„Říkali nám,
že sebevražda je projev slabošství,
však, kdo to nezkusil,
netuší, kolik síly v sobě člověk musí najít…“
jfj (1963…)



~ DVĚ VTEŘINY ~
(B. Hrabalovi)



Snad Bohumil to pocítil,
ten křehký záchvěv kolejí,
když smutkem tramvaj nakloní...
Tam na stanici Národní.

- - - - -

Z těch nemocničních pokojů jde chlad, jak ticho z orlojů.
Zde pod absencí lásky vnad,
jak by stín smrti tady vlád...

Na parapetu života už kdosi ze tmy na něj máv´,
pábivě šeptl do mysli:
„Bezmoci stáří - té se zbav!“

On dobelhal se k poznání;
když převrhly se misky vah...
navádí kroky do prázdna,
zmatený mozek omámí!

Pro nekonečný věčný klid do hloubi bídy duše sáh´...

~

Pro zlo, jež poznal u lidí,
svědomí, jež se nestydí;
že samota je šelma zlá,
je bezduchá a bezcitná,

že trápení své ukrátí,
a vměstná do dvou vteřin snad,
vymění hrůzy století
za beznadějný strmý pád.

~

Pak bez polibku rukou víl,
bez rozloučení se světem,
co prožil, do srdcí nám vlil;
ve vzpomínkách zas dítětem...

~

Tam kdesi v Kersku oči spí,
bolestné oči kočičí,
klubíčka ztichlá, schoulená,
jež neutkala tkadlena.

Dnes už i ony jistě ví,
že nevyběhnou dlaním vstříc,
že domů již se nevrátí,
kdo podlehl zlé závrati.

~

Holoubci strnou na střechách,
na chodníku krev kane z plic,
U Tygra nikdo nespěchá,
jen hlas se zlomí...

Marnost!
Nic...