Brm, brm....Jeduuuu!

Modré autíčko,

růžové triko a úsměv,

 na dětské tváři,

 obrouben čtyřmi stěnami.

Maličké tělo...tak křehké, že vzal bys ho do dlaní a chránil,

 v železné postýlce.

Oči, co dávno přestaly prosit a jen odevzdaně hledí

kamsi k zažloutlému stropu.

Skoro jako podobizna sv. J. Nepomuckého.

Jeden by se na to vysral!

Avšak člověk,

tvor ohebný,

začne mít,

po čase,

svým způsobem rád kanily,

 zevedené v dětské paže

i odběry

brzy po ránu.

Zachraňují přece lidské životy!

Teď jen zvyknout si na to sám u sebe.

Večer, vždy před usnutím, se všichni Andělé slétnou přímo u našeho okna.

Mnohdy pláčou, stydí se za svou nahotu.

Jindy se milují.

S Motýlem konečné věčnosti.

A pak to zatracené kočičí mrouskání!