Byl jednou jeden člověk.
Žil ztracený ve svých představách,
v odrazu měsíce na vodní hladině,
ve své bublině sebelítosti.
Jednou jej napadla myšlenka,
že by nebylo špatné, všechno to změnit.
Jenomže nevěděl jak,
ani odkud by měl začít.
Žil jednou jeden člověk,
který byl přesvědčen,
že na něj je celý svět zlý.
A tak byl taky zlý.
Kdysi za vlahého letního děště,
toho člověka napadlo, že se možná spletl,
a že nespravedlnost plodí jen další nespravedlnost.
nic s tím ale neudělal.
Slyšel jsem o jednom člověku,
z minulých dob,
který si myslel,
že všechno je složeno z písku.
Říká se, že když na smrtelné posteli,
v kruhu svých příbuzných,
vydechl naposled, změnil se pomalu v hromádku písku.
Soudím, že z nich byl nejštastnější.
Znal jsem kdysi sám sebe.
To bylo vskutku dávno, dříve,
než se dlouho opakovaná lež stala pravdou
a odraz měsíce povstal, aby nahradil svůj protějšek.
Bylo to dřív, než zlo potkalo ještě větší zlo
dřív, než se mé stíny v zrcadlech světa
ostamostatnily.
Bylo to tehdy, když jsem se stal pískem.
