Záclona,zavlnila se se šustěním kapek krve.

Střežili ji a sedrásáným škraloupům odmítali věřit všichni ti okolo

Ti kteří namátkou ohmatali; bolestivě; dali na na zevnější krajkování; oškubané; ne na zručnost výroby hadru

vyplivnutého na svět...

Světélkující prameny, vírem se v nich točily tečky a proužky mikrosvěta ;myšlenky a zbytečné kalkulování písmen;

odleskovaly a vrhaly; chaoticky; prasátka na zrcadlo v dřevěném prastarém rámě ožraném červíky,

ještě se v něm tancem ztichlého hřmotu noci kroutili.

A lomené ztlumené světlo odhalovalo seschlé solné kaluže. Byly vidět jen při neodbytné námaze zkoumat;

zamrzlé světýlka lásky, směšných snů, touha vzdorovat osudu.

Hrknutím otevřel okno dech Země. Do srubu prorostlého mechem a otupělostí- důsledky zim, dešťů, magických bouří.

Cáry mraků se plíživě a fascinovaně odrážely o okenní tabla. Změť ztřískaných stromů, keřů,zlámaných hor,

živoucí ohýnky tvorů putujících okolo. Smích a slastné vzdechy, žalost a pláč zatlačeny hluboko,

násilně; nikdy neukázat slabost, neodhalit své srdce, zapírat únavu žeroucí morek kostí, lidi jsou tak zlí;

do krbu domu,kde pospolu hnili...

Větve, zašeptly větru pozdravení. A vánek pohladil kůru stromu, jako lehký polibek po obeplutí barabizny, snad tichá pošta;

Tvé polibky, i když jsi daleko; mezi dřevem...

Baobab stál vlevo. Vlevo od domu. Listy se dotýkal střechy, jen okrajem, jen pokud dosáhly;hlaď ještě...

Zakotvená chalupa, kdysi mokrá rosou,otřískaná přírodou, dávno zmizela.

Shořela po šíleném vedru...sklo okenice zintenzivnělo žár slunce, zhutnělý ohýnek vypaloval

vzkaz o zevšednělé nesmyslnosti na lísteček,příběh vznešeného Romea a mladinké Julie nezevšední, stále žije!

Vstupenka na světský rej,smítkem záhuby...

Bylo lepší i když kruté, že domek vyhořel, vyklidil mýtinu, nepatřil tam;ještě prý měla děkovat.

Strom zmohutněl a zpíval překrásné dunivé báje Entů o dávných světech a sluncích.

V temné noci, odpočinuly i nejzatvrzelejší kvítka, se zjevoval přízrak srubu. Hořel zuřivým ohněm a do všech kořínků baobabu

vnikala melodie...byl jsem chladným, bál jsem se toho žáru, nyní jsem v něm, ale ty dál něž kdy jindy, nebudeme moci být

spolu,neoplatím ti nijak tvé pohlazení, tvé probuzení mého mrtvého dřeva, bál jsem se toho žáru, nyní jsem v něm,

na straně smrti náš konec byl dávno určen; užírá mě to, nemůžeme být spolu;

nyní jsem v něm a stále pulzuji životem i v říši mrtva,

dík tobě...odpusť i když odpouštíš tím, že jsi.