ně mistrně přes sedlo a už si to žene k silnici. Sirka a Zrzek,
pokud mu stačí, běží kus cesty s ním. Teď ukaž, kolečko, co dovedeš. A
Valnoha jede slavně, před ním je ničema, který ukradl jeho dvoulampovku
s tlampačem, Valnoha jede jako ďas, jede, jako by závodil o mistrovství.
Už je na silnici… A Valnoha vyšlápne po silnici dolů. Dohoní ho autobus.
Chlapec se s ním snaží udržet tempo. Marně. Ta hlomozivá obluda se řítí
z kopce rychle a nezadržitelně. Bicykl se objeví na několika drobných
Čapkových ilustracích vztahujících se právě k této části děje Řezáčovy
knížky.
Malíř,
kreslíř a ilustrátor Josef Čapek byl zato sám na kole nakreslen. Dokonce na
dvoumístném, na němž šlape společně s bratrem Karlem. V karikatuře
Adolfa Hoffmeistera je za řídítky tandemu Karel Čapek a na záda mu dýchá bratr
Josef. Tandem symbolizuje spolupráci Čapků na literárním poli, jinak žádný
z bratrů aktivní vztah k cyklistice nepěstoval.
JOSEF ČAPEK (23.3.1887 až 15.4.1945) – udivuje i motivuje
mnohotvárností svého díla – malíř, grafik, ilustrátor, karikaturista, autor
knižních obálek, plakátů a scénických návrhů, spisovatel, dramatik, básník,
výtvarný a literární kritik, teoretik umění, redaktor a novinář. Přesto
zůstával ve stínu svého slavnějšího bratra Karla, s nímž zpočátku společně
psal. V malířství zaujal moderním výrazem a uplatněním prvků kubismu.
K jeho vrcholným literárním dílům patří baladická próza Stín kapradiny (1930) a filozofický
dialog Kulhavý poutník (1936).
Avantgardním malířstvím i literární prací se zařadil mezi protagonisty českého
noblesně moderního umění. Na začátku okupace byl zatčen a vláčen po
koncentračních táborech. Ani ne celý měsíc před koncem války, asi tak 15.
dubna, podlehl tyfové epidemii.
|