~ OBNAŽENÁ DUŠE ~


Je citlivá a měkká
a tolik, tolik tenká,
jak na koníčka usedla by,
s ní hází tento svět!

Je neskutečně křehká,
je slabá, ale velká,
a vrátím-li se někdy…
tak k ní se vrátím zpět!

~

Je plná slzí starých,
anexí pro Gálii,
je hořký tento kalich,
sny, které neožily…

Je jako panna čistá,
je krásná, plná místa;
pro lásku Boží, věrnou,
tak prostou, ale pevnou!

Jediná stává při mně,
i v nejtěžších mých chvílích,
je sluncem v temnu, zimě,
na cestách pošetilých.

Je mořem věčně slaným,
tak šírým, nepoznaným,
je plachtou bílou v dáli,
je vášnivá, až pálí.

Je úkrytem mým, zbrojí,
je matkou, co se bojí
o synka nemocného,
a rány jeho líbá už na poslední pouti,

a víru do žil vlévá,
i když se sama hroutí,
i když to zlé již tuší…

A já se za ni modlím,
za její nadhled orlí;
za zkrvavenou DUŠI!

~

Nás vyhostila Země,
prodíráme se houštím,
ač smutky plují ve mně,
srdce mé neopouští.

Bolestí občas pláče,
když křivda zasáhne ji,
vždy je mým spoluhráčem;
andělské oči její.

~ ~

Jak rozedraný lidský osud
ji vláčí tento svět,
však, vrátím-li se někdy zpátky…
jen k ní chci přivonět!