V létě stesk když vidíš

dvě mladé dívky

oblečené v černé a bílé

vonící kadidlem

vlasy v čepci ukryté

s tělem bílým sevřeným

... a po jakých stezičkách

chodily lásky mé?

Když zeptám se

Jsem já ta vichřice

jež zlámala větrolamy

v moři tvé tváře?

ty odpovíš: Ano, jsi.

Hladíme se jen ranami

dotýkáme žihadly

naše kostely věru nevoní

kropenkami, svatí neblahořečení

stojí nám u postelí, u seníků

u mezí. Odsvěcení chrámů

už nebolí. Ale ještě pořád

zabydlela jsem se v tobě

lítostí. Žárlivě, den za dnem

přeměřuješ, jestli kousek

z ní neubyl. Jestli nestekl

s jiným pramínkem lítosti.

Nedívej se podezíravě

ten pramínek žalu je vtisknut

do jizvy na mém zápěstí.