|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Smutek je protiváhou radosti. Spadá do něj všechno, co není radost, od sotva rozeznatelné melancholie, až po utrpení, končící smrtí. Smutek zažíváme několikrát denně v rámci přirozeného střídání radosti a smutku. Tak, jako nádech střídá výdech, bdění spánek, příjem, výdej… Život je střídáním protikladů. Pokud toto střídání probíhá v přirozeném, harmonickém rytmu a intenzitě, říkáme tomu rovnováha a považujeme to za ideální stav.
1.stupeň
Stav, kdy nevím. Můžu si myslet, že jsem v klidu, nebo tzv. v pohodě. Říkám si, nemám pocit, že je mi smutno, ale na otázku: Máš teda radost? Odpovídám: Ne.
Váznutí:
Uvíznu-li na této úrovni, sotva to poznám. Trochu napoví, když tíhnu k vážnějším tématům, preferuji střízlivější barvy. I v tom, co dělám pro zábavu, musím vidět aspoň nějaký smysl. Jsem klidný člověk, ale naštvu se snáz, než rozveselím.
Náprava:
Abych se z toho dostal, stačí na to myslet. Jakmile si uvědomím, že jsem bez příčiny na této úrovni, stačí se usmát, vybavit si nějakou veselou vzpomínku, nebo pomyslet na to, co radostného mě čeká. Je také dobré vyzdobit radostnými okamžiky neradostný stereotyp. Například přinést si do práce termosku s dobrým čajem, nebo páchat utajené vtípky na kolegy. Na této úrovni jsem plně příčetný a měl bych být schopen vyvinout tu trochu mentální aktivity, abych přišel na to, jak si okořenit den, třeba jen lehce radostnými chvilkami. Úplný základ je uvědomovat si to a chtít to změnit.
2. stupeň
Stav, kdy už vím. Uvědomuji si, že mi je neveselo, ale chápu to jako přirozené ztišení. Samovolně klesám do hlubších nálad, ale snadno se odtud nechám vytáhnout okolními vzruchy.
Váznutí:
Hloubám o životě, beru ho vážně. Čas strávený zábavou je promrhaný. Nemám problém kvalitně fungovat mezi kolegy, ale ve svém volnu jsem radši sám se svými myšlenkami. Občasná setkání, nebo posezení s nejbližšími zcela nasytí mé řídké touhy po společnosti.
Náprava:
Tady už myslet nato, nestačí. Je to jen základní krok. Potřebuji vnější stimuly v podobě předmětů, textů, hudby, obrazů… To, že tyto stimuly často nefungují, je hlavně tím, že nejsou vhodné k tomuto účelu. Vhodné stimuly mají dostatečný účinek, aby mě dokázaly pozvednout z této úrovně.
3. stupeň
Na tomto stupni smutku klesám do hlubších nálad aktivně. Uvědomuji si své potíže a lezu do míst, „kde je mi dobře“. Ve skutečnosti hledám pozici, kdy to nejmíň bolí. Toto je úroveň tisíce a jednoho problému. Odmítám všechny vzruchy. Reaguji podrážděně. Okolí na mě reaguje: Nechám tě být, počkám, až tě to přejde.
Váznutí:
Vstávám prdelí napřed. Každou chvilku odpočinku si musím nadělat. Všechno je na úkor něčeho. Užívání si odsouvám do budoucnosti, teď se musí makat. Musím být připraven, stát se může cokoli. Vyčítám si, když odkládám povinnosti, zábavu odkládám bez výčitek. Nejintenzívnější spokojenost cítím bezprostředně po dokončené práci.
Náprava:
Vnější stimuly v podobě předmětů, textů, hudby, obrazů… Avšak tyto stimuly musí být většího kalibru, než na úrovni 2. Dalo by se říci- nekompromisně veselé, tady nejvíc funguje muzika. A protože jsem přesvědčen, že můj stav je moje věc, hodně pomůže mluvit o tom, či spíš vyslechnout si, jak mě vidí ostatní. Velmi účinné je vymazávat ze stresových situací sám sebe, což mi odhalí, že na celé situaci jsem já tím jediným stresorem. To mi může pomoci pochopit, že mým problémem je rozdíl mezi tím, co je a co by podle mě mělo být. Základní příčinou tohoto stavu na chronické úrovni je utajené sebeobviňování, což před sebou samým ukrývám tím, že obviňuji všechno a všechny. Cesta ven vede skrze přijetí toho, co je a kompletní odpuštění. Nezáleží na tom, jestli odpustím ostatním, protože jsem odpustil sobě, nebo naopak, ale musí to být obojí. A protože je tento stav ve znamení zamlklosti, pomůže rozmluvení se, popřípadě si můžu i krásně zařvat.
4.stupeň
Vzedmutí agrese namířené ven. Typická je pomstychtivost. Příčinou mého stavu jsou vnější okolnosti. Blbá náhoda, smůla, blbý lidi… Je to stav s největším nábojem. Vypuštění přebytečné energie do vhodného prostředí je nejkratší cestou ven a také je to hraniční úroveň kdy jsem schopen to dobře zvládnout sám.
Váznutí:
Jsem cholerik. Startuju na první našlápnutí. Klid, znamená, že je všechno podle mých představ. Jsem přísný soudce. Nemám v povaze zamýšlet se sám nad sebou.
Náprava:
Vnější stimuly v podobě předmětů, textů, hudby, obrazů… Na této úrovni už nefungují vyloženě dotykové předměty, ale vizuální, protože zde jsou potřeba šokové stimuly. Člověk je zkrátka zralý na facku. Taková facka sice může pomoci v akutní fázi v určité situaci, ale na řešení chronické fáze se naprosto nehodí. Stejně pomáhá vybouřit agresi. Například, zmlátit basebalovou pálkou plastový kontejner na odpadky je ideální způsob. Člověk si neublíží, nic nerozbije, přičemž odezva kontejneru je zcela uspokojující. Tímto se okamžitě dostanu k nulovému stavu smutku, avšak pokud jsem zvyklý prodlévat na této úrovni, spontánně se začnu vracet a tomu je potřeba aktivně se bránit.
5. stupeň
Toto je smutek v pravém slova smyslu. Agrese se obrací dovnitř. Pořád platí, že příčinou mého stavu jsou vnější okolnosti, ale jen proto, že jsem jim to dovolil, čili jsem blbec, a to mám za to. Tady se přetlak vzteku více či méně upouští do sebelítosti. Může jít o pozvolný přechod ze stavu do stavu, nebo může docházet k oscilaci mezi oběma stavy – tedy vztekem a sebelítostí. Pro tuto úroveň je typický stesk.
Váznutí:
Na této úrovni jsem nejzranitelnější. Ubližují mi i věci, které se mě netýkají. Všechno si moc beru. Vytvářím a vyhledávám ponurou atmosféru. Tato hladina smutku je už tak daleko od „normálu“, že buď budu žít jako osamocený mimoň, nebo se vmísím do kolektivu lidí na stejné úrovni. Jsem Emo, nebo Gotik. Chybí mi mezilidská láska, ale nemusím si to uvědomovat. Důvěra je pro mě velmi důležitá, ale protože jsem už dost mimo mantinely, nedokážu s ní správně nakládat, což mě neustále sráží. Signály ke mně přicházejí, jako ke každému, problém je v interpretaci. Čím méně mám sebeúcty, tím uctivěji se chovám k ostatním v očekávání, že oni mi přeci musí platit stejnou mincí.
Náprava:
Vnější stimuly v podobě předmětů, textů, hudby, obrazů… Velmi účinné jsou dotykové předměty, pro okamžitou úlevu, ale nemůžu čekat, že si pohraju a všechno se vyřeší. Nejúčinnější je, když na mě vhodně reagují mí nejbližší, aniž bych je o to žádal, což je zároveň velmi složité, protože na této úrovni se často ocitám právě kvůli interakci s nejbližšími, navíc dlouhodobé. Tato úroveň smutku je klidná, proto, když si zvyknu, nemusím si ani uvědomovat v jak závažném jsem stavu. Proto je důležité aktivovat své vědomí k budování sebevědomí, pochopit, že tu nejsem, abych byl úspěšný, ale jsem úspěšný, protože tu jsem.
6.stupeň
Toto je první hranice maxima tzv. první dno, a také první smrtící úroveň. Síla šesté úrovně je hypnotická. Ačkoli se zde odehrává nefalšované utrpení, jakmile se trochu vymaním z jeho vlivu, okamžitě si jej přitáhnu zpět. Mírou prožitého utrpení tak stanovuji cenu ztraceného, což je morbidně účinný systém. Slzy zde nejsou bonusem, ale nezbytností. Tohoto stavu dosáhne každý člověk několikrát za život. Odsud se vlastními silami nedostanu, musím to přečkat. Tato úroveň smutku je tak intenzivní, že se musím podělit. Šestku zkrátka jeden neunese. Pokud jsem v takovém stavu poprvé, mám naději, protože mi nezbývá, než doufat, že ti, kteří se mnou můj smutek sdílí, mají pravdu, a ono to jednou přejde. Pakliže zažívám tento stav opakovaně, naděje se mění ve víru, ale na jistotu nedosáhnu nikdy. Také je to poslední úroveň smutku, kdy věřím, že mi rozumí ten, kdo je ochoten jej se mnou sdílet. Typickými spouštěči jsou: úmrtí blízkého člověka, rozpad rodiny, nešťastná láska, někdy i ztráta zaměstnání. Šestka je zkrátka zásah na komoru.
Váznutí:
Uvíznu-li na této úrovni, zřetelně mi ubývá životní síla. Zůstanu-li na této úrovni dost dlouho, bude přímou příčinnou mé smrti. Zoufalství střídá prázdnota. Nechci to, ale zároveň cítím potřebu prožít co největší utrpení. Nechci se tomu vyhnout, ale už to chci mít za sebou. Běžně kolísám mezi čtvrtým a šestým stupněm. Můj pobyt na této úrovni hodně záleží na tom, jak velký a plný mám zásobník životní síly. Upínám se na jediného člověka. Mohu lidi střídat, ale vždy je to jen jeden, se kterým se dělím o nechtěný náklad. Nezvládám skupinovou existenci.
Náprava:
Čím víc, tím dřív, čím dřív, tím líp. Plakat, brečet, řvát. Otevřít všechny ventily. V akutní fázi nepomůže nic jiného. Čím déle to budu držet v sobě, tím více to do mě vroste, čím víc to do mě vroste, tím méně budu ochoten se toho vzdát. Musím vybouřit přetlak a pak mezi lidi. Tady mi žádné předměty, texty, ani hudba, budu-li je konzumovat o samotě, nepomohou. Na této úrovni je největším uměním život sám. Musím ven, pozorovat lidské společenství. Šestá úroveň smutku, je ekvivalentem křestu. Musím se ponořit, celý a na dostatečně dlouhou dobu, abych byl očištěn, a musím se vynořit, abych žil nový život. Z toho vyplývá, že s první fází mi pomůže něco, co mě vtáhne pod hladinu. Musím se tomu podat, nebránit se. Před tou bolestí se utéct nedá. Naopak, když tlak povolí, je vhodné vynořit se, nečekat, zda budu vytažen. Vynořuji se já do svého nového života. Tento proces ponoru a vzestupu je jedna velká vlna tvořena menšími vlnami. Jinak řečeno, nedostanu se z toho jedním vyplakáním, ale jsem schopen sledovat ten vývoj.
7.stupeň
Překvapení. Ačkoli si můžu i na nižších úrovních namlouvat, že jsem na dně, šestá je teprve solidním dnem, na kterém si lze podupat. Pro drtivou většinu lidí to tak zůstane. Když prolomím šestou úroveň, je překvapení tím klíčovým výrazem. Od teď už mě nepřekvapí nic. Náhle se ocitám na místě, o kterém jsem neměl tušení. Při pokusu sdílet svůj smutek, narážím na nepochopení. Ocitám se v takovém stavu vědomí, který nedokážu vysvětlit. Fyzický svět začíná ztrácet vliv na úkor světa duchovního. V důsledku toho je duševní bolest trýznivější a reálnější, než bolest fyzická, což může vést doslova k sebemrskání ve snaze ulevit si. Na této úrovni jsem vyděšený, setkávám se se sebou, jak se neznám. Začínám si uvědomovat, že jsem naprosto sám.
Dobrým příkladem na pochopení rozdílu mezi šestým a sedmým stupněm smutku je situace, kdy máte klíč. S tím klíčem chodíte od dveří ke dveřím, od zámku k zámku a zkoušíte ho zasunout. Většinou se vám to nepovede, když budete zkoušet všechny zámky, co se naskytnou. Když se občas podaří klíč zasunout, máte šestku. To se podaří tak často, že tento zážitek můžete sdílet skoro s kýmkoli. Naprosto výjimečně se může stát, že klíčem půjde v zámku otočit. Tenhle zážitek už si tak snadno neposdílíte. A jestli se to nepodaří vám, ale někomu jinému, pokusíte se pochopit, ale nepochopíte.
Váznutí:
Sedmá úroveň smutku, je jako popálenina třetího stupně. Bolest překročila maximum a ztišila se. Nervy shořely. Vím, že jsem znetvořený. Děsí mě, že to bolí jen na okrajích, chci svou bolest zpět, ve své plnosti. Po nějakém čase stráveném na této úrovni si začínám všímat posunutého vědomí. Padají hodnoty, vyprazdňují se významy. Vše, v co jsem věřil, s čím jsem počítal, je jinak. Tento vesmír, není můj domov. Ztráta je dokonalá.
Náprava:
Víra, Naděje a Láska
8. stupeň
Propad ze sedmého stupně na osmý, už není prolomení, ale spíš skluz, nebo průlet. Existuji jen na duchovní úrovni. Cokoli fyzického mě neúnosně tíží. Začínám chápat významy. Poznávám SLOVO, jako jediný skutečný nástroj. Jsem v pekle a nepotkám jediného člověka, který by řekl to samé a myslel totéž. Samota je absolutní. Jediná živá slova, která ke mně pronikají, jsou slova Boží.
Váznutí:
Na této úrovni jsem schopen najít své místo. Po všem, čím jsem prošel, docházím k jakémusi přijetí. Jako v kriminále. Můj pohled na svět je citelně posunutý. Realitu vnímám, jako nikdy před tím. Významy se spojují do nových tvarů. Vidím dovnitř, jsem hluboko. Žiju, jako ve snu. Zažívám stavy naprostého psychického vyčerpání. Pronásledují mě zážitky hraniční hrůzy, ať ve spánku, nebo v bdělém stavu. Propadám beznaději. Jsem jednotkou bezvýznamnosti.
Náprava:
Víra, Naděje a Láska
9. stupeň
Vím VŠECHNO. Jsem zatracen. Odsud vedou jen dvoje dveře. Jedny jsou Naděje a druhé Smrt.
Náprava:
Víra, Naděje a Láska
10. stupeň
Druhé dveře.
|
|
|
