Něco tu visí ve vzduchu, něco, co nás převyšuje.

Něco tak krásně přetékajícího významy a možnosti výkladu se jen tak nepotká. Uvedení vlajkové lodi australského filmu 70. let, filmu Piknik u Hanging Rock, na programu ČT 2 v pondělí 15.11. byl pro mně velký svátek. Byť šlo jen o "informativní" podívanou (jak to kdysi ve své přesvědčovací kampani nazval Ing. Králík, když se zasazoval o uvádění filmů, které si to z nějakého hlediska zaslouží, hlavně v kinech a ne v té "proklaté bedně"), zvedla ve mě skutečnou vlnu, jako se to tehdy ostatně podařilo i tomuto filmu. Peter Weir tady předvedl pozoruhodný destilát hned několika silných témat civilizované společnosti, která mají jistě platnost i dnes a která se pokusím odhalit v následující stati. Filmu stál za námět stejnojmenný bestseller Joan Lindsayové.

Peter Weir ztvárnil opravdu dechberoucím způsobem (skutečnou) událost na dívčím internátě, kdy se ztratily tři svěřenkyně tohoto ústavu spolu s učitelkou během výletu pod vyvřelý, tektonický skalní útvar, zvaný Hanging Rock. Pro maximální efekt celkového napětí nám navíc prozradil celou zápletku hned na začátku a tak zaostřil naši pozornost ještě více na ty malé okolnosti a náznaky této nepochopitelné události, přesahující jakékoliv reálné možnosti vysvětlení rozumem.

První inspirační zdroj - Bible. Paní ředitelka, striktní a disciplinu vyžadující, se jmenuje Mrs. Appleyardová. Nemůžu si pomoci, ale to jméno mi zní přímo místopisně. Jde přímo k jádru věci - k jablku sváru, abych tak řekl. Krásnější přejmenování ráje se asi těžko nachází. Paní Appleyardová je Bůh, je ta, která řídí onen apple yard, onen dvorek s jablkem. Zároveň se tím nastoluje zajímavá variace na postavu vůdce, totiž matriarchát namísto tradičního patriarchátu, a naráží se tím na další téma, totiž (nebezpečí jménem) oddělení pohlaví, tak často praktikované v tradičních civilizovaných společnostech, které s sebou nezbytně nese náznaky homosexuality.

To nám pak otevírá dveře k výkladu postavení, spíše než jména, které mimochodem odkazuje na jiný klasický inspirační zdroj, další klíčové postavy příběhu. Je jí postava plavé dívky Mirandy, která jakoby stála za model Boticelliho anděla, jak nám před zápletkou naznačí jemná učitelka Dianne de Portiers, vzdělaná to bezpochyby Evropanka, ba co víc, Francouzka. Miranda je zde jejími ústy označena za anděla. Lucifer byl také anděl. A právě on vnukl Evě hříšnou myšlenku. Tak také Miranda vede dívky na onen fascinující výstup nahoru.

Další biblické jméno přítomno je Sára. Té jediné není dovoleno, a to bez zdůvodnění, se vydat na výlet, navíc je, jak se dovídáme, sirota, nemá zastání. Navíc je citově vázaná na Mirandu, která jí jakoby mimochodem, ale jistě ne bez autorova záměru, naznačí, že by se na ni tak vázat neměla, že tady již dlouho nebude. Sára je židovské jméno a jako by zde zastupovala židovství, jako by byla zkoušena ze své poslušnosti Bohu, je jako jediná ušetřena toho traumatického návratu z výletu a přímého zážitku, spojeného se ztracením svých spolužaček a mezi nimi hlavně milované Mirandy. Je navíc, tak jako lid Izraele, sirota, nemá na světě zastání, nemá svůj vlastní domov.

Také varování paní ředitelky, nevzdalovat se od skupiny, je příznačné Bible. Okolí je prý plné jedovatých hadů a mravenců. I když lze toto chápat i jako další téma - svár starobylého s novým, totiž věčné přírody s jepičí existencí lidskou.

Druhý inspirační zdroj - Shakespeare. Tak hlavně je to skrze jméno a postavu Mirandy, která odkazuje na postavu z poslední Shakespearovy hry Bouře. Miranda je zde dcerou mága Prospera, který se s ní utekl na opuštěný ostrov před politickými pletichami v Neapoli, při nichž mu hrozila smrt. Jde o to, že Miranda je svým otcem vychovávána ve "zlaté klícce", nedoléhají na ni negativní vlivy společenství mocichtivých lidí. Je jednoduše naivní a čistá. Na ostrově však s nimi žije ještě jakýsi sluha, jménem Kaliban. Ten se také, podobně jako Adam s Evou, dopustil hříchu. Proti zákazu svého pána a osvoboditele z prokletí, mága Prospera, se pokusil o počestnost panenské Mirandy. Kaliban je tvor původem ze nečistého plemene čarodějnice Sycorax, sprostý a nevzdělaný, který zákeřně čeká na příležitost, jak se Prosperovi pomstít. Proto lze vidět v Mirandě prototyp čistoty, která je však nutně ze své izolace - tedy z ostrova v případě Shakespeara či z ráje v případě Bible - vytržena. Byť oba zdroje zajímá v této situaci pouze stav přítomnosti či absence čistoty (nevědomosti o věcech přízemních či nízkých, ať už je výklad tohoto slova jakýkoli), jde Weir ve svém výkladu poněkud dále, neboť naznačuje, že situace není tak jednoduchá. Činí tak skrze postavy obou mladíků, sice jasně od sebe oddělených hodnotami společenského žebříčku tehdejší společnosti, ale veskrze stejných. Jakoby oba byli jen rubem a lícem téhož, totiž Kalibana. Toto přirovnání však funguje jen na rovině společenských hodnot, totiž že mladý Angličan Michael by ve svém zájmu o Mirandu šel daleko hlouběji než kočí Albert, který se hned jal okomentovat krásu Mirandy. Touto dvojakostí Kalibana nastoluje úvahy na téma sváru starého s novým, základního sexuálního pudu se společenskou nástavbou, toho živočicha v nás a té snahy se od něj odklonit, té snahy o lidskost. Je-li pak navíc jeden z nich ještě Angličan na návštěvě, pak se dostavuje ještě význam kolonizátor versus kolonie. Dívky také čtou nahlas Shakespearovy milostné sonety, na podporu motivu dne sv. Valentýna. Tím, podle mne, Shakespeara vyzdvihuje natolik, abychom mohli číst jméno Mirandy právě v kontextu jeho hry.

Třetí inspirační zdroj - svár starého s novým. Ten lze podle mne vystopovat v motivu ověřování stáří samotného Hanging Rock, během jízdy kočárem na místo, je prý 350 miliónů let stará. Způsob, jakým to ta starší učitelka oznámí, opravujíc tím odhad od boku pronešený kočím, je dostatečně výmluvný. Najednou si všichni uvědomí tu nezměrnost trvání přírody proti zlomku času, po nejž existuje člověk, potažmo člověk civilizovaný. Lidé jsou jako mravenci při pohledu ze skály, skála nad nimi visí, jako by se chystala je každou chvíli rozdrtit. Právě motiv mravenců (a hadů) se také objevil ve varování paní ředitelky. Myslím, že to jasně ilustruje tento případ - hmyz a plazi byli mezi prvními tvory, kteří obývali Zemi. Když dívky v polovině cesty uléhají na jakési římse, bosy a později se osvobozujíce i od punčoch (!), vidíme, jak se jim po chodidlech hemží mravenci a jak se kolem nich prochází nějaká přerostlá ještěrka. Dívky podléhají "volání divočiny", konvence společenského řádu jsou asi tak významné, jako je kapka v moři. Stávají se součástí živočišného všehomíra, toho prazákladního, co spojuje všechna živá stvoření. Matka příroda si dělá, co chce. Zbavuje je orientace v čase (zastavují se jim kapesní hodinky), podléhají geniu loci.

Na spor starého s novým lze naroubovat i motiv osvobozování se od omezení, předepsaných (Viktoriánskou) společností. Tak je to například radostné odkládání předepsaných rukaviček poté, co dívky ve voze opustí městečko. Nebo je to odkládání již zmíněných bot a punčoch.

Taktéž postava učitelky McCrawové je ztělesněním toho nového, totiž vědy a rozumu, které se snaží zkrotit to staré, to věčné, tu nevyzpytatelnou přírodu, ten chaos bez jakéhokoliv náznaku řádu. Je příznačné, že se jí zastavují hodinky na hraniční hodině dvanácté. Těžko říct, zda to patří do reálného příběhu, nebo zda-li si to některý z autorů (knihy nebo scénáře) nepřimyslel. Odhlédneme-li od symbolična 12. hodiny, pak tady ještě zůstává lidský vynález jménem hodiny. Život se přece neřídí podle nich, ale právě podle přírody, podle jejích cyklů. Je proto na místě, že se jim na tomto místě zastavují. Je to až krutá ironie, že právě učitelka matematiky je ta, která se svými rozumovými schopnostmi není schopna zasáhnout, ba co víc, ona je nakonec ta jediná dospělá osoba, i když se to vzpouzí reálnému vysvětlení, která se také ztratí. Je to jako by se někdo vzdal své víry, po tolika letech přesvědčení o její neomylnosti. Víra je vlastně také pouhou permutací téhož tématu - sváru starého s novým. Jde tady o zažité pohanství, úzce vázané na přírodu, na její cykly. To však bylo postupem času nahrazeno vírou, která si dělala ambice být lepší, která z člověka chtěla udělat něco více než je, totiž jen myslící zvíře. Ať už to je křesťanství nebo věda. Je to ostatně právě víra, která v dívkách vzbudí to očekávání, ten osvobozující pocit, tu radost z vyjádření svých citů během rozdávání valentýnek, citů, které zůstávají kvůli víře, tentokrát představované na internátě jim vštěpovanou křesťanskou výchovou ke zdrženlivosti a pokoře, uzavřeny pod slupkou důstojnosti, jako v korzetech, které si dívky pod počátečními titulky zavazují. Výchova je to k hodnotám Viktoriánským, veskrze křesťanským. Kontext Austrálie navíc přidává další významovou vrstvu - anglická kultura je zde něco novém v tom významu, že ji sem přivezli teprve nedávno i v kontextu zdejšího původního osídlení. Je to vlastně vnucený způsob bytí. V tom případě by se dala tato událost vyložit jako vynucená oběť vzpouzející se nestvůry, necivilizované země, draka, který si žádá panen a v postavě matematikářky i staropanen, která je kromě své "matematické víry" proti přírodě i svou rezignací plodit. Situaci navíc komplikuje to, že svěřenkyně jsou právě všechny panny a tak je třeba vzít v potaz i "magičnost", kterou absence sexuální iniciace nese. Podle tohoto klíče by bylo lze vyložit svár starého s novým takto: pro jasnější orientaci si přírodu nazveme chaosem, ovšem ne bez záměru, neboť chaos je rodu mužského, což se nám teď, když mluvíme o pohlavích, hodí do krámu. Takže tento mužský element, tento koncept, představuje to staré, tu rovnovážnou polohu existence a fungování celého systému, který, jak se zdá z odhadů vědců, funguje věčně. Chaos, muž, se tedy snaží o tento rovnovážný stav. Kdežto víra, žena, ať už je to náboženství nebo věda, se snaží o uspořádání tohoto systému. Chaos bojuje svými prostředky proti této víře, strhává ji zpět, balamutí ji, tahá ji za nos, žádá si obětí. Jakoby se snažil strhnout lidi propadlé víře zpět do víru života tak, jak už funguje po věky. Víra ale umožnila člověku se chaosu do značné míry vymanit z moci. Tu a tam se ale vrací a mocně jí, často až v jejích základech, otřásá.