~ ODPUSTIT ~
(Kazatel)


V objetí prázdnoty,
ve verších Halase,
v zapadlých zákoutích,
bez světla, nespasen,

tam na dně života,
kde vládne nicota,
v horečkách nasládlých,
sám mezi zrcadly,

přišel jsem o všechno,
pro co jsem šel!

~

Zbyla jen žebrota,
před Pravdou, před Bohem,
nežli mi osud můj promítne neotar,
nežli mě zasypou hlínou mí hrobové;
snad opět naleznu nevinných pel.

~

Dřív než mě červíci sežerou od nohou,
ze mě se nasytí, ze mě si pomohou,
ještě než pošeptaj poslední sbohem…

~

Na konci dokázat, co nelze po smrti,
odpustit tomu, koho strach pohltil,
to k čemu sílu a vůli on nenašel;

nejtěžším z života, ve stínu rubáše,
nejtěžším ze všeho oč pokoušel se léta,
do srdce odvahu v labyrintu světa,

odvahu poslední před slunce východem,
pro toho,
kdo zítra již bude hnít s Jóbem.

~

Neslyše nepřátel,
neslyše blízkých svých,
nade vším Kazatel;
očistit věčný hřích.

Být silný pro Nebe,
k Bohu tak daleký,
svědomím opředen,
andělem navěky,

unaven břemeny,
radostí neznaje,
zrazen i svedený
na cestě do ráje.

Modlit se v pokání,
zvon smrti vyzvání,
v obzoru nahý stát,
čelit své zlobě,

za Život děkovat!
za Bolest děkovat!

. . .

a pak si odpustit.
Jenom si odpustit…
Odpustit
sám sobě!