|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Příběh bojovníka III.
Krev bitevního pole
Část 1.
Astoranie, tvrz Hvězdook, rok 590 od dob Nového království
Kostelní zvon odbíjel pátou hodinu odpolední a dešťové kapky zlehka bubnovaly na dlážděné nádvoří malé tvrze Hvězdook. Začalo pršet čím dál víc a s deštěm přicházeli i lidé. Přišli se podívat na popravu člověka, který se provinil velikým zločinem. Po jeho druzích již nyní byla veta. Ovšem na něj jeho trest stále čekal. Kráčel zubožený, zlomený na těle i na duchu. Byl oblečen v hadrech , které mu spolu s vlasy skrývali nespočet cejchů po jeho těle. Belhal se mezi lidmi, kteří měli plnou pusu urážek a házeli na trestance, co jim zrovna přišlo pod ruku.
Zlomeného vězně na jeho cestě doprovázela dvojice strážců oděná v lehké zbroji, držící kopí a na opasku nosící krátký tesák. Zločinec náhle lehce zrychlil, neboť v dálce už konečně spatřil konec své úmorné poutě. Cíl jeho cesty byl vysoký špalek postavený na popravčím místě na nádvoří.
Usvědčený vrah a zloděj stál před svým smutným osudem a hleděl s provinilou tváří na zuřící dav. V tom z davu spolu s dalšími strážemi vyšel tamější pán Bartoloměj Hvězdooký spolu se svým nejstarším synem a dědicem Cäeilanem ,který byl ale dosud stále chlapcem. Všichni došli až k trestanci a Bartoloměj si trestance měřil vážným, kamenným pohledem, ovšem na rozdíl od něj, Cäeilan hleděl do země, snad ze strachu z pohledu na ztělesnění toho strašlivého neštěstí .
Nastala tedy ta hodina. Hodina trestu. Jeden ze stráží podal svému pánovi popravčí meč s širokou, rovnou čepelí. Déšť neustanul a začínal se pomalu měnit v přicházející bouři. Mezitím vládce zdejšího panství a vykonavatel dnešního ortelu smrti v ruce pevně svíral popravčí meč a mocným, hlubokým hlasem, který se rozléhal po celém nádvoří, pravil: ,, Zachare Podlesný , já Bartoloměj Hvězdooký pán a správce panství Hvězdook odsuzuji tě trestem nejvyšším za napadení mého syna Cäeilana Hvězdookého a za napadení a vraždu jeho společnice Roxany Černohorské, dcery knížete Medarda Černohorského. Tvým trestem je SMRT. Máš nějaká poslední slova? ´´
,,Ano, pane, “ odpověděl dotazovaný a dodal: ,, Přijímám svůj trest a lituji všech svých hříchů, kéž bohové a všichni, kterým jsem kdy ublížil, najdou v srdci jednoho dne pro mne odpuštění“ po těchto slovech si kleknul a čekal na onen svět. Ještě se stihl třikrát hluboce nadechnout než popravčí meč ukončil jeho život.
Severní země, skály Hromnice, rok 596 od dob Nového království
Jen o chlup poutníci unikly pronásledovatelům v Hradalských horách. Nyní měli hory za sebou a nacházeli se ve skalách známých jako Hromnice. Cäeilan a dívka poklidně snídali v bezpečí skalní jeskyně v času silné bouře, která řádila venku.
Od doby, co Cäeilan dívku našel, se už o ní leccos dozvěděl. Zjistil, že se jmenuje Helena Půvabná, je přibližně stejného věku jako on a je princeznou z daleké říše na severu.
Byla zrovna s celou flotilou na moři, kterou tvořilo nejméně 20 lodí, na zpáteční cestě domů, když v tom na její palubě vypukla vzpoura a ona se souhrou náhod dostala až směrem ke království Astoranie.
Uprchla z lodi jen s hrstkou věrných a osud její útěk směřoval až do dalekých Hradalských hor.
Zde její nejbližší zahynuli a ona byla opět lapena do rukou nepřítele. Vypadalo, že je s ní konec ovšem štěstí bylo s ní, protože se rázem objevil Cäeilan, který ji zachránil a ona společně s ním unikla zákeřným vzbouřencům.
Nyní je tento hrdinný pár na cestě do pobřežní pevnosti, kde Cäeilan dokončí vojenský výcvik a předá Helenu svým nadřízeným, kteří už zajistí, aby se dostala zpátky k flotile.
Když nad tím tak Cäeilan přemýšlel vlastně se s Helenou nechtěl moc loučit.
Byla to krásná, charismatická, okouzlující dívka s hnědou barvou vlasů a modrýma očima a výborně vyplňovala jeho minulou, dlouhotrvající samotu. Cäeilan si k ní, během jejich společné, desetidenní cesty, vybudoval jistý vztah .
Sám nevěděl jestli se jedná o lásku. Jedno však věděl určitě. Bude mu chybět.
Cäeilanovo zdraví se zlepšilo. Čas od času sice zakašlal, ale bylinky a čas udělali své a on se nyní cítil vcelku dobře. Hodně mu s jeho nemocí pomohla také Helena, která byla výbornou léčitelkou a naštěstí ona sama při svém útěku žádné zranění neutrpěla.
Bylo načase vrátit se na cestu. Uběhlo pár hodin, počasí se mezitím zklidnilo a Cäeilan s Helenou opatrně procházeli mezi skalami. Svěží vzduch jim zpříjemňoval cestu, tu a tam spadlo pár dešťových kapek a bylo cítit, jak se po ránu celá příroda probouzí.
,,Jak je to ještě daleko?“ Zeptala se zvědavým tónem Helena. Chlapec se na dívku otočil a téměř okamžitě odpověděl : ,,Ještě nás čeká asi třídenní cesta skrz skály a les a potom bychom tam měli konečně být“ .
,,To doufám“ odvětila Helena a lehce Cäeilanovi stiskla ruku .,,S tebou budu určitě v bezpečí viď?“ vyhrkla šeptem a hleděla svému zachránci do očí. ,,Určitě“ pravil hrdě chlapec a stisknutí opětoval. Teď měl přijít ten moment. ,,Ta chvíle polibku“, ale Helena se odvrátila a ruku pustila ,,Musíme dál !“ rozkázala přísně a opět pokračovala v monotónní chůzi.
Cäeilan nevěděl, co si o tom má myslet. Vůbec ji nerozuměl. Nakonec se však rozhodl o tom nepřemýšlet a opět pokračoval v cestě.
Během dlouhé cesty skrz skály se dozvěděl mnoho dalších zajímavých věcí. Helena mu pověděla jak viděla několik ozbrojených vojsk chodících skrz království jako kdyby vypukla válka a tón jejího hlasu dával najevo její obavy, že tomu tak opravdu je .
Cäeilanovy tyto slova ještě víc prohlubovali strach, který cítil a utvrzovali ho v tom, že ti, kdo byli na vrcholu Hralda nebyli obyčejní lapkové, ale část žoldáku z nepřátelského vojska . S kým se však mohla dát Astoranie do křížku. S Černoskalským knížectvím? Nebo se Severními zeměmi? A co moje rodina? Otázky lomcovali Cäeilanovy v hlavě a podkopávali jeho ostražitost a všímavost.
Nyní však na ně nebyl čas a chlapec, aby si vyčistil hlavu, začal sám vyprávět o svých činech, o vojenském výcviku a o jeho šlechtické rodině z dalekého panství Hvězdook. O svém zvláštním snu, který byl vzpomínkou na onu popravu před mnoha lety se ale nezmínil. Nebyl si Helenou natolik jist, aby jí mohl vyprávět o své dávné jizvě z dětství.
Místo toho s ní hovořil o všem ostatním. Během své rozpravy se dotkly také věcí ohledně víry. Cäeilan se například dozvěděl, že v dalekém severním království nevěří v bohy, ale v bohyni zvanou Anděla a jejich symbolem je zlatý náramek, který symbolizuje dva propletené hady.
Přesně takový náramek Helena nosila a hrdě ho chlapci ukazovala. On ji na oplátku pověděl něco o své víře a ukázal jí svůj řetízek s motivem pampelišky.
Za hranicí lesa se majestátně tyčila pobřežní pevnost jménem Vandal . Asi pět kilometr za ní se nacházel Horikův val se kterým společně střežili východní stranu království . K překvapení obou hrdinů kolem pevnosti vládla poměrně smutná a tichá atmosféra.
Poutníci došli až k branám, kde už na ně čekala ozbrojená stráž.
,,Jméno, důvod návštěvy, “ rozkázal důrazně kapitán stráže a bystře se na cizince podíval. ,,Já jsem Cäeilan Hvězdooký, svobodník 1. Stupně, přicházím z tábora prince Vavřince, abych dokončil povinnou vojenskou cestu, “ odpověděl stručně Cäeilan a poukázal na dívku : ,, Toto je Helena Půvabná, princezna ze Severní říše, zachránil jsem jí od jejích vzbouřených mužů, byla tu se svojí flotilou, která ji nyní hledá. Přivedl jsem jí s sebou, aby velitel rozhodl, co s ní bude“. ,, Jak mám věřit tvým slovům, když si mi neukázal žádný důkaz, cizinče ?“ zahalekal rozhněvaně voják a podezřívavě si oba dva měřil pohledem.
Cäeilan ve zlomku vteřiny ukázal vojenské tetování na pravém předloktí a ještě ukázal znaménko na krku, aby přesvědčil stráže o pravdivosti svého původu. ,,Nu dobrá, sere Hvězdooký, pojďte dál, ohlásím vás u velitele, dívku vezměte samozřejmě s sebou, “ řekl teď už klidným tónem strážný a pustil oba dva poutníky bránou dovnitř.
Vnitřek pevnosti tvořilo veliké nádvoří obklopené mohutnými, odolnými hradbami, které člověku dodávaly pocit bezpečí. Cäeilan s Helenou pomalu vcházeli dovnitř a byli překvapeni uspěchanou a nejistou atmosféru panující na nádvoří. Všude bylo vidět pospíchající obyvatele pevnosti, kteří se snažili, co nejrychleji si splnit svoje povinnosti. Cäeilan ve vzduchu cítil nebezpečí. Obával se, že se k něčemu schyluje.
,,Možná k bitvě“ pomyslel si. Helena do chlapce strčila a popohnala ho vpřed. Ten ihned zareagoval a vydal se s dívkou skrz nádvoří přímo do věže hlavního velitele. U generála již byli nahlášeni a tak se přes stráže dostali bez problémů. Stoupali po schodech až do nejvyšší komnaty věže. Strážný jim otevřel dveře a oni vešli dovnitř.
Komnata byla útulným a vzorně uklizeným pokojem. V krbu sálal oheň a vůdce pevnosti se zamyšleně houpal na křesle. ,, To jsou k nám hosti,“ řekl suchým tónem a gestem poukázal na dvě křesla stojící před jeho pracovním stolem.
Reakce dvou tuláků se dostavila okamžitě a oni se pohodlně usadili. ,,Cäeilan Hvězdooký s neznámou dívkou, to jsou věci, “ zamumlal Boleslav a pomrkával po dívce. ,,Přicházíte v nejistých časech, Cäeilane , jste za tím pouze druhým mužem, který se vrátil z vojenské cesty“ dodal velitel a svůj zrak přesunul k chlapci. ,,Opravdu?, co se děje, pane?“ řekl po krátké odmlce Cäeilan. ,,Zemi sužuje válka, svobodníku, Černoskalské knížectví se spojilo s medvědím lidem ze severu a začalo plenit Eáš, pevnost Soch je znovu dobyta nepřítelem a vojska putují skrz naší zemi, “ odpověděl vážně generál. Chlapcovo srdce ovládl strach a bezmoc mu zabránila cokoliv říct. Seděl a beznadějně hleděl na velitele. Helena smutně obrátila oči v sloup.
Boleslav nebyl reakcí návštěvníků překvapen a tak, aby přehlušil drsnou atmosféru místnosti pokračoval v rozhovoru ,,O původu dívky jsem byl již obeznámen, váš strýc Bowen řečený Statečný Šedošeřmíř mi poslal před nedávnem zprávu. Štěstí je s vámi Heleno, nechal jsem již zažehnout majáky, což znamená, že vaše flotila tu brzy bude“. Helena kývla a velitele obdařila děkovným pohledem.
Generál kývnutí opětoval a znovu začal mluvit: ,, Čeká nás bitva, Cäeilane . Nepřátelé jsou na cestě. Velký Dingo, náčelník medvědích válečníku do dvou dnů dorazí a my potřebujeme každého bojeschopného muže. Doufám, že s vaší pomocí můžu počítat“. ,,Samozřejmě, “ odpověděl sebevědomě chlapec a čekal na to, zda chce velitel ještě něco říct.
Boleslav chtěl opravdu ještě o něčem mluvit: ,,Mám pro vás ještě jednu zprávu a proto bych nyní poprosil, aby dívka odešla. Vojáci ji zavedou do její komnaty“. ,, Ne, co můžu slyšet já, může slyšet i ona, “ prohlásil s protestem Cäeilan a podíval se přímo do očí velitele. ,,Nu,dobrá, “ povzdechl si Boleslav a dal se znovu do řeči: ,,Říká se mi to špatně, svobodníku, ale vaše panství bylo vypleněno a vypáleno Černoskalským vůdcem Igorem Tvrdohlavým, léno rodu Hvězdooků je dobyto a matka s bratrem jsou mrtví“.
,,Neé ,to němůže být pravda, “ pomyslel si Cäeilan a do očí mu vhrkli slzy. Vzpomněl si najednou na všechny ty chvíle , co s nimi zažil, všechno to štěstí i tu vůli a naději ,že je uvidí, která mu při cestě zachránila život. Uvědomil si najednou, že se stal sirotkem a je úplně sám. ,,Jste si jistý? Kdy se to stalo?“ zeptal se znovu zoufalým tónem. Boleslav se podíval na Cäeilana a začal vyprávět: ,,Před třemi dny tu byla vaše matka. Byla těžce zraněná a napůl při smyslech. Jediné, co jsme z ní dostali bylo pár slov. Stále opakovala dokola vaše jméno a jméno vašeho otce a bratra. Správce tvrze Hvězdook a váš strýc Rafael Opatrovník , který byl s ní , nám řekl ,co se stalo. Je mi to líto. Kdybyste cokoliv potřeboval…“
,,Cože Rafael je tady?“ skočil mu do řeči Cäeilan a dodal ,,Kde ? Chci ho vidět, prosím!!“. ,,Samozřejmě ho uvidíte, “ odpověděl generál a prstem ukázal na dveře: ,,Nyní si můžete jít odpočinout, prosím přijměte mojí hlubokou soustrast“. ,,Děkuji, “ zareagoval mladík a smutně s Helenou opustil komnatu.
Byl už večer, když Rafael Opatrovník klepal na komnatu nových návštěvníku hradu. Po třetím zaklepání se dveře otevřeli. Za nimi stál Cäeilan , který sotva, co uviděl Rafaela, ho okamžitě obejmul . ,,Rafaeli, Rafaeli, “ zvolal ,,Pověz, co se stalo s mojí rodinou“. Nově příchozí chvíli mlčky hleděl na chlapce jako na člověka, kterého nepoznával. ,,Stal se z tebe muž, “ pověděl důrazně a se slzami v očích objetí opětoval. Během následujících minut Rafael Cäeilanovi a Heleně, kterou mu chlapec představil, řekl o všem, co se stalo. Jeho řeč byla dlouhá a plná smutku. S většími podrobnostmi Rafael potvrdil to, co říkal generál Boleslav. Cäeilan byl opět v lázni beznaděje. Znovu cítil tu samotu, slabost a bezmoc.
Rafael znal chlapce od nepaměti. Díky tomu dokázal dokonale vycítit a přečíst jeho emoce. Cäielan byl definitivně zlomený a propukl v pláč . Helena svého zachránce mlčky objala a hlavou mu spočívala u prsou. Rafael nyní ve svém výrazu ztvrdnul a zadusil slzy. Vážně se podíval na Cäeilana a gestem ruky mu naznačil, že s ním chce být chvíli o samotě. Helena to gesto spatřila a klidně opustila místnost se slovy: ,,Jsem unavená, půjdu si lehnout. Dobrou noc ‘‘. Dvojice mužů pozdrav oplatila a Rafael vybídl Cäeilana ať si stoupne.
,,Chlapče , válka je strašná, ale beznaděj je ještě horší, “ začal Rafael a pokračoval: ,,Ztráta, porážka, smrt. To nás možná čeká, ale může nás potkat i vítězství a znovudobytí míru. Během mé nepřítomnosti se z tebe stal muž a vhodný dědic Hvězdooku. Nepochybuji, že na svojí cestě si toho musel zakusit hodně. Možná, že jsi byl i blízko smrti, ale to je všechno minulost. Vím, že tyto zvládneš přijmout. Vím, že vstaneš a budeš bojovat a přesně to teď i chci. Nenech se zlomit. Tvoje matka i bratr jsou nyní v rukou božích. Nepřestávej. V nadcházející bitvě musíš bojovat stejně udatně jako tvůj otec. A abych ti dodal odvahy, tak ti nyní předávám meč tvého rodu Bílý plamen. Vždy jsme tě s otcem učili kromě cti také přístupu k životu, pamatuješ? ‘‘ Dokončil otázkou Rafael. Cäeilan v záplavě slz ledovým hlasem pronesl slova, která kdysi slyšel od svého otce. Slova , která fungovala jako magie , která vám pomohla z jakéhokoliv problému.
,,Je na nás jak se v životě rozhodneme, v určitých situacích sice neovlivníme, co si pro nás život přichystal ,ale jsou věci které ovlivnit můžeme. Je na nás jak se postavíme ke svému životu a smrti. Je na nás zda se mu postavíme čelem a je na nás zda budeme oběť nebo cokoliv jiného. Zda vstaneme a bojovati budeme či lehneme a víckrát se nezvedneme ‘‘
,,Správně, “ pochválil Rafael chlapce s úsměvem na tváři a podal mu meč ,,Náš lid tě potřebuje, přemýšlej o tom, až přijde tvoje volba, “ dodal ještě záhadným tónem a poukázal na dveře vedoucí do pokoje Heleny. ,,Je mi jasné, co k ní cítíš …Znám tě až moc dobře …“ . Těmito dvěma větami Rafael završil večerní rozhovor a opustil komnatu.
Po Rafaelovo odchodu Cäeilan zůstal ještě chvíli stát a prohlížel si meč. Ten meč byl dědictvím jeho rodu. Byl vzpomínkou a odkazem jeho otce. A teď to dědictví drží v rukou. Uvědomil si náhle jakou má v rukou moc a zároveň povinnost.
Cvrkot cvrčků dokresloval ničím nerušenou noční atmosféru, která vládla v hradu a jeho okolí. A právě v tuto chvíli si Cäeilan usmyslel, že je načase si jít konečně odpočinout. Zandal meč do pochvy a vydal se ke své ložnici. Z ničeho nic však změnil směr a šel přímo k místnosti, kde spala Helena. Kráčel touto cestou s velkým strachem v srdci a přemítal zda je správné všeho nechat a konečně se vyznat ženě, kterou miluje. Nakonec ale sebral odvahu a zaklepal na dveře. ,,Dále, “ ozvalo se za nimi a Cäeilan jako odpověď dveře otevřel.
Místnost byla malá a útulná.
I přes malou velikost se sem, ale vešla poměrně velká postel a vysoký noční stůl z krásně vypadajícího dřeva. V posteli ležela Helena. Její modré oči se za svitu svíčky tajuplně leskly a hleděli na Cäeilana. Chlapec stál ve dveřích a s úsměvem dívku pozdravil. ,,Tak co Rafael potřeboval ?“ řekla místo pozdravu Helena a prstem ruky ukázala na meč, který Cäeilan držel v rukou.
,,Dal mi meč mého otce, “ odpověděl Cäeilan a nabídl Heleně, aby se na meč podívala. Dívka jej vytáhla z pochvy a s obdivem si ho začala prohlížet. ,, Vypadá majestátně, “ pronesla po chvíli, pak se hluboce nadechla a smutným tónem dodala: ,,Tvé rodiny je mi líto, opravdu líto“. Odpovědí Cäeilana byl jen lehký úsměv a pronikavý pohled na Helenu.
Dívka nešťastníka chytila za ruku a vzápětí ho znovu objala. Chlapci začalo nepopsatelnou rychlostí bušit srdce. Oplatil objetí a Helenu překvapivě políbil.
Po svém polibku měl trochu strach, co si o tom bude dívka myslet. Ta však jen strnula . Cäeilan vycítil , že její city jsou stejné. ,,Miluji tě“ pronesl chlapec a po krátkém políbení následovalo teď už zuřivé líbání . V řadě polibků Helena i Cäeilan cítili všechno. Bolest, smutek, strach ,ale i náhlé pocítění štěstí a lásky. Uběhl krátký čas a líbání se proměnilo v milování. V projev lásky na který ani jeden z nich už nikdy nezapomněl.
,,Seřadit a stůjte v pozoru, bažanti!“ rozkázal jeden z velitelů na nádvoří. Téměř třicet tisíc vojáku se seřadilo do rovných bezchybných řad. Mezi nimi byl i Cäeilan, který byl oděn v lehké polotěžké zbroji a u pasu měl meč svého otce. Mezi bojovníky byl výraznějším článkem, protože kromě zbroje měl varkoč svého rodu a navíc byl vyzbrojen o dost lepšími zbraněmi než většina z pěchoty. Mezi jeho zbraně patřil již zmíněný jeden a půl ruční meč rodu Hvězdooků , tesák z kvalitní oceli a krátký nůž .
,,Pánové, muži, vojáci, jsme tu ,abychom společně obstáli proti nadcházejícímu útoku nepřátel, “ začal svojí řeč generál Boleslav, stojící mezi svými dvěma zastupujícími veliteli před řadami vojáků. ,, Jak jistě víte Astoranie musí čelit dvěma nepřátelům. Černoskalskému knížectví útočícímu na naší zemi z jihu a medvědímu lidu, který postupuje ze severu a se kterým se dnes střetneme. Jsme prozatím jediná armáda, která stojí mezí nepřítelem a královstvím. Budeme pevnost a Horikův val bránit ze všech sil. Závisí na nás osudy nevinných lidí.. Podle našich zpráv nepřátel přijde okolo šedesáti tisíc. Náš úkol je jednoduchý. Musíme se s nimi utkat a vydržet, co nejdéle dokud nepřijde Lord Ungrad z jižní časti valu s asi dvaceti tisícovým vojskem, aby nám pomohl. Upřímně můžeme očekávat i pomoc od Bowena Šedošeřmíře ze severních zemí, který by měl, co nejdříve dorazit pro princeznu Helenu. Nemáme však jistotu, že nám pomůže. S vaší odvahou a odhodlaností si jsem jist, že nepřátele určitě porazíme. Vycvičili jsme vás, jak nejlépe jsme uměli, nemějte tedy strach a bojujte do posledního dechu. Myslíme si, že to vypukne k večeru. Buďte tedy vždy připraveni a čekejte na rozkazy. Prozatím ROZCHOD!!!
Celá řeč byla vojákům podána zcela bez emocí. Zkrátka Boleslav ji řekl chladně, stručně s nepochybnou vírou ve své muže. Generálova řeč skončila a Cäeilan šel strávit, co nejvíce času s Helenou, protože kdo-ví kolik času mu s ní ještě zbývá. Doufal však, že pokud se s ní bude muset rozloučit tak ať je to před útokem. Věřil, že do té doby lodě jejího strýce určitě dorazí.
Autor: Robert Šustr
|
|
|
