|
| |
 |
Radiohead - Hail to the thief
Autor: Rawen (Občasný) - publikováno 24.5.2003 (13:09:23), v časopise 16.6.2003
|
|  |
RADIOHEAD - HAIL TO THE THIEF
"Hail to the thief" - tak to je nakonec název nového, dlouho očekávaného alba legendární britské pětice Radiohead. Už podle titulu je patrné, jaký postoj zaujal Thom Yorke a jeho kolegové k irácké válce a politice Bushe a Blaira. V promo-kampani pro nové album v tomto duchu pokračují (viz.foto Thomova trička s nápisy "NEIN, NO, NON"), vůbec celá kampaň je trošku odlišná od těch ostatních, ale o tom tady psát nechci... Album "Hail to the thief" ještě oficiálně nevyšlo, mluví se o polovině června, na internetu se však již delší dobu jedna jeho (pre-?)verze válí, slyšel jsem mnoho polemik o tom, jestli je to verze konečná, nevím, po jejím poslechu mi připadá, že už není moc co vylepšovat, uvidíme... Třeba nakonec budou verze dvě - to by se asi rovnalo ideálnímu stavu.
Nové CD je v pořadí šestým studiovým1 a obsahuje 14 skladeb - to je zatím nejvíc. Všechny (?-určitě většina) skladby už zazněly během minulého roku na koncertech v Portugalsku a Španělsku, jde tedy o výběr těch nejlepších, předělaných do studiových verzí. Album sice navazuje na "novátorsky" pojaté albumy "Kid A" a "Amnesiac", ve kterých se Radiohead "utrhli" od své původní britpop/rock/alternativní linie, přesto mi připadá, že se právě na tomto albumu Radiohead tak trochu vrací k zašlé slávě "OK Computer". Objevuje se více rockovějších prvků - znát je to např. ve skladbách "2+2=5", "There there" nebo "When I end and you begin". Myslím, že je to docela rozumný kompromis. Samozřejmě se opět objevují čistě elektronické kousky - "The gloaming" je toho zářným příkladem - opět překvapí rozsah (podobně jako na Amnesiacu) - od ponurých, pomalých houpavých balad ("I will"), přes rychlé vypalovačky typu "Paranoid android" ("2+2=5"), elektronické fantasmagorie ("Myxomatosis") po rock typu REM ("Go to sleep"). Zvuk je podobný tomu, který jsme slyšeli na albu Amnesiac, jen trochu chybí dechové nástroje - opět převažuje kytara, basovka a klavír, vše umně zabaleného do počítačového kabátku a nádherně dobarveno Yorkovým DOKONALÝM vokálem. Tady bych se chtěl zastavit. I když na jeho hlas už jsem si za předchozí léta zvyknul - dokázal mě opět překvapit. Neuvěřitelný rozsah, Yorke jako by dokonalost svého hlasu dovedl ve vhodné chvíli "rozpustit" a ztrhat do malých chybek, které přesně dotváří atmosféru některých písní. Někde zní jeho zpěv drsně a chraplavě, někde medově a klidně, jinde nevyrovnaně a nevyzrále, či naprosto čistě. V některých skladbách zpívý Yorke až čtyři hlasy naráz... Album má podobný průběh (pokud se na oficiální verzi pořadí skladeb nezmění) - jako starší alba "OK Computer" či "The bends". Rychlý a dynamický rozjezd (ala Paranoid Android), pak klidnější středová pasáž s několika perlami uprostřed (jako třeba Karma police), na závěr opět perly (Street spirit za všechny). Opět zřejmý posun zpátky - do starých "dobrých" časů.
Co říci víc? Bude asi lepší jít od začátku, přes prostředek až ke konci. Vím, že tímto porušuji základní stavbu tvaru recenze, ale pokusím se raději napsat něco ke každé skladbě na albu, je totiž hodně obtížné hodnotit toto album jako jeden celek, i když dohromady působí vyrovnaně a celistvě. (znalci Radiohead mi tento paradox možná potvrdí)
1. 2+2=5 - typický rozjezd, opět je použito více poloh, jako při "Paranoid android", přičemž charakteristické je střídání tempa, ze začátku ukňouraný Yorkův hlas, pomalý, uprostřed skladby zlom, a rychlý rockový nářez, ke konci podivné hrátky s Thomovým hlasem, rytmus nespadne...
2. Sit down, stand up - atmosféra trochu jako u Depeche mode, opět úvodní pomalá klavírová poloha jako ze starších alb, postupně nájezd na rychlejší rytmus - podobný Idiotéce z Kid A, krásná syntéza dvou různých stylů
3. Sail to the moon - skoro až jazzová pomalá ukolébavka, zřejmá návaznost na Amnesiac (Life in a glasshouse), nádherně plyne, je to jako vyjížďka na loďce
4. Backdrifts - jakoby vypadla z alba Kid A
5. Go to sleep - rock jako od REM, o tom už jsem se zmiňoval, zajímavá poloha, několik podobných kousků už Radiohead nahráli, nebyly však vydány na "známých" albech, bohužel si už nevzpomínám na názvy
6. Where I end and you begin - jedna z mých oblíbených, kytarová linie v pozadí, chytlavá hlavní melodie, moc se mi líbí práce s Thomovým hlasem, snadno se dostane do hlavy, stejně jako
7. We suck young blood - má nejoblíbenější, když jsem se díval po webových stránkách fanclubů, tahle píseň patří k nejméně oblíbeným, přitom se mi zdá naprosto dokonalá (v tom je taky krása Radiohead), těžká a disharmonickomelodická balada si trošku bere z jazzu a blues, nádherný procítěný vokál s jedním rychlým úletem uprostřed (ala National Anthem), podivný rytmus (Pyramid song) s tleskáním, jakoby si dělali legraci, bohužel jsem úplně neporozuměl textu, nevím, jestli nejde o nějakou parodii na něco, depresivní, jako celek to působí velice silně
8. The gloaming - čistě elektronická, skorotaneční, krásná atmosféra
9. There there - k této skladbě je už hotový videoklip a bude prvním singlem nového alba, nepřišla mi zvlášť extra, je kytarovější a má sound ala I might be wrong
10. I will - krátká, pomalá balada, sametový hlas Thoma Yorka, nádhera, trošku mi připomíná You and whose army, ale je lepší, krásný text k tomu - paráda
11. A punch up-at a wedding - hodně mi splývá, je podle mě asi nejslabší na albu (jestli takto můžu nějakou skladbu označit)
12. Myxomatosis - rychlá skladba ala National Anthem, už podle názvu nemohla být klidná, na jazyk se mi dere slovo "fantasmagorie", neposlouchat před spaním
13. Scatterbrain - tak trochu pokračovatel těch "tišších" písní typu Karma police, zpěvákův kňouravý hlas vás dostane z nejhorší deprese (nebo vás tam zpátky hodí)
14. A wolf at the door - na první poslech nevýrazná, na další poslechy mě zaujala - Yorke začíná zpívat hodně pomalu a postupem času zrychluje a "hrne" hudbu před sebou - muselo být strašně těžké něco takového nahrát
A shrnutí? Jako už po několikáté se mi stává, že svírám v rukou nejlepší album Radiohead, je to však (opět) možná tím, že je tak čerstvé. Jsou vyzrálejší než kdy předtím, to je jisté, je to opět něco jiného (i když to, co se už se nedalo vylepšit, zůstalo), jímavé, drtící, působivé, nádherné album, které klidně vydrží na víc než 100 poslechů. :-))) Tahle hudba vás dokáže pohltit, je tak vnitřní a hluboká, že je těžké se s ní neztotožňit. Působivé a netradiční melodie (z jiného světa) vám otevřou nový prostor, hloubka Thomova hlasu vše tak nádherně podbarvuje, že když zavřete oči, jste jednoduše úplně jinde, a je jen na vás kde... Jste prostě v Thom. :-)))
Ještě se nechám překvapit, jestli jde o konečnou verzi, pokud bude ta oficiální lepší, asi budu hodně dlouho nevěřícně vrtět hlavou... Zuřivě doporučuju.
  |
|
|
