|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Jeden z nás navrhl, že bychom se mohli rozdělit. Asi na hodinu a půl. Místem setkání jsme stanovili Karlův most. Šel jsem pomalu, stejnou rychlostí se ukládaly zážitky, ze kterých mě vytrhlo nedaleké občerstvení. Různou rychlostí se začaly střídat filmové pásy minulosti a současnosti. Ze současnosti ke mně přichází servírka, já objednávám kávu, najednou zjišťuji, že se jí dvoří kolega, náhle přichází šéf, důrazně vytýká číšníkovi, že rozlil již třetí kávu, spletl nápoje, vrazil, s omluvou sobě a bez omluvy jí, do známé osobnosti, strhl ubrus s připraveným jídlem, omluvil se nesprávnému zákazníkovi, vyplázl jazyk na zahraniční turisty, věnoval sobě pro radost dva frťany v rychlém sledu a obráceném pořadí, kopl do židličky, až vyhledala cíl u nohou šéfa, zakdákal a přitom mrkl na jeho přítelkyni, sedl doprostřed, začal zpívat hymnu, přitom třel dlaň o dlaň s cílem vyvolat elektrický výboj, rozzářit lustr a světlo z něho věnovat svému ideálu. Mladý muž přitom vzdychl, pohlédl na kolegyni, která se otáčí a věnuje mu zářící úsměv. Ten nalil mladíkovi krev do žil, od té chvíle se zlepšoval a já jsem si uvědomil, jaké zázraky dokážou maličkosti, detaily, možná i láska patří k detailům,…, servírka pohlédla do ulice, kde stál nějaký muž, pohlédl na ni jinak než číšník, dívka přikývla, poslala mu vzdušný polibek, vše sledoval její kolega, měnily se mu rysy, pohyby, opět vylil kávu a já jsem si opět uvědomil sílu bez síly a detaily bez detailů.
Dopil jsem, vyšel ven a loudal se ke svému cíli. Najednou jsem uprostřed pohybu ztuhl jako známý herec a spatřil kamaráda, jak se baví v družném rozhovoru s neznámou ženou. Občas zazněl smích, kamarád se k ženě naklonil, něco jí říkal, nerozuměl jsem ničemu. Snažil jsem se kolem nenápadně projít, vtom se ozvalo plesknutí, kamarád se držel za tvář, žena se otočila a pomalu odcházela. Když jsme se po chvíli opět setkali, vyprávěl, jak jej na ulici oslovila cizí žena a vyprávěla o své sestře. A já jsem poznal, vyhrkl, Tebe už jsem měla, vyprávěla, že sestra má Diagnózu lásky, tak dlouho někoho měla, až ti muži narostli do geometrické řady. Při vyprávění létaly nuly, několik jich se smrsklo, aby se jako guma natáhlo, had se najednou vymrštil do dvojnásobné délky a před námi létaly další číslice. Pojednou zařinčela rvačka. Plus se servalo s Krát a Děleno o dominantní postavení, Mínus stálo tiše, jako my, v koutku, chtělo se také účastnit, ale oni ho mezi sebe nevpustily. Chtěli jsme zachytit pár nul, ale dostalo se nám výstrahy. V záchvatu rezignace jsme si vypůjčili další číslice. Kamarád zvolil sudé, ony mu propadávaly mezi prsty, pomáhal jsem se sbíráním. Poté se role vyměnily. Číslice se na nás vykašlaly, utekly ke svým, aby se ve finále podílely na přesnějším obrazu jejího těla, které se proměnilo z roztouženého ženství ve výkonný stroj, do notýsku psala čárky, jména, den, měsíc, rok, potom čárky a jména, potom jen čárky. U počtu tisíc se zrodila věta, která přešla do přezdívky, poté do jména a příjmení, sdělovala ve svých snech a plánech, že chce větu nechat napsat do občanského průkazu, vytesat na náhrobek, nechat napsat na tričko a mikinu. Přitom se divoce smála, poté usedavě plakala, často někam rychle utíkala, sestra šla několikrát za ní a z dálky spatřila, jak hledí na jedno místo. Poté k onomu místu šla, pohladila je a sedla si vedle. A, vyprávěl on, vy byste ji chtěl také k tomu jednomu, pravila potom a vlepila mi facku.
|
|
|
