|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Mejdlo
„Dej mi jí, první já!“ Vytrhl Bourák Vencovi kuchyňkou lžíci z ruky.
„Vole, buď ticho, nebo ho vzbudíme.“ Zašeptal podrážděně Venca, „tady jí máš, já dám Bedřichovi pod nos to mýdlo.“
„Zeptáme se ho, jaké bude zítra počasí, jo?“ Zazubil se Bourák.
„A pak, o čem včera tak dlouho mluvil s tou Leštinovou, jo?“ Přidal se Venca.
V té tmě nebylo praktiacky nic vidět. Oba kamarádi museli nechat pootevřenou chatku, kterou do místnosti vpouštěli úzký pramínek světla z nedaleké lampy od záchodků. Byly na škole v přírodě a kromě nich v celé chatové kolonii všichni spali.
Bedřich usnul tvrdě, jako vždy. Tu a tam se otočil, zasyčel, už to vypadalo, že se vzbudí, pak jen zamlaskal a pomalu vydechl.
Venca vytáhl z kapsy mýdlo a vložil ho spáči pod chlupatý nos. Pak otočil bělmo očí k Bourákovi: „Jak dlouho ho tam mám nechat?“
„Ještě chvíli,“ zachroptěl Bourák. Čekali jako šelmy , Bourák namířil ocelovou lžíci ve snech se potácejícímu Bedřichovi k čelu, přesně mezi obočí. „To je to místo pravdy? Ujistil se pohledem k Vencovi. „Dělám to s tebou prvně, asi jo, zkus to trochu výš, do toho ďolíku,“ pokrčil Venca rameny.
„Myslím, že jsem připravený. Dej Vešku na stranu to mýdlo, to bude stačit,“ sykl sebevědomě Bourák a praštil lžíci Bedřicha mezi oči. „Bedřichu, jaké bude zítra počasí?“ Na to hned nedočkavě zašeptal.
„Sluníčko blboune,“ promluvil Bedřich a otočil se na bok.
„Ty vole, ono to snad funguje, on nám doopravdy všechno řekne,“ zíral Bedřich a pochvalně se podíval po parťákovi.
„Uvidíme zítra, jak venku bude, teď tam drobně poprchává. Musíme ho ale hlavně zeptat na tu Leštinovou, na to nezapomeň,“ rozvzpomněl se žárlivě Venca. Leštinová se mu totiž také líbila a měl proto převelký zájem se dozvědět, o čem si včera za chatkou s Bedřichem tak dlouho sama povídala.
„Tak dobře, dej mu načichat mýdlo,“ připravil si opět lžíci Bourák. Postup získávání pravdy pomocí mýdla a rány lžící ho naučil strýc, vyprávěl, jak na vojně vyzvídal i armádní tajemství a Bourák mu při tom vyprávění doslova visel očima na rtech.
„Jasan, akorát moc nevidím, kde má rypák, neměl se otáčet,“ nahnul se přes postel Venca a vložil mýdlo opět kamsi před Bedřicha. Bedřich spal a pak se otočil zpátky, div nespadl z postele. Venca s sebou trhl, neboť měl obavu, aby se při těch pokusech jejich společné médium neprobudilo. Pak mu vložil opět pod nos mýdlo, Bourák se napřáhl a naprosto profesionálně lžící praštil spáče do čela mezi oči.
„Cos včera povídal za tou chatkou Leštinové, smrade?“ Zasyčel Venca.
Bedřich však spal dál.
„Ještě jednou,“ pokrčil nervózně rameny Bourák. Mýdlo, další rána lžící, dotaz a opět bez odpovědi.
„Usnul moc tvrdě,“ usoudil Bourák. „Musíme i my přitvrdit, jinak se nic nedozvíme,“ usoudil logicky.
„To teda jo, ten by zasloužil,“ bleskly Vencovi vzteky obě oči.
„Dej mu zase to mýdlo, podívám se po něčem tvrdším,“ začal slídit Bourák.
„Zkus holinu, je gumová, s tou mu nic neprovedeš a je těžší, tu lžíci, když tak tvrdě chrápe, prostě nepocítí,“ poradil parťákovi Venca.
„Uhni a dej to mýdlo stranou,“ rozpřáhl se hbitě Bourák černou holinou, až z ní suchá hlína napadala do postele. Kamínky bylo slyšet po celé chatce. Rána, naprosto přesně provedená mezi oči, Bourák byl prostě profesionál.
„Bedřich kníkl, jako prase při posledním běhu a otočil se zpět na druhý bok.
„Cos včera povídal Leštinové?“ Optal se opět Venca.
Bedřich nevnímal a přestal chrápat.
„Vole, dýchá vůbec,“ roztřásli se Vencovi nohy.
„Zas taková rána to nebyla, ale je fakt, že je divný, že se neprobudil,“ znejistěl Bourák, „to mne praštit holinou, rozbil bych vám všem hubu.“
„Snad nám všem, ne? Hele, tady přestává sranda, vzbuďme ho,jako že něco hledáme,jo?“ Navrhl Venca.
A tak bouchli dveřma, sundali z nic netušícího Bedřicha peřinu a začali hvízdat. Pak rozsvítili a Bedřich stále spal.
„Do prdele, to byl zase nápad,“ začal skučet Venca.“ To Ty jsi ho praštil,“ mrkl na Bouráka.
„Ty jsi mi to poradil blbečku,“ Odsekl v celku v klidu Bourák.
„Dojdeme pro pomoc?“ Začal panikařit Venca. Pak se rozeběhl k lampě, na vlhé cestě dvakrát uklouzl, pak ztratil odvahu a vrátil se.
Do rána oba přátelé nespali. Venca přenesl strach i na Bouráka, otevírali neustále dveře své chatky a rozebírali, co se asi stane, pokud Bedřichova duše vzlétne do oblak jako vyplačená straka.
„Budíček, budíček!“ Začal v sedm křičet třídní učitel Doubrava. Neustále si zatahoval triko do trenek a jak měl tělo v bocích neforemné, z druhé strany mu spodní lem trika zase vylézal.
Bylo krásné slunečné ráno.
„Bedřich měl pravdu, tak vidíš, že to funguje, každej říká pravdu, když se načichá,“ snažil se najít na svém nápadu Venca alespoň něco pozitivního.
„Bedřich však stále z chatky nevylézal a když už byl poslední, nechal učitel triko trikem a šel do se chatky podívat.
„Je mrtvej,“ začal hlodat klouby na prstech Bourák.
„Půjdeme bručet,“ začal vzlykat Venca.
„PRASE!“ Ozvalo se z chatky. Má vatu v uších a spí s holinama na peřině, kdo to kdy viděl?“ Nažhavil se Doubrava a za vlásky na spánku vytáhl Bedřicha před chatku.
Bedřich měl mezi očima bouli, které si hned třídní učitel všiml.
„Tak ono to chrápe v holinách a ještě padá na držku! Dvacet kliků a běž se umýt čuně.“ Představil třídní jako příklad úpadku rozespalého žáka a Venca se spokojeně zadíval na Leštinovou, která něco vyprskla a odešla. „A má to mizera,“ pousmál se spokojeně Venca.
|
|
|
