klára

Když ho vezli z patologie, museli zastavit a on zvracel u chodníku, až měl krk celý bolavý a v očích slzy. A nebylo to ze vzpomínky na zubožené tělo, které musel  identifikovat – na voskovatou tvář se šrámem přes ústa a přes obočí, s přeraženým nosem a zavřenýma očima... Bylo to z opuštěnosti, která mu sedala na prsa, tlačila a bolela a zavrtávala se do něj jako dlouhá pálivá spirála. Policajti seděli na předních sedadlech a nemluvili. Vysadili ho před domem a než zavřel dvířka, doporučili mu, aby si dal panáka.

Prošel zahradou a ze zvyku registroval přerostlou trávu a šlahouny ostružin. odemkl rozklížené dveře, vystoupal po sešlapaných schodech a vnímal každou prasklinu ve dřevě pod nohama. Doma jen zabouchl dveře, posadil se v kabátě do křesla a cítil, že už nikdy nevstane - ostatně, co bylo „nikdy“?... bylo jen „teď“, nesnesitelné a svíravé... Viděl sám sebe – živou tělesnou skořápku bez důvodu k další existenci. Kláru přejelo auto na křižovatce u Bulhara. Klára byla mrtvá.

Přebíhala bezmyšlenkovitě, pořádně se nerozhlédla, nesla tašky, určitě jí padaly. To ještě byla živá. To ještě byla naděje, že uskočí nebo že řidič zabrzdí, že mu večer řekne: „představ si, že mě dneska nějakej blbec málem přejel...“, že si pak dají večeři a budou se chtít dívat na televizi, a nebudou nic dávat, ale on stejně zůstane sedět před kvízem a ona si půjde číst... Klára klára klára... Představoval si její dlouhé vlasy – zkrvavené, jak jí padají přes obličej a na tvrdý asfalt...

Seděl celý večer a skoro celou noc - před očima dlouhé lesklé hnědé vlasy. Odvíjely se do nekonečna a on nechtěl dopustit, aby ho dovedly až na konec, ke kořínkům, k rozbité hlavě s přeraženým nosem. Věděl, že musí vstát a něco dělat, věděl, že on neumřel, že mu začne další den a pak zase další a věděl, že až těch dní uplyne dostatečné množství, bolest zmizí. Ale tohle byla první noc a on zvenku litoval sám sebe, že dneska to ještě bolí tolik.

Znali se skoro dva roky a pro něj to bylo poprvé po mnoha letech, co k někomu patřil. Bylo mu pětatřicet, byl inženýr a víc než deset let strávil na montážích v Rusku, střední Asii, Číně a Vietnamu. Hodně tam viděl a hodně vypil. Naučil se žít s děvkami, co uměly jen pár ruských nebo anglických slov. Některé měl docela rád. Kláru potkal rok po návratu do Prahy. Otevřel si na Vinohradech bar s internetem a ona tam chodila skoro každý den – nejčastěji v poledne, kdy nebylo moc jiných zákazníků. Byla tichá a usměvavá, líbila se mu. Párkrát se dali do řeči. Jí se zase líbilo, co všechno zcestoval a že se přitom nechová jako mistr světa. Tak to alespoň říkala.  Začala chodit k němu do bytu. Byl tehdy studený a staromládenecky nehostinný, ale jí připadal romantický, že měl vysoké stropy a okna do zarostlé vinohradské zahrady. Pomohla mu ho zútulnit.

Chtěla studovat architekturu, ale nevzali ji. Živila se jako kreslička v projektantské firmě. Rodiče měla kdesi na Moravě, nikdy je neviděl... neznal ani její přátele. V Praze bydlela v podnájmu na Smíchově. Na počátku jejich známosti tam párkrát přespal, ale postupně si navykli chodit k němu, protože to měla blíž do práce a ušetřila čas. Hřála ho samozřejmost, s kterou se jejich životy prolnuly a zaklínily do sebe – bez dohadů, beze scén a bez slibů.

Párkrát už se jí chtěl zeptat, proč se k němu vlastně nepřestěhuje. Ale bál se to téma otevřít, snad aby se tím něco nepokazilo. Ona sama  nic neříkala, některé dny přišla, jiné ne, a on jí nevolal a na nic se neptal. Teď hledal v kapsách jejích kabátů, až našel klíče smíchovského bytu. Chtěl, aby mu ještě jednou o sobě něco prozradila, i kdyby to mělo být jen prostřednictvím knížky u postele, o které mu ještě nevyprávěla, značky jogurtů, o kterých ještě neví, že je má... že je měla ráda. Díval se z okna tramvaje na studené podzimní ulice a představoval si, že na Smíchově zazvoní a ona otevře...

Neotevřela. Odemkl si sám. Hned za dveřmi ucítil její vůni a měl chuť se otočit a utéct, ale neudělal to. Možná býval měl. Na kuchyňské lince ležely hrnky od kafe s různě zaschlým lógrem. Šel dál a v pokoji si sedl na neustlanou postel. Znovu ho celé tělo zabolelo steskem a tak jen seděl, zatímco se venku pomalu stmívalo. Na poličce vedle něj se leskly fotografie – nejspíš rodiče a sourozenci, spolužáci, kamarádi... hledal sebe, a nenašel. V deníku na nočním stolku objevil nesourodou změť postřehů a vzpomínek – začala si ho psát asi před půl rokem. Musím se sebou něco udělat, nemůžu přece životem pořád tak tupě proplouvat, stálo na první stránce. Záznamy byly barevné, plné vykřičníků a podtržení. Listoval dál a hledal sebe - hledal se ve dnech, kdy spolu jeli za Prahu, a snažil si vybavit dny, kdy spolu spali a obzvlášť se to vydařilo. Našel jen pár kusých poznámek „pak večer s M.“.

Pak někdo zazvonil.

„Dobrý den, je tady Klára?“ nějaká holka v bačkorách.

„Není.“ Neměl sílu říct nahlas, co se stalo.

„Aha, a můžete jí dát tady tu přihlášku? Musí to v pondělí odevzdat, jinak jí už tenhle měsíc nestihnou vyřídit pracovní vízum...“

Mlčel, jak mu jen pomalu docházel význam papíru, který mu podávala.

„Tak dáte jí to? Vy jste bratr?“

„Já jsem Martin, Klářin přítel. A vy jste?

„Klářin přítel?“ řekla to udiveně a vrhla na něho podezíravý pohled, ale hned se zarazila a sklopila oči. „Já jsem Veronika. My spolu děláme a taky bydlim vedle v domě. Jedeme do Anglie spolu.“

„Ona vám o mně neříkala?“

...

Vracel se tramvají. V okně vedle sebe viděl odraz bledého chlápka středního věku s kruhama pod očima a strništěm na tvářích. Připadal mu odulý, ošklivý a tupý. Nedivil se jí, že chtěla pryč. Kdyby takové dva viděl na ulici, zchátralého a ctižádostivou, taky by jim nedával víc než pár měsíců, než si holka uvědomí, že má na víc... a než on si uvědomí, že mu měkne mozek a že se zbláznil do iluze.

Byl doma. Na zahradě mimoděk zaregistroval přerostlou trávu a ostružiny, dveře šly špatně otevřít a schody byly sešlapané. Vešel dovnitř a v kabátě si sedl do křesla. Podíval se kolem – na svoje knihy v knihovně, kterou vymyslela ze starých lahví a hrubých prken, na svetr, který mu vybrala, na plakát z výstavy, na kterou původně nechtěl, ale která se mu pak líbila. Byla v jeho životě prorostlá, pod kůží, pod nehty... a on, on v jejím nezanechal nic. Připadal si mrtvý – mrtvější než ona.