Ze všeho nejdřív musím dát těm lidem obrysy a charaktery. Tak tedy začnu Žílou. Seznámili jsme se jak jinak než v hospodě. Ostatně se žádným ze svých kamarádů jsem se neseznámil jinak (s výjimkou snad mého bratra). Bydleli jsme oba na koleji a tak jsme dokázali sedět v hospodě celé dny. Dnes už ani nechápu, co jsme tam celé ty nekonečné hodiny probírali.

Když jsme se vrátili z měsíční vojny v Lounech, vyjeli jsme s Jiřikem ( o něm snad příště ) na čundr. Původně nás mělo jet víc, ale nakonec se to tak zpierdolilo, že jsme jeli sami. Bořili jsme tenkrát od rána do večera, jen v poledne jsme se vždy odvalili na dvě hodinky do obilí, abychom víc vydrželi. Třetí den jsme už mlčky seděli naproti sobě a vedli následující konverzaci:

     „Jiřiku, já ji držim.“

    „Pavliku, já taky.“

Za chvíli.

     „Ty vole Jiříku, já ji třímam.“

     „Pavliku já taky.“

A takto až do zavíračky.

       Žíla měl skvělé mimikry. Vítkova babička o něm jednou prohlásila, že vypadá jako matematik. Vzpomíním si, jak jsme jednou pařili asi týden v kuse. Žíla s sebou pořád nosil kufřík, který měl naposledy na nějaké přednášce. Zničehonic vytáhl v půlnoční tramvaji z toho kufříku velkou kalkulačku s adaptérem, který strčil jednomu solidně vyhlížejícímu pánovi se slovy:"Frnďáku, budeš dělat elektriku!" Potom řekl, že si musí něco spočítat a bavil celou tramvaj. Jak říkám, matematik.

     Seděli jsme jednou se Žílou Na Šumavě a počítali, komu dlužíme. Psali jsme si to na tácek a měli z toho docela deprese. Seznam byl celkem dlouhý a netušili jsme, co s tím budeme dělat. Prostě ranní kocovina. Jediná, o kom jsme věděli, že nám z těch, co jsou na seznamu ještě může půjčit, byla Luďka. Žíla se jí líbil a navíc byla hodná. Prostě jsme jen druhý den ráno Na Šumavě našli ten tácek a připsali u jejího jména další stovku.

     Jet na čundr koncem listopadu, když už venku mrzne, nebyl náš nejlepší nápad. Dopoledne jsme přijeli do Dobříše a zasedli do hospody. Neměli jsme v úmyslu tam sedět celý den, ale nějak se to zvrtlo a o půlnoci jsme se ocitli před hospodou, v sobě každý dvacet piv a netušili, kam půjdeme spát. Prostě jsme někam šli. Čtenář z Dobříše promine, ale do té doby a od té doby jsem tam nebyl a tak místopis bude slabší. Prostě jsme nemohli najít žádnou vhodnou loučku k přenocování. Pořád tam byly kameny, nebo les, nebo stráň. Sestupovali jsme z jedné takové kamenité zalesněné stráně, když Žíla dole uviděl v mrazivém mlžném oparu louku. „Chytej!!“ zařval na mě a hodil mi svůj spacák. Nebyla to loučka, byl to rybník. Když jsme potom skutečně loučku nalezli, rozbalili jsme na zem můj suchý chatrný spacák a rozhodli jsme se, že dokud nás hřeje alkohol, lehneme si na něj jen tak bez přikrytí a usneme. Asi na dvě hodiny se nám to vážně podařilo. Probudila nás hrozná zima. Rozdělali jsme oheň a dohodli jsme se, že budeme spát střídavě. Držel jsem první hlídku. Aby Žílovi nebyla zima, rozdělal jsem oheň ještě jeden. Pořádnou vatru. Skoro jsem Žílu upekl. Ani jsem ho tenkrát nebudil, aby mě vystřídal, protože nás přišel vzbudit hajnej s puškou. Když jsme z lesa utíkali, docela jsme se zahřáli.

     Myslím, že Žíla už začíná mít obrysy i charakter.