Byla jsem trochu autistická

to až mnohem později

to pojmenovali. Chodila jsem

si sama v kruhu kolem školy

kousala do chleba se sádlem

zabaleného do sobotní přílohy

Rudého práva. Nikdo mi

tehdy nescházel. Sama jsem si

prozpěvovala, sama se choulila

jak ježek naruby do sebe. Byla

jsem sama pro sebe koník, pokoj

židle, lampa, stín, otevřené dveře.

Dodnes s lítostí na to zaplnění

vzpomínám. Ty bouřlivé sny...

Obrazy, které malovaly. To až slovo

proměnilo můj tehdejší klid

v nevíru, věčný úzkostný boj

(najít si holčičku, se kterou se

povedu na školním výletě

kdo si sedne ke mně do lavice

a jestli nezůstane prázdné sedadlo

vedle mě v autobuse.) Párovost -

má noční hrůza. Houfování.

Do dnešních dní s tím bojuji.

Někdy poslouchám velryby

které mnou proplouvají

a tichounce zpívají.