Před měsícem jsem se rozešel s Radkou Kvapilovou, se kterou jsem chodil skoro dva roky a vždycky jsem si myslel, že náš vztah je ideální, a že je vše v pohodě. Jenže před měsícem přišla za mnou domů, sedla si na postel, chvíli jen tak seděla a nic neříkala.

”Stalo se něco?” zeptal jsem se a ona se na mě podívala a řekla ”Stalo se to, že už s tebou nemůžu chodit.” Když jsem se jí zeptal na důvod, pořádně mi nedokázala odpovědět. Ten důvod neznám dodnes. Neklekl jsem na kolena a nezačal ji prosit, aby se mnou zůstala, nepřemlouval jsem ji, že si o tom musíme promluvit a že se to určitě zlepší, jen jsem pokrčil rameny a mlčel jsem. V hlavě jsem měl v tu chvíli úplně prázdno. Chvíli tam ještě seděla, myslím, že čekala, že ještě něco řeknu nebo, že budu nějak vyvádět, pak vstala, řekla ahoj a odešla. V tu chvíli jsem si neuvědomoval, že je to doopravdy. Ještě ten den, když jsem usínal jsem si myslel, že je to nějaká pitomá hra, která zítra skončí. Neskončila. Když jsem ji na druhý den zavolal, řekla mi, abych ji nevolal a nechodil za ní, že to co včera řekla, myslela skutečně vážně. V momentě kdy jsem jí chtěl říct, aby mi políbila prdel, zavěsila.

Následující tři týdny byly zničující. V životě bych o sobě neřekl, že by mě mohla taková věc tolik rozhodit. Prožil jsem několik rozchodů, ale tenhle bolel opravdu hodně. Většinu času jsem seděl doma, poslouchal jedno cd za druhým a neměl jsem daleko k breku. Přátelské povzbuzování typu “čas to zahojí” nějak nepomáhalo. Naopak, měl jsem pocit jakoby čas byl taky proti mně a byl to on, kdo dával největší dávky soli do mé rány. Jednou, když mě kámoši přemluvili, abych s něma zašel do hospody na pár piv, vrátil jsem se v pět ráno totálně ožralý. Jediné co si pamatuji z té noci bylo, že jsem se chtěl uchlastat k smrti. Nepovedlo se, můj žaludek byl proti.

Seděl jsem v tramvaji číslo 5, díval se z okna na zrovna vycházející slunce a myslel na události posledních třech týdnů. Čekal mě další pracovní den v mé nudné a špatně placené práci. Cítil jsem v sobě úplné prázdno, teda kromě chladné ruky, která mi sevřela srdce, vždy když jsem uviděl známé místo, kde jsem byl společně s Radkou. Byl jsem neskutečně šťastný, že ta nádherná holka patří mě, a že s ní můžu trávit svůj veškerý volný čas. Jenže to vše bylo pryč a já seděl v pitomé tramvaji, která se mnou mířila do pitomé práce.

Jak se dalo čekat v práci to nestálo za nic a navíc jsem se ještě pohádal se svým šéfem. Rozhodl jsem se, že domů půjdu pěšky, času jsem měl dost a doma mě čekaly stejně jenom prázdné zdi.

Byl krásný letní den, ale já ho viděl jen v šedé barvě. Pomalu jsem se šoural k domovu, a když jsem procházel Mírovým náměstím, přistoupila ke mně cikánka a začala na mě mluvit. Byl jsem tak ponořen do své temnoty, že jsem ji na první okamžik vůbec nepostřehl a nezachytil první slova, která mi říkala.

“…čekám tu na Vás, protože jsem byla určena, abych Vám to řekla. Máte v sobě velký smutek ze ztracené lásky, ale už nebuďte smutný, protože do měsíce dostanete zprávu, která vám přinese štěstí a novou lásku. Jak se jmenujete?”

Díval jsem se na tu ženu jako uhranutý. Byla ve středním věku a za ruku držela malou holčičku, která byla celá upatlaná od lízátka, kterému věnovala veškerou svoji pozornost.

“ Marek”, vykoktal jsem ze sebe a přitom jsem na sobě pociťoval začínající třas. Cítil jsem, že ta žena, která stojí naproti mně vidí do mě jako do otevřené knihy.

“Marku, nepropásněte svoji šanci, vím, že jste hodný a nikomu jste neublížil, jsem tu, abych Vám to řekla a už se netrapte a nebuďte smutný.”

Když domluvila ještě na mě foukla a dodala.

“Teď záleží na Vás kolik mi za to, co jsem Vám řekla dáte.”

Celou dobu ta žena mluvila bez sebemenšího přerušení, úplně jako stroj. Venku bylo kolem pětadvaceti stupňů, ale já jsem se klepal jako při zimnici a stále jsem nemohl věřit tomu co se právě stalo. Stál jsem tam se slzami na krajíčku, díval se do jejích tmavých očí a věřil úplně všemu co mi řekla. Z batohu jsem vytáhl peněženku, ze které jsem třesoucí rukou vytáhl dvacetikorunu, přesvědčen o tom, že to k mému štěstí bude určitě stačit. Cikánka byla opačného názoru.

“Připlaťte si ke svému štěstí Marku, to je málo.”

Zakroutil jsem hlavou, načež cikánka pochopila, že ze mě víc nedostane, otočila se a zamířila společně s holčičkou, kterou stále držela za ruku ke skupince Rómů, kteří okupovali stánek s občerstvením.

Šel jsem domů, v hlavě zmatek, ale musím říct, že tam bylo i hodně naděje. Sice jsem nikdy nevěřil na nějaké čáry máry, mimozemšťany, duchy a já nevím co ještě, ale tenkrát jsem byl opravdu přesvědčen, že to co mi ta cikánka navykládala se skutečně stane. Ale jak šel čas, přestával jsem tomu věřit čím dál tím méně. Už druhý týden po té události, jsem tomu věřil jen co by se za nehet vešlo a třetí týden jsem už pochyboval i o tom, že se to skutečně stalo. V hlavě jsem měl jen datum té události. Nebo možná lépe řečeno té fantasmagorie, při které jsem přišel o dvacet korun, díky chytré cikánce, která si asi přijde na dobré prachy, pokud tyhle bludy bude vykládat každý den nějakému ubožákovi, na kterém uvidí smutný obličej.

Jenže události nabraly trochu jiný směr než jsem v tu chvíli čekal. Přesně 29 dní potom co mi cikánka předpovídala budoucnost, se její předpověď naplnila.

Byl čtvrtek večer, zrovna jsem se vrátil z hospody domů, kde jsem si dal s kámošema pár piv a pokecal o tom, jak jde život a jak to stojí všechno za hovno. Musím se přiznat, že takové to blbé kecání mi zlepšovalo náladu. Pořád lepší blbě kecat, než sedět sám doma na prdeli a civět do zdi. Kupodivu jsem se za poslední měsíc dostal z toho nejhoršího, takže Radka se pomalu pro mě stávala starou známou a věřil jsem, že za nějaký čas se pro mě stane i cizí osobou. Netušil jsem, že už během příštího týdne Radka v mých představách bude sedět ve vlaku směr černá díra.

Ten den jsem byl nějak utahaný, pivo udělalo taky své, takže sotva jsem se najedl a vykoupal, rychle jsem zapnul počítač, že si jen stáhnu maily a půjdu spát. No a bylo to tam. Mezi všedními maily od kámošů byl mail i od Petry.

Asi před rokem jsem se s ní seznámil přes internet a půl roku jsme si dopisovali. Nikdy jsme se nepotkali a ani jsme si nevyměnili fotku. Bylo to spíš takové přátelské dopisování a já, a myslím, že i ona nechtěla, aby to překročilo rámec přátelství. V té době jsem byl až po uši zamilován do Radky a v životě by mě ani nenapadlo ji zahnout. Věrný až za hrob. Ani nevím, kdo tehdy to dopisování ukončil jestli já nebo ona. Petra studovala v Brně, ale pocházela z Ostravy, kde pořád bydleli její rodiče. Teď se po půl roce ozvala a psala něco v tom smyslu, že přijede na pár dní domů, tak jestli bychom se někde nesetkali. Řeknu vám, hned jsem si vzpomněl na cikánku a její věštbu. Marku, nepropásněte svoji šanci. Poslechl jsem a hned jsem Petře odepsal, že se s ní setkám rád. Tu noc jsem byl sice unaven, ale nemohl jsem usnout. Převaloval jsem se a hlavou se mi honily myšlenky o všem možném, ale hlavně jsem se ptal sám sebe jestli je to ta zpráva s velkým Z. Nevěděl jsem a jediný člověk, který by to mohl vědět je neznámo kde.

Na druhý den jsem měl odpověď od Petry, že je jako ráda a blablabla, takové ty kudrlinky okolo, poslala mi telefonní číslo, ať ji zavolám a že se domluvíme po telefonu kde se sejdem.

Sešli jsme se čtyři dny po tom, co mi přišel od ní první mail v jednom ostravském klubu a musím vám říct, že Petra byla fantastická. Celý večer jsem si říkal Marku klid, klid, nenech si vyrvat srdce z těla, stačí když Ti ho slečna Kvapilová pěkně rozdrtila. Jenže tento hlásek slábl a slábl a v pět ráno, když jsem ji odprovodil domů, úplně utichl, když mi na rozloučenou dala nádherně sladkou pusu.

Na druhý den jsme se opět sešli a celé odpoledne jsme se spolu procházeli, pusinky a držení za ručičku, však to znáte, prostě jsme spolu začali chodit. První dva týdny jsem se snažil odolávat, nepropadnout šílenství zvané láska, ale když jsem se s ní poprvé vyspal, byl jsem definitivně ztracen.

Cítím, že mi ubývají síly, takže to urychlím. Chodili jsme spolu tři roky, poznal jsem její rodinu a ona poznala tu mou. Když ještě studovala, jezdil jsem skoro každý týden za ní do Brna nebo ona jezdila za mnou. Jezdívali jsme na společné dovolené, užívali života, stále spolu a stále šťastni. Když dostudovala, dostala solidní nabídku pracovat v jedné zahraniční firmě v Brně. Chtěla, abych se hned přestěhoval, ale mě se moc nechtělo, aspoň ne hned, tak jak to chtěla ona. A tam vlastně začaly ty problémy. Přišla první menší hádka, první větší a náš vztah začínal dostávat trhliny. Poslední měsíc se dá říct, že v našem vztahu už byl pořádný kaňon. Hádaly jsme se už kvůli kdejaké blbosti, jí vadilo tohle a mě zase támhle to a nejhorší bylo, že Petra se při hádkách dostávala do úplné nepříčetnosti a někdy jsem měl co dělat, abych ji pak utišil. Pokaždé se mi to podařilo, teda až do dnešního dne. Dneska mě předběhla.

Přijela dnes ke mně z Brna v docela dobré náladě a už to mi mělo napovědět, že to nebude jen tak, a při přípravě večeře hned spustila. Z jejího asi pětiminutového monologu jsem se dozvěděl, že byla vybrána, aby odjela na roční stáž do Kanady. Když domluvila, stála vedle mě a dívala se na mě svýma nádhernýma hnědýma očima, kterým jsem před třemi lety totálně propadl. Tak jsem těm nádherným očím řekl, co si o té stáži myslím. Tuším, že věděla jaký na to budu mít názor, ale asi nevěděla, že ji to řeknu tak ostře. Má slova na ní působila jako červený hadr na býka. Dámy a pánové, zazněl startovní výstřel a spustila se největší hádka v naší historii a teď vám můžu říct, že taky poslední. K mojí smůle, než jsme se do sebe pustili, Petra zrovna krájela zeleninu hodně ostrým nožem, dárek mojí tetičky k mým narozeninám, a teď ten hodně ostrý nůž trčí v mém břichu, já ležím na podlaze, v puse mám plno krve a nemůžu dýchat. Pomalu přestávám vidět a cítím jak mi z koutků úst kape na podlahu krev. Neměl jsem jí říkat, že je mrcha. To slovo neměla nikdy ráda, ale já ho stejně řekl. Dala mi za to facku, kterou jsem ji instinktivně vrátil. Začala nepříčetně ječet, tak jsem ji dal ještě jednu. Viděl jsem jak v obličeji úplně zrudla a v okamžiku kdy jsem se jí chystal chytit za ruky, jsem ucítil, že mi v břichu explodovala ostrá bolest. Nejdřív jsem se podíval na novou, ocelovou součást mého těla a pak jsem zvedl svůj překvapený a bolestí zkřivený obličej na Petru, která během této události přestala ječet, jakoby ji někdo během sekundy vyrval hlasivky. V obličeji byla stále rudá a její vytřeštěné oči prozrazovaly hrůzu a zmatek. Cítil jsem jak mi slábnou nohy a celé mé osmdesátikilové tělo spadlo na zem.

Začíná mi hučet v hlavě a cítím, že mám tak poslední minutu. Když jsem se svalil na zem, slyšel jsem Petru, jak začala znovu křičet, ale trochu jinak než při hádce, sklonila se nade mnou a já viděl, že ty její nádherně hnědé oči jsou zalité slzami. Po chvilce paniky odběhla vedle do pokoje, kde jsem ji slyšel telefonovat na záchranku. Teď klečí vedle mě, její studené ruce mi hladí tvář a slzy z jejích očí mi kapou do obličeje. Už ji téměř neslyším, ale vím co říká. Že jí to je strašně líto. Chci ji říct, že mě taky, holka strašně moc mi to je líto, ale nevydám ze sebe ani hlásku. Cítím, že někam odcházím, někam hodně daleko, ale ještě než odejdu, bych vám chtěl říct, pokud někdy půjdete přes Mírové náměstí v Ostravě a potkáte tam cikánku, která vám bude předvídat budoucnost, dejte jí víc jak dvacet korun. Věřte mi, vyplatí se to, vím o čem mluvím.