Žije na meteorologické stanici.

Tolik dnů beze mne.Krmí tam

sýkorky a taky kočky, které

ty ptáky loví. V symbióze

se smrky, mraky, větry.

Na jeho kopci se vichrů sešly

stovky, je to největrnější hora

v kraji. Vždycky mě vítr vzrušoval.

Král větrník. Lovec tornád.

Krotitel uragánů jsi, tak zřídka

scházíš do údolí. Rozkročený

na hoře, jak vzteklý pitbull, ovládáš

vichry. Takhle tě nejvíc miluji.

Než vleze doma do vany,

čichám mu k podpaží, jak voní

podzimem a praženými kaštany.

A na zátylku se mi chloupky ježí.

Sama ho svlékám. Je utahaný

k omdlení. Takhle ho nejvíc

miluji. Vláčného, jak z plastelíny.

Nanáším na jeho tělo souhvězdí.

Dotvářím s prsty od hlíny něžné

pihy. Je o koňskou hlavu vyšší,

ale ve vaně se choulí jako dítě v kolíbce

a než mu ponořím hlavu pod vodu

řekne: „Jsem tvůj krotký medvěd.“

Jak v comicsu vybublává bublinky.

O co, že je v nich napsáno, že mě

miluje. Takhle ho nejvíc miluji.

Postel je pole, hedvábí a modř

ořeš, koníčku, div se k smrti neudřeš.

Jsme velké C, když spíme, ležím ti

zády ke hrudi, ty mě objímáš. Cyklón.

Cejlon. Cisterna plna touhy. Cyklické

vrcholení. Cosi. Co uzlí mi dech.

Takhle ho nejvíc miluji. Druhý den

v hospodě. Na dřevěných lavicích.

Mrkáš po jiných ženských. Ale mě

objímáš. Jsi hovornější než

ženská. Nad všemi čouháš.

Neumíš tančit, a šlapeš mi na nohy.

Pak mě zvedáš, a tančíš - mé nohy -

létavé mašle, se nad parketem vznášejí.

Takhle tě nejvíc miluji. Když po půlnoci

mlha v sále zhoustne, a vidíme si jen

na ústa, dvě lačné studny, spolykaly by

holuba, kopec mlhy, potok pstruhový,

čteme si v nich sny o modrém hedvábí

našich postelí. Takhle tě nejvíc miluji.

Na zpáteční cestě mě líbáš

na kočičích kostkách u kašny.

V podloubí se divoké kočky páří.

Už si tě hlídají. Kolem nás to

lehce profukuje. Už zas tě

vítr volá. Dech ti voní

doutníky, pivem a větrem.

Když druhý den odjíždíš

vypadáš předem ustýskaný.

Takhle tě nejvíc miluji.