|
| |
 |
Čas a člověk?
Autor: superbus () - publikováno 25.10.2000 (20:23:09), v časopise 25.10.2000
|
|  |
ČAS
Listoval jsem výborem Augustinových spisů a zaujala mne jeho definice času:
Čas vychází z pohybu, protože pouze pokud se něco pohybuje, přemisťuje se v prostoru - lze o tomto
objektu prohlásit, že se nacházel v jedné části prostoru a nyní se nachází v jiné části prostoru.
Polohu změnil objekt pohybem. Objekt se tedy nacházel nejprve v jedné a teprve poté v druhé části
prostoru. Proto z existence prostoru a možnosti tělesa se jím pohybovat odvozujeme na existenci času.
Ponechejme prozatím stranou některé nutné podmínky tohoto odvození,
jako je příčina pohybu tělesa atd…
Augustin dále dovozuje, že čas vznikl zároveň s božím stvořením světa, protože tento stvořený svět
již obsahoval i aspekt prostoru a pohybu.
Toto je pochopitelně jen jedno z mnoha odvození "času" ve filosofické tradici.
Se zajímavým postřehem přichází Aristoteles.
Říká, že přítomnost neexistuje, je neuchopitelná. Jestliže si čas představíte jako přímku,
kde vyznačíte minulost a budoucnost, nezbývá na ní již místo pro budoucnost. Neb kdybychom vzali jakýkoliv bod
a chtěli jej zanésti na osu jako "teď", stal by se tento v okamžiku, kdybychom takto učinili a označili jej, minulostí.
Existuje tedy jen to, co bylo a co bude.
Zde se již skrývá náznak vysvětlení času měřítkem člověka.
Používáme-li pojmy "budoucí", "minulé", "současné", nechápeme je jako souhrn ideálních,
pokud možno co nejkratších úseků času, ale tak, jak jsme si je osvojili v rámci své empirické zkušenosti,
kdy jejich význam vyplynul především ze zažitého pojímání existence člověka ve světě, kterou si uvědomuje,
alespoň v určitém smyslu, jako omezenou. A v souvislosti s lidským myšlením není možno označit celou
minulost jako "současno", což však velmi dobře činíme s kratšími časovými okamžiky jako je např. hodina,
dnešní den či týden. Zrovna tak můžeme za současno /teď/ považovat i několik měsíců života, kterým atribut
současnosti dodá např. nová práce. Jen si vzpomeňme, jak často slýcháme a klademe otázku:
No, a jak žiješ v současnosti, teď?
Málo kdo z nás omezí svoji odpověď na konstatování, že zrovna sedí v hospodě, hovoří s tazatelem, dýchá, přemýšlí….
Když už jsme u lidského, ještě chvíli zůstaňme. Člověk je tvor, který myslí a operuje v několika základních myšlenkových modech.
Jedním z nich je i schopnost uvědomovat si následnost věcí, tedy potencialita říci, že něco jsem již viděl, o něčem jsem již slyšel
a tedy to bylo. Pak však naše myšlení je i schopné na základě zkušenosti předpokládat, co pravděpodobně nastane,
tedy to, co teprve bude. Je tedy docela možné, že "čas" jako takový je jen produktem naší mysli, našich myšlenkových procesů
a jeho ekvivalenty a jednotky - doba, hodina,… - používáme, abychom označili následnost dějů, existenci něčeho
před něčím a v neposlední řadě i v souvislosti s dalšími schopnostmi našeho mozku i k označení počátku, trvání
a skončení nějakého děje či jevu.
Snad sem směřoval Augustin svojí definicí času z pohybu, než ji uzavřel božským původem času v souvislosti
se vznikem světa božím stvořením. Koneckonců, možná že časem označujeme existenci empirického světa,
o němž víme, že někdy začal a někam pokračuje. V rámci našeho života, tedy doby, po kterou jsme schopni vnímat
to vše kolem, tento souhrnný a vlastně i jediný čas krájíme a dělíme do našeho lidského měřítka.
Ale ať již se to má, jak chce, je alespoň pro mne čas něčím nepostradatelným.
Utíká mi tak, jako každému jinému, odděluje jednotlivá období mého života, vleče se, děsí mne, ale jeho
nejdůležitější poslání je v tom, že vymezuje moji existenci.
Narodil jsem se. Bylo to tehdy, kdy lidé zrovna ten "kousek" času zvali "úterý" a označovali jej jistými čísly.
Tenkrát jsem začal existovat a vyvíjet se, jinými slovy, vstoupil jsem do empirické zkušenosti a počal poznávat svět.
A jednou z věcí, kterou jsem se naučil chápat, rozumět jí, byl i čas. Nevím od kdy jsem jej začal také počítat, milovat
či nenávidět jej podle toho, jak ubíhal či se vlekl, podle toho, kolik zbývalo do dalšího dne atd.
V jedné jeho části jsem si uvědomil, že jej nebudu vnímat navždy, protože pro mé myšlení je určena jen jeho část.
Přijde rok, měsíc, den, minuta, vteřina, kdy jej přestanu vnímat a on pro mne skončí, uzavře se jeho úsek mi přidělený.
Právě v tom je krása a smysl času pro moji existenci. Mohl bych si vůbec uvědomit a říci si: Já jsem!,
kdybych nevěděl, že jednoho dne zemřu a každým nádechem jsem blíže a blíže poslednímu výdechu?
To je tedy moje existence - bytí a uskutečňování se od jednoho k druhému bodu na pomyslné časové ose.
Tato ohraničenost je jedinečným darem a nelze popsat význam vědomí konečnosti pro existenci.
Začal jsem existovat možná teprve těmito větami, jež byly psány v "tomto čase", v "této době", "dnes",
"kdy" jsem si uvědomil konečnost času, který budu moci vnímat a prožívat.
A kdyby chtěl někdo na časovou osu zanésti okamžik mého skonu, učiní jej tak minulostí
a i "čas" dotyčného bude zase o něco kratší.
|
|
|
